Růže ran Mikuláše Medka
subtitle: Malíř Mikuláš Medek (1926 - 1974)...
type of document: podřazený dokument
parent document: Naše rodina
imprint date: 1990
year's volume: 1990
number: 31
the number of reproductions: 1 čb
other photos: 1 čb
page: 13
language: český
notes:
-
Malíř Mikuláš Medek (1926-1974) se vrací do obecného povědomí, do našeho veřejného kulturního života. Dosud spíše výtvarníci, znalci a zaujatí zájemci v živé paměti uchovávali dílo, jehož vyznam asi přesahuje meze výtvarného světa. Medkův přínos pravděpodobně přeroste i hranici naší národní kultury a najde své místo přinejmenším v dějinách evropského malířství.
Je známo, že malíř byl po celý život, kromě krátkého údobí na konci šedesátých let, pronásledován oficiální nepřízní. Vnuk Antonína Slavíčka byl pro režim především synem legionářského generála Rudolfa Medka. Ostatně Mikuláš Medek sám se nikdy nijak zvlášť netajil svým odmítavým postojem k nárokům „strany a vlády" na umění. Byl nekorumpovatelný intelektuálně i hmotně. A jako nebyl malířem socrealistickým, tak nebyl přijatelný ani v letech „normalizace".
Dílo Mikuláše Medka a jeho význam pro naši a evropskou kulturu bude jistě zhodnoceno v publikacích, které doufejme už brzy vyjdou, dnes chceme upozornit na díla, jimiž se malíř zřetelně dotkl duchovní tématiky. Jedná se především o moravský soubor oltářních obrazů ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Jedovnicích a v kotvrdovické kapli a o křížovou cestu v kapli sv. Josefa v Senetářově. V tomto půvabném koutu Horácka nedaleko slavného křtinského chrámu podařilo se spojit od roku 1963 významné současné výtvarníky (Koblasu, Nepraše, Istlera, Kolka a Medka) při tvorbě moderního náboženského umění, které vyvrcholilo výstavbou senetářovské kaple. Byla to zřejmě ojedinělá lidská i tvůrčí setkání. Velký podíl na tom měl děkan O. František Vavříček a spolu s ním farníci, kteří si přece jen museli zvykat na to, že jejich prožitek bohoslužby je umocňován uměním úplně nového a odlišného druhu, než jaké znali. Iniciativu a odvahu projevili i dr. Stehlík a dr. Paukert z Krajského střediska památkové péče v Brně. Sluší se rovněž připomenout, že svůj podíl na bourání „ideologických" námitek — podle svědectví Otce Vavříčka — měl kdysi sochař Vincenc Makovský. Ostatně slavnostní vysvěcení senetářovské kaple v řece 1971 bylo spontánní manifestací moravských katolíků, na niž vzpomínala brněnská „stranická" a policejní garnitura ještě dlouho.
Zvláštní význam má otázka, jak se stal původně surrealistický malíř autorem obrazů se spirituálními náměty. Problém je složitější než třeba v případě Španěla Salvadora Dalího. Neboť malíř Dalí se konec konců otevřeně přihlásil ke křesťanství. Především však své četné a vynikající obrazy s náboženskou tematikou vytvořil technikou, která se alespoň pro běžného diváka neliší od techniky obrazů takzvaně realistických. Kdežto Mikuláš Medek vytvořil svůj vlastní svět a svou osobitou malířskou metodu. Vznikla rovněž díla s náboženskými náměty, ovšem malbou, která bývá nazývána jako nepředmětná, nezobrazující a běžnému člověku málo srozumitelná. Přesto se jeho obrazy uplatňují v kostelních interiérech s přesvědčivostí, která je zřejmá i nezasvěceným pozorovatelům.
Medek vždy ztvárňoval tzv. „vnitřní současnost". Zprvu přenášel na plátno surrealistické vize a sny. Posléze uskutečňoval jakési záznamy duševního dění, jakési zápisy vnitřních prožitků, organizované čistě podle výtvarných zákonů. Také Medkovy obrazy se spirituální tematikou patří plně pod tuto charakteristiku. Jejich duchovní obsah nespočívá v tom, že na plátnech jsou patrny význačné křesťanské symboly jako kříž, trnová koruna, hřeby apod., nýbrž v tom, že z obrazů vyzařuje niternost prožitku světa a lidského osudu. To platí o všech Medkových dílech a zejména o těch, která se již odloučila od surrealistické poetiky. I když třebas podle názvů jsou jejich náměty křesťanské symbolice vzdáleny.
V časech, kdy malířství směřovalo k vnějšímu efektu „krásné hmoty" a pohledného tvaru, Mikuláš Medek budoval své výtvarné světy z mnoha složek, z navzájem se překrývajících a v konečném výsledku i neviditelných vrstev barev a tvarů, v úsilí nalézt záchranu na cestě do nitra duše. Tu nešlo o idylu citů, nýbrž o drama intelektu. Problém není zjednodušen ani tím, že by malíř dospěl k osobnímu veřejnému ztotožnění s křesťanskou životní praxí v obvyklém smyslu. Avšak jeho obrazy jaksi nevyhnutelně a přirozeně přispívají k spirituálnímu soustředění, tak vzácnému v životě dnešního člověka. Vše je přese všechnu složitost jasné, když si řekneme, že každý Medkův obraz je svého druhu výtvarná meditace.
Nesouhlasíme s těmi, kdo soudili, že tento malíř byl k duchovní tematice pouze zatlačen vnějšími okolnostmi. Naopak soudíme, že 16 obrazů „horáckých zastavení" spolu s některými dalšími jsou zvláště jasným projevem duchovních hodnot přirozeně vlastních celému Medkovu dílu i jeho osobnímu osudu. V tom smyslu by se měla k odkazu velkého českého malíře živě hlásit česká křesťanská kultura.
