V prostoru bývalého jezuitského kostela...

author of the text: Richard Frederick Drury
imprint date: 2014
type of document: Text
number of pages: 1 list
language: czech
dimensions: 297 x 210

notes:
-
V prostoru bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panně Marii, spravovaném Severočeskou galerií výtvarného umění zde v Litoměřicích, máme dnes možnost zažít další v řadě podnětných výstavních dialogů mezi současným výtvarným projevem a dějinami poznamenaným barokním prostředím.
Vystavují zde vedle sebe dvě postavy současné umělecké scény, které mají společnou výjimečnou míru vnitřní soustředěnosti, kontemplativního uvažování hluboko ve vlastním nitru, daleko přesahující rámec smrtelného bytí. Mluvím o sochaři Jindřichu Zeithammlovi a fotografu Lubomíru Fuxovi.
Jindřich Zeithamml vytváří sochy představující jakési ohnisko meditativních reflexí. Vymykají se jakékoliv stylové či dokonce ideové kategorizaci, jeví se před námi tiše, jednoduše, nenuceně, jako čas popírající svědectví o odvěké touze po kráse, po harmonii, ale i po smyslu umění i člověka samotného. Před Zeithammlovými sochami nelze necítit, že stojíme na pomyslném prahu mezi reálným světem nedokonalosti, omezenosti, neklidu a kýženým světem klidného, dokonalého a nekonečného vědomí o oné „věčné pomíjivosti“ lidského bytí. Z jemně zrcadlící se plochy jeho děl vyzařuje světlo odněkud jinud, z vyšší či přesněji řečeno rozšířené roviny vědomí. V jejich elipse, čtverci či kruhu se vracíme k prasymbolům civilizace, k tvarům odnepaměti vymezujícím zemi, nebe, život a přírodu.
Stojíme tak před sochami, které nejsou pouhým uměleckým dílem, ale mnoha významy nabitým zhmotněním pozastavené lidské mysli. Nepotřebují proto elegantní či poeticky výřečné názvy, poselství nosí samy v sobě. Je naopak na nás, jak jsme my sami schopni pro sebe reflektovat archetypické pojetí brány, oltáře, nádoby, lodě, schránky, skříně.
Tajuplné úvahy a výjevy Lubomíra Fuxy by se daly shrnout pod slovo, „přecházení“. Fuxa nám totiž říká, že se nikdy nenacházíme v bodě ustáleného bytí či zření, jak bychom si nejspíše mysleli, ale že prazákladem všeho, čím jsme, je přechod mezi jedním a druhým stavem. Oněch přechodů je tolik, kolik je uchopitelných rozměrů fyzického a myšlenkového života. Přecházíme mezi nocí a dnem, mezi minulostí a přítomností, mezi spánkem a bděním, mezi místy, mezi lidmi, mezi mládím a stářím, mezi ztrátou a nálezem, mezi vnějším a vnitřním světem, mezi přítomností a nepřítomností, mezi věděným a tušeným, mezi dotekem a pohledem, doslova i pomyslně mezi světlem a tmou, mezi skutečností a iluzí, koneckonců mezi bytím a nebytím.
Ve svých fotografiích z cyklu s výmluvným názvem „Za světem“, příznačně pojatých ve vizuální škále přechodných odstínů mezi černou a bílou, utváří Lubomír Fuxa jakýsi symbolický portrét stálého, nezastavitelného pohybu mezi zmíněnými stavy. Během měřitelného zlomku času vzniká fotografická výpověď o všem, co se v hlubinách lidské psychiky měřit nedá. S Lubomírem Fuxou, tak jako sami v sobě, putujeme v prostoru mezi tekutými obzory intimity a odlehlosti.
Spolu, a přitom každý jinak, nás Jindřich Zeithamml a Lubomír Fuxa staví mimo konkrétní bod naší všední existence. Stojíme tak na myšlenkovém břehu něčeho vzdáleného, však zároveň důvěrně blízkého, což je koneckonců i způsob, jakým můžeme rozumět věčnosti. Jejich niterný hlas nás oslovuje v duchu výroku francouzského filosofa Blaise Pascala, cituji: „Nejzazší krok rozumu je rozpoznat, že je nekonečně věcí, které jej přesahují.“