MIrko Eliáš - jeden z prokletých

type of document: podřazený dokument
parent document: Almanach památce Mirko Eliáše
imprint date: 1939
page: 7-10
language: český

notes:
Osobnost a dílo se rozvíjejí dialekticky, vzájemným pronikáním, ovlivňování, bojem uvnitř těchto dvou sil, v jejich jednotě. Poznati a pochopiti tento složitý proces znamená vystopovati všechny podstatné elementy tvůrce, prostředí a průvodčí okolnosti, které mají vliv na jeho duchové formace. Znamená to odhalení genese, vzniku tvůrčí síly, ohraničení tvůrčího prostoru, zvážení výrazových prostředků. zpracování, dramatisace a nuancování všech těchto specialistických otázek. Jenom v jedno paraleogramu sil jest možno pochopiti otázku.
Miroslav Eliáš je ve veřejných očích živlem výlučně dramatickým v nejužším slova smyslu. Uvážíme-li, že herectví jest nejvýsostnější výtvarný projev, a že ní v umění blíže než mezi výtvarníkem a hercem, najdeme pro stanovení druhu kompromis výtvarník. Tato vnitřní spojitost vymezuje jednu kategorii malířského projevu: malbu anekdotickou, anekdoticky dramatickou, alegorickou, pohybovou, prostorovou. V malířské pozůstalosti Eliášově najdeme málo těchto prvků. Místa najdeme podtrženou prostorovost (v krajinářské komposici), jinde alegorii něco pohybu, ale obé velmi slabě akcentované (figurální komposice).
Prvotná Eliášova malba je celým zaměřením obrácena k Přírodě. Vyvěrá z přemíry vitality malířovy. Je to také tato síla, tento vnitřní var, který určují jeho orientaci a které vedou v počátcích k přepisu a popisu a určují později tam, kde mluví o sobě a sebou, výběr znaku. Znak není snově deformován, kondensován a dramaticky zhuštěn, znak v komposici má živý, nezdeformovaný tvar, barvu a smyslovost. Jeho plátna z této doby jsou tvary Přírody nahuštěné vlastní osobností. Skutečnost poznaná dětstvím a rozvíjejícím se chlapectvím. Život viděný očima po prvé široce rozevřenýma. V těchto létech září z díla malířova život a síla. Objevuje se však už jeden antagonický prvek – melancholie.
To je jedna část Eliášova profilu.
Pak je tu druhá malířova tvář. Ton ticha, klidu a melancholie, barevného bezvládí a snášenlivosti, smutného šera bez patetické afektivity, bez pohybu. Obrazy barevné harmonie, svět intimní, daleký prostoru naplněnému člověkem společenským zvířetem a komedií života.
Touto částí vniká tvořivá život básníkův do druhé oblasti, do oblasti tvůrčího prostoru, do světa sociální skutečnosti. Náraz rozvitého chlapectví na skutečný život plný rozporů, rozčarování a bolesti vyvolá vnitřní svár. Člověk kolísá, hledá východisko, bojuje – a po boji se vrací k hlubinám duše. Malíř se tu představuje v celé životní a přirození kráse. Pak přijde kolísání, tápání…
Připojuje se ke generaci, která hledá boží řád na zemi a která ho chce uskutečnit. Ale pak se vrací a formuje svůj boj umělecky. Znechucen až k zeblití a zklamán vkládá svou osobnost v anarchicko barbaristickou postavu Čapkova Loupežníka. Tady se osud malířův spojuje s divadelními prkny. Divadelní prostor dává vzduch a nekonečné, nesmírné prostředky prometeovské vitalitě, strhuje člověka z ovzduší společenského hnojiště v nový svět, nová tajemství se nabízejí životu. Hrajme si a hltejme ji plnými doušky.
Ale ani tento svět nespokojuje plně básníka. Není nic na tomto světě, co by zůstalo uchráněno pošpinění a zneuctění člověkem. I do světa umělého světla a vybásněných postav vniká hnis skutečnosti.
A tak zbývá pro osobnost jediná cesta – ústup do závětří harmonie, do středu tichého zpěvu barev. Při tom básník neztrácí naději a víru v skutečný svět. Vrací se k němu a nachází jej v každém svém obraze.
Taková jest tvorba a celý život Miroslava Eliáše. Potácení a věčný spodní boj mezi živelnou rvavostí, hlukem a veselím a intimním, přitažlivým závětřím duše.
Francisco José Goya byl hýřil a rváč. Svůj celý vitální žár a životní boj přenesl beze zbytku do díla. Nic takového nenajdete v díle Miroslava Eliáše. I když zdánlivě tolik miloval život, přece jeho živost byla často křečovitá. Skrýval se v n děs smutku a bolestného šera.
Za Eliášem-maskou je Eliáš intimní člověk. Tento rozpor se musil na konec na venek projeviti Je to grimasa, ironie a karikatura, vlastnosti příznačné všem trpícím geniům, která prokazuje tento vnitřní boj, kolísání a nerovnováhu. Vzpomínám tu na genia Charlie Chaplina a kouzelný humor malířova generačního druha herce a básníka Emana Trojana.
K obratu k sobě je jen krůček. U Eliáše se počínají jeviti příznaky k uzavření bran s úbytkem bojových sil. Objevuje se zájem a sklon k individualistickým, psychologisujícím malířským proudům a pokusovým skupinám. Ale tento výtvarný pohyb mine malíře bez vážnější odezvy, poněvadž přišel v době, kdy začly do jeho vývoje vbočovati materielní potíže. Neměl dostatek prostředků a prostor, v němž by mohl pracovati. Hon za udržením existence ho vyřadil z vážné malířské práce. Tam, kam byl pracovně vřazen, nebylo místa pro lidi jeho ražení. Filmová industrie zařízená na hvězdy, často desátého stupně, neměla čas zabývati se s rozrůstající se a nedobudovanou osobností.
A tak stihl Miroslava Eliáše osud básnického prokletí. V řadě Josef Hubáček, Rudolf Krajc, Piskač, Gutfreund, Feuerstein, Horáková, Eman Trojan propadl se malíř a herec Mirko Eliáš v tůni básnického prokletí.
Slovo okřídleně, ale často špatně vykládané.
Básnické prokletí je stav. Bylo-li kdysi údělem, který měl mravní a moralistní charakter, je na něm dnes účastna doba společensky a ekonomicky. I když doba uznala několik velikých a složitých uměleckých zjevů a smazala příhanu umělecké práce, přece nedovedla dáti těmto lidem ani nejužší existenci. Tak proletí, i když dali mnohdy národu více než někteří geniové, naším prostorem tyto zářící meteory, aby zapadly ve věčné tmě. Isidor Ducasse, Artur Rimbaud, náš Karel Hynek Mácha prolétli, ale zanechali za sebou významná a nesmazatelná znamení. Život Miroslava Eliáše jako jednoho z prokletých je výstrahou a výzvou, jest ukazatelem cesty k nejvyšším básnickým a osvobozeným prostorům.

MIrko Eliáš - jeden z prokletých

MIrko Eliáš - jeden z prokletých