V roce 1970 vystavoval ve Špálově galerii...

author of the text: Jiří Hůla
imprint date: 1993
type of document: Text
number of pages: 3 listy
language: czech
dimensions: 297 x 210

notes:
zahájení výstavy - Marie Blabolilová: Obrazy, Praha, Divadlo Labyrint, 1.3.- 27.3.1993
-
V roce 1970 vystavoval ve Špálově galerii Vladimír Kopecký. Text mu do sličného katalogu napsal Jindřich Chalupecký. Cituji: Vždycky se zdají být všechny možnosti vyčerpány, už není vůbec, co by se ještě mohlo zkusit, už žádná cesta dál nepokračuje. A vždy se stane nemožné: ještě je možné něco jiného, než co tu je. Konec citace, kterou je možné chápat i jako odpověď na otázku, po smyslu umění.
Proč jsem si na text Jindřicha Chalupeckého vzpomněl právě při zahájení výstavy Marie Blabolilové? Možná jenom proto, že Kopeckého kresby a malby byly také realizovány na linoleu. Jejich kultivovaná jemnost byla sice vyvážena s hotovostí továrního výrobku, ale Kopeckému nešlo o protiklady. Protiklady jsou totiž možné jenom uvnitř jednoho systému. Nebyla to ani nepřítomnost řádu, pokračuje v textu Jindřich Chalupecký, ale mnohost řádů. Dva nespojité systémy jsou postaveny současně vedle sebe, najednou a opětovně. Oba platí stejně. Žádný sice není víc či méně, ale nedá se mezi nimi volit.
Marie Blabolilová se věnuje malbě a grafice. Způsob práce v obou oblastech je na prvý pohled odlišný. Grafiky tvoří výhradně technikou čárového leptu, má totiž odpor k obrysovým liniím. Často si pomáhá grafickou strukturou, kresebnou sítí. Síť čar dělí a mapuje, popisuje plochu tisku. V síti jsou obsažené nejen věci, které grafičku zajímají, ale i další nepředpokládané možnosti. Stačí si z nepřeberné nabídky jenom vybrat. Vždy, než ale začne Marie Blaboliová pracovat, jsou jí ale nejdůležitější věci už jasné. Více než skutečnosti ji zajímají pocity. V přírodě má ráda náladu a proměnu. Usiluje o přímost, chce se vyjadřovat co nejjednodušeji.
Z počátku hladce utažená malba Marie Blabolilové se postupně uvolňovala, až koncem roku 1986 došlo k zásadnímu zlomu. Malířka začala malovat na linoleum, na plochu potištěnou výraznými vzory tvořenými ze shluků barevných teček. Prvotní úvaha byla jednoduchá. Proč vyrábět něco, co je už jednou hotové. Na co pracně přibližovat skutečnost, proč malovat podlahu pod židlemi, když mohu linoleum prostě vzít a zakomponovat je do obrazu. Malířka brzy vycítila, že linoleum není pouhá podlahová krytina, ale i bohatě budovaná struktura, která se může stát základem jiného obrazu, nositelem nové obrazové informace.
Na přístupu Marie Blabolilové je nejpozoruhodnější jednota osobnosti a uměleckého díla. Dvě často tak vzdálené oblasti, se u malířky neustále prolínají. Neexistuje mezi nimi odstup, hranice. Možná i proto ctí příklad Vincenta van Gogha. Podobností s Goghovou prací je víc, než se zdá. Dopisy bratru Theovi patří už od školních let k její oblíbené četbě. Jsou zde příbuznosti námětové - věčný rytmus přírody ukrytý ve stromech, v trávě, v keřích a v obilí, zájem o předměty vyrobené člověkem. Osamělé stoličky, štokrlata, křesla a židle jsou umělcovy autoportréty. Je zde podobný způsob práce, stavba kreseb, grafik a obrazů z doteků, z teček a čar. Je vypjatá barevnost a podobně vřelý vztah ke hmotě. Myšlenku nikdy ne, ale hmotu je možné uchopit do rukou. A co samozřejmá víra v potřebnost umění, to, že smysl uměleckého díla je obsažený v dílem samém.
Pár kousků linolea malířka sice doma ještě má, ale nejlacinější podlahová krytina se přestává vyrábět. Naštěstí Marie Blabolilová pochopila, že problém, kterého se dotýká není v materiálu, ale ve struktuře obecně. Když narazila na malířské válečky, uvědomila si nejen jejich pokleslou estetiku a dojemnou lidskou touhu po kráse, ale i možnosti jejich využití. Kresba válečkem vytváří právě to, co potřebuje. Ve spleti čar a plošek objevuje malířka dříve spatřené i dosud jenom tušené tvary. Přemalby struktur vytvořených válečkem posunuly obrazy zase o kousek jinam. Motiv válečku nebývá jenom geometrický, čtverečky, trojúhelníky, vlnovky a kolečka, často je rostlinný. Opakování jednotky ornamentu tak navozuje pocity vegetace, růstu, směřování vzhůru. Listy na stromech se opakují v tisících variant. Všechny jsou dobře rozlišitelné a přitom nezaměnitelně jedinečné. Jiné listy má lípa, bříza, vrba, břek, dub, hruška, osika. Strom je prostorová struktura utkaná z listí, větví a větviček. Obraz stromu je proměnlivý rytmus, tvořený tvary, barvami a liniemi. Podobá se hudební skladbě s věčně se navracejícím motivem.
Když zahajuji výstavu, chci povědět něco nového. Možná to je chyba. Co když jsem už před časem dokázal nějaký problém přesně formulovat, co když se mi už tenkrát podařilo povědět něco důležitého. O prvním malbě na linoleu, o Stoličce jsem v roce 1987 napsal kratičký text do časopisu Elektronika. - Uspořádání bodů linolea tvoří rastr, jejich odlišná barevnost vlastní vzor, ornament. Přetisky jednotlivých barev nebývají přesně nasazené, jejich rozhození ale není vadou, je důležitým znakem - a pro malířku i něčím navíc: osnovou na které vytváří nový obraz. Staví ho popřením nebo zdůrazněním původního obrazu, vyzdvižením či potlačením výchozí barevnosti. Pokud jí daný počet bodů nebo jejich barevnost nestačí, vkládá mezi ně podle potřeby body nové. Tak na pozadí jednoho obrazu-struktury organizuje strukturu- obraz druhý, spojuje dva rozdílné světy ve svět jediný. Dotýká se tak, přes jednoduchost kompozice a zdánlivě prostý způsob ztvárnění, řady problémů a otázek nejen z výtvarné oblasti.
Nové práce Marie Blabolilové mě vždy znovu překvapují. Malířka pokaždé udělá něco, co jsem nepředpokládal, co jsem netušil. Z posledních grafik to jsou pavučiny a vázy, z kreseb válečkové rytmy vystavené na expozici Ve vztahu k prostoru na Staroměstské radnici, z obrazů malby přes šablony, na linolea a na válečkové struktury. Překvapivé práce, které diváka nechtějí ohromit nebo zaskočit. Výsledek je díla s vnitřní logikou. Umění velké a neuchopitelné, vybudované na realistických základech. Svět je, jaký je. Přes všechno zlé a problematické to pořád stojí za to.
zahájení