V katalogu poslední autorsky připravené výstavy...

author of the text: Bohuslav Holý
page: 0-0
imprint date: 1996
type of document: Subordinate Document
number of pages: 2 (pozn.: nestránkováno)
language: czech
parent document: Eyhle Seydl,

notes:
V katalogu poslední autorsky připravené VÝSTAVY nazvané Pokrm pro oči, jíž umělec s několikaměsíčním zpožděním připomněl své šedesátiny (narodil se 29. 4. 1916, výstava byla v září a říjnu 1976 v pražské Nové síni), jsou na vstupní straně citáty z jeho deníku. První z nich, výrok japonského grafika Hokusaie, zní: Od svých šesti let pociťoval jsem touhu kresliti všechno, co jsem kolem sebe viděl.
Z. Seydl nevybral tehdy tento citát do úvodu náhodou. A jeho opakování zde není také náhodné. Zdá se, že postihuje v obecné poloze základní rysy Seydlovy osobnosti: extrovertní, v kontaktu a v interkreaci se světem se rozvíjející tvořivost, i časné uchopení výtvarné řeči jako jejího hlavního výrazu. (Posledně uvedenou skutečnost potvrzuje i tento životopisný fakt: v r. 1935 získal Z. Seydl první cenu na pražské výstavě dětské kresby - za práce z let 1922-1929.)
Seydlovo výtvarné nadání, podporované jistě i příznivým rodinným zázemím (jeho nevlastním otcem byl sochař K. Pokorný), získává profesionální kvality a názorovou vytříbenost vzděláním stejně důkladným jako neobvyklým. Ve školním roce 1932-1933 absolvuje Z. Seydl jednoroční kurs grafických technik na Státní grafické škole u prof. J. Konůpka. V letech 1933-1936 se vyučí sazečem v České grafické unii v Praze. (Zřejmě velmi úspěšně i podle přísných profesních kriterií, protože v roce vyučení získává l. cenu
Ústavu pro zvelebování živností v typografickém oboru na učňovské pokračovací škole v Praze.) Přitom stále kreslí a maluje, v letech 1935 a 1936 se účastní výstav sdružení Mladá kultura, vznikají jeho první scénografické práce. V rozmezí let 1936-1941 studuje na Uměleckoprůmyslovéškole v ateliéru pro kreslení a monumentální malbu, vedeném F. Kyselou.
V téže době se zúčastňuje Salonů na chodbě v divadle E. F. Buriana a výstav skupiny Sedm v říjnu, jejímž je zakládajícím členem.
Jak vidno z tohoto strohého a jistě ne úplného výčtu faktů, jsou Zdenka Seydla léta učednická naplněna intenzivní prací. K tomu je třeba dodat ještě alespoň toto: významným výtvarným a námětovým obohacením je v době okupace pro Z. Seydla také kontakt se členy Skupiny 42, zejména s malíři F. Grossem, F. Hudečkem a K. Lhotákem. Neméně důležité je i přátelství s A. Paderlíkem, s nímž v r. 1943 vystavoval soubor olejů v malé síni Mánesa. A důležitá je i škola: všestrannost F. Kysely, sahající od užité grafiky přes monumentální malbu, sklo a textil až ke scénografii, se kryje se Seydlovým tvůrčím záběrem při ohlédnutí na uzavřená díla obou umělců jistě ne náhodou. A také Seydlův smysl pro výtvarný rytmus, z něhož pramení jeho cit pro dekorativní a ornamentální možnosti liniové kresby, i stále zřejmější sklon k nepopisné znakovosti, našly u jeho profesora jistě přinejmenším příznivé přijetí. (Bez povšimnutí neprošly kolem Z. Seydla určitě ani první pokusy o český kreslený film, jež na přelomu 30. a 40. let podnikl J. Benda, také profesor pražské Umprum.)
Na sklonku okupace a zejména v prvních letech poválečných se Z. Seydl začíná stále výrazněji prosazovat v nejrůznějších oblastech užitého umění. (Což mu ovšem nijak nebrání v tom, aby v r. 1945 neuspořádal samostatnou výstavu své grafiky a nadále se neúčastnil řady výstav jako „volný" výtvarník. V roce 1945 se stal také členem SČUG Hollar.)
Seznam exponátů v katalogu Seydlovy výstavy uspořádané na konci roku 1949 v Topičově salonu je z tohoto pohledu příznačný: kresby (včetně návrhů kostýmů a kreseb pro animovaný film), grafika (včetně linoleořezových plakátů), ilustrace, koláže z květin, listí a stébel, hračky, textil, koberce, intarzie (např. krabice na příbory, ale také brože keramika, desény šatovek a v neposlední řadě knižní obálky
(60 čísel), úpravy knih (12) a vazby (7).
Koncem 40. let je tedy Seydlovo tvůrčí pole v podstatě dotvořeno. Ve všem, co dělá, už jsou také přítomny hlavní rysy jeho vidění, jeho rukopisu, jeho groteskně lyrického a lyricky groteskního výtvarného i literárního projevu.
Do výtvarné redakce nakladatelství Čs. spisovatel přichází v roce 1949 Seydl jako redaktor s jasným a originálním názorem na knihu - a zejména v produkci tohoto nakladatelství je to po celou dobu jeho působení, které skončilo až jeho odchodem do penze v roce 1976, zcela zřejmé a snadno doložitelné. A to nejen desítkami titulů, jež typograficky upravil či jimž navrhl přebal a vazbu, ale hlavně výtvarnou koncepcí mnoha edic.
Typická pro Seydla-úpravce je klidná typografie knižního bloku, spíše klasická, jen někdy s mírně funkcionalistickým nádechem, obklopená bohatou, kresebně, barevně a významově útočnou obálkou nebo přebalem a stejně laděnou vazbou. (V tomto ohledu a v této poloze je Z. Seydl podle mého mínění nejblíž J. Čapkovi. Právě jako úpravce knihy lze tyto dvě osobnosti považovat za spřízněné. Jinak - už jako ilustrátoři - mají myslím daleko méně společného, než se soudívá.) Řekne-li se Seydl a kniha, vybaví se nám většinou Seydl-ilustrátor. Svým způsobem není divu: originalita jeho ilustrátorské práce je nezaměnitelná a jeho výkony v tomto žánru tam, kde byl text pro něho jako šitý na míru (La Fontaine: Bajky, Rabelais: Gargantua a Pantagruel, Hoffman: Ďáblův elixír, J. Š. Kubín: Strakatý máslo aj.), patří k vrcholům moderní české knižní ilustrace. Obdobně je tomu v grafice, kresbě, malbě i v dalších oborech už zmíněných, z nichž ovšem pouze část Seydlovy práce pro divadlo je monograficky zpracována (Kostýmy, Divadelní ústav, 1977). A tak se v této chvíli paradoxně jeví, že dílo, definitivně uzavřené autorovou smrtí 17. června 1978, dílo, patřící přinejmenším do kontextu české výtvarné grotesky, ohrožuje zapomnění nebo odsunutí mezi blednoucí legendy. Snad se tato nebezpečí podaří zažehnat a popřít tak jeden z možných významů Morgensternovy myšlenky, kterou také citoval Z. Seydl v již vzpomenutém katalogu: Čím jsem starší, tím více mi patří jedno slovo přede všemi ostatními: grotesknost.