O práci Marie Blabolilové jsem napsal...

author of the text: Jiří Hůla
imprint date: 2014
type of document: Text
number of pages: (2 listy)
language: czech
dimensions: 297 x 210

notes:
-
O práci Marie Blabolilové jsem napsal asi dvacet textů, a tak je pro mne stále obtížnější přijít s něčím novým. Před čtvrt stoletím mi to šlo o něco lépe. Když jsme v roce 1990 otevírali výstavou Mariiných grafik Galerii na chodbě Základní devítileté školy v Kostelci nad Černými lesy, zvládl jsem nejen tiskovou zprávu a zahájení, ale i text pro děti. Připadá mi i po letech zajímavý.
Paní grafička chodí po světě a kouká, co je k vidění. Někoho zajímají jenom auta, jiný má rád kočky a psy, dalšímu se líbí zasněžená, do dálky protažená pole. Marie Blabolilová má ze všeho nejraději stromy, trávu a vítr. Vítr je prý ze všeho úplně nejlepší. Strom má kořeny (obyčejně nejsou vidět) - a potom kmen, ze kterého rostou větve a na nich větvičky. V zimě strom vypadá jako nakreslený krevní oběh nebo obrácená řeka se spoustou potoků a potůčků – větví a větviček, které se do té řeky - kmene vlévají. Na jaře větvičky obrostou měkkými listy, strom se zazelená, rozkvete. To, co bylo v zimě skrznaskrz děravé je náhle jakoby plné. Les z dálky vypadá jako nepřekonatelná hradba. Když ale přijdete blíž, neprostupná stěna se rozdrobí na stromy, na větve, větvičky, na listy. Když jste v lese, můžete se klidně procházet. Tam je místa. Pod stromy to je jako pod střechou. Kapky deště dopadají na listy stromu. Bum, bum a bum. Listy se pod údery kapek ohýbají. Slyšíte je? Ale, ne to už přece není déšť, je to vítr. Ohýbá větve, otrhává listy. - Objem koruny stromu se podobá válci, jehlanu či kouli, něčemu pevnému. Ani to ale tak není, koruna se neustále proměňuje. Strom sice neuteče z místa, ale pohybuje se stále. Jako kdyby dýchal - nadechnul se a pomaličku vydechoval. Listy se chvějí, strom šumí, v koruně lípy bzučí včely, začíná léto a pod stromem odpočívá stín. - Marie Blabolilová si při práci na tohle všechno vzpomíná. Sedí doma v ateliéru a do zinkové desky ryje čárku za čarou. Když se jí otisk desky - grafika podaří, je spokojená. Na ploše papíru dál roste strom, padá sníh, fouká vítr, zraje ovoce a obilí.
A teď totéž pro odrostlejší. Mám štěstí, že s Marií pracuji na soupisu jejího grafického díla. První list vytiskla v roce 1967, tedy před třiceti sedmi lety, celkově jich je kolem 800. Za rok zhruba kolem dvaceti čísel. Jsou mezi těmi roky léta obzvlášť tučná (konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let) i hubenější, v poslední době Marie hlavně maluje.
Obrazy a grafiky se ovlivňují, náměty prolínají, Marie se inspiruje skutečností, ale nikdy ji nenapodobuje, vytváří jakoby jinou, souběžnou realitu, novou skutečnost bodově provázanou se skutečnou skutečností. Podobný je, i když to tak na prvý pohled nevypadá, i způsob zpracování.
Grafiky Marie Blabolilové jsou vytvořené jedinou technikou - čárovým leptem. Prosté náměty - přírodní tvary, krajinné detaily, předměty vyrobené a užívané člověkem – zobrazené minimálními grafickými prostředky. K mnohým tématům se vrací, zpracovává je v různých variantách. Nejčastější náměty: pole, lesy, sady, stromy, ploty, vinice, vítr, déšť a sníh, fasády domů, ulice, sídliště, interiéry, židle, stoly, vázy, knihovny, cesty, silnice... Lidé se, až na pár grafik z konce studií, nevyskytují.
Dílo Marie Blabolilové není budované na logických základech, ale intuitivně chápe, že ke každé bytosti i věci, ke každému zobrazenému bodu patří i jeho okolí. Země je, stejně jako buňka chráněná blanou, obklopená slupkou atmosféry. Žádná hranice není pevná, každá je oboustranně průchozí, vše živé vyzařuje do prostoru, věci stvořené člověkem mají auru. Objem skutečného stromu také nikdy není přesně vymezený, proměňuje se každou minutou, pohybem slunce po obloze, drobnými záchvěvy vzduchu. Narýsovat kružnici je snadné, stačí papír a kružítko, vypočítat naprosto přesně její obvod nemožné. Můžeme se k němu – díky jedné z nejdůležitějších matematických konstant – magickému transcendentní číslo π – jenom přibližovat. Strom se sice podobá kruhu, ale nikdy nedokážeme přesně rozlišit, kde končí jeho koruna, kde začíná díra nebe prosvítající děravými listy a větvemi, kde zem porostlá nízkou travou. Co ještě jsou nehybné listy a květy, co už prudké údery deště. A právě tady, na společném území rozličných směrů, čar a šrafatur je tajemství grafik Marie Blabolilové. Tady je, v momentě pohybu a změny, přistižený i čas. Čas grafik Marie Blabolilové je časem diváka. Jasné a neuchopitelné se v naší mysli neustále proměňují.