Osobnost: Dovršené dílo Václava Boštíka

subtitle: neviditelnypes.cz

type of document: www
parent document: Neviditelný pes
imprint date: 2005/05/10
the number of reproductions: 2 b
portrait photography: 1 čb
language: český

web: http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/clanky/2005/05/43563_13_25_0.html

notes:
V sobotu 7. května zemřel ve svých jednadevadesáti letech malíř Václav Boštík. Tisk z minulého týdne jeho smrt téměř neregistroval, ačkoli rozhodně nejde o neznámého či nedoceněného umělce. Pro zasvěcené byl legendou už před půl stoletím. Po celý život naplňoval představy o té nejčistší tvorbě, jež vzniká v noblesním odstupu od lákadel i nesvárů doby. Právě tím jaksi mimovolně zaujal výrazné místo i na veřejné scéně české kultury. Svým příkladem potvrzoval staré přesvědčení, že k velkému umění lze opravdu dojít cestou pokory, trpělivé práce a plného soustředění na věčné otázky, jež politickým konjunkturalistům vždy znovu připadají příliš odtažité. V mediálním tichu po jeho smrti jakoby neslyšně rezonovala bilanční slova z náhrobku René Descartesa: dobře žil, kdo se skryl.

Pro Boštíkův přístup k umění i zvláštní charakter jeho tvorby je docela příznačné, že do širšího povědomí kulturní obce nevstoupil ráznou manifestací své individuality, ale účastí na realizacích veskrze nadosobních, které měly spíš řemeslný ráz, ale zároveň jedinečný étos. Polovinu z temných padesátých let věnoval dílu v českém monumentálním umění ojedinělému, neboť navenek pouze písmomalířskému: památníku umučených Židů v podobě otřesně dlouhého seznamu 72278 jmen, která spolu s malířem Jiřím Johnem dlouhých pět roků pečlivě zapisoval na stěny Pinkasovy synagogy. K podobně úmorné, ale zároveň očistné lopotě se uchýlil také později za normalizace, když se spolu s několika dalšími umělci v nemilosti režimu živil restaurováním renesančních sgrafit na fasádě zámku v Litomyšli. Tato životní epizoda ostatně vstoupila do světové literatury, neboť se stala reálným předobrazem proslulé románové fikce Fasáda od Libuše Moníkové.

Václav Boštík se narodil 6. listopadu 1913 v Horním Újezdě na Svitavsku. Původně studoval profesuru kreslení na ČVUT, později absolvoval AVU. Už v rané tvorbě tíhnul k citové uměřenosti a kázni, jeho krajiny prozrazují obdiv ke Corotovi a Cézannovi, pozdější zátiší s geometrickými útvary nezapřou lekci Morandiho a z českých klasiků ctil zejména Josefa Šímu. Koncem padesátých let se přiklonil k nefigurativní tématice a volně se přiřadil k proudu lyrické abstrakce, jeho tvorba však vycházela z naprosto svébytných zdrojů. "Je mnoho estetik, které se objevují, mění a odcházejí, ale kdesi za nimi je estetika, která trvá," napsal ve svém ojedinělém uměleckém vyznání z roku 1967.

S dílem Václava Boštíka se mohla širší veřejnost víc seznámit až po listopadu 1989, když už mu táhlo na osmdesát. I těm, kteří jeho obrazy spatřili poprvé, muselo být zřejmé, že jde o jedinečnou hodnotu, o projev, který stranou soupeřivého hašteření různých tendencí a trendů dospěl k vrcholné prostotě, výmluvnosti a formální dokonalosti. V pozdních dílech Boštík překonává hranice výtvarných žánrů a jeho obrazy se dají vnímat i jako experimentální básně nebo hudební partitury. Přesahují dokonce i hranice umění, blíží se mystice i vědě, působí jako výsledky neobyčejně vnímavého snění o principech a tajemstvích vesmírného řádu, k nimž se jinými cestami prodírá moderní matematika a fyzika.

Svou již zmíněnou konfesi z roku 1967 uzavřel Václav Boštík slovy: "Sním o malbě, která bude celá bílá. To však už nebudou barvy, ale světlo. A to pak už bude také konec umění." Málokomu se podařilo vyřčená předsevzetí tak důsledně dovršit. Svou osobní cestou dospěl Boštík opravdu ke konci umění, jež se v jeho posledních dílech proměnilo ve světlo.

(Psáno pro Respekt)