O spícím království

author of the text: Petr Kouba
page: 110-112
imprint date: 1986
type of document: Subordinate Document
language: czech
parent document: Paternoster, 11

notes:
-
- Co do jmen, co do titulů? - praví mudrc. Myšlenka, jejíž jednoduchost jest lákavá, nesoucí nesporný křesťanský punc, takže nakonec přehlédneme, že je zde člověk stavěn na roveň zboží, jehož etiketa může slibovat cokoliv.
Zdá se totiž, že některé tituly, hodnosti, své nositele zavazují, kdežto jiné ne. Samozřejmě, že žádný titul nenadělí člověku moudrost, statečnost, či jiné ušlechtilé vlastnosti; ale jsou takové, jež vykonávají jakýsi magický nátlak na své nositele a nutí je tyto vlastnosti alespoň předstírat - často tak tvrdošíjně, že maska přiroste k tváři a stane se jí. Není to pravidlem, ale jisté události - alespoň na našem kontinentě a v tomto století - zdají se potvrzovat, že moc titulu, vlastně jediného slova, existuje. Máme na mysli titul krále.
Odhalí-li se po jisté době vlády nějaký kancléř, president, první tajemník, vůdce jako lump a charakterový mrzák, jistě to národ rozhořčí, ale v podstatě ne hluboce a ne nadlouho. Zvykli jsme si. Ale přiznejme, že kdyby se jako sketa vybarvil některý z posledních evropských panovníků, pocítili bychom prostě údiv - znechucení; jakoby někdo mizerně hrál dobře psanou roli.
Ano, zdá se, že nad králi bdí Shakespearův duch; byli to jeho oblíbenci, a dokonce ani ty své nejzápornější - Richarda a Macbetha - nedokázal stvořit jako blbce a nízké zbabělce; nad všemi jejich ukrutnostmi cítíme vznášet se cosi jako rozhřešení, neboť je nepáchali pro mamon či ukrutenství samo (na rozdíl od vůdců atd.), ale pro ten vytoužený a svatý titul: Král. Celé rody se pro něj vybíjely - ať již na scéně či ve skutečnosti - a přeci o nich nedokážeme říci, že to byli pitomci - spíše se v našich očích podobají jelenům v říji, neboť jsou jako oni slepí, bezmocní proti pudu, trýzni nenaplnění, kterou v jejich případě neutiší nic, nežli tíže koruny na hlavě.
V Čechách se to mělo s tuzemskými, nebo alespoň námi vyvolenými králi, jako s lesními jahodami: výtečné ... ale málo. A navíc - je to dávno, dávno, staletí dávno. Naše bojující jelínky vytlačily cizí, mohutnější rasy.
Pak „nám zastřelili Ferdinanda", starej Procházka umřel a mladej to neuměl; přišla republika ... pak vůdce Ada ... pak vůdce Stalin ... pak ..., ale to už všichni víme! Kvalita charakterových vlastností u většiny vládců nad Čechami v druhé půli tohoto století byla - velice zdvořile řečeno - kolísavá; mluvit u nich o statečnosti by pravděpodobně vyvolalo mezi lidem smích. Kdo by také cítil stopu závazku v titulu „první tajemník"? V uchu to zní jako označení pro někoho, kdo nám věčně kazí hru na tichou poštu.
Zkrátka a k věci: jelikož demokracie je systém zatím nezralý - prostí voliči jsou jednoduše katastrofálně nezkušení, co se týče psychologických fint mužů toužících po moci (vždyť různí Hitlerové a Stalinové se navracejí mezi nás jako virus chřipky: pokaždé se stejným cílem a metodami, leč pokaždé též v šikovně pozměněné podobě) - a jelikož demokracie nedokáže ve chvíli potřeby sama sebe ubránit proti takovým obratným mizerům, kteří po ní vyšplhají jako po žebříku, a když jsou pevně nahoře usazeni, žebřík odkopnou, je třeba sáhnout k nejistotě jistější, která sice může uvádět do rozpaků svou pří- krou nevědeckostí, leč - jako spousta věcí v tomto záhadném světě - prostě funguje lépe! Je třeba si zvolit krále!
Nechť skalní demokraté vzpomenou, jakou rozhodující roli hrál nedávno španělský král Juan Carlos při zmaření vojenského puče a záchraně demokracie!! Francouzští revolucionáři se nejspíš v těch chvílích museli obracet v hrobě - nemožné, nemožné, anachronismus, návrat k středověku - leč Španělům byla demokracie zachráněna; a jistě to nebylo zásluhou poslanců parlamentu, neboť ti vše přečkali kdesi pod stolem. To vše v dvacátém století a navzdory všem politickým teoriím.
Proč tedy nezkusit, zda magická síla tohoto slova - Král - by nebyla podobně schopna pozdvihnout některého zástupce našeho národa, a nás, Čechy, s ním?
Vyzýváme všechny potenciální royalisty - a s nimi také ty, kteří připouštějí úvahu, že národ, který se zdá ztracen v bludišti, by byl prostě zaslepený, kdyby nevyzkoušel všechny cesty ven - k seriózní diskusi.
Zvláště pak vyzýváme odborníky, archiváře, soukromé badatele v oboru českých šlechtických rodů, aby předložili genealogický a dynasticky podložené návrhy na pretendenty koruny dobrého císaře a krále Karla.
Ostatně tato otázka může zajímat i ty, kteří jinak nepociťují ku králi žádný osobní interes.
A ještě jedno doporučení, kterému - věříme - neodolá ani ten nejrafinovanější duch: krále mají nejen Španělé, Angličané, Švédové, ale i cikáni - údajně dokonce několik! A my ani ťuk?
Royalisté - a vy, kteří ještě o sobě nevíte, že jimi jste - je nám přeci jasné, jaký kvalitativní rozdíl je mezi někým, kdo stavěl mosty, chrámy, hradby a udělal z Prahy město tak krásné, že to dodnes ani muži zmocnivší se péče o naše blaho nedokázali pokazit - a někým, kdo huntuje města i lesy a staví kolem Prahy cizí raketové základny, jaké nám snad mohou závidět jen podivné, zuřivé národy z pouští.
Je též stále zřejmější, že v určitých životně důležitých oblastech to není s pokrokem tak jednoduché; že nadbytek chemikáliemi prosyceného žrádla, které nemá daleko do jedu, je stejně málo pokrokem, jako nadbytek „zástupců lidu", ve které se nám rozpadl obraz krále, aniž po něm převzali jeho tajemný a nepsaný slib, jeho zakletí starobylou hrou, jeho bázeň, že by někde mohl selhat a nebýt důstojen titulu prvního muže v zemi!