Giorgio de Chirico

type of document: podřazený dokument
parent document: Výstava obrazů a kreseb Giorgia de Chirica
imprint date: 1931
number of page: 4
language: český

notes:
-
Cesta, kterou prošlo dílo Giorgia de Chirica za necelých 20 let, poskytuje rozmanité pohledy. Již od počátku se však tento malíř vyznamenává znaky, které shledáváme i v dnešní jeho práci.
Po krátké periodě studií na malířské škole v Athénách opouští v 17 letech Řecko, v němž se narodil 10. července 1888, z otce Palermana a matky Janovanky, a jde do Mnichova, kde navštěvuje rok malířskou akademii. Když se přestěhoval se svou rodinou do Itálie, nepokračuje již ve škole, ale studuje v museích staré mistry. Od roku 1911 do 1915 žije v Paříži. Poznává Apollinairea a kubisty, ale jeho hledání se béře jinou cestou. Téměř vždy se jedná o vzpomínky z Itálie: stará, provinciální náměstí, opuštěná a ozářená irreálním světlem, přízračné arkády, věže, sloupy, zříceniny. V těchto prvních malbách je malována skutečnost tak, jako bychom si na ni vzpomínali ve snu. Ovzduší je řídké, a světlo a stín se v něm rýsují tvrdě. Někdy se v těchto krajinách, jakoby z vánočních jesliček, rýsuje v dálce lokomotiva, vypouštějící kotouče dýmu, a praporky, vlající na pozadí syté, bezmračné oblohy.
Když jsem na jaře r. 1914 spatřil u Apollinairea jeden z těchto obrazů, představující šedou, osamělou věž, za níž vystupovaly křivolaké linie modravých pahorků, cítil jsem ihned, že jsem před projevem nové umělecké individuality. V této době de Chirico žil stranou uměleckého života pařížského a byl úplně neznám obecenstvu z výstav. Vrátiv se 1915 do Itálie při vypuknutí války, zůstal tam 10 let, načež se vrátil definitivně do Paříže.
Ale obraťme se k přítomnosti; zvláště když v této výstavě téměř není obrazů z oné doby. Nicméně je tu určitá příčina, pro niž jsem vzpomněl této vzdálené periody: v té době se zrodila v nejlepších umělcích touha, aby se osvobodili od výtvarných fragmentů a neúplností a tím byl takřka dán začátek oné ideální linii, která dnes je v plném vývoji. Nejživější tendence dnes skutečně směřují k zharmonizování s dějinnou jednotností estetickou, vracejíce se k studiu Přírody.
Giorgio de Chirico byl z oněch velmi mála umělců, kteří již v roce 1914 zahlédli tuto dvojí nutnost: vytvářeti malbu moderní, totiž stylisticky moderně zpracovanou a dáti jí myšlenkový a citový obsah. Jinými slovy malba směřuje, po tolika řečech o kubismu a formalismu, k zvládnutí tvarových otázek a k novému uplatnění se problému obsahu.
U de Chirica však řeknu přímo, že estetické problémy, které řešil, nebyly vždy reální a jeho aspirace nedosáhly pokaždé touženého úspěchu. Často se dotekl intelektualismu a literatury, byť
i v těchto případech jeho meditace nelze nikdy ztotožňovati s obvyklým přihřáváním, které zatěžuje chladnou mozkovou práci bez vnitřního ohně. I s této stránky by de Chirico mohl býti zdravým vzorem mladým. Ale co jest intelektualism a literárnost v malbě? Zde by bylo nutno se dorozuměti. Mnozí nazývají intelektuálním a literárním všechno to, co není prostým naturalismem. Ale nechme jich.
Řeknu raději: ať nostalgický či soumračný, metafysický či neoklasický, Giorgio de Chirico v každé periodě své malířské činnosti stálé jevil svou zvláštní osobitost v malbě. Byť často mísil rozmanité stylistické prvky, výraz, který se mu vždy podařilo jim vtisknouti, ho udržoval na úrovni naprosto odlišné od eklekticismu, jenž je opravdu jediným způsobem býti intelektuálním, či literárním v malbě. A poněvadž de Chirico je malíř a umělec osobitý, vzbudil vždy silný zájem u obecenstva a u kritiků obezřelých a uvědomělých.
Pouze v posledních dvou letech znamenáme v díle de Chiricově náhlý obrat. Narážím na skupinu ženských aktů, kde kvete v jistém smyslu naturalism à la Renoir. Intonace je v nich delikátně harmonická a formy vyzařují jistou fosforescenci, že se téměř zdá, jako by původ světla byl v malbě samé. Podobnosti s Renoirem nepadají na váhu, jsouce spíše vnějškové, než podstatné. Též skupina nových zátiší je utvářena ve stejných malířských zásadách.
Komposice, ač recentní, přec proniknuté dřívějšími zásadami, jsou zde rovněž; dále pak kresby, lepty a litografie. Tudíž celek dosti rozmanitý a široký, a víc než dostačující pro vyhledání vnějších i vnitřních znaků jeho umění.
Ale abychom poznali tyto znaky, musíme se ponořit do umělcova světa, který, co se týče modernity, nelze srovnávati s anarchizující mezinárodní avantgardou, a pokud se týká tradice, nemá vůbec co činiti s malíři officielních přípitků. Modernost a tradicionalism Giorgia de Chirica jsou jiného druhu, jakož i jiného druhu je jeho popularita a proslulost.
Poznavše uměleckou osobnost de Chiricovu a připustivše, že naše malířská epocha směřuje k urovnání starých protikladů mezi antickým a moderním — protikladů utvořených devatenáctým stoletím a dodnes živých v nižších vrstvách současné umělecké kultury — tvrdím, že de Chiricova výstava přichází ve vhodnou dobu. I v italské bitvě pro moderní umění mají dnešní díla de Chiricova velký význam.
Říká se často: de Chirico chce zneklidniti mozky, vzbuditi zvědavost, ohromiti diváky a zároveň chce ukázati, že uctívá téměř fanaticky antiku. Všechno to je pravda. Ale je rovněž pravda, že humus, který pracuje pod těmito formami, chce nás přenésti z úrovně smyslů a kultury do stavu lyrického. Je tedy lépe říci, že de Chirico sice hledá zábavu a rozkoš, ale že je si vědom, že pravda v umění se nachází pouze v hlubinách duše. Jen duch je zřídlem skutečnosti. Prostě pro de Chirica hmotné věci a neviditelná duše jsou spojeny v jedno. Jeho touha po potěšení, snaha po ohromování, tvoření krásna se slévají a mísí v nejasný, ale přece postřehnutelný idealism.
Někdy chce býti antickým pohanem, ale jeho mythologická spodobnění, jeho bajky řecké či římské jsou něco zcela jiného. V některých z těchto maleb je schéma klasické, ale duch je spíše duchem malíře z doby romantické. Tytéž námitky platí i pro barevné podání. Pod jeho plochami, pod těmito syrovými, disonantními tóny, neméně než pod jeho tvary, se skrývá duch hledajícího. V tomto druhu dvojakosti pozůstává však jeho přitažlivost.
„Boj“ a „Souboj“ jsou produktem psychologického obsahu a koncepce mající zálibu v stylovosti.
Naopak, malby koní běžících či klidných na opuštěných pobřežích, věnčených zříceninami pohanských chrámů, se vyznačují fantasií směřující k dekorativnímu.
V zátiších malíř cítil potřebu přiblížiti se znovu skutečnosti s úmyslem bezprostředním a čistě malířským. Zvučnými akordy bělí, žlutí a červení vyjadřují tato plátna svou společnou snahu a přirozeně nás vedou k oněm objektivním hodnotám, kterých jakoby se de Chirico zdánlivě dříve definitivně zřekl. Význačným malířským kusem je Vlastní podobizna, studia přísného a pronikajícího. Zvláštní a sybilské dvojakosti charakterizují kresby a litografie, v nichž — zdá se — vykvétá často smysl pro nepokrytou ironii. Ironie není novým citem v moderní malbě, ale de Chirico nám dává před ní výstrahu ze třech základních příčin:
Předně poněvadž ironie, převedená z literatury do malby, je subtilní nemoc, která stravuje tvůrčí sílu. Za druhé poněvadž nás šálí klamným zájmem, zjevujíc se jako nejjemnější přednost stylu, zatím co jest snad nejhorší neřestí, do níž může upadnouti malířův intelektualism. Za třetí, poněvadž ironie je plod leptavého pesimismu.
V jiných kresbách se značí kaligrafická přednost, která z malířského stanoviska má pro mne malý význam, ač uznávám, že podobné prvky jsou kodifikovány staletými tradicemi.
Shrnuto, díla Giorgia de Chirica nám jeví znamenité prvky obsahu i techniky, a i tam, kde převládá jisté rétorika hermetických věd, tvárný poměr se jeví konkrétně; což nás přivádí k závěru, že i fantastické rozumování je rozumováním životným, slouží-li umělci dobře jeho tvůrčí síly. Zajisté, že tyto výhrady lze činiti jen tehdy, když jsme poznali a vyložili úmysl umělcův. Kritizovati a popírati lehkomyslně, jak to mnozí činí, se mi zdálo vždy velmi politováníhodným znakem povrchnosti.
Chceme-li ukončiti nyní naše krátké zkoumání, lze říci, že Giorgio de Chirico je vždy veden vysokými, nejušlechtilejšími záměry. Z jedné strany je tu sen umělcův, z druhé malířská osobnost. Celek lze připodobniti k tavícímu kelímku, v němž člověk taví svou žhavou obrazotvornost, svou živou fantasii. Tím doufám jsem řekl ono nezbytné, abych nastínil povahu tohoto našeho malíře, typického a representativního exponenta současného uměleckého kosmopolitismu.

Giorgio de Chirico

Giorgio de Chirico