Malíř - básník Mikuláš Medek
type of document: podřazený dokument
parent document: Lidové noviny
imprint date: 1990
year's volume: 3
number: 98
number of page: 1
the number of reproductions: 1 čb
page: 5
language: český
notes:
doplnit stranu
-
Po letech bezvýrazné výstavní dramaturgie setkáváme se letos v prostorách Národní galerie v Městské lidové knihovně s třetím pozoruhodným souborem. Je jím přehled životního díla Mikuláše Medka (1926—1974), surrealistického básníka, ilustrátora, ale především malíře.
Po premiéře v brněnském Domě umění se představuje soubor před pražským publikem s drobnými změnami, podle požadavků soukromých sběratelů. Tak či tak kolekce představuje dosud nejúplnější přehlídku Medkovy tvorby. Více než sto šedesát obrazů doplněných kresbami předvádí krok za krokem malířův vývoj od expresivních počátků až po Pohyblivé hroby a Anděly provázející závěr. Ranně surrealistické sestavy v ploše hledají v motivech inspiraci u Miróa a Kleea, aby plynule přešly v uhrančivé vize a záznamy snů podporované příklady M. Ernsta a R. Magritta. Psychoanalytické obsahy se postupně propojují s existenciálními, kastrační komplex přechází v hluboký pocit úzkosti a ohrožení. Zraňování, dějící se za trvalé přítomnosti očí, pohledu pronikajícího „až na dno duše". Daliovský iluzionismus spájený s odkazem domácí malířské tradice J.Štyrského a Toyen. Bez domácího odkazu není Medkovo dílo myslitelné, i pozdější „abstraktní" plátna jsou jen pokračováním a domýšlením tradice počínající u L. Klímy a F. Kafky.
Od roku 1952 zabydlují obrazy stylizované existenciální figury, ledna, dvě, tři. Prostor se stává trojrozměrným, rodí se dvojbarevné vymezení koloritu, provázející malíře až do konce. Abstrakce těchto figur postupuje pak v souladu s celosvětovým triumfem informelní malby. Zůstává ortogonální systém, vlastně páteř s rozpjatými pažemi. Hlava se mění v kulatý signál, plochou plátna víří drobné plošky a rýhy, vyhloubeně v barevné hmotě. Kolem roku 1960 přechází totiž Medkova hladká malba v malbu plastickou, založenou na kombinování oleje s emailem. Pokus o filosofický výklad malířského procesu „rozhrnování" matérie provedla V. Linhartová.
To se psal rok 1963, kdy M. Medek poprvé vystavil své obrazy v Oblastním muzeu v Teplicích. Medek byl mimořádně inteligentní umělec, malíř schopný dokonale se vyjadřovat slovy, myslet v básnických obrazech stejně jako v přesných pojmech. Stýkal se s umělci i teoretiky, patřil do Teigeho (později Effenbergrovy) surrealistické skupiny. V Teplicích ještě vystavoval s J. Koblasou, o dva roky později už vystoupil v Praze v Nové síni samostatně. Rok 1965 znamenal u M. Medka zásadní přelom. Dostává se mu veškerého uznání, začíná reprezentovat českou kulturu i za hranicemi. Zajímají se o něho sběratelé i galerie. Rovněž z vývojového hlediska je tento rok kruciální, malba jako nástroj průzkumu psychoanalytických a existenciálních obsahů konči. Až dosud byla pro něho malba (a poezie) výpravou do neznámých končin; nyní ví, kde se nalézá a co tam může potkat.
Zázračná matka, Hluk ticha, Modrá kostrč, všudypřítomná poezie názvů svědčí o básnickém základu tohoto malířství. Tam, kde básník v Medkovi neměl dost samostatného prostoru a soukromí, tam kvalita neomylně klesá. Platí to jak pro ilustrace, tak pro veřejné zakázky. O to krásnější je soubor kreseb provázející obrazy z padesátých let. Výstava přináší ve vitrínách i zajímavé historické dokumenty, na přiklad pozvání k výstavě na bývalé Vysoké škole politické ÚV KSČ.
Vidíme-li toto veliké, osobité, vskutku impozantní dílo pohromadě, uvědomujeme si silněji, jak je nám třeba osobností. Tedy něčeho, o co se lze opřít.
