Z cikánských pohádek i ze zkušenosti

Rudolf Dzurko: Mirka na Karlově mostě, 1995, skleněná drť, 96 x 63 cm

Z cikánských pohádek i ze zkušenosti

subtitle: Letošní šedesátník Rudolf Dzurko vystavuje ve dvou pražských galeriích

type of document: podřazený dokument
parent document: Lidové noviny
imprint date: 2001
the number of reproductions: 1 čb
page: 21
language: český

notes:
-
„Když mám vztek, udělám obrázek, jak mám vztek, když jsem veselej, tak vyjádřím, jak sem veselej, a když přijde smutek, udělám obrázek o svým smutku," říká Rudolf Dzurko.
Rudolf Dzurko (1941) se narodil na Slovensku, v Pavlovicích kousek od Prešova. Když mu bylo pět, přistěhovali se s otcem do severních Čech. Ve sklárnách v Novém Boru se setkal s barevným sklem. Nejdříve si udělal lampičku a vyzdobil nábytek, potom zkoušel zobrazit jednoduché věci - květiny, ptáky, draky, koně. Postupně tak zdokonaloval vlastní metodu obrazové stavby: tvary a objemy lepí ze skleněné drti.
Kolektivní paměť rodu
Od 70. let čerpá z vlastních zážitků a pocitů, z cikánských pohádek a mýtů, z kolektivní paměti rodu. S oblibou se vrací k motivům, které ho dělají šťastným. Vypráví o strýčkovi Paľim a tetě Margitě (Margita honí Paľiho, ujel jí na koni, 1999), o maličkém a hrbatém strýci Jančovi, „byl muzikant vyhlášenej široko daleko" (Jančo jede do lesa, 2000), o tuláckém životě (Hurá, máme slepici, 2000), o daleké pravlasti (Matka Indie II, 2000), o nenaplněné touze (Proč odcházíš, když ti hraju od srdce?, 1998).
Obrazy často mají názvy plné teskné poezie, Rudolf Dzurko je však zábavným vypravěčem a živelným muzikantem (hraje na basu) a hudba je jeho další velké téma (Je mi smutno, hraju vám, 1995).
Ve dvou pražských galeriích vystavuje nejen nové práce, ale i obrazy ze 70. a 80. let. Starší věci se od současné produkce liší temně hlubokou barevností i přístupem. Rudolf Dzurko dnes už tolik nepochybuje, bolestně nehledá, víc sází na jistotu, na možnosti zajímavé techniky. Součástí expozice v Galerii Navrátil je několik desítek dřevěných sošek. Drobné, jistě řezané figurky působí jako postavičky cizokrajného betléma, plné zvláštní pokory či odevzdanosti tiše vzhlížejí k divákovi.
Obraz Mirka na Karlově mostě (1992) příkladně ukazuje Dzurkovo umění, vazbu na skutečnost i malířovu fantazii. Žena (Mirka, matka, světice) vyplňuje větší část obrazové plochy. Modrý plášť s červeným rubem symbolizuje bezpečí, běžící čas i plynoucí řeku. Po skleněném mostě kráčejí dvě malé postavičky. Muž s knírkem (malířův autoportrét) a chlapec zosobňující dětství, zvědavost a důvěru, kostely vzadu nepotřebují komentář. Pohádkový pocit umocňují lehounké sloupky a zábradlí z bílých skleněných tyček, třpytivá drť barevných sklíček. Gotická stavba se změnila v můstek spojující realitu a sen. Skutečnost je pro nás taková, jak ji prožíváme.
O Rudolfu Dzurkovi se většinou hovoří jako o romském výtvarníkovi. Jako kdyby umělcův cikánský původ byl hlavní hodnotou výjimečného díla.