Malířka a grafička Marie Blabolilová (1948)...

type of document: podřazený dokument
parent document: Marie Blabolilová: Čárový lept
imprint date: 2014
number of page: 2
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
-
„Je to podivný pocit, „když si uvědomuji, že všechno v přírodě – živé i neživé – je jednoho rodu. Vesmír člověka přitahuje a přitom ho svou nepochopitelností děsí. Člověk se ho snaží ohmatat, ale potom je ještě zmatenější. Snažím se svou prací hledat řád, který, jak se domnívám, se skládá z mnoha protikladů až „nepochopitelných nesmyslů“, ale ve svém souhrnu dává celek, který právě těmito protiklady vytváří rovnováhu a ta jej drží pohromadě.“ M. B.

Malířka a grafička Marie Blabolilová (1948) absolvovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze (1963 – 1967), v letech 1967 – 1973 studovala na pražské Akademii výtvarných umění. Ze začátku v malířském ateliéru prof. Františka Jirouška (1914 – 1991), později v ateliéru grafiky vedeném od roku 1970 doc. Ladislavem Čepelákem (1924 – 2000). Ladislav Čepelák naučil své žáky nejen dokonale zvládat grafické techniky, ale ovlivnil je i svou neokázalostí, skromností, hloubkou citu, jasností myšlení. V hodinách večerního kreslení poznala malíře a grafika Jiřího Johna (1923 – 1972). Na tvorbu obou učitelů vědomě, polovědomě i podvědomě navazuje, ale nejde o přímé ovlivnění, od první grafických listů je svá.
První tři grafiky vytvořila v roce 1967. Kmen ještě technikou suché jehly, Hromada dříví a Stromy už jsou lepty. Hned na začátku našla svou nejvlastnější techniku – čárový lept, vytvořila přes 800 originálních grafických listů. Grafiky tiskne sama v poměrně nízkých nákladech, maximálně 50 kusů, ale celý náklad vydala jenom výjimečně.
Náměty se mění pomalu, staré většinou zůstávají, výraznější je proměna způsobu zpracování. Začátkem 70. let krátce experimentuje s barvou, ale barva v grafice ji neuspokojuje, definitivně omezuje výrazové prostředky na černou a bílou, na nepřebernou škálu šedí. Brzy opouští kresebné linie, tvary a objemy nevykresluje, říká, že má přímo odpor k obrysovým liniím, vymezuje je řadami čar a čárek. V matematice se takovému postupu říká aproximace. Aproximovat znamená směřovat, přibližovat se na libovolně (nekonečně) malou vzdálenost. Při záznamu základních směrů, tvarů a objemů si často pomáhá kresebnou sítí, osnovou. - „Když mám na ploše desky nějakou grafickou strukturu, mám zmapovanou celou plochu listu, mohu v ní snadněji nalézat to, co mě zajímá. Něco už je v té struktuře jakoby přímo dané, a dalších možností je nepřeberně, stačí si vybrat.“
Převládajícím tématem je příroda (obraz člověka se prakticky nevyskytuje, výjimkou je pár listů z diplomové práce), často krajina, ještě častěji pouhý krajinný prvek, detail, kus země většinou zušlechtěné člověkem. Zahrady, ohrady, zástupy keřů, osnovy klasů, stupně vinic, zvlněné obilí, stromky sevřené kamennou dlažbou nábřeží, šňůry deště, kupky kopců, placky polí - znovu a znovu strom, jeden, dva, tři stromy, stromořadí, sad, les. Strom – nejčastější a často jediný námět mnoha listů – strom přesazený do bílé plochy papíru, zjednodušený na podstatu. Konstrukce kmene a hlavních větví, směřování menších větviček, koruna vytvořená tisícem tisíců listů a lístků - čárek a čar. Objem skutečného stromu není nikdy přesně vymezený, proměňuje se každou minutou, pohybem slunce po obloze, drobnými záchvěvy vzduchu, jasný ve své podstatě, neuchopitelný v jedinečnosti okamžiku. Nikdy nedokážeme přesně rozlišit, kde končí koruna stromu, kde začíná díra nebe prosvítající děravými listy a větvemi, kde zem porostlá nízkou travou. Co ještě jsou nehybné listy a květy, co už prudké údery deště. Obraz, který takto vzniká je jasný a zároveň neuchopitelný jako skleněná hradba okna, jako skvrna na sítnici oka, neustále se proměňuje.
Některá vyobrazení stromů se překvapivě podobají malbám a pastelům Václava Boštíka (1913 - 2005), měkkým kompozicím hledajícím rovnováhu mezi jasností a nepostižitelností abstraktních tvarů. Ke každému bodu (průsečíku dvou čar), ke každé věci, ke každému stvoření neodmyslitelně patří i jejich blízké okolí, žádná hranice není pevná, všechny jsou oboustranně průchozí, všechno živé (člověk, zvíře, rostlina) vyzařuje do prostoru, a i věci stvořené člověkem mají svou auru.
Marie Blabolilová nevykládá příběhy, v jejich grafikách nejsou žádné skryté významy a jinotaje. Možná právě proto se všechny mohou stát podobenstvím.
Strom. Židle. Stůl. Váza. Kniha. Knihovna. Okno. Dům. Ulice. Nábřeží. Silnice. Podchod. Schodiště. Most.

Malířka a grafička Marie Blabolilová (1948)...

Malířka a grafička Marie Blabolilová (1948)...