O mém otci

author of the text: Milan Doležil
imprint date: 2004
type of document: Text
number of pages: 12 listů
language: czech
dimensions: 197 x 210

notes:
_

Milan Doležil: O svém otci - výňatek

Dopis otci

Tak Ti, táto, píšu dopis.

Vzpomínám přitom na Tvou nepředstíranou hrůzu z psaní dopisů komukoliv a kdykoliv. A nakonec, duševně a tělesně zcela vyčerpán, jsi vytvořil svým kaligrafickým písmem třicetistránkové dílo, které bylo škoda odeslat.

Vzpomínám na Tebe, táto, a je mi jen moc líto, že ten můj, o mnoho kratší dopis, si už skoro půl století nejsi schopen přečíst. A přitom také lituju, že se nám tak málokdy, snad kvůli tomu věkovému rozdílu, povedlo, abych se Ti vyznal z toho všeho, co bych Ti byl schopen vyslovit dnes. A tak mi zbylo jen toto malé zavzpomínání, psané s nadějí, že se zatoulá někam do kumštýřského nebe a najde si Tě.

Vzpomínám na ten Tvůj pokojo-ateliér vonící prapodivnou směsicí cigaretového kouře a terpentýnu, ve kterém jsme, na Tvém sklonku, bydleli spolu.

Vzpomínám na to Tvé trápení s těmi prokletými anilinovými barvami, jejichž běloba do rána zrůžověla a Ty jsi začínal znova a znova. A což teprve ten krutý šedý zákal nebo bolestivá artritida v pravé ruce, pro kterou i štětec byl těžký.

Vzpomínám na Tvé tvoření, které jsi tak nerad a s přehnanou skromností, Tobě ostatně vlastní, tak nerad oceňoval. A přitom to byla právě ta Tvá díla, která nás za války, nebo těsně po ní, držela při životě. Poté, co Tě předčasně penzionovali Němci a ani soudruzi neměli v oblibě a vyhostili Tě i ze Svazu výtvarných umělců, byly Tvé obrázky, měněné tu za mouku, sádlo, či zajíce, jediným přepychem. A nějaký výhodně prodat korespondovalo s Tvým absolutním obchodním antitalentem, skromností a sebekritičností. To´s ho raději daroval.

Vzpomínám na Tvou uměleckou křehkost, která byla tak zranitelná při každé jen trochu výjimečné situaci. Na Tvé obavy z budoucnosti, z nemoci, z nedostatku, ze stáří. A na ten Tvůj šťastný úsměv, vychutnanou cigaretku nebo stupečku slivovice, když něco zázračně krizi vyřešilo.

Dívám se na Tvé větší či menší olejomalby, plné obdivu k přírodě či architektuře, a snažím se pochopit ten kouzelný první impuls jejich vzniku, ale i trápení, když se Ti nevedlo podle Tvých představ. Ostatně, kdy vlastně nastává ten okamžik, kdy kumštýř prohlásí své dílo za hotové? A když ten okamžik přece jen nastane, stává se v té mnohačetné lidské množině z kumštýře vzácný jedinec. On totiž odkazuje své dílo budoucnosti, ve které bývá mnohdy lépe pochopen, než ve chvíli posledního tahu štětce.

Dívám se na Tvé akvarely, které vznikly hlavně při Tvých cestách do Dalmácie a Provence. Dýchá z nich malířské štěstí a pohoda, protože akvarel nelze přemalovat. Buď je dobrý, nebo se vyhodí.

Vzpomínám na Tvůj smysl pro humor a vše mladé. Na dopisy Tvých žaček z učiteláku v Křížovnické, které Tě měly rády. Na muzicírování u nás doma s mými přáteli a kolegy, kterého jste se s maminkou, i přes ten věkový rozdíl, tak nadšeně spoluúčastňovali.
Vzpomínám i na Tvé porozumění pro můj nespoutaný mladický rozlet a výstřelky, plné té neskonalé nezodpovědnosti a sobectví mládí, které dokáží tu rozumnější generaci tak zraňovat. Když jsem Tě jednou při návratu z několikadenního flámu našel stojícího za dveřmi a Ty´s mi podal zkřehlou ruku se slovy „Já jsem Doležil“, byla v těch třech slovech, pronesených roztřeseným hlasem, síla větší než tuna facek. Bohémská velkorysost překonala otcovské chvění, ale hlavně, zažehla synovské pokání. Od té doby bylo něco podobného nemyslitelné. A několikrát, když jste dostávali pohlednice z Krkonoš se zprávou, že lyžování je nádherné a svůj pobyt si o něco prodloužím, jste těžko mohli tušit, že ty zprávy posílám z jilemnické či vrchlabské nemocnice, kde mi spravují některou končetinu či otřes mozku. Ale hlavně - doma vládl klid a mír.

Vzpomínám na Tvého nezapomenutelně velebného sv. Mikuláše v originálním biskupském ornátu, půjčeném od Křížovníků, kdy sis v jakékoliv společnosti dovolil stepat veškeré hříšky, provinění, faleš či přetvářku, až přítomní příbuzní či přátelé zírali.

Vzpomínám na Tvé silně vyvinuté sociální cítění, ovlivněné jak krajem, tak lidmi Tvého milovaného Valašska a Lašska, na obdiv ke všemu prostému a čistému, nevyumělkovanému přepychem bohatých. Snad Ti ale ten přitažený ogarský opasek v onom válčícím či poválečném neklidném světě pomohl k pochopení onoho obrovského daru - všemohoucího lidství, pro něž jsou staletí pouhým mžikem, za obživou či bohatstvím pachtícího se oka.

Vzpomínám na Tvé klavírní a varhanické muzikantství, na Tvého Janáčka, Bacha, Chopina, ale i Ježka i na Tvou beznadějnou snahu udělat ze mne něco víc, než šumaře.

Vzpomínám na Tvůj nádherný vztah k přírodě, lesům, horám, loukám, stromům, květinám. Na tvé výpravy za pstruhy a raky v křišťálové Ostravici v době prázdnin. Hostoval jsi tenkrát i jako varhaník v dřevěném kostelíčku na Bílé. Tak se i stalo, že v neděli před mší chycení pstruzi Ti z kapes nepromokavého kabátu vyklouzli mezi pedály varhan. Ještě, že jsi měl po ruce vlasec s háčkem a chytil ty pstruhy podruhé.

Vzpomínám na Vaše houbařské výpravy, kdy jste s maminkou z lesů v okolí Prahy přinášeli prapodivnou směsici, kterou by i Dr. Smotlacha prohlásil za nepoživatelnou. Požili jste to a přežili.

Vzpomínám na Tvou karbanickou tarokovou vášeň a na Tvé rozhořčení při každém deficitním karetním odpoledni v Adrii či Zlaté Huse, i když prohra byla korunová.

A který smolný kibic tě asi tak rozčílil, že Tvá kvasnicová dvanáctka byla, díky mozkové mrtvici, Tvou poslední. A kdybys věděl, co to udělá s maminkou, tak bys tu poslední partii vzdal a rychle běžel domů.

Nikdy jsi, táto, nebyl ochoten a schopen lézt po hřbetech mocných na prapodivná výsluní slávy. Tvá povaha a pokora Ti to prostě nedovolily. A přesto se Ti podařilo tam, pomocí Tvé věčně zakecané malířské štafle, vyšplhat. A zůstaneš tam v myslích všech Tvých blízkých, se kterými jsi žil, ale i jejich potomků, kteří prostřednictvím Tvé tvorby pochopí Tvou velikost. A neskonalé díky Ti za ní. Pozdě, ale o to s větší poklonou.

Tvůj syn