Most vzpomínek
subtitle: Nedokončený dopis akademickému malíři F. V. Mokrému
type of document: text
notes:
-
Praha – V – 1957
Milý Franku!
„Kolosální, monumentální, epochální, fenomenální, geniální, grandiózní, famózní“ – a podobné citoslovečné výkřiky se rozléhaly naším srubem, když jsme (já a máma=manželka) otevřeli Tvou velikánskou obálku. Nikdy jsem opravdu netušil, že na mé skromné a prosté přáníčko zareaguješ tímto halasným způsobem!
Tak teda mi dovol, abych Ti „poděkoval za Tvé poděkování“. (Toto je zvláštní případ ve společenském katechismu). Děkuje se zpravidla za dáreček. Ale jak se mohu dívat na Tvou bohatou zásilku jako „na poděkování“, když pro mne znamená opravdovský dáreček, duchaplný a elegantní, nadto pak mně na výsost milý?
Musím Ti říci (věř si tomu, nebo nevěř, to je mi jedno), když jsme rozprostřeli obsah Tvé obálky v mé jizbě vedle sebe, že ta jizba nějak náhle prokoukla, projasnila se a proteplila se. Jsouc zásadně šedá, najednou se stala jakoby barevnou – ale o tom se dovíš více na stránkách pozdějších (budeš-li je mít chuť číst).
Zásilka Tvoje má 3 části. 1) obálka, 2) obrázek s notami, 3) psaní.
Dovol mi nyní, abych ke všem 3 zaujal teď své stanovisko.
Obálka
Propětrankristapána – Franku – neopovaž se už nikdy ve svém životě předkládat mému tichému jménu vznosný atribut „MISTR“. Ten mně nejde nějak dobře k pleti. – Něco jiného by ovšem bylo, kdybys to byl psal pořádkem obráceným: V.D., mistr malířský. Jo – to bych si zahejsal! Ti jdou nadračku, ti neznají dny pracovního klidu (melouchy), každý o jejich práci žádá a prosí, před jejich ateliéry ve frontách stojí, předplácí a přeplácí je bankovkami mnohými.
A co my MISTŘI? – Jsme sice uznávaní za lid pracující, ale práce naše je uznávána jednak za hyperproduktivní, jednak však za neproduktivní; nikdo o ni nestojí, nikdo ji nechce, nikdo ji nepotřebuje a nikdo ji nepokrývá bankovkami.
„MISTŘI“ chodí pěšky v ošlapaných kramflecích – „mistři“ se projíždějí ve vlastních Spartacích. Tož já bych byl radši „mistrem“; chtěl jsem do učení k „mistrům“, ale nevzali mě – že prý už nemůžu dobře lozit po štaflích. Tak teda tupě vysedávám dále před štaflemi Mistrovskými.
(Na obálce nadepisuješ ještě 2 moje tituly: akademický malíř a výtvarný pedagog. Jelikož říkání o těchto dvou bude – jak se zdá – poněkud delší, zabere vícero stránek tohoto formátu, přihlédnu z důvodů logických napřed k prvnímu listu v obálce:
Obrázek, zvaný „MISTER MYSELF“, s notami
Tož to se Ti – milý Franku – povedlo!! To je nápad nade všecky nápady! Ty posíláš písemné poděkování, ale přicházíš vlastně osobně, abys ho vyslovil ústně. (Tuto gradaci díků, či umocňování jich, Ti věru závidím). – Kdybych měl dar z nebe být výtvarnickým kritikem, pak bych se uměl o něm rozpovídat způsobem vzdělaným. Takto však musím o obrázku žvatlat řečí prostonárodně laickou.
Svůj obrázek jsi dělal rozhodně pod heslem: „Čím méně – tím více“, čili: nejmenšími prostředky vyjádřit největší obsahy. Z těch několika čar jsi „napsal“ jakýsi pouhý náznak F.V.Mokrého. A teď jsi dal divákovi naprostou svobodu, aby kreslil dále sám. Na mne např. zapůsobil Tvůj „náznak“ jako břitký povel: „Chci, abys viděl Franka! Tady máš malý návod, ale dál po této cestičce běž už sám. Domaluj si to sám!“
I zařval jsem: „Rozkaz“ a za chvíli jsem měl Franka domalovaného v celé podstatě viditelného těla jeho, avšak i neviditelného ducha jeho. A měl jsem z toho ukrutnou legraci i radost velikou velmi, že jsem si to mohl dodělat sám, a že zakratičko seděl se mnou v jizbě Frank živý a zdravý, s nímž jsem se ihned dal do besedování, řehtání i nadávání.
(S překvapením pozoruji, že jsem v těchto dvou posledních odstavečkách vlastně vyslovil celou filosofii dobré kresby, dobré ilustrace a dobré karikatury, k níž jemné a decentní sklony se v obrázku Tvém nedají popřít. – Tak asi filosofoval Aleš, když napsal perem na papírek ani ne tolik čárek, co mají dvě ruce prstů: snad 3 obloučky (kopečky), potom mezi nimi polo už skrytý čtvrtý oblouček – kroužek (sluníčko) a z něho vybíhajících 5-6 přímeček (paprsků). Předložil to divákovi a ten za pár vteřin viděl nejskvělejší západ slunce, jaký jen je možný. Je lhostejno, je-li tomu divákovi 9 roků, nebo 90 roků, žádný malíř na světě mu nemohl, kdyby mu byl vnucoval svůj názor sebe vypracovanějším obrazem v barvách i ve zlatém rámu, lépe vyhovět, než Aleš čarami desíti. Od „udřeného“ obrazu se tento divák brzičko unuděně odvrátí , kdežto k čárečkám Alšovým se pořád vrací, pořád v nich vidí něco nového, furt a furt maluje dále a nakonec má ohromnou radost, ne sice z Alše, ale – sám ze sebe.
Tak se dělo i mně! Čím déle jsem koukal, tím více jsem objevoval. Nebudu mluvit o povrchové pokožce (s příslušenstvím), kterou jsi vyjádřil tak virtuosně, že já jsem s tím už dále nemohl nic dělat. Ty jsi mi však zavelel, abych se podíval též pod tu pokožku. A sakra – teď to začalo! Franku, Ty máš v sobě nějakou prachhlubokou studnu, jejíhož dna nelze dohlédnout. Též se o to nepokouším; jen s několika svými objevy se Ti tuto svěřuji, ovšem pod podmínkou přísné důvěrnosti. Všecko se to beztak vypočítat nedá.
Tak např.: Ty dvě tečky místo očí. Pod těmi jsem našel dva žhavé uhlíky, vesele (tentokráte) svítící. Kteréžto dva uhlíky jsou však v případě potřeby ihned ochotny se rozžhavit do takového žáru, že na míle daleko spálí všechno v cestě stojící, živé i mrtvé. (Viz pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém). – Pod dvěma smělými křivkami obočí jsem našel dětskou rozjívenost a zvídavost, pod něžnými dvěma vráskami na čele se nezapře nemalá hromádka starostí a mrzutostí. Pak upoutala zraky moje vysoká stěna čela jakožto průčelí ohromné krabice na ještě ohromnější mozek. Ten je až do posledního svého závitu tak nabit uměním a vědami, že vyvozuje neustálý tlak zejména na víko škatule, které už-už chce prasknout. Což na obrázku osvědčují Tvé vlasy, které kreslíš ne jako pokojně přilehlé, ale jako v divokém zmatku od lebky odstávající, v konečné snaze oním vztlakem v nejbližší vteřině úplně povstat do polohy svislé.
Uši: Tam jsem se seznámil s Tvou dokonalou muzikálností, o níž jsem ostatně již dávno věděl. Všiml sis např., jak se Tvé pravé ucho přímo chvěje nedočkavostí, aby nasálo vzrušenou melodii, která se svými vlnami přímo do něho žene? Tedy komposiční umístění dvou řádků not, které svým směrem nemůžou netrefit rovnou do ucha, je pro danou plochu neobyčejně případné a důvtipné! (K písničce samé se za chvíli vrátím).
Nos: Z jeho formy a švihu jsem se nesporně mnoho dočetl o Tvé nebojácnosti, odvaze, smělosti, průbojnosti, výbojnosti i vyzývavosti ke každé pranici.
Ústa a svalstvo mimické: To jsem probádal chvíli mnohem delší. Něco mě tu mátlo. Vidím rty ve grimase smíchu. Ale pevně semknuté. Rýhy nosoretní barokově uhýbají k uchu. Ale – co je pod tím?? Je to úsměv klidné duševní pohody v dobrém prostředí u dobrého vína a dobré muziky? Anebo je to úsměšek jízlivosti a sarkasmu, který je Ti velmi vlastní? Nakonec však jsem dospěl k řešení kupodivu prostému: Je to sloučenina obou dvou! Neboť u Tebe se úsměv bez úsměšku a úsměšek bez úsměvu neobejdou! Nemám snad pravdu? Za sevřenými rty jsem vytušil skupiny řezáků, špičáků a jiných trháků. Jsem jist, do koho nebo do čeho ty se zakousnou, že už nikdy na svobodu nepustí.
Děje-li se vše v akci bojovné, běda oběti, která se za chvilku začne seznamovat se svými ostatky!
Teď vlastně jsem Tvůj obrázek už prosvěcoval roentgenem. Nařídil jsem lampu na dutinku za zuby, kde odpočíval Tvůj jazyk, avšak stále sebou cukaje. S radostí jsem seznal, že je stále ve výborné formě: špičatý jak kopí a do oboustranného ostří vybroušený jako meč. – Dokonce jsem se u něho zdržel nějak déle, nemaje už z něho strašidelný strach. Neboť už nikdy mu nedám příležitost, aby po mně bodl nebo sekl. (Za tento odstavec zajisté cítíš ochotu mně nafackovat, a to – zaslouženě).
Pak ještě pohled pod pokožku, pokud je ji na obrázku vidět. Tu jsem se přímo zhrozil, jak tam je všechno neklidné, rozdováděné a roztancované, jak prudce Ti v žilách pulsuje horká krev a jak bezoddyšně Ti vibrují nervy. Kdy Ty vlastně odpočíváš?
Poslední snímek jsem si udělal v krajině srdeční. Ten jsem musel dělat přes kabát, čímž dopadl matný a nejasný. Přesto však mohu Ti říci, že máš srdce dobré. Z kteréžto diagnosy přímo vyplývá Tvá známá dobrosrdečnost, Tvá pravá a nefalšovaná jihočeská srdečnost, zejména pak Tvé vždy upřímné, vlídné a laskavé přátelství a kamarádství ke všem dobrým lidem na světě. (Mám štěstí, že jsem taky „dobrý“).
Případem tímto jsem skončil prohlídku obrázku zblízka. A teď to začít poněkud z větší vzdálenosti. Postavil jsem si obrázek tak asi na 1 m od sebe a při prvním pohledu jsem začal ze sebe vyrážet s divokou rozkoší dvě slova (teď Tě zase uchopí nálada fackovací, ale nemohu si pomoci). Ty dva výkřiky znějí: „Satyr!“, „Faun!“ - Jak se tito dva mythologové dostali do Tvého obrázku, to teda nevím. Buď je to moje halucinace, anebo je oprávněné moje podezření, že jsi je tam dostal úmyslně. Kdyby mně nebyl Tvůj obrázek tak drahý a posvátný, byl bych teď – a měl jsem k tomu velkou chuť – vzal hnědou barvičku a na hrbolech Tvého vysokého čela bych byl přikreslil dva růžky, jak se prodírají kůží na povrch. (Neručím za sebe a možná, že si obrázek překopíruji na jiný papír a přece Ti ty růžky nasadím). – Jelikož pak máš obě ruce pilně zaměstnané, dovolil bych si Ti na špagátek na krk zavěsit ještě „syrinx“, řádku to nebezpečných píšťalek – vábniček, kterými oba hořejší pánové lákali nymfy, lesní, mořské a jiné panny.
Ježíšmarjá – Franku – jsi Ty ale složitá mašina!! Ty o tom snad ani nevíš. (Na druhé straně o tom zas musíš vědět; jinak bys to všechno nebyl dopravil pod svých několik čar). – Neurážej se, když si tu Tvou mašinu přirovnám k mašině takových gigantických – varhan. Není tomu dávno, co jsem se dostal čirou náhodou za velkolepé varhany u sv. Jakuba na Starém městě. – Franku, mně se zatočila hlava, když jsem k nim sedl. Z té spousty manuálů, pedálů a rejstříků!! – Nesměle i bojácně jsem si to vše začínal vyzkušovat. Začal jsem od nejjemnějších nebeských pianissim na III. manuálu, opatrně jsem přidával rejstřík po rejstříku, přeskočil jsem na manuál II. a pak na I., síly přibývalo, začal jsem spojovat čili kopulovat rejstříky dohromady, pak manuály, nakonec jsem skopuloval všechny 3 stroje (tam totiž má každý manuál své vlastní varhany). Co se teď ze stroje ozvalo, to se – Franku – lidskou řečí snad ani nedá vyslovit. Výrazy: burácení a hřmění, jásání a oslavování, to je všechno slabé. To byl triumf (nasadil jsem k němu jednu z nejslavnostnějších tónin: A-dur), který se nesl prázdným chrámem až k oltáři a odtud se vracel ke mně zpátky. To už jsem nevydržel; začal jsem se neobyčejným rozčilením třást, duševní rovnováha mne začala opouštět a svou improvizaci jsem tak-tak dohrál.
Tož – Franku – hrej, hrej, hrej na svůj skvělý stroj se všemi jeho citlivými rejstříky. Ty pianissima ponechej svíčkovým bábám a hrej jen plným strojem v nejmohutnějším „plénu“. Tobě sluší jedině fortissimo. Nešetři na elektrickém proudu pro své varhany, motory v nich udržuj stále v nejvyšší výkonnosti, jakž ani jinak u Tebe být nemůže. Amen!
Že na elektřině nešetříš, dovídám se taky z obrázku. Obrázek Tě tu nazývá moc fajn chlapcem, se kterým pořád „čerti šijí“, který nevydrží ani minutu na jednom místě, který po celodenním životě – zajisté že prudce rytmickém v uměních, vědách a pedagogikách – hledá „tišinu“ v nejprudších rytmech cigánské muziky, jež Ti právě do ouška hraje jednu z nejvášnivějších čardášových melodií, kterou vůbec znám a kterou napisuješ též na obrázek jako výmluvný emblém. (Zápis je vykonán v tak zvláštním tempu „rubato“, že to rázem zaujalo celý můj zájem. Kde jsi k tomu rytmu přišel? Je tato notace Tvým objevem, anebo jsi ji čerpal z nějakých prastarých zápisů? To mi musíš při nejbližší příležitosti vysvětlit).
A na tváři široký úsměv, a v pravé ruce sklenka s vínem, a levá dlaň už za uchem, a v nervech, ve svalech a vlastně i v krvi a v celém těle už jemné, dosud oku neviditelné chvění a cukání – to je první, počáteční stadium čardáše. Dovedl bys ho dotancovat až do konce při té neuvěřitelné progresivní gradaci rytmu, tempa, dynamiky a vypjetí všech sil, ba i smyslů?
Jedno z nejlepších provedení čardáše jsem viděl od slováckého malíře a sedláka Antoša Frolky. A to ve zvláštním prostředí – v podezřelé noční kavárně na Tabor-Str. ve Vídni. Jak jsme se s Antošem ve Vídni sešli a co my dva jsme tam zažili, to je historie tak úchvatná a tklivá, že ji dnes nechápu už ani já sám. Až se někdy potkáme, rád Ti ji vyložím, bude-li Tě to zajímat. Zároveň bych Ti podal aspoň nějaký nástin jeho čardáše. Vypsat se to nedá; ba ani slovem za pomoci gest se to nedá vylíčit. To se jedině musí vidět. A to od nejsveřepějších profesionálů.
To je prozatím vše, co mně obrázek o Tobě prozradil. Tím arciť bádání moje v jeho čárách nekončí a těším se, že mi přinese ještě řadu vzácných objevů. – Ale teď si už připadám jako papoušek na Matějské pouti, který ze šuplíků tahá zobákem prachblbé planety. Tož toho teda raději nechám.
Konečnou apotheosu však provedla naše máma. Ještě když jsem hloubal v obrázku, seznal jsem, máma že pořád v mojí jizbě hledá a hrabe se mně ve věcech jí nepatřičných. – I řekl jsem tvrdě: „Tak co tu porád vyhledáváš! Proč mi rozrýváš můj vzorný pořádek? – „Netlamuj“, vece ona, „cožpak netušíš, že tento obrázek musí okamžitě pod sklo a do rámečku a na stěnu? A že Ty se budeš naň dívat tak dlouho, až zapomeneš, že jsi cimpra, louda, hlemejžď, bačkora, úzkostlivec a pos/trašenec/. (K tomuto výrazu najdeš vysvětlivku na str. později).
Stalo se. Sval srdeční se mi pozvedá k nové energii a k nové chuti do života podle povelu obrázku „Sursum corda“, vzatého ze mše ritu katolického.
Mám Tvůj obrázek velmi a velmi rád! Tak jako jsem vždy obdivoval, ctil a měl rád veškeré Tvé výtvarné projevy, pokud jsi se s nimi před námi neskrýval, jak to děláš v době poslední. Proč jsi tak skoupý??
Tak vidíš – Franku – jaká kouzla u nás Tvůj obrázek vykonal!
Děkuji Ti zaň!!
Teď bych vlastně měl vzít na pořad jednání 3. součást Tvé zásilky – dopis. Ale raději dokončím část 1. – obálku a dopis si nechám až nakonec.
Na obálku k mému jménu vpisuješ ještě dva podtitulky: akademický malíř a výtvarnický pedagog. Dlužno mi k oběma zaujmout stanovisko. Začínám teď tedy mluvit o sobě, což příliš rád nedělám. Bojím se, že to udělá nároky na Tvou trpělivost. Kdyby se takto stalo, tak to nečti a zahoď to!Myslím totiž, že by mně jen prospět mohlo, kdybys Ty o mně měl též ucelenější obrázek, jak ho mám já o Tobě. Víš toho o mně dost, ale přece tu nějaký objasňující detail nebo spojka mohou chybět.
Kdybych ovládal „náznakovou“ kresbu tak brilantně jako Ty, pak bych neváhal a vykreslil bych se Ti. Ale já jsem svůj ksicht ještě nikdy nezpracovával a vyhýbám se mu, kde mohu, jako předmětu nesmírně nezajímavému a fádnímu (tedy nohsled L. Kuby rozhodně nejsem). – Tož musím se o to pokusit neohebným svým jazykem. Snad si z toho – pro svou informaci - vybereš.
Obálka – akademický malíř
Proti tomuto honosnému titulu protestovat nemohu, jelikož jsem opravdu vychodil školu zvanou „malířská akademie“; mám na to lejstra.
Snad bych byl udělal lépe, kdybych si byl vybral akademii jiného jména, která dovede jedince připravit k zaměstnání konkrétnějšímu, produktivnějšímu a – výnosnějšímu. (Ke kumštu mi od narození chyběla živelnost a kuráž rvát se a probíjet). Ale celkem jsem na svůj titul hrdý, byť i nespokojený.
Stalo se tak v německém městě Drážďanech na české řece „Elbe“ 1904-1908. (Přijímačky v Praze jsem promeškal.) Tu mě jako „zeleného“ českého mládenečka pohltilo ihned germánské moře. Já jsem neměl potřebné odolnosti, abych se pokusil o záchranu. (Např. Franc Gellner, který tam se mnou nějaký čas pobyl, ten měl tu sílu). Začal jsem se dokonce i snášet se všemi těmi Hans-Thomy, Lenbachy, Feuerbachy, Kaulbachy, Stucky, Klingery, Liebermanny, Slevogty atd. Navykl jsem i na tvrdost teutonskou, na dril, na drezúru, na „Befehl“, na „Vorschrift“.
Kratčeji Ti to poví a objasní rozmarná, avšak příznačná skoro-anekdota z jednoho našeho „Malsaalu“. Bylo nás tam asi osm, mezi nimi jeden Mnichovák, kluk tvrdého humoru a řezavého vtipu. Když jsme stávali před svými stojany s paletou v ruce v absolutním tichu, pohrouženi jsouce do své zoufalé bezútěšnosti, projelo náhle vzduchem jeho břeskné a ostré komando: „Nase malen! Eins, zwei, eins, zwei …..“. To se stávalo u portrétů. – Kdežto u aktů, znělo komando: „Arsch malen! Eins, zwei, eins, zwei …..“. Uvěřil bys, Franku, že my ostatní v tomtéž momentě, sjeli štětcem na tu „Nase“ nebo na ten „Arsch“. Takoví jsme byli strojově vydrezírovaní berani! Fujtajfl!!
Následky takovéto výchovy byly u mě neblahé. Nasákl jsem tou tvrdostí a po celou řadu let jsem se jí nezbavil. Též jakási uniformita a tupá blaseovanost mi nadlouho zůstala. To zavinilo hlavně okolí a prostředí mých spolužáků v akademii. Neslyšel jsem od nich téměř nikdy teplé, srdečné kamarádské slovo. Jen upjatě zdvořilé: “bitte, danke, guten Tag, Mahlzeit (to byl mně nejodpornější pozdrav před obědem a po obědě). Nebylo divu; bylo mezi nimi dost veliké procento šlechtických „von“, skoro všichni starší byli kadeti a lajtnanti Reichswehru, téměř všichni byli zámožní a finančně výborně zajištění (studium v Reichu bylo tenkráte přepychové sice, ale velmi drahé; měl jsem vždy vztek, když jsem – jako cizinec musel platit vysoký plný školní plat), bylo tu i několik nezbadatelných náboženských sektářů, zbytek pak byli nafoukaní idioti. Opravdových hladových bohémů téměř žádných (což nebylo škoda, neboť kříženec Němčíka s bohémou byl vždy zjev žalostný a odporný).
Přimkl jsem se k cizincům. Poznali jsme se brzy, neboť jen cizinci neměli povinnost, aby v plenárních schůzích osazenstva akademie seděli v buršáckých čepičkách. Nejsympatičtějšími byli Seveřané: Dánové, Švédové, Norové. Mezi těmito veselými a srdečnými kumpány mně bývalo nejlépe.
Druhou – a řekl bych – podstatnější složkou drážďanského školení bylo studium v Koenigl. Gemaelde-Galerie“. Tam jsem se naučil daleko víc než v celé akademii. Mezi studiem obrazů jsem si též všímal malířů - mužů i žen, kteří tam vyráběli kopie slavných mistrů. Hodně jsem jim kibicoval a nebýval jsem s nimi spokojen. Až na čestné výjimky dělali to pomalu, ale špatně. Přemýšlel jsem o věci, jelikož jsem se ve škole dověděl, že toto se dá dělat taky na kšeft, a to kšeft velmi výnosný, zvláště potažmo k bohatým Američanům. Už v II. ročníku jsem se dal zapsat do seznamu kopistů v galerii. (Nemusel jsem dělat ani přijímací zkoušku; stačilo písemné doporučení rektorátu, aby mě tam pustili, že tam nebudu dělat ostudu). Začal jsem dělat rozsáhlé technické pokusy, aby to šlo „snadno a rychle“. Nakoupil jsem si větší množství nejhustší bílé barvy Windor et Newton (těch se dostalo asi 12 stupňů hustoty), pak černě, asfalty, všechny barvy zemité, japonské žlutě (ohromná barva), všechny monolinky studené a teplé, indiga, skvělé cinobry a saturnky, geraniové laky a jiné laky lazurové. To dělalo divy a pokusy se mi dařily. Takto jsa vyzbrojen, odvážil jsem se na první kopii: Karel Škréta – Mojžíš. Kupodivu – moje metoda se osvědčila (na požádání Ti ji rád popíšu – tady by to bylo příliš dlouhé) a moje kopie dopadla téměř k nerozeznání od originálu. Týž úspěch jsem měl u Rembrandta (kopie č. 2) Muž se zastřelenou volavkou. Znáš zajisté toto nejefektnější chiero-obscuro Rembrandtovo. To už byla dřina.
Mezi prací jsem tu pozoroval, že za mnou postává často mladý, elegantní muž, kterýž mne jednou po práci (jinak se nesmělo s nikým promluvit pod okamžitým trestem prachem a olovem) oslovil, představil se jako zástupce největšího Kunstsalonu „Arnold“ v Drážďanech, vyslovil se pochvalně o mé kopii a končil prosbou, abych navštívil jejich závod na Prager-Str. (takovýmto čestným jménem se totiž nazývá hlavní tepna města Drážďany).
I šel jsem tam ze zvědavosti a k mému velkému překvapení tam se mě ptali, zdali bych byl ochoten vstoupit s nimi do obchodního spojení. Já jsem pocítil vůni nějakého výdělečku, přitakal jsem a hned jsem jim střelil „Lovce volavek“. Do 3 dní jsem měl v kapse 450,- marek, což bylo pro chudého študenta „nadlepšení“ opravdu šťavnaté.
A už jsem byl v tom. Každou chvíli přišel na akademii telefon: „Herr Dolezil moechte uns besuchen!“ – Tam jsem dostal novou objednávku, smluvil jsem termín i poplatek, zašvencoval jsem si nějaké to dopoledne ve škole a zpravidla jsem odevzdával kopii dříve, než zněl termín. – Tak např. jednou dostal jeden milionový Američan náramnou chuť na kopii Rembrandtova “Ganymeda“. – Jak víš, to už je poněkud větší obraz (asi 170x130), ale kopie jeho daleko lehčí než „Volavka“. Nebe, skaliska i sám orel jsou velmi tmavé, to je vlastně práce natěračská, jen kluk, kterého orel vzduchem unáší, je prudce osvětlen. Kluk brečí a úzkostí a strachem čurá do rokle v překrásné parabole. (To parabolické čurání prý nejvíce Američanovi imponovalo). Termín byl 6 neděl. Odevzdával jsem Ganymeda za 4 neděle a Arnoldi mi za to odevzdali 700,- marek. To už bylo pro mě jmění. Zaručovalo mi v tehdejších poměrech dobré bydlení a sytou potravu téměř na půl roku a ještě zbylo na případný flámeček. Ba založil jsem si i spořitelní konto cestovní.
Kopií jsem nadělal slušný počet; už ani nevím kolik. Dosti jsem se přitom naučil, celkem však to byla práce otrocká a při delším trvání fádně únavná. Mým nejvyšším cílem tu bylo, abych dostal svou kopii k nerozeznání shodnou s originálem. Se všemi patinami stáří, zažloutlinami a zahnědlinami; jen ty rozpraskliny se mi nepodařilo udělat (kraquilly, či jak se to jmenuje). Tedy něco úplně opačného, než jak kopíroval např. van Gogh; dělal to dost často. Představuji si,jak dlouho stál před obrazem, který uctíval, vrýval si do duše zápis o něm, dojem prohnal vlastním nitrem, šel domů a tam namaloval kopii po svém, po goghovsku. Jinak si ten proces nedovedu představit. V kopii zůstala jen slabá reminiscence na původní kompozici a kresbu. Zajisté dobře znáš tyto Vincentovy vysoce zajímavé experimenty, které já jsem ponejprv viděl až na největší snad Goghově souborné výstavě v Paříži 1937. Před jeho obrazy např.: Vzkříšení Lazara podle Rembrandta, Pieta podle Delacroix, Vazač snopů, Okopávající ženy, Večerní společnost atd. jsem měl někdy dokonce dojem, jakoby si Vincent dělal legraci a ironicky vyslovoval: „Pane kolego, nic mi nevykládejte! Já bych to řekl takhle!“
Když jsem o tomto svém kopírovacím období kdysi vypravoval Josefu Čapkovi, svému – ovšem daleko mladšímu současníku na Umprum a dobrému přítelíčkovi, usmál se na mě pohrdavě, ale hned si mě usmířil: “Jen když to neslo peníze!“ – Peníze to opravdu neslo – proto se to dělalo! Byly to moje nejbohatší roky z celého života.
To by byly klady mého zaměstnání kopisty. Ale ono to mělo taky závažné zápory! Černě a asfalty starých majstrů jakoby se mi dostaly do krve, ztrácel jsem jakoukoliv snahu o vlastní prudší barevnost a potápěl jsem se do břeček isochromických, špekovitých a fádních. Ne nadarmo mě spolužactvo přezdívalo „der boehmische Schwarzmaler“. Toto přezvisko mi – žel Bohu – přináleželo po více než 20 roků. Zůstával jsem barevně zakřiknutý a bojácný. K pravé barevnosti jsem se vlastně nikdy nepropracoval.
Udiveně teď asi – milý Franku – se na mne koukáš, proč Ti to všecko, s takovou důkladností, vypisuji. Inu proto, abys poznal, kde pramení mnohé moje malířské nectnosti, zejména tvrdost a čerň. Viděl jsi dost mých výtvorů, dokud jsem je ještě na veřejnost vystrkoval, a psával jsi o nich posudky. Ty byly – k mému největšímu úžasu – vždy taktní, shovívavé a laskavé. Dovol mi, abych Ti na tomto místě na sklonku svého života za ně poděkoval velmi tklivě! (Na dva Tvé výrazy kdysi napsané: „chorobná zeleň“ a „sympatická žluť“ nikdy nezapomenu. Zejména manželka jich ráda dodnes používá).
Dále se asi tážeš, proč jsem z Reichu neunikl, když jsem se mohl nadít jistých zhoubných účinků na své další poslání. Inu proto, že ty galerijní kšeftíky mne tam přidržovaly; ty mně umožnily, abych se lehce a lacino prosoukal celou akademií a dostal potřebný Abgangszeugniss. Též proto, že ve svém vrozeném konzervatizmu zásadně nerad měním místo svého pobytu a zvykám si na nové poměry. Vždyť i ve svém malířském kvartýře U sv. Ducha 3 hnízdím už 41 roků, aniž jsem se v Praze jedinkrát stěhoval. (Domovní naše správa by mně vlastně už měla vyplácet penzi, místo aby ode mě brala činži. V ne poslední řadě zmínit se musím ještě o jednom důvodu. Záhy jsem si v akademii i v okolí vydobyl jakési – do jisté míry důstojné postavení a Němčíci – roztáli. Ani sám nevím, jak jsem k té změně přišel. Jednou v noci jsme se totiž potloukali asi v 10 kusech po učazených putykách na Starém městě, slavíce Geburtstag jednoho z nás, a chlastali jsme mizerné saské pivo (každému domácímu světlému pivu se tam velezrádně říká „Pilsner“, což jsem vždy považoval za největší urážku všech Plzeňáků). Němci, jakmile v knajpě sedli, začali zpívat. Za tím účelem nosili s sebou v kapse vždy ohromně tlustý zpěvník, kde byly texty starých i nových písniček studentských, vojenských i lidových. Někdy i s notami (ačkoliv převážná většina pěvců noty vůbec neznala. To byla podívaná i poslyšená pro bohy). Na svém „tahu“ přišli jsme do nějaké noční větší kavárny. Ihned se začalo pěti. Já jsem měl jakousi dobrou náladu, skočil jsem k přítomnému pianu a začal jsem jim do kláves mlátit doprovody k jejich pění. (Písničky byly celkem průhledné a k harmonizaci snadné). Nasadil jsem temperamentní, ostré a břeskné rytmy a pustil do kluků jiskru i oheň. – Účinek byl strašlivý: pěvci napřed překvapením zmlkli, pak se na mě vrhli s řevem hodným všech barbarů, objímali mě i celovali, nosili po sále a nakonec se všichni zlili pod jakýkoliv obraz boží. – Druhý den v klase jsem na první pohled poznal značný převrat v jejich mentalitě. Všude učiněná pozornost ke mně, ochota, laskavost; modré z nebe by mně byli utrhli a dojetím se chvěli. – Očím jsem nevěřil a jediné zaměstnání, na které jsem se zmohl, bylo, že jsem – žasnul.
Ledy byly prolomeny! (Teď Tě zase vidím, jak se soustrastně směješ, že jsem náhle zblbnul a že Ti plním celé stránky prachpitomými malichernostmi, které Tě přece nemohou zajímat. Jen ještě – prosím – krátké strpení; hned poznáš, proč to záměrně dělám. Moje dedukce už nebudou příliš dlouhé).
A já jsem dostal vztek! Neboť průlom tento neudělaly moje vysoce umělecké snahy malířské v akademii, nýbrž několik nízce neuměleckých úderů do piana v knajpě.
Jsme v tom – milý Franku – špatně! My – akademičtí malíři oproti zpravidla neakademickým výkonným umělcům hudebním! – Dalo by se to snad vysvětlit tím, že hudba se rozprostírá v čase a člověk myslí a cítí taky v čase. Naše obrazy jsou dělány v ploše; leč žádný člověk nemyslí a necítí v ploše. Proto asi hudba vždy uhájí svůj primát větší působivosti, exaltovanosti, sdílnosti i šířky. Anebo je Tvůj názor na to jiný?
Malířství zato má přednost větší trvanlivosti, svůj dojem z oblíbeného obrazu si může každý zopakovat, kdykoli se mu zachce.
Říkává mi můj bratr Metod: „Ty to máš dobré! Po Tobě přece zůstane něco viditelného a hmatatelného. Po mně však nezůstane nic; jakmile dozpívám, je všecko nenávratně v luftě“. (Což dnes už dávno není pravda: jsou tu gramofonové desky a zvukové pásy, které vydrží mnohem déle na světě než naše obrazy, zejména ty, které jsou malovány nynějším „skvělým“ materiálem. Skladatelé hudební jsou na tom ještě líp. Uloží zkrátka své partitury do archivů, kde žijí třebas staletí, jsouce občas vytahovány, oprašovány a znova hrány. (Já bych svůj obraz za 100 let nechtěl vidět).
Nesporně je však více slávy hudební než malířské. Hudba je srozumitelnější a populárnější. Operní divadla stále vyprodána, koncertní síně natřískány, zatím co sály výstavní se hemží prázdnotou. Hudební umělci jsou zasypáváni květinami, kyticemi, věnci! Řekni mi, Franku, byl jsi už Ty někdy zasypán jednou jedinou sedmikráskou nebo hluchavkou?? – A to já už ano! Když jsem byl zváván do vzácných, vzácnějších a nejvzácnějších rodin a společností drážďanských, povětšině rodičovských to sdružení mých spolužáků, abych jim uspořádal nějaký klavírní dýchánek, tu se mi často stalo, že mi na poděkování domácí dceruška, větší či menší, dala kytičku. Anebo, když jsem ochotně obstarával klavírní doprovody individuí, kteří trpěli fixní ideou, že dobře a krásně zpívají, anebo hudou na nějaký nástroj, stávalo se, že mi pí či sl. zpěvandule na rozloučenou dala půl své kytky za rafinovaný, spolehlivý doprovod, kterým jsem jí nezřídka pohotově pomohl z prekérní situace.
Kluci ze speciálek, kteří mne často zvávali na své všelijaké večírky, ti už byli rozumnější. (Tam totiž každý žák speciálky, tedy i já v posledním roce, měl ateliér sám pro sebe. Krásná místnost s nejnutnějším zařízením, ale každý měl právo si ji zařídit podle své potřeby a vkusu. Sluhu měl k dispozici, „modelné“ v neomezené výši zaplaceno. Tedy studium pohodlné, okázalé a přepychové). Kluci si do ateliérů vozili i klavíry a já jsem jim na ně hrával. Často pozdě do noci, což však bylo zakázáno. Ale to nám nevadilo. Pozvali jsme sluhy a nočního hlídače taky a nikdy se nic nestalo. – Mně kladli po pravé straně pultu 50 cigaret a po levé ruce postavili slušnou dávku „Wachholdersaftu“ (borovičky) řkouce: „Dokud to všecko nevykouří a nevychlastá, dotud bude hrát. Potom přestane“. – To bylo pensum, ale taky jediný výdělek z mého muzicírování. V této příčině teda zase malování uhájilo primát.
Do programů svých večírků jsem arciť musel zařazovat hlavně německé klasiky a romantiky (pokud mi ovšem byli technicky přístupni), hodně z Richarda Wagnera, největšího tehdy boha německé hudby. Ale mezi ně jsem dostával převážnou většinou Čechy, až jsem nakonec pořádal večírky jen z hudby české. Ostatně – Němci si je sami vyžadovali. Překvapovala je volnost, zpěvnost, jakoby rozjásanost české hudby. A co bys řekl, který náš skladatel je vedl do nadšení největšího? Nebyl to ani Smetana, ani Dvořák, ale – Zdeněk Fibich. To asi proto, že Smetana a Dvořák byli ryzí Češi, kdežto Fibich byl spíše paralelou Wagnerovou, tedy Wagneriánem, který souhlasil s mnohými hudebními zásadami Wagnerovými, nikdy arciť ne ve smyslu napodobovacím ani v nejvzdálenějším toho smyslu. Z.F. byl výborný Čech, o čemž snad nejlépe svědčí jeho intimní hudební deník „Nálady, dojmy a upomínky“. Fibich totiž si usmyslil, že každý den – kromě své vážné práce – napíše jeden kratičký nápad jako „poznámku ke dni“. Tak vznikly sta a sta drobných, asi tak průměrně 30 taktových („poem“ je jen 11 taktový), svěžích, bezprostředních a nekonečně půvabných skladbiček.. Z tohoto zápisníčku čerpal Fibich později pro své rozsáhlé skladby. Mně to připadá jako malířský skicák, v němž si malíř zapisuje letmé inspirace k pozdějším vážným pracem. Těch sešitů Fibichova deníku velkého formátu je asi na l m výše. A postačily mně, abych jimi zaplnil téměř všechny své hudební seance. Naštěstí nejsou technicky příliš obtížné (jen trochu „neskladné“) a připravovat na ně jsem se tuze nemusel. Každou skladbičku jsem zahrál jednou, pak jsem posluchačům oznámil datum, kdy vznikla (den, měsíc a rok připisoval F. ke každé), pak jsem však zahájil debatu, co myslí, z jakého popudu a z jaké nálady vznikla (o mnohých jsem to přesně věděl z F. zápisů), pak jsem ji zahrál podruhé, zase debata pokračovala, a – podle přání i potřetí. – Němce to ohromně bavilo, že mohli být součinni, a mohu opravdu říci, že tak ukázněné (i ti největší rošťáci bývali pěnově tiší), horlivé (přicházelo jich vždy nadměrný počet) a vděčné (i ti nejzarytější Germáni) posluchače jsem nikde jinde neviděl. – Když pak jsem se stal na krátký čas dirigentem Akademického pěveckého sdružení, ba dokonce z ochoty i nedělním varhaníkem v jednom protestantském kostele, byla moje sláva muzikantská do nebe volající a nepoměrně větší než sláva – malířská.
Ale ještě jedno pozorování jsem mezitím udělal. Strašně mě překvapilo, jak malé procento Němců je opravu hudebně vzděláno. Mají hudbu sice rádi, ale tím to začíná a končí. (Vždyť i v Akademickém pěveckém sdružení, vybraném asi z 800 študentů, nenašel jsem jich ani polovičku, kteří znali noty. Ježíšmarjá – to byla muzika)! – Co je u nás naprostou samozřejmostí, že každý Čech na něco dobře hraje (byť to byla třebas jen foukací harmonika nebo valašská fujara, nebo i lašské grumle) a dobře zpívá, to je v Reichu (aspoň tenkrát bylo) poměrně řídkým zjevem. Každé české dítě zná již noty a notaci, jakožto důsledek systematické hudební výchovy, již na národní škole. Je to již v české krvi, která se ovšem v mnohých případech projevuje hodně originálně a samorostle.
Mezi tyto případy patří např. můj syn Milan, takto RNDr. chemie, absolvovaný vědecký aspirant s titulem „kandidát věd“, zaměstnaný jako vedoucí flotačních laboratoří při Výzkumném ústavě pro zušlechťování rud, nyní v SSSR za půlročním studiem radioizotopů (hernajs – to je titulů). Toho jsem dal asi v 7 letech učit na klavír učitelkou v našem domě. Utekl. Chtěl jsem ho vzít sám do práce. Utekl. Byl jsem dalek toho, abych ho učil hudbě nucením a dal jsem mu svobodu. – Najednou pozoruju, že se učí na klavír sám, bez jakéhokoliv cizího vlivu a bez pedagogiky. A hraje si po svém, jak mu zobák narostl. Tak se naučil hrát ještě asi na 5 nástrojů, založil na fakultě národopisný slovácký soubor a lá Strážnice, zaujal tam místo cimbalisty, pak zpěváka a tanečníka. Jednou jsem ho doma zastihl, jak učí kamaráda hrát na basu. Panečku – tak se to dělá!
Takže na Tvé obálce něco chybí. A to doplněk „výtvarnický a hudební pedagog“. Jak vidíš – Franku – vykonal jsem před půl stoletím slušnou propagační práci pro náš národ. (Tedy i titul „propagátor“ by se na obálku slušel).
Bylo nás tenkráte v Drážďanech více propagátorů české hudby. Jenže ti druzí byli daleko mocnější a účinnější než já. Byli to:
Nesmrtelný Karel Burián, jeden z nejslavnějších tenorů světa, byl právě angažován u proslulé dvorní opery v Drážďanech. – Znal jsem se s ním dobře a mnohou tichou chvíli jsme spolu proseděli v Central–Caffé na pravém pivě plzeňském. Když nezpíval, rád se procházel podvečer na promenádě v Prager-Str. A za ním velikánský zástup jeho obdivovatelů a ctitelů, zejména rodu ženského. Tak byl uctíván a zbožňován! Nikdo si však nevšiml, že na druhé straně ulice současně kráčí malíř Doležil, po kterém ani pes neštěkl.
Pak to byli: Bedřich Plascke (dříve asi Plašek), barytonista, původně akademický malíř.
Jiří Humml, basista. Oba dva u dvorní opery.
J. Berger, choreograf tamtéž.
Adolf Treter, český varhanní virtuos, hlavní varhaník ve dvorním kostele s povinností jednou za 14 dní hrát při mši, jíž byl přítomen saský král s rodinou.
Jinak bydlel v Praze. Kostel vždycky vyprodán!
Hostovalo tu pěvecké sdružení moravských učitelů s Ferd. Vachem, Emanuel Ondříček, Jan Kubelík několikrát - spojený vždy s ohromnou slávou.
Jo – to byla propagace českého jména!! My malíři jsme proti ní nic nezmohli. Byli jsme tu jen tři zapadlí vlastenci: Kellner, já a 1 synovec Karla Buriána. Nadto všeci 3 na samém počátku své slávy, dosud tedy „zelení“. Jinak žádný český malíř natrvalo v Drážďanech usídlen nebyl.
Hudba prý přibližuje člověka člověku a národ k národu. To je pravda svatá! O tom mne přesvědčují mnohé příklady i z nejbližšího mého okolí. Např. zájezd bratra Metoda s učiteli do Ameriky. Ti tam vykonali větší kus sbližovací akce, než to dovedla celá tehdejší diplomacie. – Anebo můj skromný případ drážďanský! – Anebo zájezdy našich hudebních umělců i celých velkých těles do ciziny a naopak příjezdy těchto hudebních útvarů z ciziny k nám. To je správné a krásné!
Vezměme např. naše proslavené festivaly „Pražské jaro“. Celé sloupce v tisku jim byly věnovány; těch květin a věnců, ovací a potlesků, tklivých vítání a loučení!! Nebyl´s náhodou přítomen poslednímu – závěrečnému koncertu České filharmonie s ruským dirigentem a ruskými sólisty? Já jsem ho vyslechl jenom v rádiu, ale takové ovace jsem snad ještě neslyšel. To byl koncert, to byl triumf! A zároveň manifest pro sblížení národů s národy. Letošní Pražské jaro splnilo své poslání.
Ale – řekni mi – nedělají naši výtvarníci vlastně totéž? Nezajíždějí do ciziny, nepořádají tam výstavy čsl. výtvarného umění, nepřijíždějí cizokrajní umělci k nám, nepořádají tu výstavy jejich umění!!! A kde zůstávají v denním tisku ty nadšené články, ty ovace, potlesky, květiny a věnce??
No – řekni mi dále – zatleskal ti už někdo na Tvých výstavách? Dostal jsi tam jedinou kytičku nebo věneček? Já ještě nikdy! – Situace např. na výtvarnických vernisážích bývá téměř komická. Umělec se ukryje někde v pozadí, tleskne se několikrát řečníkovi za proslov, trochu více recitátoru nějaké básničky nebo pozvanému hostu pějícímu či hrajícímu. Ale aby si někdo vzpomněl na pravého původce výstavy, aby jeho díla rozkejvali hromovým potleskem, aby ubožáka zahrnuli květinkami, na to se publikum nezmůže. Proč nepořádají festivaly i výtvarníci? Jakési pokusy o to se sice dějí v Jízdárně, ale to je málo – žalostně málo! Takhle zůstane hudba vždy mocnější než poctivé umění naše! Ale dosti meditací. I bez okázalosti „byli jsme a budeme“ – a obraťme list!
Avšak nastala chvíle, kdy jsem musel svůj pohodlný a krásný atelier v drážďanské akademii opustit. (Znal-lis předválečné Drážďany, bylo to velké okno v pravém křídle budovy akademie na Bruehlsche Terase, s nadpisem Leonardo da Vinci). Měl jsem našetřenu dostatečnou částku peněz, abych si mohl přidat aspoň 2 semestry někde jinde. Bez váhání jsem se rozhodl pro Prahu, kterou jsem znal jenom z několika letmých návštěv. – Ježto tenkrát jsem se už zaměřoval na dráhu kantorskou, která požadovala státní zkoušky a mně chyběla celá ornamentika, nadto pak veškerá česká terminologie z dějin umění, z anatomie, z deskriptivy apod. (Stalo se mi např. že při první písemce z dějin umění u K. B. Mádla s tématem „Akropolis“ musel jsem p. profesora poprosit, aby mi to dovolit psát německy). Přihlásil jsem se do III. ročníku všeobecné školy k profesoru Karlu Maškovi. Vytvořil jsem tím jakési „unikum“, že někdo po absolutoriu celé akademie jde na Umprům, když se to zpravidla dělalo naopak.
Náhle jsem se ocitl v prostředí zcela novém, zcela nezvyklém, nabitém espritem, vtipem, veselou lehkomyslností, srdečností, rošťáctvím i gaunerstvím a kamarádstvím. Bylo nás ve třídě asi 15, ale 14 z nich přímo sršelo jiskrností, bystrostí, vynalézavostí, pracovním tempem a velkou pohotovostí svých duševních fondů v hlavách i patách. – Začalo se mi mezi nimi líbit a často jsem se zadumal nad tím, proč jsem tak dlouho setrvával v germánské upjatosti a studenosti, když tady je tolik srdečnosti a tepla, a došel jsem k poznání, že tady bych rozhodně byl nasákl potřebnou mi svobodnou kumštýřkostí (i včetně mnohých vzdělávacích hodnot) daleko rychleji, než tam, v jisté strnulé oficiálnosti. Tam to mluvilo více k rozumu, tady více k srdci.
Ve zřízení školním tu ovšem vládlo jakési malicherné školometství (tam to bylo do jisté míry velkorysejší), ale ani se nedivím tehdejšímu c.k. řediteli J. Stibralovi, že sáhl k různým drastickým opatřením jen proto, aby tu rozvernou chásku udržel v mezích aspoň lidských zvyklostí. (Stibral sám byl kostnatec bez jakéhokoli příměsku vzletu).
Intimněji jsem se tu spřátelil jen s Jiřím Hnátkem (nešťastným bratrem Bořivoje Hnátka) a Janem Plačkem, tenkráte klukem jak jiskra. Teď si mě – Franku představ, že po zmáhání velikánských pláten s portréty, akty, dvojakty a jinými figurálními scénami na akademii, jsem najednou seděl ve škamně a s lupou na oku jsem vyhledával výtvarnou krásu v meších, lišejnících, bobulkách, řezech květů, kouscích kůry, motýlcích a jiném hmyzu atd. Zaměstnání toto však nebylo zcela bez zajímavosti. Mašek to dělal dobře: velel nám vyrobit řadu rozborů, tzv. analytických studií, tvarových a barevných, vždy za nejpřísnější pozornosti ke slohu té které přírodniny; pak však přišla nejdůležitější část – využití těchto studií k návrhům pro nějaký ten umělecký průmysl (tehdejší módy na sklonku secese). Mne to dokonce za chvíli začalo zcela dobře bavit, ale zvláštních úspěchů jsem se tu nedopátral. Zůstala mi přece tato piplačka hodně cizí a vzdálená.
Velezajímavé bylo tu moje první setkání s Janem Preisslerem, tehdejším vedoucím večerního aktu. Celá škola J. P. ctila a zbožňovala do míry nejvyšší. On však byl hodně nepřístupný, stále zadumaný, jakoby do svých snů ponořený, vážný, nemluvný a bezúsměvný. Já tam gravíroval svou kresbu podle všech pravidel tvrdé německé manýry a měl jsem z něho strach. Šel kolem mne jednou, dvakrát, třikrát, mrkl na mé dílo a bez jediného slova kráčel dále. Teprve asi počtvrté se u mě zastavil a rozpředla se mezi námi rozmluva tohoto druhu (ve zkratce): „Vás ještě neznám? Odkud jste přišel? Kdo Vás učil kreslit? – Já: „ Prof. Richard Mueller v Drážďanech“. – To jméno jakoby ho uštklo. Podíval se na mě a dal se do smíchu. (Kluci mi potom pověděli, že tak se ho ještě smát neviděli.). Rozmluva pokračovala: „No – teď už vím všecko! Teď už je mi vše jasné! Zvláště když jste byl u něho 1 ½ roku“.
Musím Ti Richarda Muellera poněkud představit. Je to typický germánský vzhled. Ostatně – Ty ho asi znáš; má v naší moderní galerii kresbu, jak na zemi leží ve vypjaté poloze nahá slečinka, žene se k ní ohromný rak říční, a ona si ho za jeden tykadlový vous přitahuje k sobě. Vysoký, atletický chlap, kulatý, vždy pečlivě vyholený obličej jako pr/ažský globus na Klementinu, vždy s nejvybranější elegancí oblečený. Jen asi o 4 roky starší než já, ještě před 3 roky žák drážďanské akademie. Jak se stala tato neuvěřitelnost? Nu – saský král měl nějaké pletky s nějakou herečkou z dvorní činohry. Když se pak brzy nato rozhodl věc tuto skoncovat (aby to nebylo tuze drahé) tím, že si umínil holku dobře provdat. Pátral po důstojném ženichovi a někdo mu poradil Richarda. I učinil mu král nabídku a Richard – jakožto dobrý obchodník – ji přijal. Byla svatba a za pár týdnů byl Mueller jmenován řádným profesorem královské saské akademie výtvarného umění. Jo – Franku – tak se to dělá! Náhodou však bylo prý toto manželství velmi šťastné, ač nevěsta byla o mnoho roků starší. Richard byl (anebo snad dosud je) kreslířské a malířské unikum. Ten nekreslil, ale ryl. Hardtmuth ve Vídni vyráběl speciálně pro něho zvláštní druh kohinorek o nejvyšším stupni diamantové tvrdosti. Měl ve zvyku kreslit s námi vždy ve třídě a my jsme mu směli přihlížet. Kreslil a maloval důsledně levou rukou; byl „levák“. – Jak a čím maloval, to nám neukázal. Hergot – to musely být štětečky! Měj trochu strpení, raději Ti – pokud mi slova stačí - dám nějaký příklad.
Jednou namaloval hlavu nepříliš starého mnicha až po ruce, které držely zpěvník, z něhož právě s tlamou na výsost otevřenou, zpíval. Nebylo to velké, asi tak 50x60. Hrubý výraz tváře – neoholený. Panečku – to byla prácička! (Ubohý model, který musel s rozdlábenou hubou stát tak dlouho, pokud se R. M. ráčilo malovat). Všechny vrásky na zkrabatělém čele dokonale provedeny. Na vráskách a mezi nimi droboulinké kapičky potu, každá se světýlkem a reflexíčkem, uhrovitost kůže vyjádřena nespočetnými tečičkami. V očích si R. zahrál s odlesky bílého papíru v kancionále, v koutcích očních pietně zachytil zbytky spánku, v koutcích ústních hromádky slin, štemple vousisk předem všechny spočítal a od každého vrhl na kůži ještě stín, štětky chlupů z nosu a z uší udělal jako živé, švabachový tisk v kancionále napsal zcela čitelně atd. atd. Obraz poslal do Berlína na výstavu a tam ho ihned prodal za nepatrnou cenu 40.000 říšských marek. Nadto dostal hned objednávku na 5 dalších takovýchto mnichů a stržil za ně sumárně asi ¼ milionu marek, což bylo v tehdejších poměrech úžasné jmění. – Kupovali to buď blázni, nebo spekulanti, kteří to zase prodávali dále za cenu ještě vyšší, ne jako umělecké dílo, nýbrž jako neuvěřitelnou raritu.
To všechno, i s některými dalšími legendami o Richardu Muellerovi, jsem tenkrát Preisslerovi vykládal. Ten se smál a smál a s ním celý večerní akt, který se kolem nás nakupil. Preissler však náhle zvážněl a dal mi krásnou radu, na kterou jsem dodnes nezapomněl. „Radím Vám, abyste zanechal těch germanismů! Snažte se být měkčí a teplejší!! Vždyť jste Slovan, Čech!!! – Poslechl jsem ho a začal jsem se učit zase mluvit svou měkkou a sladkou mateřštinou. Kdyby to byl za ten rok jediný můj zisk, pak stál za to! Co se mi snad nejvíce na Umprům líbilo, to byla stálá, čiperná konkurence a rivalita, závist ba i nenávist třídní i mezitřídní. Vyzníval z toho takový zvláštní svěží rytmus pracovní, který v Drážďanech nebyl právě nejživější. Záviděli jsme např. žáku Oldřichu Blažíčkovi jeho – již tenkrát vyspělou techniku vyjadřovací, ale abychom si blíže povšimli nehorázné pilnosti a vytrvalosti, jeho „dříčství“ – to ne. (Když jsme např. usmolili ve večerním aktu za 5 dní jednu utahanou studii, on jich udělal třebas 20, a všechny byly dobré). Ovšemže O. Blažíček začal v brzku potom příliš spoléhat na svou technickou dovednost, zapomněl na svůj další vývoj do výšky, šířky a hloubky a zůstal – stát. Jeho technická virtuosita byla jeho uměleckou slávou, ale zároveň jeho uměleckým koncem.
Tento rok přinesl mi však ještě jeden obrovský zisk. Poznal jsem Prahu! Nekonečný úžas a obdiv, úcta a láska se ve mně vznítily a neopustily mne už nikdy v životě. Všechna moje „pia desideria“ se soustředila do touhy, aby mně někdy dopřáno bylo žít a pracovat v tomto „zlatém“ městě. To by tak byly všechny důležitosti za pobytu v Praze. Hudebně jsem tu nefungoval.
Těžko jsem se s Prahou loučil! Starší bratr Hubert mě pozval k sobě do Brna, abych tam sdílel s ním mládenecký pokoj a vyčkával tam až se pro mne najde vhodné školní umístění. – Brno bylo město protivné. Umělecký ruch téměř žádný, když – tak notně zakřiknutý. Ve škole jsem se uvelebil poměrně brzy přímo v Brně a troufnul jsem si najati velmi pěkný ateliér Na Tivoli. – Ale přes příliš jsem tu nemaloval: několik portrétů a jiných bezvýznamností. Zato však (na přání zájemců) jsem otevřel menší malířskou školu. Tam jsem zacvičoval v prvních krůčcích k malířskému kumštu několik jmen, z nichž zajisté některá znáš: František Podešva (valašský), K. Volejníček (brněnský), bratři Zamazalové (starší teď v Brně, mladší pod pseudonymem „Veris“ napřed v Paříži, teď snad v Praze, Věra Jičínská (v Praze), Milena z Elgrů (profesorka kreslení – nevím kde) a několik jiných individuí. – Sem docházel malovat též Franc Gellner, který se mezitím přesunul do Brna do Lidových novin, a dělal mi tu vždy strašlivou paseku. I moje budoucí manželka byla mou malovací žačkou.
Můj ateliér se brzy zvrhnul. Stal se spíše společenskou místností s čaji o páté, s večerními dýchánky s hudbou, se spiritistickými seancemi a s nočními maškarními plesy. – Když se stala manželka mou manželkou, zrušil jsem tento ateliér a přeložil jsem svou malířskou i výchovnou činnost do našeho nádherného bytu pod Špilberkem. – V Brně jsem prožil celkem 7 let, bezvýznamných a fádních.
Dne 16. září 1916 splnila se má největší životní touha. Stěhoval jsem se do Prahy. Zapůsobila na mne zázračně. Stala se ihned zlatým svorníkem veškerého mého malířského konání. Skláněl jsem se v němém obdivu, úctě a lásce před její monumentalitou, velikostí a vznešeností, historickou i architektonickou.
Více než tři čtvrtiny mých prací bylo zasvěceno Praze. – Leč s těmito se dostavovala nejzoufalejší zklamání. Nikdy se mi nepodařilo dostat se k pravé podstatě slávy Prahy. Zůstával jsem jakoby na povrchu a k opravdové hloubce jsem se neprobojoval. Zlomil jsem své kopí! Jedinou útěchou mně tu bylo, že tak se vedlo téměř všem malířům, kteří se pokoušeli o dobytí Prahy. Všichni skoro v boji tomto zahynuli, anebo přišli aspoň k těžkým zraněním. Praha je nedobytná! Je nežalovatelná! Těch obrazů, které jsem v životě viděl a které se aspoň zdaleka přiblížili k hrdému duchu Prahy, je – podle mého zdání ovšem – tak málo, že bych je snadno spočítal na prstech jedné ruky. Je to nejtěžší malířský problém všech věků a všech malířů.
Z této hlavní linie vybíhají napravo i nalevo slabší linky rázu extemporálního. Seřaďuji je podle času, kdy odbočily a podle místa, kde odbočily. Jen v krátkém přehledu:
1907: Dánsko – Bornholm a přilehlé země severské
Jelikož prázdniny na speciálkách drážďanské akademie trvají téměř půl roku, usmyslili jsme si s jedním spolužákem – Němcem, že je prožijeme na dánském ostrově Bornholmě v Baltickém moři s příslušnými výpady do zemí okolních. Pobyli jsme tam několik měsíců a byla by to dlouhá kapitola, kdybych ti chtěl naše zážitky podrobně vylíčit. Pro mne to bylo údobí akademické tvrdosti a galerijní černosti, jakž tvrdý a ponurý tento kraj snad ani jinak nedovoluje.
1915: Alpy
Bez většího zájmu vyrobil jsem tu několik lhostejných obrázků, nasládlých a cikorkových. Alpy k tomu strašně svádějí.
1920-1921: Vysoké Tatry
Po těžké nemoci 1919-20 odjel jsem jako rekonvalescent do Tater. Dlouho jsem to však v Tatranské Lomnici nevydržel; uprchl jsem doktorovi do nitra hor, kde jsem bloudil sám a sám, což je vlastně zakázáno. (Dodnes nechápu, že ještě běhám po tomto světě). Dolů jsem slézal jenom na neděli. A hodně jsem maloval. Měl jsem v Tatranské Lomnici dokonce menší výstavku svých studií. Velmi úspěšnou – bohužel však – jen po stránce obchodnické. Šlo to na dračku. Tu jsem mohl být spokojen, zejména při pomyšlení, že takový 6 měsíční pobyt v Tatrách je podnik ukrutně nákladný. Vzpomenu-li si však na uměleckou hodnotu výstavky, červenám se ještě dnes. – Zůstal jsem opět na povrchu, utloukl jsem se tu v přílišných detailech a v přílišné kresbě, ale k pravé monumentalitě, k přísnosti, vznešenosti a velebnosti jejich jsem se nedostal ani o krůček blíže. Zejména k jejich podstatné složce, k tomu ohromnému, svatému tichu jsem se malířsky vyslovit nedovedl. Jen meditovat v něm jsem uměl. Po celé hodiny jsem rozjímal, jak jsou lidé tam dole v nížinách malicherní ve svých směšných třenicích a pranicích, ve svých nenávistech, hádkách, potyčkách a válkách. Tatry měly nade mnou nesmírnou výchovnou moc! I tu mně bývalo egoistickou útěchou, že ještě žádný malíř Tatry nezdolal. Ani náš oficiální malíř Tater O. Štáfl – ale tento úsudek si uzavři sám! Vracel jsem se do Tater ještě po dva další roky. Prožil jsem v nich tedy plných 9 měsíců, které mi provždy zůstanou nezapomenutelnými. Jsem zcela zdrcen při pomyšlení, že Tatry asi již ve svém životě neuvidím.
1925 a roky další: Vítkovické železárny, Báňsko Bystřické měďárny atd.
Extempore od hlavní linie poněkud delší. Jsem zrozením z Ostravska. Jako mladičký kluk jsem se přes beskydské lesy velmi rád zadívával k Ostravě a Vítkovicím, mohutným to střediskům lidské práce a důmyslu. Valící se různobarevné kouře, večer pak ohně a záře produkovaly ve mně značné rozechvění a vášnivou touhu, abych se tam mohl – třebas pěšky, co nejdříve rozběhnout a na vlastní oči vše popatřit. Netušil jsem tenkrát, že se tam téměř za 40 let octnu ne sice jako dělník hutní, ale jako dělník malířský, do pasu vysvlečený, sazemi učerněný a ohněm ošlehaný. Tam jsem se sešel s mnohými kamarády ještě z obecné školy a těžko už dnes věřím, jak idylické chvilky se tam daly prožít v tom věčném shonu, rámusu, svištění a bouchání. Tak vzniklo asi 60 mých studií, podle nichž jsem za necelých 8 měsíců, aniž bych zameškal jedinou hodinu svého školního úvazku (tedy po nocích), namaloval 55 obrazů, které jsem souborně vystavil v Topičově saloně 1926. – Výstava způsobila tenkrát jistý rozruch, neboť byla snad prvním „cyklickým“ zpracováním takovéhoto námětu u nás, pokusem to dosti odvážným a nezvyklým. Ale dopadlo to dobře! Ty sám si´s cyklu laskavě povšiml a napsal jsi o něm ve svém listě posudek velmi uznalý. – Proto neuznávám za potřebné, abych se o něm déle tuto rozepisoval. Dovol mi však ještě jednu poznámku! Milý Franku, když jsem uviděl svůj cyklus rozvěšen na stěnách Topičova salonu, přímo jsem se zhrozil. Všechny obrazy ve tvarech, ještě více však v barvách, přehnány, přeexponovány, do nesnesitelné bizardnosti přemrštěny. Když ohňostroj – tož ohňostroj! To byl můj zásadní omyl: Maloval jsem velkolepé drama a měl jsem malovat hymnus. Hymnus práce a radosti z práce!! Oč klidnější a vznešenější byl Meunier!!! (Za rok pak u téhož Topiče (1927) jsem měl výstavu „Stará Praha“. Úplný opak v pojetí! Ve Vítkovicích extrémista, tady nedokrevný trémista. Všechny obrazy stejné, držené v kalné isochromii, cožpak tyto výkyvy mohou svědčit o zdravém vývoji? Vždyť já jsem se vůbec nekontroloval! Co dělal můj zdravý dosud rozum?
1930: Měďárna v Báňské Bystřici
Byl jsem tam vyslán Státní báňskou a hutní společností při tehdejším Ministerstvu veřejných prací, abych zachytil v obrazech měděné hutě ze XIV. století, které se měly vbrzku zrušit a rozbourat. Hutě byly již hluboko pod zemí působením nánosů dravé blízké říčky. Byla to velká budova, teď již zcela zasypána pískem a kamením, dělená uvnitř v řady místností s poměrně zachovalými gotickými oprýskanými zdmi s primitivními tavícími pecemi, ohromnými vodními koly pro pohon těžkých kladiv (hamrů), roztloukajících měděnou rudu. – Hutě byly již asi 20 roků mimo provoz, pece dávno vyhaslé, všude tma, vlhko a studeno. Kamenná podlaha se hemžila mloky, prapodivnými štíry a krysami. Chtěl-li jsem něco dělat, musel jsem si svítit baterkou, se stropu mi stále kapala voda na nákresnu i za krk. – Šel jsem si postěžovat řediteli moderní měďárny, která stála opodál. Ten mi poradil znamenitou věc. Poslal ihned do blízké vesničky, kde prý žije ještě starý hutník, který tu v hutích před 25 lety pracoval. Děda okamžitě přišel a přivedl s sebou ještě dva. – Všichni se cítili vyznamenáni, že ještě k něčemu jsou a že jim byla přiřknuta důležitost.
A teď to začalo! Chlapi nanosili ohromnou hranici polen dřeva, zapálili ohně na všech tavících pecích, oblekli se do středověkých pracovních šatů, které se tu ještě v hojné míře povalovaly, opásali se těžkými koženými zástěrami, na hlavu si nasadili bizardní velké klobouky, vážící i několik kilo, se širokými střechami nahoru zahnutými, do rukou primitivní nářadí: pánve, kleště, šroubováky na dlouhých bidlech nasazené a napodobovali starodávné pracovní pohyby.
No – Franku – řeknu Ti – tak něco fantastického, démonického, téměř pekelného jsem ještě v životě neviděl a už neuvidím. Já byl jako divý. Večer jsem pozval dědy do blízké restaurace na večeři, dobře jsem je nasytil a napojil a poslal domů, aby časně ráno zase přišli. Kdepak!! Chlapi že nepůjdou, že možem dělat dále a robiť třeba celú noc. Tož jsme robili až do půlnoci, potom jsem se šel trochu prospat, chlapi si lehli, tak jak byli na hromady zatím vyschlého písku (měli tam už krásně teploučko) a v 5 ráno jsme začali znova. Za pár dní jsem měl tolik skic olejovými barvami pohromadě, že už jsem je všechny nemohl spotřebovat. K velkému mému podivu „vyšly“ všechny dobře, svěže a efektně i na denním světle, třebas byly dělány ve světle červeném. To měly moje černě, asfalty, cinobry, saturnky, kraplaky a japonské žlutě pošušňáníčko! Schválně jsem se zdržel poněkud déle u těchto hutí, poněvadž jsem tam zažil jednu z nejroztomilejších, avšak také nejplodnějších příhod ze svého malířského života. Dokud bylo nadšení ještě čerstvé, vyrobil jsem rychle v Praze opět cyklus, tentokráte jen 8 obrazů. Je zajímavé, že tyto věci, ač taky černé a asfaltové, dopadly v barvě svěžeji a měkčeji než celé Vítkovice. Visely v zasedací místnosti „Báňské a hutní“ na Smíchově. Visí-li tam dosud, anebo zmizely-li za okupace, to nevím.
Tak to by už byl třetí cyklus. Byl jsem posedlý mánií tzv. cyklickou. Ale mě se to líbilo, když jsem mohl spjat třebas malý počet obrázků pod jedno heslo. A „cyklická“ výstava mi připadala vždy soudržnější a ucelenější, než kdyby byla sehnána ze všech koutů světa. Cyklus nemusel dopadnout fádně a nerytmicky.
Pro úplnost se tu tedy zmiňuji o dvou malounkých cyklech:
1922 „Slovenské hrady „čili“ Po stopách Jiráskova Bratrstva“
1921 jsme se vypravili na Slovensko. Byli jsme tři: já, manželka (tenkráte ještě nebyla máma), bratranec náš, nadporučík tatranských horolezců. Ten – s největším podílem zavazadel na zádech – šel s námi v lehké polní uniformě, aby eventuálnímu zákeřníku, nebo eventuálnímu medvědovi po prvním pohledu odpadla chuť zaútočit si na nás. Šli jsme pěšky. Od Trenčína (hlavně proti Váhu) až na Muráň. Jejej – to to bylo krásné! – Cestou jsem se čím dále tím více přesvědčoval, že Slovensko je nejnádhernější země, kterou jsem kdy prošel. Pro malíře pravé Eldorado! Slováci mají všecko: od dunajských rovin až po tatranské velehory. A po stránce figurální jsou – zkrátka – nepředstižitelní! Přes zimu jsem namaloval cyklus 10 obrazů, obrázků a obrázečků a – vystavil jsem ho. Ale způsobem prazvláštním! – Zašel jsem si do „Rubešovi galerie“ na Národní třídě. Galerie měla totiž do ulice 3 rozsáhlé výkladní skříně: jednu střední rovnoběžnou s ulicí a dvě postranní kolmé k ulici. Vyměřil jsem si, že by se do nich cyklus výborně vešel. Nedal jsem Rubešovi tak dlouho pokoj, až mi to dovolil. – Účinek byl překvapující! Před výlohami bylo pořád plno, ba natřískáno. To bylo něco pro pouliční chodce. Když je to zadarmo, tak projevují neobyčejný zájem o kumšt, položit však 1 Kčs vstupného do nějaké výstavní síně, to se neodváží. I šel kolem též starý Halas. Pak dokonce o tomto mém podniku napsal noticku do Národní politiky. – Použil názvu „Výstava na ulici“ a pochválil můj vtipný nápad, kterým – podle jeho slov – popularizuji umění. (Přitom mě ovšem sekl, že bych to nemusel dělat tak plakátově).
1924. Takovouto „ výstavu na ulici“ jsem vykonal ještě jednu; ačkoliv Rubeš mi pořádně vyspílal za to, co jsem mu svým nápadem nadrobil. Vykládal mi, že se u něho teď dveře s malíři netrhnou. Jedni prý mu nadávají, že všechny tři výklady půjčil mně, a na ně že nezbylo místo. Druzí prý to chtějí dělat také tak, a on – aby vyhověl všem – musel by prý pořádat „výstavy na ulici“ ještě 20 let po své smrti. Ať prý mu s takovými vtipy nechodím.
Tož jsem šel k Topičům. – Bylo to u příležitosti stých narozenin Bedřicha Smetany. Připravil jsem: 1) velkou podobiznu B.S., 2) obrázek rodné světničky, 3) rodného domu, 4) rodného města (pohled na Litomyšl). Pamatuji se, že studie k těmto 3 posledním jsem dělal v Litomyšli v třeskutém mrazu. S ředitelem Schulzem (anebo jak se psal) jsme to pietně naaranžovali v jedné výkladní skříni. Toto byl můj nejmenší cyklus – čtyřmístný.
1934: Baška na ostrově Krku
1935: Makarska u Splitu
Tedy Jadran! Moře malovat neumím a též mě celkem nezajímá. To by malíř musel u něho žít celé věky, než by vnikl pod jeho hladinu a – utopil se. Dělal jsem tam hodně, ale to byly většinou pitoreskní architektury (moře jen jako obligátní přídavek). Jinak se moje obrázky z Jadranu neubránily sladkosti a líbeznosti. Jen z Černé Hory jsem si přivezl několik závažnějších dojmů. Ale to světlo!! Ten prosvícený vzduch, prosvícená voda a osvícené domy a domky, lodě, čluny s bílými plachtami! (No – však Ty to tam dobře znáš a věříš mi). To byli „výchovníci“ (tento výraz jsem ukradl z tvého dopisu a strašně se mi líbí) pro českého „Schwarzmalera“!! A vskutku, když jsem se vrátil do Prahy, ihned jsem vyhodil všechny černě a asfalty (jen maloučko jsem si jich nechal pro dobu pozdější, což kdyby ještě někdy….)
1937 Marseille – Provence.
Jak k tomu mému největšímu výletu z Prahy došlo? Měl jsem tehdy výborného kamaráda; ten byl čsl konzulem v Marseilli. Přijel do Prahy na dovolenou a pořád do mě hučel, neznám-li město Marseille, abych si pospíšil, dokud tam je, že mě tam provede a ochrání a že nebudu litovat. Jelikož byla právě v Paříži světová výstava, poradil mi, abych si zaopatřil okružní lístek: Praha – Marseille – Paříž – Praha. Prý je to letos strašně laciné, potažmo ke slevám pařížsko – výstavním. (Bylo to opravdu strašně laciné; pamatuji si ještě dnes, že jsem v Čedoku zaplatil za ten lístek II. tř. – 1006 Kčs. Co by to stálo asi dnes?) – První přerušení jízdy bylo v Marseilli; ohlásil jsem ho na 3 dni a ukázalo se později, že toto přerušení trvalo – 7 týdnů. Neboť – jakž slavnostně prohlašuji – Marseille je město měst pro turisty a pro malíře. Ale co ti to budu vykládat; ty jistě Marseille znáš. Mohl jsem se tam roztrhat. A vypotřeboval jsem tam veškerý zbytek černí a asfaltů, ježto ty neuvěřitelně úzké uličky, prastaré kostely, lodi v přístavech byly opravdu černé. Černé byly i černé kočky, jejichž kult tam byl úžasně rozšířen. Tito posvátní tvorové se slézali v počtu 10-20 kusů na terase mého pokojíčku v Capucines – hotelu na česnekovém mars. trhu k nočním meditacím. Vyhnat jsem je nesměl, neboť bych byl příští den lynchován. Nakrmil jsem je a šel spát. – Okno jsem zavřít nemohl pro nesnesitelnou výheň v pokoji a ráno jsem našel téměř všechny kočičky, jak sladce se mnou spinkají v posteli. A moje – jinak velmi přísná pokojská (typická francouzská fešanda) mi – skrzeva ten kult – nikdy nevynadala za sazově černé polštáře a přikrývky od milých tlapiček a kožíšků.
No, Franku, celou knihu bych mohl napsat ze svých zážitků a prožitků jihofrancouzských. Teď si k tomu představ, že jsem francouzsky neuměl ani blafnout. Učil jsem se té řeči měsíc předtím podle nějaké knížečky „Čech mezi Francouzi“, ale brzy jsem seznal, že pro ni absolutně nemám buňky. Jak prudce Tobě závidím! Německy nebo anglicky tu neuměli, anebo mluvit nechtěli. A česky taky ne. Tudíž jsem sáhl k nejmocnější řeči, neomylně jasné a srozumitelné pro všechny země a národy světa tohoto. Začal jsem kreslit!!! A po mých droboulinkých kresbičkách ve škicáku se mi ihned ozvalo vstříc „Oui“ nebo „Voilá“ (dělá se tam ta obrácená čárečka)? Vždy jsme si znamenitě porozuměli, nikdy to neselhalo; povstávaly sice situace strašně legrační, ale z těch jsem vycházel vždy hrdý, že aspoň částečně ovládám tuto nejsvětovější řeč. V Marseilli jsem byl velmi pilný (i v tom pekelném horku). Mnohé výpady jsem též podnikal do bližšího či vzdálenějšího okruhu. Tak např.: Aix-en-Provence (po stopách Cézannových) a Arles (po stopách van Goghových). Obě města slynou velkolepými památkami z dob kultury římské. Stop jsem našel ještě hodně. Některé téměř zcela zachovalé, jiné zcela změněné a jiné vůbec ne. Tak např. jeho slavný „Viadukt“ čili „podjezd pod drahou“ je dobou neporušen, jen ten stromeček, který Vincent namalovat právě zasazený, vzrostl v mohutný, širokokmenný strom, což mě opravdu roztklivělo. V obou městech jsem byl nadšeně kreslířsky činný.
Martigues (po stopách snad všech francouzských malířů, jimž bylo nepsaným zákonem, aby aspoň jednou v životě v Martigues malovali. Tam taky na každém kroku zakopneš o malířského pracanta). Je to – neznáš-li je ovšem – přívětivé městečko, vestavěné na úžině mezi sladkovodním, vlastně však solnovodním jezerem (poblíž delty Rhony) a mořem. Poněkud cukrkandl.. – Udělal jsem tam však přesto za 1 den 17 akvarelových studií.
Do nejvyššího vzrušení mne však přiváděly pohledy do volné krajiny provensálské, zalité sluncem až do oslnivé běložluti, s roztroušenými dvorci, s prastarými mosty a můstky a viadukty z doby napoleonské; v pozadí téměř neznatelné, rozsochaté hory, někdy i proužek moře. (Moře tu mívá zvláštní nafialovělé zabarvení a postrádá vůbec znatelnou linku, rozhraničující vzduch a vodu, jak to bývá všude jinde. Moře tu splývá s oblohou jakoby nějakým oparem bez jakékoliv viditelné kontury. Ale není to opar, nýbrž je to nejjemnější rozptýlený saharský písek, který nejpříšernější vítr, jaký jsem kdy poznal, tzv. „mistrál“ v prudkých nárazech nese od Sahary k Alpám. Tento orkán, který trvá plné 3 dny, rve např. elektriky s kolejí, povaluje chodce na ulici, co není pevně přimontováno odnáší do nenávratna. Běda malíři, kterého zastihne mistrál ve volné přírodě. Stalo se mi to asi 3x, kdy jsem byl úplně na pospas tomu dravci. V městě se rychle najde nějaký úkryt, ale venku jsi bezbranný. Vyrval mi neřád paletu a štětce z rukou, nákresnu odnesl tak daleko, že jednou jsem ji už vůbec nenašel, stojan porazí a odvleče, se židle strhne atd. atd. Pak přijde několik dní klidu, ale než se písek v ovzduší může úplně usadit, už je tu záchvat nový, a to se v jisté pravidelnosti střídá stále a stále. Od toho vzniká to zvláštní zabarvení vzduchu, vody i souše do jemného žlutěfialového tónu a dostat to na nákresnu je téměř nemožné. Proto jsem se těmto nafialovělým problémům bez opory v jakýchkoliv konturách zásadně vyhýbal. Proto jsem taky ve volné Provenci poměrně málo maloval a spíše se jen díval a díval. Takže se to stalo v Provenci, že jsem si do svého malířského zápisníčku vepsal: „Převrat dokončen. Pryč od veškerých černí a asfaltů! Žádné černohlídství více“!
Zájezd na Rivieru mě nikterak nevzrušil „Cote d´azur“ mě nechalo zcela nenadšeným. Přišlo mi to tam všecko příliš naparfemované, ale též nařvané od Cannes, Nizzy, přes Monako až po Manton. Krajina i lidé! Jen několik autobusových výstupů do Alp bylo skvělých. Už snad jen proto, že jsem si tam – jakožto vášnivý rybář – mohl zalovit pstruhy a hned nato začundrovat si na sněhu. Malířsky to byl výlet zcela neužitečný. Flákal jsem se jen a nemaloval.
Měl jsem úmysl v Praze vypravit nový cyklus pod názvem „Provence“. Ale pro dějinné události, které se brzy nato hnaly světem, k tomu již nedošlo a nikdy nedojde.
1938 – 1939: Hukvaldy
Tato vesnička na východní Moravě je hlavním městem našeho rodného Lašska. Je to rodiště nejgeniálnějšího Lacha – Leoše Janáčka. Pozval nás tam výborný kamarád – jeden nadlesní z arcibiskupské správy. Ubytoval nás v nepatrné hospůdce pod hradem (je tam totiž zřícenina největšího moravského hradu Hukvaldy a pod ní a kolem ní nejnádhernější myslitelná obora, několik km2 rozsáhlá). – Hospůdka se ukázala být pravým rájem na žrádlo, chlast i kvartýr. Byli jsme s mámou sami dva; živého již syna jsme z opatrnosti strčili babičce. Začali jsme bohapustě hýřit, že ještě dnes se nad tím rdíme. – Hned první večer jsme se setkali v hospůdce s J.V.Sládkem, malířem z Ostravy, rodákem hukvaldským. (To není J.V.Sládek, tzv. „divadelni“, žijící v Praze; jsou totiž dva naprosto stejného jména). – Druhý den přijel z Olomouce malíř Aljo Beran. Byli jsme tedy už tři. Více ze žertu než z vážné opravdovosti napadlo nás, že bychom mohli ustavit spolek, neboť kde jsou 3 Češi pohromadě, tam musí ihned slepit spolek. Dali jsme moudré hlavy dohromady a svolali jsme do naší hospůdky ustavující schůzi, veřejně přístupnou. Tam jsme spolek pojmenovali hrdým názvem: „Malířská obec hukvaldská“ (MOH). Tedy jakési společenství, jaké bylo kdysi v Barbizonu, ve Fonteneblo (píši to foneticky, neboť – sakra – vůbec nevím, jak se to píše správně) ve Worpswede, anebo i v naší Svratce. Zvolili jsme výbor (tříčlenný, jelikož víc nás nebylo) a ihned funkcionáře. – Mně se dostalo té cti, že – jako nejstarší, nejzkušenější a nejklidnější – jsem byl zvolen předsedou, s exotickým, posměškem zavánějícím titulem „velmistr“, druzí dva byli „mistři“ (mezi sebou se titulovali „soumistře“). Ihned se k nám přihlásilo několik elévů, individuí to „takymalujících“, které jsme blahovolně k sobě připojit ráčili s titulem „podmistři“.Chodili jsme teď pohromadě na jedno stanoviště, kde jsme se dali do práce, okukovali jsme jako dravá zvěř před útokem, soutěžili jsme navzájem, rivalizovali, povzbuzovali jsme se, ale ihned nato jsme si těžce vynadali, jiskřili jsme humorem, vtipem, vynalézavostí, ironií, sarkasmem, ale hlavně zdravým, poctivým smíchem, zazpívali jsme si, napili se z jedné flašky atd. atd. Podmistrům jsme za mírný poplatek ve formě alkoholu věnovali největší pozornost, docházející k nim a udělujíc jim – jeden po druhém – cenné rady, ovšemže každý jiné a od sebe naprosto odlišné, takže tito se za chvíli z toho zprčili a úplně zblbnuli. Zkrátka – hráli jsme si jako malé děti. Ale šlo to vesele kupředu. Brzy jsme poznávali, že ta věc má zvláštní půvab, ne-li kouzlo, a že je s to, aby ve zdraví udržela „Malířskou obec hukvaldskou“ při životě po dlouhá léta. Těšili jsme se na to!
Poslouchej – Franku – nezažil Ty jsi ve svém životě něco hodně podobného? Viděl jsem kdysi – už nevím v kterém to bylo roce – u Rubešů neobyčejně poutavou výstavku, na kterou si ještě dnes rád vzpomenu. Ve dvojici s přítelem jste se tenkráte toulali po venkově na širším obvodu Prahy, ve dvojici jste tam namalovali řadu bezprostředních, svěžích, virtuosních akvarelů (s vkreslovanými prvky – ani nevím, jak se ta zajímavá technika odborně jmenuje) a ve dvojici jste je vystavili. Nikdy jsi mi nevyložil, jak se vám přitom vedlo (musím se přiznat, že jsem vám tenkráte silně záviděl). Ale myslím, že oba dva jste se při práci ve dvojici neubránili pocitům radostného uspokojení, zejména z věrné pospolitosti a přátelství. Tak vedlo se i nám, ovšem daleko později, na Hukvaldech. A neuznal jsi tenkrát, že „cyklus“ je vlastně úplně přijatelný výstavní trik? Tak proč se dnes útrpně usmíváš nad mým „cyklickým“ amokem?
1939. Opět Hukvaldy
Ale to už nebylo to! Byla už okupace a místo hurónského veselí vládl všude tichý smutek, místo bohémské bezstarostnosti těžká starostnost do budoucna. I uvnitř MOH jsme to už nebyli my. Přibyl k nám 4. člen – malíř a profesor František Kraus z Kroměříže, ale kamarádská soudržnost jakoby zmizela, zmocnila se nás zvláštní nervozita, předrážděnost, nesnášenlivost, hádavost a pranicchtivost. Byl to příznak doby, ale snad ještě více staroslavný příznak každého českého spolku výtvarnického, ať už oficielního či neoficielního. Toho roku jsem byl na Hukvaldech dvakrát; zajel jsem si tam ještě v říjnu, abych poznal tamní krásy podzimu. Malovali jsme jen ve trojici (bez „podmistrů“). Neubránili jsme se jaksi impresionistickému názoru na podzim, za chvíli jsme seznali, že jsme na celé čáře zkrachovali. Oddali jsme se tudíž nemírnému obžerství. Ze svého značného entusiasmu pro podzim jsem byl dokonale vyléčen. Ke konci října napadlo vysoko sněhu, a to už bylo zase lepší. 1940 už MOH nefungovala. Zemřela ve válce (ta už zuřila) smrtí nepřirozenou! Ani po válce se nevzkřísila. A genia Janáčkova jsme nedoběhli. K nějakému „cyklu“ hukvaldskému nedošlo; ani k mému, ani hromadnému v MOH.
Ostatně – takový cyklus by mi neseděl. Zaváněl by nezbytně úhrnným názvem „Z moravských luhů a hájů“, a to nebylo nic pro mne. „Volných krajinek“ s políčky a lesíčky jsem udělal věru málo. Vždy jsem tíhl k tomu, aby pevným svorníkem na každém obrázku byla nějaká architektura; ta později nabývala více a více převahy, až zaujala celou plochu nákresny; tu jsem býval nejspokojenější. – Na Hukvaldech bylo architektur habaděj: ponuré ruiny na kopci, pod kopcem lyrický kostelíček, arcibiskupský zámeček, Janáčkova rodná škola, naše hospoda „U Červinků“ a pod. Já jsem se např. vrhl na prastaré dřevěné chalupy (100-200 let) tzv. „dřevjenice“. Byly to skvělé příklady lidové architektury. Chalupy jsem si obmaloval všechny do jedné, že „byly jak živé“. (Když mne některý kibic zkritizoval těmito slovy, vždy jsem se rozkácel do nepříčetna). Na Hukvaldech a v přifařených obcích se mi začalo důsledně říkat „chalupník“.
Ty architektury mne přivedly do otroctví. Mým pánem se stal jakýsi popisný realismus, z něhož jsem se už jakživ nevymanil. Barva zůstávala v zajetí kresby. Nikdy jsem se neprobojoval k barvě v celé šíři její funkce. Nedovedl jsem se barvou rozmáchnout a namalovat něco – jak se říká – „jedním dechem“. Připočtu-li teď všechny a mnohé jiné své chvalně známé ctnosti malířské: nejistotu, nerozhodnost, nevýbojnost, bojácnost, plachost, pomalost, úzkostlivost, přestrašenost atd atd atd. – docházím k výslednici svých malířských snah, tužeb a snů: utahanost a unavenost, zřejmá z každého a v každém pokusu. Upřílišněný popisný realismus mi vlastně podlomil nohy. Zavedl mne do jakési povrchnosti. Mne oslňoval lesklý povrch, který jsem snad dovedl přijatelně vyjádřit; ale pod tento povrch do hloubky, k pravému jádru věci, k pravé podstatě a vnitřnímu životu jsem se nikdy nedostal. (Já totiž věřím i v život – věci). Nejdokonaleji mne vystihl přítel J.R.Marek, který o mně u „Vítkovických železáren“ napsal: „Doležil je jemný a citlivý divák; co se však děje pod povrchem věcí, o tom nám neříká nic. Zůstává jen a jen divákem“. Jediná tato Markova věta vyjádřila o mně vše. Byla na výsost pravdivá! Stala se mi závažnou. Přesto však jsem se hlouběji nedostal.
1948. Počátkem října jsem dostal od čerstvě utvořeného Svazu výtvarných umělců (splynutím Organisace a Syndikátu) písemnou zprávu, že jsem byl ze seznamu členů vyškrtnut. Do Svazu jsem se dostal automaticky z Organisace (sídlem v Mánesu), kam jsem vstoupil za Protektorátu, uznávaje povinnost i nutnost být tehdy členem české organizace. Jinak jsem v žádném výtvarném spolku nebyl. Pokládal jsem třenice a pranice spolkové a nespolkové, které byly odedávna příznačné téměř ve všech spolcích, za zbytečné vybíjení sil a energie. Bylo mně to hodně proti mysli.
Najednou tedy tato zpráva! Bez udání důvodů!!! – Přiznávám se, že mne nemálo disgustovala. Vydal jsem se do Svazu na Hradčany; tam mě přijal nějaký pan funkcionář, jemuž jsem se zdvořile představil a požádal ho o udání důvodů mého vyloučení. Pán onen mne však neuznal za hodna, by mi řekl své jméno. (Udělal jsem velkou chybu, že jsem na tom nestál; byl bych to byl později náramně potřeboval). Zato však mi podával jakési informace o členství ve Svazu, kteréžto informace se zakrátko ukázaly být k mému největšímu překvapení – naprosto falešnými. Vyslechl jsem mnoho krásných slov, že Svaz je institucí čistě hospodářskou, starající se o hmotné poměry výtvarníků a udělující jim hmotné podpory v event. nezaviněné tísni, čehož prý já – jako státní pensijník, vůbec nepotřebuji. Nakonec pak mi bylo řečeno, že jsem pro členství už poněkud starý, že Svaz potřebuje spíše mladou, svěží krev.
V zápětí jsem se však přesvědčil, že Svaz spojuje v sobě i hospodářskou stránku, i výstavní, ba i obchodní, dále pak, že naprosto ze seznamu členů nebyli vyškrtnuti staří pensisté a jiní bělovlasí kmetové. – V písemném ortelu Svazu ze dne 14.IV.1948 (dostal jsem ho až 10.X.1948 ?) je poznámka – přeji-li si opět stát se členem Svazu – abych opakoval svou přihlášku v roce příštím. Věděl jsem, že toto by bylo bývalo počínáním zcela marným; bylo by se mi nesporně dostalo odpovědi téže jako před rokem! Neboť tzv. „příčiny“ s mé strany se nezměnily. Nové odmítnutí jsem si tedy ušetřil!
Ze Svazu jsem tedy nevystoupil, ale – byl jsem vystoupen!
To všechno se dělo v době, kdy vítězně zahajoval „novou“ cestu naším uměním – „socialistický realismus“. A to v první své fázi: komíny a traktory (průmysl a zemědělství). – Napsal-li jsem právě, že s.r. (dovol mi nadále používat této zkratky) „zahajoval novou cestu“, není to tak docela správné. Tu cestu zahájil vlastně jeskynní člověk svými jeskynními kresbami, a všemi epochami a všemi zeměmi lze se potkávat s nesčetnými malířskými a sochařskými díly na téma: pracující člověk, jeho práce, jeho pracoviště. Vítězstvím pracujícího člověka 1948 se tedy s.r. nevynalezl, ale přivedl do mohutné gradace a triumfálního krescenda, a stal se takřka přes noc celou téměř náplní výtvarných umění, literatury, divadel, ba i hudby. Vznikalo dosti vzácných a vznešených děl našich výtvarníků, která vyvěrala z hlubokého přesvědčení a závažné opravdovosti. Ihned – klobouk dolů před nimi! – Avšak brzy se do jejich řad vloudily živly bez jakékoliv zodpovědnosti, které ze s.r. dělaly módu, konjunkturu, obchodní převýnosný artikl, prostředek vlichocující, též však i bohapustý podvod a švindl.
Nemohu se zdržet, abych Ti tady nevypravoval o jednom obrázku, který jsem v té době na nějaké s.r. výstavě viděl. Na pana autora přišlo nutkání, aby obeslal tuto puncovaně soc.realistickou výstavu, jelikož se mu však v s.r. dosud nevedlo, zato však vášnivě rád dělal sladinké kytičky, vyhledal starší obrázek: rozkvetlá mez a na ní v plném květu šípkový keř, modravé dálky. – To ovšem sám nemohl považovat za s.r., postavil stojan a téměř na horizontě přimaloval malinkatou fabričku se čtyřmi čárečkami – komíny a čtyřmi pentličkami – kouříčky. Šups – a už to bylo s.r. porotou přijato a pan autor asi denně se chodil dívat, kdy se pod obrázkem objeví vlídná cedulička „zakoupeno“. Čekal nesporně odměnu za svůj originelní a obdivuhodný přínos k s.r. – Já jsem měl 3 možnosti: 1) strašlivě se řehtat, 2) strašlivě brečet anebo 3)vyhledat pana autora a vrazit mu „jednu mezi rohy“. Nevím už, pro kterou jsem se rozhodl.
Sledoval jsem všechen vývoj dalších událostí s vypjatou pozorností a zvědavostí. Přiznávám se, že též i s velkou radostí. – Meditoval jsem hodně o sobě; zjistil jsem, že jsem „socialistický“ (narozen na Ostravsku, nadšený ctitel a obdivovatel lidské práce a monumentálních míst, určených lidské práci, věrný kamarád a spolužák dětí ostravských horníků a hutníků; otec můj, svobodomyslný a pokrokový učitel, zarytý nepřítel kleru, uhlobaronů, šlechty, markýze Gera, nejprudší odpůrce války a všeho útisku silnějšího proti slabšímu. – V tomto ovzduší jsem odrůstal a dorůstal. Do mozku a do krve mi vsakoval – socialismus.
Ve svém malování jsem byl „realista“. – Nechodil jsem do větší hloubky k pravému obsahu, prodléval jsem na povrchu, jakž už tomu „u realismu“ ani jinak být nemůže a nesmí.
To už jsem Ti , Franku, dosti obšírně vysvětlil dříve; teď vezmi ještě k laskavému vědomí, že jsem byl též „realista socialistický“. Bylo to údobí více než 12leté a nejplodnější ze všech mých údobí (1926-1938).
Železárny, měďárny, sklárny, kaolinové doly, kamenné lomy, loděnice, stavby mostů, jezů, přehrad, lodě, jeřáby, bagry (jen traktor jsem nenamaloval ani jeden!). To byl můj živel, v němž mně bylo nejšťastněji. Stěžněm tu zůstává moje výstava „Vítkovické železárny“, malířský podnik to hodně odvážný, kde jsem 55 obrazů soustředil do jednoho cyklu pod jedním oslovením. Myslím, že jsem dosud udržel primát v tomto nápadu (jen snad Kreibich podnikl kdysi něco podobného, omezuje se ovšem jen na lokomotivy). Tenkrát nebyl ještě s.r. velkým uměleckým hnutím. Dělal jsem vše v poměrné ojedinělosti, spontánně, bez nátlaku, bez módy, důvěřuje jen a jedině ve své vlastní nadšení a zanícení. (Zajímavé je, že za okupace se o tom dověděli Němci. Bůhví jak; snad z hojných reprodukcí v časopisech, anebo snad nějakým ústním podáním. Ti na mne začali vyvíjet jistý nátlak, abych pracoval pro ně. Všem nabídkám, doprovázeným zpravidla pětimístnými částkami korun, jsem se ubránil a vždy jsem za ně zdvořile poděkoval).
Vykládám Ti to – Franku – opět s takovou obšírností proto, abys mi přiznal, že již před 30 roky jsem byl bezděčným předchůdcem – chceš-li – prorokem s.r., o jehož pozdějším rozmachu jsem tenkráte arciť neměl ani tušení. Leč to všechno bylo málo!! Dne 10.10.1948 přišla zpráva, že mne Svaz z řad svého členstva – vyhodil.
Byl bych se byl zajisté zapojil do další práce v s.r., která byla válkou zpřetrhána. Měl jsem v s.r. již velké zkušenosti, které jsem mohl teď dobře uplatnit. Snad proto – ale tu větu raději nedokončím! Byl jsem umlčen. Okamžitě jsem se vzdal jakéhokoliv účastenství na veřejném životě uměleckém. Zalezl jsem ihned do ulity své, kdež jsem se jmenoval „samostatně pracujícím malířem“.
A co dělám? – Jsem pořád velmi a velmi pilný. Především chci vykonat generální úklid ve své pozůstalosti. S děsem a hrůzou pozoruji, jak jsem byl nestálý a přelétavý. Začal jsem – nedodělal jsem a postavil ke zdi (asi tak podle vzoru svého kamaráda, spolužáka J. Trampoty, o němž dobře víš, že snad ani jeden obraz ve svém životě pořádně nedomaloval). Nahromadilo se mi ve srubu mém tolik nedodělaných věcí, že to nezbytně jednou propadne ohni. – Co stačím, chci ještě dodělat. Chtěl bych svému synovi na památku zanechat řádku slušnějších věcí. (A mnoho maličkých obrázků, aby – když někde ve vinárně zjistí tzv. uměnímilovného pana vrchního – mohl vždy jeden vzít pod paži a zaplatit jím svou útratu).
Umřít se mi ještě nechce. Snad se mi podaří vypravit doděláním ještě několik věcí ze s.r. a potřeboval bych ještě několik věcí pražských, dělaných ve svém líbezném popisném realismu, které jsem si usmyslil rozdat na památku všem školám beskydským, do nichž jsem chodil jako malý kluk. Je to snad nápad už notně senilní a podivínský a nesměj se mi, prosím! Už vloni jsem s něčím podobným začal. Odeslal jsem nové, přepychové škole v Brušperku u Ostravy jako svůj dar k uctění památky svého otce, tamního rodáka, poněkud větší obraz rodného jeho města Brušperka (220x120). Přátelé školy se na režii složili, kdežto s odesíláním obrázků menším školám budu muset počkat, až seženu peníze na barvy a rámy sám. – Teď tedy přijde snad několik barevných přestupků a přestupečků, zejména květinek, které mi vždy poskytovaly osvěžující rekreaci ve vážné práci. Ale ty kytičky ať už slouží k výzdobě mé urny!!
Tímto dokončil jsem rozbor prvního podtitulu, který jsi podepsal pod mé jméno na své obálce: „Akademický malíř“. – Proč tento rozbor dopadl tak nekonečně rozvláčně, dovíš se – anebo vlastně jsi se už dověděl – z obálky, která onu kapitolu halí.
Obálka - výtvarnický pedagog
Ty však tam přičiňuješ podtitul ještě jeden. „Výtvarnický pedagog“ a k tomu mně dlužno zaujmout stanovisko. Ten zní neobyčejně zvučně A je to opravdu nejlepší epiteton konstans i ornans ve vztahu k mé osobičce – jakožto „výchovníku“.
Jsem totiž z učitelské rodiny, ale tak učitelské, že už učitelovatější být nemůže. Každý její člen již při narození byl křtěn svěcenou vodou pedagogickou. Takže zlomit tuto rodinnou tradici by bylo hříchem velikým velmi. Taky jsem to neudělal! Ač mi tenkrát při konečném rozhodování ještě na akademii nikterak nechybělo na odvaze začít se probíjet kumštýřsky. Rozhodnutí tedy padlo ve prospěch výchovníka. Silně tomu napomáhaly nespočetné rady rodičů, bratrů i sestry, že nějaké to c.k. místečko pod nějakou tou c.k. pensičkou mne provede životem spolehlivěji než tajemné a nejisté umění. – Spílal jsem si tehdy slabochů, že jsem je poslechl; teprve dnes však vidím, jak dobře to se mnou mysleli a jak moudré byly jejich rady. Život umělecký může být nejkrásnějším myslitelným životem na tomto světě. Jsa však velmi pověrčivý, věřím, že k tomu je především zapotřebí dobré a příznivé konstelace hvězd na obloze. (Srovnej např.. Raffaela s Michelangelem). Ale může se utvořit – i při velikých talentech – jako pravé peklo ducha i těla. (Pro příklady bychom nemuseli chodit příliš daleko). Lze tu ovšem namítnout, že se tu střídají v rychlém tempu: konjunktura se stagnací, 7 tučných let – podle biblického vzoru egyptského – se 7 léty hladovými. Jak to však mají vydržet povahy méně odolné? Jak jsem to mohl riskovat např. já, povaha vratká, neprůbojná, slabošská, ba dokonce (opět pověra) v každém svém podnikání zvláštní „smůlou“ obmyšlovaná? (Víra ve „smůlu“ je – vím to dobře – výrazem slabošství nejvyššího).
Vstoupil jsem tedy na dráhu školskou; moje platy školní mi zajišťovaly, abych šel svým životem mírně a klidně, aniž bych musel činit nějakých neblahých výkyvů vpravo či vlevo. Moje pensijní platy dnes (834 Kč) ubezpečují mne, že ani já, ani manželka neumřeme hlady na kusu slámy.
Teď by však na mne mohl dopadnout nejčernější stín podezření, že jsem nepovažoval školu za nic více než své pekuniární zabezpečení a za pramen své obživy. To by tedy byla největší urážka, kterou by někdo, kdo by takto o mně smýšlel, mohl mi vrhnout v tvář. Škola byla pro mne vždy místo vznešené a posvátné. Proto jsem v ní pracovával vždy podle všech zákonů svého nejlepšího vědomí a svědomí, pilně a poctivě; s výsledky své práce, již jsem konal vždy rád, jsem ovšem býval začasté nespokojen, ba někdy i rozzoufalen. Práce moje nekončívala zavřením školních dveří a stále jsem hledal nové a nové cesty, jak to dělat ještě lépe a rozumněji. Byl jsem vždy „dávný a osvědčený přítel mládeže a svých žáků“. (Nezdá se Ti tato poslední krásná věta nějak povědomou? Doslova jsem ji totiž opsal z Tvého dopisu; mám radost, jak naši pocitové běhali kdysi v paralelách). Ostatně – jaká pak skrupulozita!? S podobným zjevem se potkáváme i u našich nejvýznačnějších výtvarníků, jejichž slavná jména by jim mohla být dostatečnou zárukou, že už nikdy v životě se nemusí bát nouze. Přesto však úpěnlivě se snaží, aby co nejdříve získali profesuru na akademii nebo na Umprům, kde pak klidně a spokojeně žijí vlastně životy dvěma: uměleckým a školským. Což jim nikterak nevadí, aby v obou dvou zářivě nevynikali. – Tož – proč bychom nemohli vynikat i my?
Již v Drážďanech jsem se začal zaměřovat na dráhu školskou. Chtěl jsem moc vidět a vědět i tu. Záhy jsem poznal, že se v kreslení na všeobecně vzdělávacích školách něco děje. Že se objevují první příznaky nějaké očisty, nebo dokonce nějaké revoluce ve školském kreslení. (Ale o tom později!) – Chodil jsem pilně po výstavách školských, tuzemských i cizozemských, přečetl jsem spoustu článků v německých odborných časopisech, ba dokonce i na jeden kongres (ve spojení s Velkou výstavou výtvarného umění) do Berlína jsem si zajel (tuším 1907).
(Velmi mne překvapilo, že jsem Tě tam – jako sveřepého kongresníka - nepotkal. Ale ihned jsem si uvědomil, že čítáš roků svých teprve 15 a že jsi se kongresnictví dosud nezasvětil).
Nadešel den návratu do vlasti. Loučil jsem se s Drážďanskou akademií i se svým překrásným ateliérem. První rozlučovací návštěvu osobní jsem vykonal u rektora, svého posledního profesora na speciálce, tajného rady Gottharda Kuehla (má v naší Moderní galerii obraz: Augustův most v Drážďanech, kterýžto most, hodně podobný našemu Karlovu mostu, ale bez soch, maloval snad několiksetkrát, protože ho ze svého ateliéru, celého ze skla, po celé délce i šíři pohodlně viděl. Byl to děda asi již 75letý, vysoký, plnovousý, věčně špinavý, věčně neurvalý, ale všemi mastmi mazaný. Ke mně byl náramně hodný (chodíval jsem k nim do rodiny hrát) a snášeli jsme se velkolepě. Za celý rok se však nenaučil vyslovovat moje české jméno a utvořil si pro mne zkomoleninu „Drozinek“. V tu ránu se to rozneslo po akademii a už mě víckrát ani jeden kluk, ani portýr, ani modelka jinak neoslovili, než tímto zvučným jménem.
Návštěva byla velmi krátká. Ale svým významným zakončením stojí za záznam. Odříkal jsem panu Geheimratovi mnohé přepychové floskule, jimiž jsem mu vzdával své díky za veškerou jeho péči, něhu a laskavost,kterými mne po celý tento rok obmýšlel. Pan rektor, zřejmě jsa dojat, podal mi ruku a pokud ji ještě upřímně tiskl, zeptal se mě: „Also – Herr Drozinek – was nun? – I vypravoval jsem mu, že půjdu ještě na 1 rok do Prahy, pak že si udělám „Zeichenllehrerexamen“ a že budu učit kreslit na rakouských středních školách. – V tom momentě pustil mou ruku a zaburácel na mě: „Sie sind ja verrueckt!!“ (Vy jste se zbláznil!) Otočil se ke mně zády a bez jediného dalšího slova odešel.
Měl jsem po pr/áci/.
Dovol mi teď malý odskok do Prahy, asi 1 rok po této scéně. Na Václavském náměstí jsem potkal Aloise Kalvodu. S tím jsem se kdysi seznámil v Kyjově (měl tam holku). Někdo známý ho zavedl ke mně do mého pseudoateliéru. Uviděl moje hrůzostrašnosti, přesto se mne však ujal a pozval mě, abych se stal členem v jeho letní krajinářské škole (byl jsem tam 2x a hodně jsem pochytil. A.K. byl vlastně hlavním iniciátorem, že jsem 1904 šel na akademii. Mne měl poměrně rád. Nebylo to ovšem moje malování, co nás sblížilo, ale zase – muzika. Alois měl zvučný baryton a rád si zazpíval slovácké písničky. Když jsem ho při nich někdy doprovázel, byl velmi nadšen a říkával mi: „Kdybych já uměl Vaši muziku, tož bych maloval 10x líp“. – (Já jsem trochu té muziky uměl a – maloval jsem 10x hůř).
Vyptával se mě, jak jsem se měl na akademii, co dělám a co budu dělat. Jakmile uslyšel, že chci dělat státnice a že půjdu do školy učit, odsoudil mne ihned hlasem posměšně jízlivým: „Jo – zase jeden pohodlný pán! Nemá kuráž, aby se porval s životem, jak to musíme dělat my – cigáni! Tož – pěknú penzičku!!“ A chladně se vzdálil.
Tak – co jsem proboha – měl dělat? Měl jsem přijmout místo, které mi nabízel Salon Arnold, usilující, abych u nich zůstal jako trvalý zaměstnanec – kopista se stálým slušným platem a provizí z každé vyrobené kopie? Kopíroval jsem rád, pokud jsem se na tom něco naučil. Ale povýšit tuto úmornou bezduchou a otrockou práci na náplň celého života, to se mi přece jen příčilo. Vždyť to by vedlo k úplnému zblbnutí.
Stát se malířem v Míšeňských továrnách na porcelán, kteréžto místo mi zaopatřil jeden spolužák? Již jen-jen podepsat smlouvu. Vyrábět umění po továrnicku?? Být svázán smlouvou?? – To se mi zdálo, že mi školní život poskytne přece jen více vzletu i svobody. Nadto jsem se zamýšlel nad tím, proč vlastně lidé pomalovávají kytičkami, líbeznými pastýřskými scénami rokokovými a jinými výjevy mythologickými ten nádherný bělostný materiál kaolinový, proč ho kazí a jeho skvělost zprzňují. Považoval jsem to za těžké hříchy proti přírodě a celou akci porculánovou jsem zakončil svým jadrným „Nein“!
I stalo se dne 1. října 1909, že jsem stanul před bránami Státní vyšší průmyslové školy v Brně, obrněn jsa dekretem na místo „asistenta pro kreslení“ s platem 75,- K. Byl jsem přidělen jako „poskok“ (to je vtipný pražský název pro každého asistenta) třem pp. profesorům – kreslířům, starším to již pánům, kteří se ukázali být ke mně na výsost hodnými a tolerantními. Byli však též na výsost konzervativní. Před mnohými roky si vyjezdili koleje a po těch jeli bez nejmenšího ohledu na to, co se děje kolem ve světě. Uváděli mne do svých tříd, tam jsem dostal jednu řadu stolů (druhou si přidržel p. prof.) na korekturní starost. Právě se „stylizovalo“. Očím jsem nevěřil, že budoucím stavitelům (někdy již přes 20 let starým), strojníkům i strojvedoucím přímo se tu nařizuje, aby mordovali božskou přírodu: kočičky, šípky, motýlky a mnohé jiné, tehda „módní“ objekty stylizační. – Zbystřil jsem pozornost, napjal jsem oči a uši, abych uviděl a uslyšel, jak to tam vedle p. profesor dělá, proč to dělá, a jaké použití pro stavby a stroje z toho vyvodí.
Kéž bych to byl raději neviděl a neslyšel!! Nechci si na to ani vzpomenout, neboť se mi vždy udělá fyzicky nevolno. Ostatně – Franku – Ty jsi už tenkrát chodil do střední školy a možná, že jsi přišel v dotek s těmito hrůzami a zvěrstvy, jež zaplavovaly tehdejší kreslení; anebo si je aspoň viděl na školních výstavách v okolí. Najdeš je taky snadno v nejstarších ročnících odborných časopisů kreslířských. Mně bývalo těch hochů líto. Dělali vše naprosto bez zájmu, vyciťujíce, že takovéto kreslení jim pro jejich budoucí poslání nepřinese žádný užitek. Já – jakožto „zelený zajíc“ a začátečník v oboru školském, nemohl jsem se pustit do otevřeného boje proti svým nadřízeným, jakož i proti znění učebních osnov, které – bohužel – „stylizaci“ nařizovaly. – Když tedy „stylizace“, tak „stylizace!“ Ale poněkud jinou, než je tato stylizace, tzv. „umělecká“, kterou jsme rádi přenechali prof. Maškovi a jeho škole na Umprům, kde to Mašek dělal dobře a správně, ovšem za nezbytné pomoci břitkých talentů svých žáků, kteří přímo hýřili nápady v konečné fázi stylizace, tj. při využití svých analytických studií pro umělecký průmysl. – Mně projela hlavou myšlenka, že by se – pro potřeby naše – dal ten výraz „umělecký“ jednoduše přeškrtnout a nechat tam jen „průmysl“. A stylizovat jedině v zaměření na prosté věci denního života. Tedy bez jakýchkoliv ambicí uměleckých a bez talentů; jen na základech vědy a zdravého lidského rozumu. – Svůj nápad jsem také ihned pojmenoval hrdým názvem „stylizace vědecká čili rozumová“ oproti Maškově „stylizaci umělecké čili citové“.
Již v 1. roce své tamní činnosti jsem si prověřoval „stylizaci vědeckou“ v praxi. Rozdal jsem např. motýlky ve známých skleněných krabičkách a poradil jsem žáčkům, aby si ho s dokonalou přesností nakreslili – poněkud většího – na papír, aby se neopovážili přitom fantazírovat, aby zachovali nejpřísněji jeho proporcionalitu, aby nevytahovali kontury a žilky perem Redis č. 3, jakž toto vše viděli dělat na levých stolech, aby polovičku motýlka vybarvili s největší svědomitostí podle jeho skvělých barev ve skutečnosti a dost. (V tom už byla hodná porce odboje proti straně levé, ale nikdo mi nemohl nic vytýkat, či se urážet). Kluci byli šikovní; za chvilku byli hotovi a očekávali věcí příštích. Udělali jsme si výstavku, shromáždil jsem je, pochválil je řka: „Teď jste udělali nejlepší stylizaci motýlka, jaká je vůbec možná. Proč by měl člověk tu uplatňovat svou fantasii, něco upravovat a opravovat, doplňovat i vynechávat, přebarvovat i nedobarvovat, když toho motýlka vystylizoval tak skvěle už Pán Bůh sám. – Ale co teď? Na té studii přece nepřestaneme! To by nám uteklo to nejdůležitější – jak by se případně dalo využitkovat jejích tvarů – potom snad někdy i barev – pro účely vašeho stavitelství a strojnictví!! – Kluci přemýšleli a brzy přicházeli na to, že žilky v křídlech upomínají na rozvětvení rour a trubiček, anebo na mříže do oken všech geometrických tvarů, na schodiště, balkony apod. Pak jsem jim uložil, aby všechny své nápady nakreslili konstruktivně vedle své studie, ale za nejpřísnějšího respektování slohu a zákonitosti na modelu. Objevila se nám spousta nápadů, někdy až bizarních a neužitečných, které se musely krotit a usměrňovat, ale v převážné většině výborně pochopených a dobrých.
Ve 2. roce jsem měl štěstí. Pro velký nával žactva musela škola zřídit 2 nové paralelky: stavitelskou a strojnickou a obě třídy jsem dostal já – k učbě samostatné. Můj akční rádius tím náramně vzrostl; začal jsem si dělat, co jsem za výhodné a dobré uznal. Nikdo mi do toho nemluvil, nikdo mě nekontroloval. Ředitel byl tak vysoce inteligentní (snad proto, že byl nadšený muzikant) a nikdy ke mně nepřišel na hospitaci. Odborná inspekce z Vídně přijela asi jednou za 5 roků a já jsem ji tam nezažil vůbec.
Tož – „do toho, do toho!“ – Podle osnov jsem si rozdělil učební látku asi na 5 oddílů:
1) Výcvik ruky ve všech možných technikách kresebných i barevných.
2) Výcvik oka v proporcionalitě.
3) „Volnoruké“ konstrukce axonometrické a perspektivní.
4) Kreslení (zejména rychlé skicování) venku. Se staviteli jsem chodil na svahy špicberské, odkud jsme pilně skicovali věže, budovy staré i nové, továrny. Se strojníky do školních dílen anebo do továren – za generátory, lisy, kladivy a jinými velkými mašinami a jejich částmi.
5) „Vědecká“ stylizace – můj epochální vynález.
Tyto discipliny jsme prováděli s jistou pravidelností, takže i na mou stylizaci vybyly téměř plné 2 měsíce. Hodin kreslení tam bylo poměrně dost, a dalo se dost udělat. Na „vědeckou“ stylizaci se hoši upřímně těšívali, neboť ta podněcovala jejich vynalézavost a vtip a zájem. Dělali to s chutí a rádi. A já taky.
Přitom jsem jim stále a stále vypravoval o stavbě, zákonitosti, slohovosti, konstruktivnosti a funkcionalitě v přírodě, že člověk vlastně nikdy není Stvořitelem (jedině snad v umění), ale vždy jen „Objevitelem“, že všechno je v přírodě dáno již po miliony let, že však slavná věta kteréhosi filosofa „Nic nového pod sluncem“ není tak dokonale správná, že v přírodě je zajisté ještě nevyčerpatelně mnoho tajemných věcí a sil,které ještě člověk neobjevil. A že se může právě jim stát, že svým bádáním (anebo dokonce náhodou, jak se to přihodilo již bezpočtukrát) naleznou něco, co otřese světem. Jen ať mají pro přírodu oči stále dokořán otevřeny! Ba naučil jsem je zpaměti i hluboce pravdivou básničku (jistěže ji ze svého útlého mládí dobře znáš) od B. Jablonského, kterou jsem ve škole občas recitoval: „Jestiť jedna velká kniha, bez omylu, bez vady, a ta velká, svatá kniha sluje – kniha přírody!“ – No – není to dojemné?
Tak a podobně jsme se bavívali. Nemáš zdání, Franku, co já jsem tenkrát natahal všelijakého zboží z brněnských polí a lesů do školy. Plné kapsy a aktovky. Za chvíli jsem měl ve svém velkém a krásném kabinetě celé museum větví a větviček, bobulí a bobulek, žaludů s mističkami, bukvic, jehličnatých šišek, kořenů, suchých listů, ba i šutrů. Kabinet se mnou sdílel přítel asák – deskriptivář, který se o naši stylizaci neobyčejně zajímal a mnoho cenných nápadů mi – ze svého deskriptivního stanoviska – poradil. Ten taky nosil plné kapsy! – Ostatní obstarali kluci, které jsem navedl, aby všecko, co uznají za vhodné pro naše účely, přitáhli do školy. To bys koukal, jaké roztomilosti se mi tam scházely! Ale z 50% velmi zajímavé. Z přírodopisných kabinetů jsme si půjčovali kostry ptáků, ryb, hadů, raků, ba i celou kostru lidskou. – Nanesli jsme si taky celá kila nerostů.
Co jsme v tom hledali a nalézali, to Ti, Franku, nemohu tuto vypisovat. Ta práce Ti ostatně není neznáma. To nebylo nic nového a člověk se tím hledáním už od pradávna zabýval, neboť sám nemohl nic kloudného vynaleznout. Jen několik nejdrastičtějších, někdy hodně legračních, příkladů Ti uvedu (po levé straně zaznamenám vždy přírodní originál, pak přijde „=“, na pravé pak náš nález):
Větve, větvičky, žilky v listech = rozvětvení rour a trubek v nevýhodnějším úhlu
Listy zelí, kapusty, listy suché = vyložený akantus z řeckého stavitelství
Bobule a jiná zrníčka, šišky = dokonalé tvary pro nádoby užitkové, kovové i sklo
Žaludy,kaštany,bukvice,šípky = hrníčky,šálečky,vázičky apod.tvarů nejúčelnějších
Kosti dlouhé, kulovité,ploché = páky,kladky,nýty,spojování švovitá,plochá,klínová
Bříško brouka, včely s nohami = systém pák a jejich dynamika
Kusadla brouka, včely = kleště, bagry apod.
Křivka žihadla vosy = šídlo ševcovské, aby nejsnadněji vnikalo do kůže
Zuby = klíny, dláta
Klepeto raka říčního = nůžky
atd., atd.
Jednou stavitel jeden přitáhl obrovské, opuštěné hnízdo vosí odněkud z půdy. Rozřízli jsme to pilou na 2 půlky; nikdo si nedovede představit, jaké bohatství architektonických prvků i vazeb (ba i barev) se nám tu představilo. – Jiný žák se svým kamarádem přivlekli ohromnou – asi 10kilovou drůzu krystalů křemene. To byla teda pro nás naprostá pohádka – naprostý zázrak. Listy, které jsme pokreslovali a pomalovávali (barva byla téměř nadpozemská), byly snad nejlepší jaké vznikly při „stylizaci vědecké“, nemluvě ani o neobyčejných ziscích konstruktivních.
Korunu však tomuto dílu nasadil opět jeden stavitel. Ten si šel do řeznického krámu jednou koupit buřta. V krámě padl jeho zrak náhodou na velkou hromadu starých kostí, připravených k odvozu do mydlárny. Šel k tomu blíž a – se svolením řezníkovým – se na kosti vrhl, uchopil jednu z největších (byla to snad hovězí stehenní kost; délková a náhodou po celé délce rozříznuta) s tímto kyjem vrazil – jak náčelník pračlověků – se zvířecím řevem do třídy (my tam shromáždění – jsme se před tímto amokem ihned octli ve stavu zouplna pos/mrkávajícím/, neboť ten kyj kromě toho strašlivě smrděl). – Bojácně jsme se blížili ke kosti. To, co jsem však uviděl uvnitř kosti, to předstihlo veškeré mé očekávání. (Bohužel, nedovedu to pojmenovat odbornými názvy zvěrolékařskými, ačkoliv mám 6 semestrů zvířecí anatomie v Drážďanech). Kost končila dvěma klouby: horním kulovým a spodním kladkovým (?). Několik cm od kloubů to místo se nazývá „krček“ a je to místo, kde vlastně kost stále roste, proto je tam stále nejměkčí a nejneodolnější proti zlomeninám. – Příroda okamžitě přispěchává na pomoc. Do obou dutých krčků vestavuje z dlouhých, teničkých, leč nesmírně tvrdých, vždy však mírně prohnutých kůstek složitý opěrný systém k vyrovnání vnějšího protitlaku, že rozum nad tím zůstává stát. – Pro oči se tu objevil obrázek téměř kouzelný: miniaturní gotická klenba s obnaženými žebry, síťovím, kružbami, svorníky, příporami – vše provedeno v gotických segmentech s takovou korektností a dokonalostí, že jsem jí ještě nebyl svědkem. – Pomyslil jsem si: „Ó, Arrasové, Parléřové, Rejskové, vždy jsem si myslil, že jste tvůrčí géniové, zatímco jste si to klidně obkreslovali – z hovězí kosti“. – Co se dělo dál, to už si dovedeš představit. Každý žáček musel nejméně 2 listy pokreslit studiemi z této kosti, než jsem ji uložil zpátky do kabinetu na místo nejčelnější.
Opět mám zálusk na jedno extempore, ale tentokráte do futura – do r. 1930. S jednoletým naším Milanem jsme se rozjeli na letní byt do nového pensionu „Blanice“ na říčce Blanici u Husince. Hezké to tam nebylo, neboť pension udělaný ze staré fabriky nebyl ještě hotov, všude plno rumu, malty a smetí, kuchyň dosud nezaběhaná, zkrátka – místo klidu zmatek. Vynadali jsme majiteli, že nás inzerátem mnohoslibným vlákal do léčky a prohlásili jsme, že příští den odjedeme. K večeru jsem se šel projít kolem řeky proti vodě. Podívám se do řeky a vidím – ó hrůzo – že ta se doslova hemží rybami a raky říčními. Ani ne snad za vteřinu byl jsem zpátky v pokojíčku (jinak velmi pěkném) s neodvolatelným rozkazem: „Vybalujme – zůstaneme!“ – Druhý den už jsem lovil.
(Musím Ti tuto – Franku – něco vysvětlit. Snad již od narození trpím chorobnou vášní rybářskou a rakařskou. Už jako usmrkaný kluk jsem byl obávaný pirát vodní. V celém povodí beskydské řeky Ostravice nebyla přede mnou jista ani jedna ryba, ani rak. Později jsem tam měl své vlastní rybářské revíry, a když mi je sebrali, zaměnil jsem svou nádhernou vášeň rybářskou i račí za poněkud méně důstojnou vášeň houbařskou a dodnes zuřivě houbařím.
Třetího dne přijel František Kysela s paní. Neznal jsem se s ním dosud. Ale seznámil nás s ním rychle náš jednoletý Milan. Kysela se v klukovi doslova zhlédl. Za pár minut byli spolu nejlepší přátelé. Dověděl jsem se kdysi, že maso z našich raků říčních znamenitě podporuje vzrůst buněk mozkových. Denně jsme cpali kluka tímto blahodárným masíčkem – a od těch dnů se asi datuje jeho nevšední chytrost a poťouchlá mazanost.(Já bych si už taky měl zase jednou zajet do krajiny, kde je hodně raků!) –my tři jsme spotřebovali 12-15 pořádných kusů každý večer.
Jednou se mě Kysela zeptal, kde proboha beru takovou spoustu raků? Usoudil jsem z toho, že je snad též milovník a ctitel těchto korýšů. (Ukázalo se to pravdou, ještě snad více u pí Kyselové než u něho). Neřekl jsem ani slova a přesně za l hodinu po večeři stála na jejich stole mísa do ruda uvařených (na kmíně) klepetáčů (to nebyli raci – to byli humři v počtu asi 30), dekorována jsouc bohatě petrželkou a citrony. (Představ si jen ten bengál barevný!) – Ode dne tohoto tam stála takováto mísa po každé večeři.
S Františkem Kyselou jsme si hodně vykládávali. Ale měli jsme mezi sebou nepsaný zákon, že smíme povídat o všem možném i nemožném na tomto světě, jen jedno slovo že nesmí nikdy žádný z nás vyslovit a to – „Umění“. Byla to forma jakési sázky a ten, kdo promluvil něco o umění, musel okamžitě zaplatit těžké penále.
Jednou k večeru jsem se hnal s náčiníčkem po stezičce kolem řeky na lov. Vidím, že proti mně jdou, On a Ona Kyselovi. On držel v ruce nějakou dlouhou ratolest, podobnou palmovému listu, s kterým kdysi Kristus Pán slavně vjížděl do Jerusalema. Když se ke mně blížil, zvedl ratolest do výše veliké a zvolal hlasem velikým“: „G-ó-t-i-k-a!“ – Byl to vlhkoluční bodlák, ale tak gotický, že jsme drahnou chvíli promeditovali nad jeho souvislostí se sv. Vítem. (Penále se tehda neplatilo). Rád si na tu líbeznou příhodu vzpomínám, neboť mně byla skvělým schválením mé „vědecké stylizace“.
K této se ještě na minutku vracím, chceš-li mít ještě trpělivost.
Když jsme v Brně – ve škole prošťourávali kdekterý detail, dali jsme se do celků. Zašli jsme si pár kroků na zrušený starý hřbitov s nádhernými stromy. Naprosto nejsouce rušeni, oddávali jsme se tu svým bádáním. Se stromu jsme si utrhli list, v natažené ruce – dejme tomu, že to byl list dubový – jsme si ho přidrželi ke koruně celého dubu (byl tam jenom jeden) a rázem jsme zjistili, že silueta vzdálenějšího stromu a silueta bližšího listu – jedno a totéž jest. Stáli jsme na pokraji tajemných zákonitostí a slohovostí v každém přírodním útvaru. Našli jsme je souhlasné i v úhlech rozvětvování větví a žilek v listě, ba i v plodech např. u lípy, která tu byla modelem nejspolehlivějším). Pokud stromy nebyly vnitřními nemocemi anebo vnějšími úrazy deformovány, poskytly nám vždy ochotně příležitost nahlédnout do svých tajemství. (jen smuteční vrba nás šeredně zlobila – ale výjimka potvrzuje pravidlo). Pobavili jsme se o těchto věcech s každou květinkou i plevelem a poděkovavše všem za dobrou radu, vraceli jsme se do školy.
Tam ihned před lidskou kostru! Navedl jsem žáčky, aby sami – s centimetrem v ruce – prováděli měření rozmanitých délek a šířek kostí i kůstek a vypočítávali poměrná čísla. (např. že I. článek prstu se má ke II. článku v témž poměru jako II. ke III. a tento ke kůstce zápěstní, že tento poměr se objeví např. mezi výškou a šířkou lopatky atd. atd.). S malou mou pomocí se brzy dopočítali geometrického poměru „zlatého řezu“. A tu jsem jim slavnostně oznámil, že tělo lidské je tak úměrné a krásné, že my lidičky jsme opravdu nejnádhernější útvary z celé boží přírody, protože se v těle našem (snad i v duši) stále a stále opakuje jeden a týž poměr. Poukázal jsem ještě, že to vše není nic nového, že zákonitosti tyto byly již před tisíci a tisíci lety známy, že staří Řekové, kde kult lidského zdravého těla byl vysoko povznesen nad všechny kulty jiné, podle principů těchto stavěli své monumentálně klidné a krásné chrámy, dosud v architektuře nepředstižené.
Touto apotheosou končívaly naše seance „stylizace vědecké“, které, jak doufám, přece snad trochu prospěchu přinesly mým žáčkům.
Byl to můj největší výtvarnicko-pedagogický „koníček“.
Namítáš teď asi, že to, čeho bylo lze dosáhnout na průmyslovce, tj. na odborné škole, nadalo se aplikovat na školy střední (mluvme jen o reálkách, neboť na gymnáziích byly kreslířské poměry daleko ještě nevlídnější). Máš pravdu! Přesto však se mi podařilo dost a mnoho vpašovat do obligátní učební látky reálkové od IV. třídy počínaje a VII. třídou konče. (Zejména jsem míval radost, když se to povedlo na úkor „Pěstování lidového umění“, kterýžto rozkaz strašil dosud ve všech učebních osnovách). Hlavně v e dvou posledních třídách se vedlo „vědecké stylizaci“ znamenitě, neboť tam nacházela už plné porozumění. S výsledky jsem tam býval více než spokojen.
Ostatně – nadešla doba mého přesunu na střední školu natrvalo. Tříletá lhůta na průmyslovce (maximum pro asáka) hravě uběhla a já jsem 1912 zakotvil jako suplent na II. reálce v Brně – na Křenové (Křenová je nejtovárnější čtvrť z celého Brna. Žactvo je rekrutováno z rodin téměř výhradně dělnických, továrních mistrů, inženýrů, strojníků, stavitelů a ředitelů).
Přišel jsem do budovy zbrusu nové (i vnitřním zařízením). Můj předchůdce byl náhle zbaven úřadu a nebyl tam tedy žádný definitivní profesor kreslení. Já – jako naprostý nezkušenec – musel jsem být přítomen všem kolaudačním řízením: (2 kreslírny, 2 kabinety, každá skříň, stůl, židle, tabule, obraz císaře pána, kříž na stěně, každý teploměr, každý hřebík ve zdi musel obdržet můj schvalovací podpis a tím taky – závazek mé plné zodpovědnosti, z níž by později nebylo odvolání. Hlavu jsem měl nabitu jak tykev a slušnou řádku nocí jsem pro samé starosti a strachy nezavřel oka.
Štěstí, že jsem hned na počátku roku získal skvělého pomocníka! Byl mi přidělen asistent, ak. malíř J.K., výborný odborník, mnohých středoškolských útrap již znalý, který okamžitě s kamarádskou obětavostí se začal dívat na mé hrůzy jako na hrůzy „své“, radil, povzbuzoval, utěšoval, k největší opatrnosti vybízel a tělesně pomáhal, seč mu jeho slabé síly stačily (byl – chudák – tělesný mrzáček). Hned nato přišlo přejímání kreslířských sbírek. Bratr Hubert mne předem upozornil, abych byl při tomto úředním úkonu na nejvyšší výsost opatrný. S přítelem K. jsme všechny kusy, zapsané v inventáři, prohlíželi a pořizovali si přesný záznam o stavu sbírek. (Popsali jsme tím několik archů papíru). Ředitelství objednalo p.profesora k „přejímání“. Po dlouhé tahanici konečně přišel. Zastavil se napřed u mne, vytáhl z kapsy nějaký papír, abych mu to podepsal, že to zanese řediteli a tím že bude přebírání sbírek ukončeno. Nahlédl jsem do papíru a dokonale jsem ztuhl. Asi na 4-5 řádcích tam stálo psáno, že sbírky byly shledány v největším pořádku a v nejlepším stavu, žádné inventární číslo že nechybí. – Tož jsme šli k řediteli oba dva. Tu jsem stál tvrdě na tom (bylo to moje právo), aby se za přítomnosti ředitele sbírky předávaly „kus po kuse“. Což se také stalo s výsledkem velmi překvapujícím : polovička kusů v největším nepořádku a nejdesolátnějším stavu, druhá polovina tam – prostě nebyla vůbec. Jak tato akce probíhala dále s jistými doteky se soudem, to už nás tady nezajímá. Hlavní věc, že mi zůstalo přes 2000,-K v kapse a velké poučení v mozku!! To tedy byl můj slavný vstup na střední školu!
Rychle jsme si to s přítelem K. zaběhali a bylo nám tam dobře. Hoši (holek tam nebylo) byli jak jiskry: bystří, chytří, vtipní, vynalézaví a moc a moc šikovní. Zato však nezbedníci, rozverníci i rošťáci prvotřídní. Ale to jsem jim vždy s chutí promíjel. Přišel jsem např. do septimy. Plocha podlahy byla zcela pokryta divnými klubky lidských těl, jak si kluci vyrovnávali své osobní aféry pěstním právem. – Uplynula slušná „akademická čtvrt“, než jsem ta klubka rozpletl a rozvášněnce uklidnil. Když však jsem je konečně dostal k práci – no to byla radost! Uměl jsem je navnadit nějakým tučným soustem, po němž skákali jako pstruzi po žížale. – Musím říci, že tito odchovanci brněnské tovární čtvrti byli mými nejskvělejšími žáky ze všech středních škol, v nichž jsem se později učebně pohyboval.
Náplň našeho kreslení Ti popisovat nebudu; vždyť to všechno znáš zpaměti. Proti průmyslovce přibyla tu „figurálka“, o jejíchž středoškolských metodách jsem arciť musel hodně přemýšlet. Kde jsem však mohl, tam jsem sáhl po své milované „stylizaci vědecké“, která tu na reálce sklízela vavříny nevšední. Žili jsme tu klidně a pilně!
Ovšemže – bylo nutno obeplouvat ještě mnohá úskalí. Aspoň jedno z nich Ti poněkud podrobněji označím.
Musím tu ovšem předeslat něco. – Morava, zejména pak její školství a tu pak zejména kreslení, bylo tehdy v naprostém vleku dekorativismu, což hlavně zaviňoval nesmyslně přeexponovaný kult lidového umění. V té době jsem již mnoho viděl a slyšel, co se děje venku ve světě, jak tam všude vítězí konstruktivismus nad dekorativismem, jak neblahým by bylo počínání chtít násilně tento dekorativismus udržet při životě – zachránit ho. Byl by to největší anachronismus. Nejméně povolanou k tomu se mi zdála škola, která přece má připravovat děcko na život budoucí a ne ohlížet se v božské úctě pořád na život minulý.
Tak se přiblížilo první úskalí! – První středoškolská inspekce!
Věděl jsem, co se stane. Dávno už jsem uměl učební osnovy zpaměti, zopakoval jsem si všechna důležitá nařízení a výnosy o kreslení na školách reálných a učinil mnoho ještě jiných opatrnostních opatření. Nadto jsem si byl dobře vědom, že p. inspektor je mně velmi a velmi nepříznivě nakloněn: jednak pro mé odbojné názory, s nimiž byl už – jak jsem ihned pozoroval – dokonale obeznámen, jednak pro nějakou personální lapálii, která mu proti mně „nevyšla“.
Učbu převzal za mě přítel K. (s faunovsky jízlivou grimasou). Já jsem s p. inspektorem odplul do kabinetu. Tam usedl a já jsem stál před ním jako odsouzenec k smrti. Zavelel mi: „Předložte mi všechny práce z obou septim“. (Tón jeho byl nesmírně úřední, upjatý a studený). Naskládal jsem před něho celou hromadu obálek. Ty byly už hodně nadity (někde až 20 listů), neboť inspekce padla na první dny po vánocích.
Inspektor – otevřev první obálku: Proč nezachováváte stejný formát výkresů? Proč dovolíte používat na každý výkres jiného druhu papíru, úmyslně zanedbávaje osvědčený bílý, tvrdý papír kreslicí?
Já (zdvořile): Přehlédl jsem, že na to je někde nějaký předpis. Domnívám se, že jen prospívám výchově vkusu žáků, když je po podrobném teoretickém výkladu naučím buď daný námět podle jeho velikosti a povahy esteticky správně vkomponovat do daného formátu, anebo daný námět pozdějším zastřižením vkusně orámovat. Pokud se týče druhu papíru, dovoluji si projevit své mínění, že nikterak žákům neuškodím, když je naučím ke
každému druhu techniky, ať již suchým či mokrým materiálem prováděné, zvolit si nejvhodnější strukturu papíru. Nadto chceme šetřit drahým tvrdým papírem kreslicím.
Inspektor: Proč nepoužíváte k popisům výkresů písma hůlkového a proč popisná data nerozkládáte chvalně známým způsobem na 5 částí: 4 do 4 rohů rámečku kolem kresby a hlavní nadpis, co výkres představuje, doprostřed nahoru?
Já (ve zvýšené již teplotě): Zpravidla má žák nakreslit výkres tak, aby bylo na první pohled vidět, co to je; hlavní nadpis je tedy bezpochyby zbytečný. Ve vyšších třídách důsledně doporučuji, aby žák podepsal svou práci rukopisem svým vlastním. Ostatní data – třídu, list, datum ať k podpisu opět svým rukopisem připojí. Místo pro podpis si na ploše výkresu najde sám – podle svého vkusu – ale tak, aby tato důležitá složka, decentně ke kresbě připojena, utvořila s ní jeden jediný slohový celek, navzájem nedělitelný. Ať to dělají podle vzorů všech malířů. Hůlkového písma – jak račte uvidět – používáme k podpisům jen v nižších třídách, kde je vlastní rukopis dosud nevybarvený; nikdy ho však neroztrušujeme po celém výkrese, ale srážíme všechna data do nějakého obdélníčku, pro který vhodné umístění si vyhledá žák sám. Podpis a jeho umístění je u mne věcí přísně klasifikovatelnou. Ve vyšších třídách zásadně hůlkového písma k nápisům nepoužíváme. Když propočítám, že tu každý žák pokreslí 30-40 listů papíru za rok a každý list by měl popisovat písmem hůlkovým, pak bych nedovedl před ním nikdy zodpovědět ztrátu času, kterého se dá využít na věci přece jen trochu potřebnější.
Inspektor (v úžasu): A to má např. septimán nakreslit za 1 rok 30-40 výkresů?? Tu by bylo záslužnější, kdyby jich udělal 5-6, ale dokonale a vzorně provedených, které by mohly vynikat na školní výstavě!
Já: ????? (a udělali jsme jich 50) A školní výkresy jsem nikdy nevystavoval. Jen kongresové! Ale tyto výstavy měly daleko jiný účel, než vhánět slzy do očí dojatých rodičů. Ostatně – školní výstavy mi vždycky zaváněly hesly „Umění ve škole“, „Dětské umění“, „Umělecký projev dítěte“, „Umělecká výchova“ atd., proti nimž jsem vlastně od svého vstupu do školy jakožto výchovník nezviklatelně bojoval. – Proč nevystavoval nikdy matematikář, deskriptivář, češtinář, němčinář, francouzštinář? Proč to byl jen a jedině kreslíř, jehož předmět byl stejně „vědecký“. A nesměl nikdy být „umělecký!!!“ Ale vraťme se k panu inspektorovi.
Inspektor: Proč jste strpěl tuto kaňku s péra žákova skanuvší, na tomto výkrese? Vždyť výkres je tím úplně zničen!
Já (v horečce): Kaňka nevznikla z nedbalosti, nýbrž z pracovní horlivosti. Nemám dojem, že výkres ničí, ale spíše ho ozdobuje.
Inspektor (obraceje jeden list na rub): Proč žák nevygumoval tuto špínu na zadní straně výkresu?
Já (polomrtev): Prosím za něho o odpuštění. Zapomněli jsme na to. Ale my negumujeme ani tu stranu přední.
Nesporně mi, Franku, teď nevěříš! Myslíš si, že se kasám, že není možné, aby se hned při první inspekci ve mně vzalo tolik smělosti, odvážlivosti i drzosti. Já to, Franku, dodnes sám nechápu! Nikdy po druhé se to už neopakovalo v mém životě. Já, člověk zásadně mírný a tichý, jako bych náhle ztratil veškerou rozvahu a byl přemožen vztekem až nepříčetným. A to je mi až dodnes líto! Jako „homo novus“ potřeboval jsem trochu laskavosti a přátelskosti; zatímco jsem však sklízel studenou povýšenost a zřejmou animositu. A potom mi už bylo všecko jedno! Utěšující vliv na mě měla jedině malá příhoda z nedávných dnů. Úplně náhodné posily pro toto těžké střetnutí se mi totiž dostalo těsně před vánocemi takto: Přišel ke mně do kreslírny jeden c.k. zemský školní inspektor – náš referent pro větev realistickou – ne na inspekci, ale aby se podíval, jak jsem přivedl ke konci zařízení kreslíren a kabinetů. Byl to člověk zcela moderních názorů, pokrokový, svobodomyslný, velký znalec a ctitel výtvarného umění a přítel kreslení školského. Líbilo se mu u nás a byl spokojen. Po skončené prohlídce jsme se zastavili u katedry a delší dobu jsme tam spolu rozmlouvali. Na stole ležely všechny obálky z celé třídy (byla to tuším sexta). Při řeči – jakoby náhodou otevřel horní obálku a celou ji prohlédl. Pak druhou, třetí .. až do poslední. Semo-tamo si vyžádal nějakou vysvětlivku. Nakonec mi řekl asi toto: „Jsem opravdu rád, že Vás poznávám i ve vaší školní činnosti (osobně jsme se už znali). S uznáním se vyslovuji o vaší odvaze (!?), že se nebojíte vpustit do našich kreslíren, zatuchlých starou tradicí, čerstvý, svěží vzduch, že otvíráte tu okna dokořán přístupu – života. Pořád mám dojem, jakoby se naše školy obezdívaly tlustými zdmi jako nějaké pevnosti, v nichž se pak tvrdě brání proti vniku života. A to jsou škody, které se nedají nikdy odčinit! Líbilo se mi, jak veškeré motivy volíte o zaměření na budoucí povolání žáků: stavitelské, strojnické apod.- Líbily se mi velmi odvážné volní cviky barevné, nejen subjektivní, ale i podle barev v přírodě dělané a zaujaly mne pokusy ve vaší – jak jste to sám nazval – stylizaci „vědecké“, které jsou pro mne velkou novinkou. Tento náš rozhovor považujte za mou obligátní inspekci v tomto školním roce. Už vám dám letos pokoj. A mnoho zdaru a klidu do další práce!
Ono je to, Franku, marné. Věř si mi to, nebo nevěř. Laskavé, vlídné, uznalé i pochvalné slovo dovede udělat divy. Jen a jen chladné, nadnesené, ba i tvrdé imperativy nedokážou nic. Z tohoto krátkého pohovoru jsem si odnesl pro svou další výchovnickou cestu velmi cenná poučení, jak lacino lze v žactvu udržovat nadšenou pracovní morálku a ochránit je před zbytečným disgustováním, zatvrzováním a nechutí k další práci. I leckterá „doba“ by se tím mohla poučit.
Krásná slova onoho ušlechtilého člověka jsem si stále opakoval v dalším průběhu utkání: „Starý zákon“ versus „Nový zákon“, v němž nadešlo ještě dosti kritických momentů. Jedině tak jsem se snad zachránil před explodováním a udržel se v mezích gentlemanství.
Inspektor: Jak pěstujete v kreslení lidové umění?
Já - (tuto inspekční otázku jsem s naprostou určitostí očekával. Bál jsem se jí, ale zároveň jsem se na ni poněkud těšil. Učinil jsem k ní rozsáhlé přípravy, jen abych dokonale naplnil znění osnov. Přípravy jsem dokonce rozšířil i na nejvyšší třídy, jichž se znění osnov už nedotýkalo. Vyšťáral jsem z profesorské knihovny všechna nádherná díla o lidovém umění a lidové tvořivosti i drobné knížečky, ve svém kabinetě jsem jich hodně našel, od bratra vypůjčil, doma do kufrů sbalil svou velikou sbírku národních výšivek, čepečků, zástěr, plen atd. a vše jsem nakupil na několik prvních lavic v kreslírně. Nad touto hromadou jsem učinil v každé třídě dojemný proslov o lidové architektuře, krojích, výšivkách s hojnými obrázkovými ukázkami. Nakonec jsem žactvo vyzval k lásce , úctě a obdivu nad lidovým uměním. (Jak někdo může někoho „vyzývat“ k lásce, úctě a obdivu – to už dnes nevím). Pak jsem zavelel, aby si kluci několik těch lomenic, dřevjanic, výšivek, částí krojů i celých krojovaných figurek „na památku“ obkreslili nebo i omalovali; ale naprosto přesně, aniž se odvažovali něco obměňovat, přestavovat, doplňovat nebo vynechávat. Za 2 hodiny toho nadělali každý několik listů ve skicáku. A já jsem měl pojistku proti nájezdům v kapse).
Tak jsem to, ovšem slovy poněkud jinými, panu inspektorovi vypravoval a ukazoval, rozhodně očekávaje aspoň tu kousek pochvaly. Ale …..
Inspektor: To je ale – pane kolééégo – žalostně málo! Ukažte mi, jak lidový ornament samostatně „tvoříte“!
Já: ????? To já – prosím – neumím!
Inspektor: Jak pak jste tedy mohl před c.k. zkušební komisí pro učitelské kreslení na střední školy v Praze udělati c.k. státní zkoušku?
Já : Tam se mě na to nikdo nikdy neptal. Ve zkušebním řádě to není a příslušnou známku na vysvědčení nemám.
Inspektor: Pak budete muset mnoho a mnoho dohánět!
Já : Jak však to mám dohánět? Jsem rodák z Ostravska, kde dnes – kromě několika chalup a kostelíků výše v horách – není ani památky po lidovém umění. Račte vědět, že ve vesnici, kde vznikne továrna, ihned zanikají bohaté a přepychové kroje. Jen velmi účelné a tím i krásné kroje pracovní do polí a luk, nebo pro hospodářské práce v domácnosti zůstávají; ale ani v těch už nikdo nikdy nejde do továrny. Děvčata už nemají čas, aby mohla desítky, ba stovky hodin věnovat na vyšití své nedělní zástěrky. Já tedy vůbec nemohu předpokládat, že mám v sobě něco z těch tajemných a nepochopitelných sil lidové tvořivosti, živené nadto staletou tradicí. Měl jsem dobrou snahu se tomu aspoň poněkud přiučit, když jsem 3 roly učil na chlapecké obecné škole, kreslení pak též na dívčí měšťance a v koedukační primě gymnasia v srdci Slovácka – Kyjově. Tam polovice třídy seděla v lavicích v líbezných všedních krojích pracovních. Ze zvědavosti pouhé jsem častěji věnoval nějakou tu hodinu kreslení slováckému ornamentu. Dětem městským to už nic neříkalo. Zato však klučíci venkovští s velkým nadšením začali pomalovávat papíry roztomilými malůvkami – jakožto vlysy na chalupy, výplněmi žuder a výzdobami jizeb. Děvčátka pak mne dokonce prosívala, aby to nemusela vůbec kreslit, ale – jak to dělá jejich maminka nebo sestra – přímo jehlou bez předkreslení vyšívat na kusu černého glotu barevnými nitečkami, kterýžto materiál mívala vždy při sobě po kapsách svých zástěrek. To tedy pro mne bývala podívaná doslova kouzelná. Do toho promluvit jsem se nesměl odvážit vůbec! Začal jsem se učit. Úlohy se tu obrátily – z pana učitele se stal žáček a ze žáčka pan učitel. Ale toto počínání se ukázalo být naprosto marným a bláhovým. Jsem naprosto neschopen lidový ornament tvořit a tedy také této tvořivosti učit.
Inspektor: (rozhořčeně) To všechno vím, to všechno dobře vím. Nechtějte mne poučovat!
Já: Jsem toho dalek! Naopak – dovoluji si tu prosit o poučení já, neboť jsem zcela bezradný, jak bych mohl Vašemu požadavku vyhovět a jakými postupy se přitom dát.
Inspektor (mírněji, zřejmě jsa polichocen mou úpěnlivou prosbou): Věc je velmi jednoduchá! A práce je velmi zajímavá. Nakreslete na tabuli barevnými křídami co nejvíce „prvků“ lidového ornamentu ze všech krajů Čech a Moravy. Anebo – ještě lépe – připravte si pro potřebu stálou větší počet diagramů na jednotlivých papírech a rozvěšujte je na tabuli! Též i překrásné předlohy jsou tiskem vydány. Pak rozkážete, aby si žáci tyto prvky obkreslili, po případě ti nadanější by si je již mohli podle svého obměňovat a vlastními nápady obohacovat. Z těch pak si sestavují různým přestavováním pásové, středové, tapetové ozdoby, komponují je do obdélníků, čtverců, trojúhelníků, lichoběžníků, kruhů, elips apod. – Takto dostává se jim dostatečné přípravy, aby mohli samostatně „tvořit“ vkusný národní ornament. – Ten si pak doma vypalují na penály, různé skřínky, dekorační talíře na stěnu, nebo malují je na hrníčky, šálečky, vázičky aj., na školách dívčích pak si je vyšívají na blůzičky, zástěrky, čepečky, sukničky, šátečky, stolní pokrývky a pokrývečky a zouváky.
Já (v nekonečném úžasu): Děkuji Vám, pane inspektore, za tyto cenné rady a pokyny. Vidím, že to je tedy něco podobného, jako by učitel zpěvu napsal žákům na tabuli národní písničku – dejme tomu skvělou slovenskou čardášovou „Ešče si já pohár vína zaplatím“ – pak velel žákům, aby její prudký rytmus nějak obměňovali, přehazovali, doplňovali nebo vynechávali a udělali z ní písničku jinou. A v hodině příští vyzval prostě žáky, aby „tvořili“ „vkusné“ národní písně samostatně. – Národní píseň je každému Čechu posvátná a nedotknutelná! Od svého anonymního vzniku pro všechny věky budoucí!
Na lidovou ornamentiku, kroje, keramiku, ba dokonce i architekturu si troufá každý. Ruce jim urazit za ty hrůzy, které z toho povstávají!!! Nadto, pane inspektore, nevidím ve vašich radách a pokynech nikde oporu, kterak bych kreslením prospěl jejich budoucímu životu. Jsem si dobře vědom že přede mnou sedí příští dělníci, strojníci, strojvůdci, stavitelé, strojní a stavební inženýři, jimž poněkud přispět pro jejich budoucí poslání je mou nejsvětější povinností. Je mi líto ….
Inspektor (nenechav mne tuto větu dokončit, v nejvyšším rozčilení): Pak vezměte na vědomí, že na Vás musím udělat udání u c.k. zemské školní rady.
Já (s největší opovážlivostí, o níž dodnes nechápu, kde se ve mně vzala): Prosím o laskavost, abych mohl být hlavnímu přelíčení osobně přítomen. (Pozn. K tomuto přelíčení a bezpochyby i k onomu udání – nikdy nedošlo).
Inspektor (spatřiv několik listů mé milované stylizace „vědecké“): A co je toto?
Já: krátce jsem mu vysvětlil náplň a smysl.
Inspektor: V tomto pokusnictví nevidím žádný prospěch pro žáky. Zdá se mi to být bezcenné. Přidržte se raději veskrze osvědčené rostlinné stylizace rázu „uměleckého“.
Já: ---------!
Jen proto, Franku, abys poznal, jak ukrutná tma vládla na Moravě před asi 45 roky, jsem Ti vylíčil tuto názornou příhodu s takovou obšírností. Mluvil jsem o ní dosud jen s jedním jediným člověkem – s inspektorem Lepšem. Ty jsi teď druhý!
Musel jsem se na posledních stránkách dosti nepietně dotýkat několika lidí, a to mne bolí. Ti lidé jsou dnes dávno mrtví a nemám práva, abych o nich nešetrně mluvil. Proto Tě, Franku, velmi krásně prosím, považuj každé toto sdělení za naprosto důvěrné a podrž si ho zcela pro sebe . (Ostatně tato prosba je zcela bezpředmětná, neboť komu a proč bys mohl o tom někomu a komu (?) vykládat. – Tito lidé mohli být jinak úplně dobří lidé. Jen názory se tu střetly, a to přece tříbí život. – Za nedlouho se na to zapomnělo a já jsem s p. inspektorem téměř každý podvečer v brněnské kavárně vesele hrával šachy. – Děkuju Ti!
Ovšem – v Brně jsem šťasten nebyl. Toužil jsem nekonečně z Moravy pryč! Sehnal jsem hodně všelikých důvodů (někdy dosti silných) osobních, rodinných, výtvarnických, hudebních aj. a napsal jsem žádost do Vídně o „přidělení službou“ do Prahy.
K mému velikému překvapení byla žádost vyřízena kladně a já jsem se k počátku školního roku 1912/13 stěhoval do Prahy.
Byla to pro mne událost nesmírného dosahu! Pocítil jsem arciť brzy, že můj příchod do Prahy nebyl žádoucí, a že vyvolal mnohé hořkostí. – Bolelo to velmi, třebaže jsem vše dobře chápal. Zaťal jsem zuby do pysků a tvrdě si umínil, že tyto rozpory svou poctivou a nadšenou prací brzy zahladím. Snad se mi to i trochu podařilo. Těch 41 roků, co mi bylo popřáno žít v Praze, bylo v mém životě opravdu šťastných!! Byla to více než polovina života!
Setkal jsem se tu na místě prvém s inspektorem F. Lepšem, osvíceným to a vytrvalým bojovníkem za lepší budoucnost kreslení (to by byla výtvarnicko-pedagogická studie o všech jeho přednostech i vadách!), dále s osvíceným sborem jeho spolubojovníků (mezi nimiž jsi se pohyboval i Ty, jakožto mladičký, leč energický poručík), dále s osvíceným prostorem, v němž už nebylo tmy. Zapojil jsem se s mocným zanícením do vašich řad. Teď bych mohl vlastně tuto kapitolu skončit, neboť naše dvě cesty od té chvíle šly zcela rovnoběžně a z jedné pěšinky bylo na druhou dobře vidět.
Ale dovol mi, abych si přesto trochu zavzpomínal.
V čele svého šiku jsme mohli nést standardu s hlavním nápisem: „Kreslení je disciplina vědecká a ne umělecká“ a spoustu standard menších: „Pryč s uměleckou výchovou“, „Pryč s uměleckým projevem dítěte“, „Zrušte dětské umění“, „Kreslení je grafická řeč“ atd. atd.A jak se nám to šlo!! Muzika nám břeskně vyhrávala do kroku „Ešče si já, ešče si já …..“ A kam jsme až došli!! To asi nejlépe světu dokázal „Kongres 1928“, kdy jsme stanuli snad na nejvyšším dosažitelném vrcholu z celého světa a směli jsme se hrdě ohlédnout zpět na vykonanou horolezeckou túru.
(Promiň mi malý odskok! Tehdy na kongresové výstavě jsem viděl skupiny výkresů /v našem oddělení/, které dodnes považuji za nejlepší, jaké jsem kdy viděl. – Rotační tělesa! Žáčkové napisovali perem, téměř jedním tahem kontury skleniček, pohárků, lahviček, váziček, házejíce je při různě nakloněných osách vedle sebe i volně přes sebe, z čehož při plném využití rytmu pohybu a klidu vznikla celková kompozice tak líbezná a vkusná, že jsem zařičel rozkoší. K tomu ještě zběžný rukopisný podpis, na pravém místě vržený, všechny kaňky ponechány atd. Dlouho jsem se zamýšlel nad neobvyklým prospěchem, kterým se doslova naplnily žíly mladých adeptů kreslířských, pokud se týče zisku ve výcviku oka a ruky , i zisku estetických a vkusových. Nevzpomínáš si na tento druh grafických projevů. Neznáš náhodou jméno pana iniciátora a jméno školy, kde vznikaly?? Gratuluji Ti dodatečně velmi závistivě!
A co se stalo ze všech snah, tužeb a snů naší opravdové práce? – Rád si zajdu do výstav ve škole, nebo na jiných příležitostných místech, zejména teď na konci roku pořádaných a téměř všude pozoruji, na jakém ústupu je objektivismus a na jakém vzestupu je subjektivismus čili tzv. „dětské umění“. (Proč právě „umění“, když umění je vrchol kultury a dítě stojí na počátku kultury)? Ona ta dětská kresba je načisto hezká věc. Je-li učitel trochu obratný a umí-li v ní číst, dočte se v ní o děcku všecko. I to, co mu dítě (myslím tak do sekundánského, nejvýš terciánského věku) úzkostlivě zatajuje. Ten špunt ve škole vždycky trochu lže. No – řekněme to mírněji – nasazuje masku a přetvařuje se. Mistři jsou v tom děvčátka. Kluci jsou upřímnější. Ve škole jsou jenom dvě příležitosti, kdy učitel dovede přimět děcko, aby sundalo masku: 1) při hrách, vycházkách a výletech, 2) při kreslení. Tu ten usmrkáneček náhle dovolí, aby se výchovník podíval hluboko pod škrabošku do nejtajnějších faldíčků jeho dušičky.
Ať se tedy ve školním kreslení subjektivizuje, ale ať se nesubjektivizuje jen a jedině a výhradně. To by byla pro výchovníka arciť metoda nejpohodlnější, znával jsem příklady, kde se subjektivizovalo i v septimách, a to jedině z toho důvodu, že učitel do toho nemá a nesmí vůbec promluvit. To by bylo zaměstnání neobyčejně lyrické, kde by však zůstal tvrdý život a tvrdé potřeby tvrdého života? Čím by prospělo kreslení pro budoucí život? (Tato fráze mne dojímá až k slzám).
Ono to jednou musí začít vážně! – Hlásá se: „Nechme být děti tak dlouho dětmi, pokud je to jen možno!“ – Ale – ksakru – proč? Cožpak ten život bude čekat, až si batolátko dostatečně pohraje?
Tož výchovníci strčí teď moudré hlavy dohromady a prohodí: „Tož to, páni kolegové, musíme vzít za vážnější konec! Ale co? A jak? – Po delší debatě se odhlasuje: „Dělejme umění!“ – Všeobecný oddech! Východisko je tu – skvělé a důstojné!! – Kreslírny se rázem změní v malířské ateliéry, pan výchovník navleče plášť malířský a žáčkové si dávají růst dlouhé vlasy. Pak se pořádají výstavy malířské, kde dojetím slzí rodiče malířští a publikum malířské.
Slzel jsem i já – malíř, ačkoliv ruka má strhla klobouk můj hned při vstupu úctou a obdivem malířským.
A hlas nás – evangelistů – zanikl v poušti ---! Byl přehlasován!
Milý Franku – jsem něčemu hrozně rád! Píšeš mi, že se utváří „Svaz čsl. kreslířů“, který se začlení do Mezinárodní federace pro VV v Basileji. Tedy – kreslíři se opět nacházejí, podávají si pracky, kterými v mohutném kolektivu chtějí bránit a ubrání naše kreslírny přede vším zlem, zejména pak před výstřelky (jednotlivců) rázu uměleckého. A to je krásné. Kdybych si mohl první čísličku (7) ve svém letopočtu něčím trochu přiškrábnout a jedinou čárečkou pozměnit ve vlídnou „4“, šel bych do toho nadšeně a věrně s vámi! – Ale budu se zpovzdálí s neobyčejnou zvědavostí pilně dívat, jak to vše poklíčí, poroste, pokvete a plody ponese.
Na výsost radostně jsem přijal Tvé sdělení, že jsi zvolen delegátem do těchto nových, nepředstavitelně obtížných prací organizačních. (Delegát do složité práce se arciť snadno a rychle zvolí; poněkud horší pak je – tímto delegátem být). – Prosím Tebe, Franku, vezmi toto jho na sebe! Jsi těchto věcí zkušený, jsi výbojný, dravý a pravý. Jsi z nás 13 milionů jediný pro toto poslání povolaný. Nějaká dobrá „vis major“ Ti to zaplať!
Píšeš, že jsi delegován za odborné školství uměleckého směru. Tomuto školství já jakž-takž nerozumím! – Proboha Tě však prosím, nezapomeň přitom ani na školy všeobecně vzdělávací – národní a střední. Nezapomeň na – očistu!
Znáš El Grecův obraz „Vyhnání kupců z chrámu“ (visí v Londýně)!.- Jdi do chrámů našich kreslíren, zaujmi tam vzrušený postoj El Grecovy postavy Kristovy, vezmi do ruky důtky ještě větší a spořádej jimi všechny ty kupčíky s uměním, kteří používali vznešeného artiklu tohoto ke svým nekalým účelům Ponechej tam je ty, kteří byli skromní, poctiví a prostí všech bohapustých podvodů a švindlů!
Jedeš do Basileje ještě letos? Kdy se vrátíš? – Pak neoblomně stojím na tom, abys mi dopřál delší pohovor se sebou (může to být třebas až na podzim). Budeš vědět spousty novinek, budeš povídat a povídat; já pak jen poslouchat a poslouchat.
V Praze jsem byl přikázán reálnému gymnasiu v Truhlářské ulici. Tu zdědil jsem ještě některé třídy po prof. Radovi. Pracovalo se tu klidně a radostně. Zařídil jsem jakousi „speciálku“ v nepovinném kreslení ve vyšších třídách r.g. (2 h. týdně V, VI, VII, VIII). Až dosud jsem učil ve všech školách a třídách způsobem hromadným, tu jsem se však pokusil o učbu „po jednotlivu“ – podle sklonu, přání a potřeb toho kterého žáka.
Přihlásilo se mi v 1. roce 30, ve 2. roce již 50 žáků. (Statisticky je zajímavé , že z nich bylo dobrých 25% budoucích lékařů, s nimiž některými se dosud stýkám). – Tam jsme tedy začali řádit.
Tenkrát – jak se jistě – pamatuješ, zavládla horečka „chlapeckých ručních prací“ – velký to „koníček“ Lepšův. Neměl jsem tyto hračičky ve velké lásce, ulejval jsem se z nich, kde se dalo. Zdály se mi hodně titěrné a malicherné, nadto pro praktický život téměř bezvýznamné. – Zanedlouho opravdu z programů kreslení zmizely, byvše přiděleny odborníkům řemeslníkům , což bylo zajisté správnější. Kdyby se tito pp. docenti byli spokojili s technikami čistě řemeslnými, byli by přinesli klukům jistě velmi mnoho prospěchu. Ale oni ve svém sebevědomí brzy začali pošilhávat po fantastickém zdobnictví, a z jejich dílen vycházely produkty tak strašidelně nevkusné, že bys pojmenování pro ně našel v každém slovníku pod heslem „Zvěrstvo“. Jakýkoliv vliv kreslíren na dílny byl absolutně nemožný, neboť pp. prof. řemesel se dívali na pp. kolegy kreslíře zpravidla velmi z vysoka a žádné zásahy do svých umů nesnesli.
Něco se však dělat muselo! Hračičky jsme přenechávali nižším třídám. V nepovinné „speciálce“ hoši však toužili po něčem velkorysejším. I napadlo jednomu z nich, synu stavitele, že bychom mohli na zdech kreslírny pro poučení nám i budoucím, vytvořit jednu fresku a jedno sgrafita. Trochu jsem se ulekl, přesto jsem však šel k řediteli, aby nám dovolil tento velepodnik provést v kreslírně, nebo na chodbě, nebo na rozsáhlé prázdné zdi na dvoře. Ředitel se taky ulekl a strašlivě mě vyhodil řka, že veškeré zdi v budově jsou nedotknutelné.
Freska tedy padla. Hoch však zachvácen byv vzdorem, prohlásil, že – dovolím-li mu to já – sgrafito provede stůj co stůj, ne jako součást budovy, ale jako věc movitou. Přitáhl z domu tlustá prkna, sbitá již do větší plochy a pobitá rákosem, veškerý jiný materiál a všechny potřebné nástroje i nádoby. Jelikož byl z pražského okolí a nebyl by to pro velkou váhu mohl již omítnuté do školy dopravit, nanášel příslušnou vrstvu malty (asi 4 cm), míchanou již v kreslírně, na prkno, uhlazoval, brousil. Pak přišly starosti asi se 2 mm vrstvičkou malty černé. (tu jsme ne a nemohli dostat sytě černou, ačkoliv jsme do ní sypali spousty sazí, ba i černé malířské hlinky. Zůstalo to tmavošedé). Pak zase vrstvička malty světlé (asi1 mm). Bylo toho víc než 25 kg. Tím byla zednická příprava hotova. Panenkomariasvatohorská – ta kreslírna vypadala! Jako zednický ateliér a my všichni jako puncovaní zedníci! Mezitím si pan autor sestavil pracovní kolektiv, vkomponovali si do obdélníka výplň z prvků florentinské renesance o střední ose souměrnosti. Tu pak přepasovali na hoření vrstvu malty a – začalo se škrabat. Hoši byli do toho jak draví. I já jsem si mnohokrát zaškrábal, a to s velkou chutí. (Musím vůbec říci, že jsem se od toho čipery – iniciátora strašně moc naučil).
Provedli jsme potom dokonale jen levou polovinu sgrafita. Na straně pravé jsme nechali zřejmý postup práce: různobarevné vrstvy malty, postupy při škrabání, na ploše ostatní jen kresbu. – Těžký tento předmět jsme na vozíčku později zavezli na nějakou kreslířskou výstavu (nevím už kdy a kam). Hned po výstavě si toto monstrum vyžádalo MŠANO pro účely putovních výstav, domácích i zahraničních. Odtud se nám unikát tento již nevrátil. – Možná , že si naň pamatuješ.
Nejraději jsme s těmito hochy „tiskli“. (S tiskem jsem začínal už v kvartě, později na školách dívčích byla to též důležitá složka našich programů). Vysvětlil jsem řádně způsoby a druhy tisků s množstvím ukázek, vyšli jsme si do tiskáren a reprod. ústavů a pak jsme to zkoušeli doma. Velký praktik Lepš mě naučil, jak si lze téměř bez nákladu v každé škole zařídit domácí tiskárničku a šlo to vpřed docela dobře. Ovšem museli jsme se spokojit jen s tiskem „vysokým“, na tisk „hluboký“ jsme neměli lis a jiné nákladnosti; tisk „plochý“ jsme udělali jen jeden (opět podle návodu Lepšova) , ale nějak nám to nešlo. Zkoušeli jsme desky aluminiové.
A už jsme vlastně byli v oblasti „umění“. Podle mých zásad bylo těch styčných bodů. mezi školním kreslením a uměním velmi málo. Tu byl jeden z nich. (Několik jich bylo v Brně, ale ne v umění grafickém, několik jich bude později v ÚDN).
Měl jsem tu několik hochů, pro grafiku obzvláště nadaných (ještě dnes jsou v ní někteří činní).
Jeden z nich, dnes úřední lékař na Smíchově, mne kdysi šeredně doběhl. Přinesl si skvělý špalík hruškového dřeva a – s rydlem v ruce – zamyšleně nad ním seděl. Na mou otázku, co chce dělat, mi vypravoval, že byl včera na plovárně a že tam viděl krásný jeden pohyb lidského těla; ten prý chce vyjádřit ve dřevorytu. Schválil jsem mu jeho úmysl a radil jsem mu naivně, aby si tedy pohyb na dřevo předkreslil a pak začal. – Udiveně se na mě podíval a řekl: „Předkreslit? Pane profesore, to není to pravé! Já půjdu rovnou nožem do dřeva!“ – Povstal z toho nejlepší grafický list z celého roku. – Já jsem hanebně zčervenal.
Nadělali plná alba dřevorytů, linoleorytů , otisků s Moesrových desek. Věnovali je kreslířské knihovně. Proč já jsem je tentokráte neukradl?!
V Truhlářské ulici jsem pobyl jen 3 roky. 1919 tam byla vypsána definitiva (víš ještě, co to bylo?). Nedostal jsem ji, že prý jsem pro Prahu ještě příliš nezralý a že mám ostatně již definitivu v Brně. Přišel tam jeden – již hodně letitý – pan profesor z Přerova.
Já jsem byl přesunut na klasické gymnasium na Žižkově s několika doplňovacími hodinami na reálce tamtéž. O této své působnosti nemohu celkem nic říci, neboť jsem tam dojížděl jen asi 2 ½ měsíce. Ani jsem se tam tedy neohřál.
Pan profesor v Truhlářské ul. brzy zemřel a druhým nástupcem se tam stal – Soter Vonásek. Neznal jsem se s ním osobně, nemohl jsem ho tam tedy osobně navštívit, abych se ho zeptal, jak se mu tam po mně líbí. Neměl jsem o něm rovněž žádné zprávy, až jednou čirou náhodou jsem se o něm dověděl poněkud více. Nemohu se zdržet, abych Ti to tuto neinterpretoval. (Už jen z toho důvodu, že můj syn Milan je velký ctitel umění Soterova).
Stalo se to takto: Potkal jsem se s p.řed.V. na ulici. Šli jsme spolu kousek a samozřejmě jsme mluvili o škole. Hovor se brzy stočil na Sotera. Pan ředitel mi vypravoval, jak si ho váží jako vynikajícího výtvarného umělce českého. Že však pochybuje, že jméno „Soter Vonásek“ vůbec někdy přijde v harmonický soulad se jménem „schola“ – (byl to klasický filolog)..Soter Vonásek že se stále oddává svým uměleckým vidinám a na školu mu pak nezbývá čas. Pokračoval pak dále v plném smíchu, téměř anekdotickou formou. „Do školy přijde, kdy chce, ale vždycky pozdě. Chtěl jsem ho poučit oblíbeným ředitelským způsobem, že jsem – jakoby namátkou – právě když mě míjel, vytáhl z kapsy hodinky a podíval se na ně. S.V. vždy velmi zdvořile pozdraví a – jde dál. – Onehdy jsem se už neovládl. Bylo ¾ na 9 a Vonásek přicházel. Dodal jsem si zmužilosti a oslovil jsem ho: „Pane kolego, nemohl byste si to přece nějak zařídit, abyste přicházel do školy včas? Ono to na žáky působí špatným příkladem“. – „Taky si to myslím, pane řediteli“ odpověděl – a šel dále. – A já byl poražen“.
Byl Soter opravdu takový kliďas, anebo si s panem ředitelem jen tak hrál?
Pak přišlo moje nemocenské intermezzo – pak 1 ½ roku zdravotní dovolené a pak mi Lepš vyhledal umístění na Státním ženském učitelském ústavě v Praze I.
Nastupoval jsem tam 1.IV.1921.
Téměř mě zarazilo, jak tu je vše tiché, klidné, mírné, jemné, ukázněné a nerytmické proti mohutným zvukovým efektům a prudkým rytmům škol chlapeckých. Připadalo mi to, jako bych byl přenesen z rámusu bojiště divokých kmenů afrických do ticha rokokových zahrad. – To jsem koneckonců mohl předvídat. Ale že se potkám s tak nápadnými kontrasty mentalit chlapeckých a dívčích i v kreslírně, to jsem ovšem nepředvídal.
Hocha bavilo, když mohl každý kreslířský problém rozluštit sám. Když se mu to podařilo – šel od toho.
Dívka úpěnlivě čekala, až se jí problém dopodrobna vysvětlí a přímo na jejím papíře technicky ukáže, jak má si počínat dále při jeho provádění – pak byla sto u této práce vydržet i po mnohé hodiny přespočetné.
Kluk byl vynalézavý – holka vytrvalá.
Kluk zuřil, když jsem k němu přišel na korekturu, holka brečela, když jsem k ní náhodou na korekturu nepřišel. (V těchto případech jsem zažil někdy i scény velmi dojemné).
Tak se v tom potom vyznej! Brzy jsem se však usměrnil a mohu říci, že posledních 18 roků mého výchovnictví na školách dívčích bylo opravdu spokojených a klidných. Vždyť teprve na „učiteláku“ (říkejme tomu pro krátkost tak šeredně) jsem se dostal do pravého kantorského živlu, který se mnou lomcoval už v kolébce, jak jsem Ti už dříve vypravoval. Znásob si to teď: „Jako učitel stal jsem se učitelem – učitelek, jež jsem učil, jak mají učit“. – To je teda učitelství umocněné nejméně na třetí mocninu = učitel na 3.
A to už je co říct! To už je rekord!
Abychom si teď líp rozuměli, musím Tě aspoň poněkud seznámit s organizací tohoto učitelského plemeniště. – „Učitelák“ to byly vlastně ústavy tři, k sobě těsně přičleněné, pod jedním ředitelem a pod jedním učitelským sborem. (Nebudu Tě obtěžovat jejich sáhodlouhými úředními názvy a budu důsledně používat našich domácích značek; nanejvýš zkratek pojmenování:
1) Ústav literni – ÚL (pro vzdělání regulérních učitelek národních škol) 4 ročníky
2) Ústav pěstounek – ÚP (pro vzdělání učitelek mateřských škol) 2 ročníky
3) Ústav domácích nauk – ÚDN (pro vzdělání učitelek ženských ručních
prací, býv. „industriálek“) 2 ročníky
Dovol mi ještě několik poznámek k učební látce v kreslení a k rozdílům jejím ve srovnání se školou střední. Tyto 3 ústavy byly vlastně školy odborné, neboť nevzdělávaly všeobecně, nýbrž se stálým zaměřením k určitému povolání.
ÚL: (hodin:. 3, 3, 2, 2)
Látka v hodně menším rozsahu než na vyšší reálce. Např. „figurálka“ osnovami nepředepsána (na svou zodpovědnost jsem ji tam zařadil aspoň v prvních počátcích). Méně konstruktivismu. (I dívky jím musely hrdě proběhnout, neboť nemohly vědět, nebudou-li učit na školách chlapeckých. Nedělal jsem rozdíl mezi ústavy chlapeckými a dívčími).
Důsledný a tvrdý dril a drezúra v kresbě na tabuli a v kresbě diagramů. (Toto se ostatně mělo zařadit i do učební látky na reálkách! Nesmírně důležité)!
Nekompromisní výcvik kreslířské paměti. Zejména pro kresbu na tabuli! (Nejlepší učitelova pomůcka ze všech učebních pomůcek. Kdosi kdysi řekl: „Poznám kvalitu učitele podle toho, jak dovede používat tabule“).
Metodika kreslení na obecných školách. – Tu jsem nikdy nepřednášel, ale po celé čtyři roky jsem poukazoval na naše vlastní metody v jednotlivých kreslířských disciplinách s výzvou, aby těchto metod užívaly později i u žáků svých. Stále a stále jsem opakoval, že kreslení je předmět vědecký a ne umělecký. Že je to grafická řeč, nejsrozumitelnější a nejmocnější na celém světě, že řeči této svým pedagogickým taktem dovedou naučit každého, kdo k tomu projeví kousek dobré vůle a vytrvalosti. Tedy i malé dítě! Bez talentu a bez jiných zvláštních vloh!!!
Nejlepší metodou že tu je zase jen metoda učení se cizí řeči (hlásky, písmena, slabiky, slova, vazby slov, skladby vět). Jenže ty prvky v řeči kreslířské jsou poněkud jiné. Těch však si odnesou – budou-li chtít – z této kreslírny tolik, že s nimi vystačí na celý život.
Přitom jsme si pilně prohlíželi nejskvělejší metodiku kreslení pro obecné školy, která kdy byla napsána, dílo přítele Emila Pittra z učiteláku v Č. Budějovicích „Kreslení v 1.–5. tř.“, kterou byly vyzbrojeny všechny žačky.
Tak jsem si byl jist, že půjdou po kreslířské cestičce správně a bezpečně.
ÚP – 2 h. týdně
Pěstounky! Tu se o seriózním kreslení nedalo příliš mnoho mluvit. Byly to více méně hračičky, zaměřené na předškolní věk dětí: skládanky, nalepovánky, vystřihovánky a všelijaké jiné –ánky. Přísný výcvik v kresbě na tabuli zpaměti. Výchova vkusu.
ÚDN – 1.ročník 5 hod., 2. ročník 4 hod.
Specializoval jsem se na něm, opustiv po 2 rocích ÚL (až na 1.ročník – základní výcvik oka a ruky). ÚDN byl ústav pro vzdělání učitelek ženských ručních prací, tzv. industriálek a jeho kreslířská náplň byla pro mě úplnou novinkou.
Učební látka se tu přibližovala až k samým hranicím umění. Jelikož však žačky (17-22 let) nemusely žádnou přijímací zkouškou prokazovat své schopnosti povahy umělecké (když je měly, tím líp; ale to byly případy velmi řídké) musely se talenty, nadání, vlohy obcházet a muselo se vše stavět na podkladě zdravého rozumu, jemného citu a nejvytříbenějšího vkusu, kteréžto ctnosti se daly vychovat.
Jedinou náplní tu byl dekorativismus. Bylo to v době úporného boje proti ornamentu. (Pamatuješ se ještě na hlahol polnic „Ornament – sakrament“)? Já však věděl, že tento boj je marný. Byl-li by ornament vypuzen všude, že nikdo ho nevyhladí ze života – ženy. Ta se bude zdobit ještě na nebesích po své smrti. A nikdy nepřestane zdobit své batolátko už jen z té snahy, aby to její bylo nejkrásnějším batolátkem nade všemi batolátky na světě. Zakazovat jí to a válčit proti tomu, byl by věru barbarismus.
Takto naladěn začal jsem vypracovávat naše pracovní programy. Prvním mým přikázáním se stalo, vyhubit veškeré „plané“ zdobení, tj. ornament, který nic nepovídá, nic nevyslovuje, nic nepodporuje, naopak hyzdí místa, s kterými je spjat svou bezúčelností a nežádoucností. A už jsme v tzv. „funkcionalitě ornamentu“, která byla velkým zákonem v ornamentice řecké, jakž jsem o tom vyposlouchal kdysi nádherné přednášky v Drážďanském „Albertinu“. Též v naší lidové architektuře a v lidových krojích je spousta skvělých příkladů funkcionálního ornamentu (Bohužel, je tam i mnoho planého zdobení, které vyvolává naprosto zbytečný, bombastický přepych, čímž se planost zdobení odsuzuje ke své vlastní smrti.
Funkcionalita ornamentu byla mým velkým „koníčkem“ na ÚDN. Nechat žít ornament „živý“ (funkční) a pochovávat ornament „mrtvý“ (nefunkční.) V tom jsem viděl rozumovou činnost v dekorativismu.
Moje pozice na ÚDN nebyla zpočátku záviděníhodná. Předchůdce můj tu byl Alois Bouda (otec Cyrila Boudy), velký znalec lidového umění a velký znalec všech technik ženských ručních prací. To vše já jsem neuměl a musel jsem těžce dohánět. Vzaly si mne do práce kolegyně z ručních prací, doma manželka, chodil jsem hospitovat do všech možných ateliérů ž. r. prací, zkoušel jsem to sám a tak jsem pomalu poznával, co je to pletení, háčkování, paličkování, druhy vyšívání, kroužkování, ozdobné stehy, ažůry, tenerify, španělské krajky a nekonečné řady jiných legrací. .
Spojení kreslírny s pracovnou (dílnou pro ruční práce), která byla o poschodí níž právě pod námi, bylo zajímavé. Zdola jsme např. dostali rozkaz: Do 14 dní návrhy háčkovaných hvězdic! Měl jsem na to vynalezenu metodu, která se mi ve všech případech výborně osvědčovala: 1) poučení estetické a o dobrém vkusu, 2) vícero drobných skic tužkou (tzv. ideových návrhů), z těchto jsem zatrhl 1-3, 3) provedení jich nejvhodnější kreslířskou technikou ve skutečné velikosti, 4) za 14 dní cesta dolů. – Já pak docházel do pracovny, abych sledoval, jak děvčata dostávají svůj návrh do pravého materiálu, nakonec pak byla výstavka, kde vedle původního návrhu ležela hotová věc a přišla přísná kritika, zdali se podařilo formu skutečné věci udržet v souhlase s původní myšlenkou, anebo muselo-li se mnoho a jak mnoho měnit. Toto heslo „formu diktuje materiál“ byl můj další „koníček“ vzatý opět z řeckého slohu.
Za chvíli jsem si už mohl troufnout klepnout děvčicu přes prsty a dělat vysoce učeného (ačkoliv jsem se někdy třásl strachem).
Vžil jsem se do tohoto zaměstnání velice brzy a líbilo se mi to. Měli jsme hodně času a dalo se hodně udělat. V 1. ročníku bylo 5 hod. týdně, v 2.r. – 4 hod. Kreslení na ÚDN mělo velkou důležitost i vážnost. Byl to po ručních pracích druhý hlavní předmět a dalo se tu i propadat. Času zbylo ještě dost i na teorii, vycházky, návštěvy výstav, galerií apod. Někdy jsme si zaspěchali s návrhy pro pracovnu a ušetřili jsme tím hodně času. Jaký jsme měli poměr k lidovému umění? Studovali jsme přímo z 50-100 let starých originálů zázračné lidové techniky vyšívací. Měli jsme v kabinetě velikou sbírku výšivek (druhá byla v pracovně). Založil ji a udržoval s velkým nákladem Bouda. Byly tam nejvzácnější unikáty; já jsem však pro ně neměl ten pravý – řekl bych „boudovský“ cit; díval jsem se na ně s úctou a obdivem, ale jako na kusy muzeální dávno již vyžilé a odbyté kultury.
Tak jsem také – nevím zdali „bohužel“ nebo „bohudíky“ – vychovával ÚDN. S největší důrazností jsem se stavěl proti jakýmkoliv pokusům aplikovat motivy těchto prastarých výšivek na kusy šatů, prádla a všelikých šatových doplňků moderní oděvní kultury. A když přišla jednou z pracovny objednávka na výzdobu dámské košile s použitím ažůr a motivů z bílého lidového vyšívání, objednávku jsem vrátil s poukazem, že se příčí mému cítění k lidovému umění a že se úlohy této vzdávám pro její vyslovenou neslohovost. Bylo z toho moc zlé krve, dostal jsem se do sporu s pracovnou a byl jsem dokonce obviňován z nevlastenectví. Neustoupil jsem ; dámy si pořídily návrhy samy. Tomu jsem ovšem zabránit nemohl.
Pamatuješ se přece na ty hrůzy, které napáchalo tehdy nesprávné vmíchávání lidových prvků do dobového oděvnictví. Vždyť to byla celá hnutí po příkladu německých „dirndlů“, které však si dovedly udržet vždy daleko větší slohovost, než naše „svérázy“, „letorázy“ apod.
Zcela bezděčně mi tu přispěchal na pomoc dávný můj spolužák a přítel Josef Čapek. Ten napsal dvě roztomilé knížečky: „Nejskromnější umění“ a „Málo o mnohém“. Obě jsem koupil do kreslířské knihovny a často jsme si z nich – za odměnu – předčítávali. V jedné z nich (bohužel, nevím už ve které) vyřkl Čapek ohromnou větu: „Měli jsme svéráz – máme letoráz – teď asi přijde ---- nehoráz“.
Jeminánku – ta větička se mi hodila; recitoval jsem ji často v kreslírně a jednou také provokativně před paní „národní“ docentkou v pracovně.
Znal jsi odborového přednostu MŠNO – Dr. Racka? Ten byl velkým příznivcem ÚDN a rozhodl se (mohlo to být tak nějak 1928), že provede dalekosáhlou reformu tohoto ústavu.
Vyzval mne, abych vypracoval nový návrh osnov v kreslení a zároveň instrukce k nim. Měl jsem již 5letou zkušenost s ÚDN, s chutí jsem se do toho pustil a osobně mu to zanesl. Přečetl si můj elaborát, trošku jsme si o něm zadebatovali, nakonec pak mi řekl: „Je to dobré. Musí se to však v praxi vyzkoušet. Nečekejte na žádné schválení a jeďte naplno podle tohoto jízdního řádu. Přijdu se tam podívat“.
Opravdu několikrát přišel. Jednou se objevil, dělali jsme právě okolky, tj. horní obruby punčoch, aby se zpevnily a netrhaly při navlékání. Vzorky tu povstávají různým lomem světla (materiál je jednobarevný) na dvou směrech oček – hladkých a obrácených. To jsme měli navrhovat propočítáváním, aby se ty dvě plošky nikdy neslily v plošku jednu, nýbrž rytmicky se střídaly. Výsledek byl sice ornament příkladně funkcionální, ale přesto nás nezaujal, protože úloha sama byla hrozně odporná, zastaralá a tehdy již zbytečná. Už 14 dní jsme se s tím trápili, dívky přitom doslova spaly a nebyly sto, aby věc propočítaly tak, aby se dala uplést. Mě už to pár hodin namíchávalo, a abych je udržel ve stavu bdělém a aby nezapomínaly, že svůj návrh budou muset jednou provést v technice pletací. Z nouze jsem vymyslel zvláštní druh metody, které – za to ručím – nepoužíval ještě nikdo.
Asi tak v 10 minutových intervalech jsem ťukl koncem tužky do lavice. Po každém ťuknutí musel kolektiv pletaček hlasitě zvolat: „Tebe budu plést!“ Což neznamenalo nic jiného, než rázné povzbuzení jednak tomu vzorku, jednak jeho autorce, aby se nezapomněla. A šlo to potom daleko líp. Vstoupil tedy Dr. Racek. V kreslírně bylo nejhlubší ticho. Procházeli jsme spolu třídou, Racek byl na vše zvědavý a já utrousil jen tu a tam nějakou orientační poznámku. Nevím však, co mně to v tak vážné chvíli napadlo! Ťukl jsem náhle tužkou do lavice a nejhlubším tichem v mohutném ff projelo: „Tebe budu plést“. R. se doslova lekl a povídá mi: „Co to bylo?“ Já jsem se lekl taky a roztřeseným hlasem jsem mu dlouze vysvětlil, že to je nejnovější metoda, jak udržet žactvo v bdělosti. Racek dostal v tom momentě takový záchvat smíchu, že – byli jsme právě blízko dveří – otevřel rychle dveře a ponořil se do tmy chodby. Tam jsem ho nemohl utišit. Pak vrátil jsem se ke svým – těžce uraženým slečinkám. Ale – neškodilo jim to.. Ale očím svým jsem nevěřil, když jsem asi ze 4 dny přijímal poukaz na 1000,- K za „mimořádnou činnost“ na Ústavě domácích nauk!! Vidíš – Franku – tak se to dělá!! Jest dobře být horlivcem!! ?
Výchova estetická v ÚDN
Nikdy a nikde jsem nepřednášel estetiku jako vědu. Proč také zatěžovat mladé hlavy těžkými estetickými poučkami, které mládež jedním uchem přijme a druhým pustí? K estetice praktické bylo pak tolik příležitosti jinde, že jsem považoval za naprosto zbytečné, abych ji suchopárně přednášel, zkoušel a čisélka z ní do notýsku zapisoval (což jsem v jiných teoriích bujně prováděl). „Klasifikovat estetiku“ – vždyť to zní jako strašlivý paradox.
Děvčata nasakovala estetikou pořád – při vytváření svých návrhů pro drobné ruční práce, při stolničení apod. Na ÚDN se totiž taky učilo vařit a já jsem býval často pozván do kuchyně na něco zvláště dobrého. Sedával jsem s nimi – kuchařkami u jednoho stolu, pochválil jsem dobře prostřený stůl, pěknou kytičku a pilně jsem pokukoval po jejich mravech a způsobech při jídle. Co se mi nelíbilo, to jsem si s nimi vyřizoval soukromě v kreslírně, ale bylo toho žalostně málo. Neboť paní docentka vaření dbala o estetickou vzornost vždy a všude.
Celou estetiku jsem soustřeďoval do jedné jediné these:
„Co je krásné, je jednoduché, a co je jednoduché, je krásné!“
Doufám, že s touto krásnou axiomou vystačí na celý život. – A já taky.
Výchova vkusu
Výchova estetická a výchova vkusu vlastně jedno a totéž jest. Není potřebné je rozlišovat. Jenom základní thesi by bylo možno vyslovit poněkud jinak:
„Co je účelné – to je krásné“
These tato neplatila vždycky. Vkus je velmi proměnlivý, estetika je věčná. Prohlíželi jsme si haldy obrázků ženského ošacení – čili módy – z dob historických, např. z pozdní renesance, kdy šaty vznešené dámy pro samo zlato, stříbro a brokáty vážily až 25 kg, rokokové krinolíny s obručemi, šněrovačkami utaženými pásy, parukami, hodně jsme se nasmáli u vkusu snad nejnešťastnějšího z doby secese – a když jsme prohlídku skončili bylo vidět, jak si děvčátka spokojeně oddychla nad tím, že je jim v jejich šatičkách tolik dobře. A já jsem ihned přispěchal s doslovem: „A vidíte? Tyto vaše šatičky jsou nejpěknější ze všech, které jsme právě prohlíželi.
Tak jsme se proběhli i kulturou bytovou a povšimli jsme si i těch nejskromnějších, ale nejoddanějších věciček, které nám po celý rok věrně slouží. Jako sršán dorážel jsem otázkami: Nepolaskaly jste se dnes ráno se džbánečkem, se kterým jste byly pro mléko a s hrníčkem, který vás bezpečně nakrmil kafíčkem, aniž jste musely mít strach, že se polijete, a s aktovkou, která vám oddaně nosí váš krámek do školy, máte ještě „jehly“ místo solidních podpatků, pentli ve vlasech, náušničky? Poděkovaly jste někdy lokomotivě, která vás neporušeny dovezla na weekend; věnovaly jste pozornost, že na ni není ani šroubeček bezúčelný, přesto – lépe řečeno „proto“ že je ten stroj vznešeně krásný? Což loď? Aeroplán? – Neměly jste nikdy dopal, když jste dostaly dopis a ten, aniž jeho podpis jste pro samé kudrlinky a cimfrlinky ne- a nedovedly přečíst? Neřekly jste si tehdy, že nejkrásnější písmo je to, které se dá nejlépe číst? Nemyslíte, že jediný účel psaní je – čtení? A že rukopis nečitelný není žádnou učeností, ale že je to – vrchol nevkusu? Nemáte vztek, když vás vaši mládenci zasypávají sladkými lichotkami, květnatými floskulemi a planými milostnými frázemi, místo aby to řekli jednoduše třemi slovy: „Kdy bude svatba?“ A nemáte chuť touže ručkou, kterou vám při loučení právě políbil, ho praštit „mezi rohy“.
Pro příklady jsme si zašli i do přírody. – „Příroda je krásná“, slýcháme všude, ale proč je krásná, nad tím se málokdo zamyslí, a objasnění vždy vyzní, že tam jsou krásně barevné květinky, stromečky, keříčky, motýlci, ptáčci, houbičky atd. S další otázkou, proč jsou tito tvorečkové tak nádherně barevní, se vyrovnávají: „Aby ozdobovali přírodu“ – a jsme tam, odkud jsme vyšli. Jediná správná odpověď by tu mohla být, že v přírodě je vše do poslední molekuly absolutně účelné, že tam není nic zbytečného, přepychového a úmyslně zdobného. Jedinečná krása přírody je důsledkem její jedinečné účelnosti. Pan Stvořitel nepřidělil květině krásnou barvu proto, aby jí své okolí zdobila a oslňovala, ale proto, že květina potřebovala pro své vegetační účely právě tuto a ne jinou barvu. Vždyť i vůně květiny není jí propůjčena proto, aby jí líbezně oblažovala své prostředí; vůně má účely daleko hlubší, zejména pokud se procesů rozmnožovacích týče. Stvořitel nebyl dekorativista, ale dokonalý konstruktivista! Dekorativistou se stal až člověk, když svou hrubou rukou ořezával květiny, aby z nich vázal kytice, girlandy, věnce. Co to květin, větví i stromů položilo své životy za chvilkové potěšení člověka. Bylo to arciť potěšení nejdokonalejší, ale za jakou cenu vykoupené! A nikdo to netrestal.
Tak to šlo dál a dále, až jsme aplikací na život lidský dospěli k apotheose:
„Čím je život lidský účelnější tím je krásnější!!“
Nauka o monogramu
Té jsem věnoval bedlivost a přísnost nemalou. Podařilo se mi na ÚDN provést dokonalou očistu od přežitků ještě z doby barokové – od všelikých zkomolenin, zpitvořenin, hadovitých proplétanin a ode všech jiných –in, jejichž dekorativní hýřivost úplně přikryla první podmínku účelného monogramu – čitelnost písmen. Co pomůže někomu vyšívat si na prádlo iniciálky svého jména, když je nikdo nepřečte? Tedy zase účelnost, o níž jsem se již dostatečně rozepsal v kapitole minulé.
Pokládal jsem návrh dobrého monogramu vždy za úlohu přísně konstruktivní, kterou dovede daleko lépe vyřešit architekt – než malíř. Potýral jsem jím pořádně nejen žačky, ale i konzervativní pp. profesorky. Snad jim to neškodilo.
Vycházky
Chodili jsme, kam se nám zachtělo a kde bylo něco pozoruhodného z umění, bytové či oděvní kultury a drobného uměleckého průmyslu.
Nejzávažnější však byla vycházka, kterou jsem vykonával každý rok a s každou třídou (i s chlapci): Praha – Hradčany. Věděl jsem, až přijdou naše absolventky na venkovské školy a tam ti venkované, zejména pak školní děti toho budou o Praze vědět daleko víc než ony samy, že by to přece jen zavonělo jakýmsi kulturním skandálkem. Všechno jsme to nemohli udělat hromadně, ukládal jsem jim proto úlohy např.: do dvou měsíců Staroměstské nám., aneb např. Vyšehrad a jeho hřbitov. Doporučil jsem jim několik dobrých „Průvodců“ (zejména Emlera) a rozběhly se, vědouce, že za 2 měsíce budou z těchto znalostí Prahy zkoušeny. Musely používat nedělních odpolední, neboť jinak byly týrány hrozným návalem domácích ženských ručních prací, když jedna pí docentka se chtěla krásně blejskat. Byl jsem kdysi otcem třídním v I. r. ÚDN a učil jsem tam taky zcela dojemně matematiku. Obě hodiny byly od 8 hod. ráno a pozoroval jsem, že dívky doslova spí. Uhodil jsem na ně, co se to s nimi děje a hravě jsem se dověděl (neměl jsem o tom dříve tušení), že nespaly celou noc, že měly tolik domácích ruč. prací dělat a že tak je to vlastně každý den, i v neděli. Zhrozil jsem se; v příští konferenci jsem se přihlásil ke slovu a všechno jsem ze sebe vyvalil. Zhrozil se i ředitel i sbor. Přidali se ke mně, a za okamžik měla Frau Schoenmacherin po kšeftě. Dívky se teď aspoň vyspaly, byly mně velmi vděčny, získali jsme dokonce čas na znalosti Prahy, které se později učitelkám na venkově – jak jsem se dovídal – dobře hodily.
Hradčanskou vycházku bylo ovšem lze uskutečnit, až jsme ukončili nauku o stavebních slozích (od starých Babyloňanů až po Kotěru a ne jen povrchně). Přednášel jsem o slozích hlavně podle metody „Zvuk přímek“; ta nebyla mým vynálezem, četl jsem o tomto působení tří směrů přímek: svislého, vodorovného a šikmého na duši člověka kdysi kdesi, a upravil jsem si to (to byla moje jediná zásluha přitom) pro objasňování stavebních slohů. Šlo to moc dobře a za 4 hodiny vycházky jsem dosahoval, že dívky bezpečně určily sloh té nebo oné z hlavních památek pražských, nadto se spolehlivě vyznaly v tzv. „mísení slohů“, kterážto orientace je v Praze velmi ošemetná. Tak jsem taky ve dnech kongresových 1928 provedl po Hradčanech skupinu Němců, když mne na výstavišti objevili 3 spolužáci z akademie a o tuto vycházku mne (v rozhojněném počtu) požádali. To byli arciť odborníci a šlo to fajn.
Ještě jednu oběť jsem takto pohonil po Hradčanech. Šel jsem sám kdysi po III. hradním nádvoří a spatřil jsem tam stát vysokého, hubeného, již bělovlasého pána, jak zuřivě něco ve svém Baedeakru hledá. Jat jsa známou českou pozorností k cizincům, přistoupil jsem k němu a oslovil jsem ho hned německy. Něco mu zabublalo v krku a já jsem rázem poznal, že je to Angličan. Hrklo ve mně, ale už jsem neustoupil. Něco jsem z této řeči uměl, ale jen ve smyslu pasivním (hodně jsem už četl, zejména knihy a stati o umění), ale ve smyslu aktivním to bylo horší (výslovnost, zběhlost ve společenské řeči atd.). Hledal od bratří Kološů sochu sv. Jiří. Náhodou jsem mu porozuměl a tím odvaha i drzost má vzrostla. Byl to nějaký znamenitý „connaisseur of art“, který na mou omluvu „Excese me my miserable English“ ihned pochopil situaci, od té chvíle začal mluvit pomalu a já mu – výborně rozuměl. Jelikož jsem znal výrazy – vertical, horizontal (level), obliqui, pustil jsem se směle do své zamilované teorie „Zvuku přímek“, která ho dosti překvapila. Poseděli jsme spolu ještě na Vikárce, kdež ho výborné plzeňské překvapilo ještě víc.
Ale po těchto „těžkých“ ještě aspoň jednu „lehčí“. Bylo to několik dní před vánocemi. Měl jsem jedno ÚDN od 2-5 hod. v kreslírně. (Ta je ve III. patře a šikmo naproti ní je – vlastně byla – hudební síň). Z této zalétaly k nám veselé tóny koled, které tam náš „zpěvák“ nacvičoval. Bylo něco přes 3 hodiny a začalo se venku smrákat, neboť tam padal hustý první sníh. Mne pojednou chytla taková vánoční nálada (mám totiž ty poslední dny před svátky nesmírně rád – zvýšený pouliční ruch, lidé jakoby rozradostněni a rozjásáni, osvětlené výklady a všude plno lásky a vlídnosti). Už jsem to nevydržel a vydal jsem pokyn: „Děvčata, sbalte to rychle, oblečte se, po schodech se vytraťte jednotlivě a tiše, aby nás nikdo nenachytal. Jak víte, v městě je soutěž výkladních skříní. Půjdeme se na to podívat. Sejdeme se dole na rohu Kaprovky“. V zárodku jsem potlačil mohutné „halo“ a šlo se. Začali jsme u Prašné brány a pustili jsme se třídou Na Příkopě k první soutěžící výkladní skříni. Bylo nás asi 20. Zastavili jsme, já uprostřed, dívky se rozestřely souměrně kolem mne a začali jsme kritizovat. S jedním jsem však nepočítal, že totiž Pražáci jsou lid velmi zvědavý. Ti, co šli kolem, si asi řekli: „Hle – 20 dívek a jeden muž. Co to tam v tom výkladě může být? – Za chvilku jich bylo za námi nových 20, pak 40 i 60. Frekvence za námi už začínala váznout. I dal jsem tajný rozkaz – Rychle se protlačit ven. Přeběhli jsme Příkopy a zastavili jsme se u nové výkladní skříně. Tam se doslova opakovalo totéž. Tož jsme kličkovali dále a už jsme se nestarali, co se děje za námi (snad tam ti zvědavci stáli ještě na boží hod). Tak jsme prošli Václavského náměstí sem a tam, ulici 28. října, pak Národní třídu až k Voršilské ulici. Já jsem už dál nemohl, byl jsem tak utahaný a tak mě bolely nohy, že jsem si tam bezvládně sedl na přítomný vysoko již zasněžený posluhův dvoukolák a opřel bradu o dlaně. A 20 děvčat kolem mne! Co čert nechtěl, šel právě okolo zemský inspektor W. se svou dcerou, také naší žákyní z ÚL. Ta mne poznala, upozornila na mě tatíčka, ten se rozběhl ke mně, cože se mi stalo a čím mně může být nápomocen. Já jsem uctivě povstal, vysvětlil jsem mu všecko, poděkoval jsem mu – a za pár dní bylo celé široké okolí školy zaplněno výbornou anekdotou o „Ovim“. (Ovi totiž byla moje školní přezdívka, která se brzy rozlezla po Praze, takže dodnes mě méně známí lidé oslovují „pane Ovi“).
Poslední, nejožehavější kapitola v tomto programu učební látky sluje:
Barva
Je zajisté těžké o barvě vykládat a psát. Barva se musí vidět a cítit. Řeknu Ti tedy pouze několik zvláštností, které jsem si postupem času při výchově barevné kultury zavedl; možná, že Tě bude něco z toho zajímat..
Teorie barev
To mi zní strašně blbě, a kde jsem mohl, tam jsem se z ní ulil. U chlapců i u děvčat. Něco se však přece muselo udělat. Spektrum, Helmholtz, Goethe, Ostwald. – Byl jsem zarytý Goethe-ovec. Jeho teorie, která je vlastně Helmholtzova mi připadala jednoduchá, průzračná a pro žactvo lehce pochopitelná. Neměl jsem rád kejkle Ostwaldovy (jsi-li jeho stoupenec, nezlob se na mě proto). Vypočítávat soulady barev nějakými čisélky na nějakých řezích dvojkužely, považoval jsem to za absurditu. Co se to ztrácelo na školách času touto barevnou vědou. Zato však to bylo pro kantora pohodlné.
Na ÚDN jsem však musel jedné teorii přece jen věnovat zesílenou pozornost. Je to teorie barevných kontrastů. Kontrast současný i následný hraje ve vyšívačství i v oděvnictví nemalou roli; museli jsme notně experimentovat.
Jinak jsem pokládal barvu za čistě soukromou věc každého člověka, do níž je člověku druhému nesporně těžko zasahovat. Vnímání barev a naopak – projevování se barvou - jsem naprosto přenechal k vyřešení subjektivitě, individualitě, originalitě a celkové mentalitě každé jednotlivé dívky.
Ovšem – předtím jsme hodně diskutovali o obligátních příkladech působení barvy na duši a cit člověka. Jsouce téměř všichni náboženství římsko-katolického, povšimli jsme si napřed, jak rafinovaně dovede církev zapůsobit na city věřících v chrámě pěti liturgickými barvami v rouchu kněze a v celkové dekoraci chrámu. Barva bílá vsugeruje tu pocit největší slavnostnosti, červená – nejvyšší radosti (je to barva krve), zelená – naděje, fialová – kajícnosti a pokání, černá – smutku. Naopak zkoumali jsme, jakými finesami barevnými rád vyjadřuje člověk své vnitřní citové stavy. Řešili jsme tu i společenské hlouposti např. proč je nevěsta u oltáře vždy v bílém a ženich vždy v černém, proč přijde dívka na rande jednou v modrém a hned na to však v ostře žlutém; co vyslovuje kytice růží bílých a co červených, co předem vyčteme z růžové barvy psaníčka atd.
Inu – zablbli jsme si! ???????
Když jsem v dubnu 1921 ponejprv překročil práh učiteláku v Křížovnické ulici, zažil jsem neobyčejné překvapení. Tu mne na chodbě nepřivítalo obligátní ponuré ticho; ta budova byla plná tónů a hudby. Odněkud zazníval sborový zpěv dobře školených ženských hlasů, odjinud rozjásaný zpěv děvčátek z cvičné školy, odněkud zazníval klavír, odjinud houslový orchestr, a do všeho toho si popískával školník svou veselou písničku.
Bylo to překvapení na výsost milé a teplé. Rázem jsem si uvědomil, že tu budu mít co dělat se žactvem, které stojí na poměrně vysokém stupni vzdělání hudebního, a dříve snad ještě než jsem poznal ředitele, poznal jsem, že tu stojím na pokraji nového svého výtvarnicko-pedagogického experimentu – vychovávat ve výtvarnictví za pomoci – hudby. A šlo to, Franku – spojit skvěle.
Došlo tu i k jakémusi „úřednímu“ zapojení kresebníka k hudebníkům Například. Byly přijímací zkoušky dejme tomu do ústavu literního ÚL. Přihlášek se sešlo 500 a my jsme směli přijmout žaček 40. Všech 500 se muselo z předepsaných předmětů za 2 a ½ dne vyzkoušet. Nejzávažnější byla zkouška „ze zpěvu a hudebnosti“, kde by se jakýkoliv omyl později i sebevětší pílí nedal dohonit (zkouška z kreslení a kresebnosti se nekonala, což mne vždy uráželo). Zpěvák sám by to vyzkoušet nestačil, proto jsem mu byl – jako kreslíř – přidělován já za pomocníka v domácnosti. Vzali jsme na to síto hodně řídké, takže více než polovičky zpěvaček jsme se zbavili. Zvláště já jsem byl považován za „rasa“ a holčičky na chodbách si šepotaly: „Přijdeš-li k tomuhle blonďákovi, tak jsi brzy hotova“. – Odvolání z našeho rozsudku nebylo možné a divím se, že ani jedna rodičovská stížnost na mne nepadla. Ale práce to byla k úplnému zpitomění. Den nato už nastupovalo 300 pěstounek a kratochvíle se opakovala. Jen ÚDN zkoušky z hudebnosti nedělalo; měly sice povinný zpěv, ale to byl takový nějaký pseudozpěv, z něhož náš zpěvák měl ukrutný strach. Často přilítl do kreslírny a šeptal mi prosbu: „Ovi, běž za mě k „Julinkám“ (tak totiž nazýval žačky ÚDN) a nech mě tady. Ty tady máš takové nebeské ticho“. Já: „Ale Ty nepočítáš s těmi hrůzami, co tu uvidíš“. – On: „Jo, ty to máš dobrý! Když vidíš hrůzy, tak můžeš zavřít oči, ale cožpak já – když slyším tam ty hrůzy – můžu zavřít uši??“ I vyměnili jsme si to na hodinku. Jenže ta výměna bývala tak častá, že jsem své „Julinky“ učil zpívat vlastně já. (Slabší hudební vzdělání v ÚDN mne hodně mrzelo, neboť mě notně brzdilo v mých hudebně-malířských programech). Několik let jsem dále působil jako zdatný docent hry klavírní na ÚP, pak jako osvědčený doprovazeč na piano nebo na varhany při téměř všech školních vystoupeních na veřejnosti, jako sbormistr aj. Tedy byl jsem tu popravdě jakýsi kříženec malíře s muzikantkou.
Ale proč já vlastně toto svoje pojednání tak ukrutně protahuji? Vždyť to nádherné téma „Hudba a malířství“ bylo už povolanějšími činiteli tolikrát zpracováno, že souvislost, příbuzenskost, rovnoběžnost, ba i totožnost těchto dvou umění vešla už dávno ve známost všeobecnou, takže je tu zatěžko říci ještě něco nového. To „něco nového“ jsem však musel říci svým školačkám, které dosud nic o těchto tajemstvích nevěděly. Upozornil jsem je, jak se obě umění prolínají i v názvosloví, zejména ve spřežkách ze dvou pojmů, z nichž je každý vzat z umění jiného. (Tady to nejlépe vidíš, jak se zapletu sám do sebe, když chci mluvit učeně; já musím mluvit jenom tak, jak mi zobák narostl). – Např. „barevný tón, harmonie barev, barva hlasu, barva zvuku a zvuk barvy nebo orchestr podmalovává, pestrá paleta zvukových možností nejbohatších odstínů“ atd. atd. Anebo přirovnání: „pyšná olejomalba je velký orchestr, intimní akvarel je hudba komorní“. – Vypravoval jsem dívkám, jak hudba může být iniciativou výtvarného umění (Gabriel Max ilustroval všech 32 klavírních sonát Beethovenových). Zdeněk Fibich naopak napsal své nesmrtelné „malířské studie“ podle obrazů starých mistrů, které viděl na svých toulkách po slavných galeriích světa. Podobných příkladů by se našlo na sta.
Končíval jsem větou „Hudba a malířství jedno a totéž jest“.
To téměř vše se dělo u klavíru. Mrzelo mne nemálo, že nemám klavír v kreslírně; museli jsme vyčíhávat, kde bude nějaký klavír volný. V jednom případě mně klavír nikdy neselhal; naopak – zázračně mi pomáhal. To byla velmi obtížná, ale velmi krásná, nejcitovější partie z celého studia barev.
Barvy teplé a barvy studené
Do hudební síně na 3 hodiny! (Houslistky jsme poslali do kreslírny). Vzali jsme s sebou palety, štětce, papíry a náš milovaný „barevný kruh“ – Goetheův). Tento nádherný kruh jsme si vyrobili sami. Rozložili jsme spektrum do 48 polí, políčka jsme vystříhali ze skvělých Ostwaldových papírů (ten Ostwald přece jen byl k něčemu dobrý) a nalepili ve formě diagramu na velký, tmavošedý papír. Svítilo to úžasně a na druhé straně hloubky hýřily sametem.
Barevný kruh přišel na tabuli, já ke klavíru. Uhodil jsem akord a za chvilku druhý. Dívky bezvadně určily, že první byl dur-ový, druhý mol-ový. Přesně se dovedly vyslovit, jak na jejich city zapůsobil ten 1. a pak 2. (Vděčně jsem si v tu chvíli zavzpomínal na zpěváka, že mi tuto práci ušetřil). Aplikace na barvy už byla snadná. Oznámil jsem zkrátka, že barvy máme dur-ové a mol-ové. První skupina, že na nás působí vzrušeně, slavnostně, radostně, aktivně; druhá pak monumentálním klidem, vyrovnaně, někdy až jistou melancholií a smutkem - pasivně. Pojmenování: 1. skupina = barvy teplé, 2. skupina = barvy studené.Přibližnou hranici si našly na barevném kruhu dívky samy.
Svůj slovní výklad jsem uzavíral – opíraje se ovšem jen a jedině o svůj osobní názor dvěma thesemi:
1) Hudba není nic jiného, než velkolepý rytmus tónin dur-ových a mol-ových.
2) Malířství není nic jiného než velkolepý rytmus barev teplých a studených.
Větu ad 2) jsem ihned dokumentoval v několika rozborech děl moderního malířství, větu ad 1) jsem dotvrdil ukázkami z umění hudebního, z nichž ti tu některé vypočtu.
Napřed jsem zahrál – dívky mohly přitom zpívat – a analyzovat několik národních písní. Jednu z nich jsem rozebral podrobněji. Výborně se k tomu hodila např. slovenská národní „Proč si k nám neprišol“. To je píseň „souměrná“ (se zúženým III. dílem na text „dušenka moja“). V části I. smutně vyčítá děvčica potvůrce milému, že nepřišel a zpívá počáteční 4 takty v tónině mol-ové (dejme tomu c-mol), v části II., tedy v ose souměrnosti – jakoby si vzpomněla, jak je u nich pěkně, lavička, okénko – a už je v paralelní tónině dur-ové čili v g-dur (opět 4 takty), ve zkrácené III. části 2taktové se bolestně opět vrací do e-mol. (Kdyby chtěl někdo k této písničce namaloval obrázek, musel by nesporně postavě dívčině přidělit barvy studenější, lavičce, květinkám a okénku – teplejší.
Ant. Dvořák: Vzpomínka fis-mol. Jeden z nejskvělejších příkladů rytmu dur-mol.
L.v. Beethoven: Sonáta č. 14 op. 27 tzv. „Měsíčního svitu“ (Mondscheinka) cis-mol. Obsahovou náplň jsem předem vysvětlil, též (dosti málo přiléhavou) ilustraci G.. Maxe jsem ukázal; upozornil jsem rovněž předem na překvapující, nečekaný a bezprostřední nástup nejlíbeznější tóniny des-dur II. věty po těžké tónině cis-mol věty I. a mohutný závěr III. věty, kde pro „triumf a vítězství“ ( smrti nad tělem) nepoužije B. tóniny dur-ové, nýbrž mol-ové (cis-mol). Pak jsem teprve sonátu zahrál jedním dechem – bez jakéhokoli přerušení. Zd. Fibich: Mnohé jeho „Nálady“ i některé „Malířské studie“,vhodné pro naše účely.
Byla to pro mě dřina, ale ta bývala korunována radostí, jak rychle a dobře se vžily dívky do oblastí barev teplých a studených. Doufám, že měly z dřiny mé trochu prospěchu i pro budoucnost.
Tak jsme se stali schopnými pustit se do praxe. Teď to už šlo ráz – naráz! Moje krátké povely následovaly po sobě nekompromisně rychle. Ještě v hudební síni jsme si na papíry načrtali tužkou takové jakési žebříčky s 3-8 okénky, třebas i nestejně širokými a do prvního jsme si vyzkoušeli barvy teplé, přímo z palety, nemíchané, ale v jakéms-takéms rytmu, v druhém okénku barvy studené, třetí jsme zaplnili tak, aby teplé měly majoritu, studené minoritu (tedy v koloritu rázu teplého), čtvrtý naopak – (kolorit rázu studeného), zahrál jsem mol-ový valčík (převést např. do rytmu pásové ozdoby rázu studeného), tempo polkové, pochodové, mazurkové, menuetové atd. dosáhlo u nás vyjádření v příslušném rytmu barevném, studeném či teplém podle rázu hrané muziky.
To bylo zároveň seznámení se s jednotlivými barvami na paletě. (Palety musely být – ze stanoviska metodického – všechny v celé třídě stejné, aby se o nich dalo hromadně mluvit, a vždycky v nejlepším pořádku). Pak přišlo hned seznámení se se všemi kousky, které paleta dovede hrát, když se barvy míchají. Napřed jsem diktoval kombinace 2-3 barev , pak je hledaly dívky samy. Tím jsme se dostali už do volných cviků barevných, jichž jsme vykonali mnoho pro uvolnění štětce, ruky i srdce. Výsledky spadaly až někdy do pojmu “malířství abstraktního”.
Další stupínek byl tzv. “Ornament fantastický”. Když totiž některé ty abstraktní kompozice zaschly, zdálo se nám, jakoby na nás přímo volaly: vezmi štětku a udělej z nás květy, dosud nevídané a neslýchané krásy, které nejsou z tohoto světa, ale z nějakých nadpozemských světů jiných. Jindy jsme takovéto květiny a rozkvetlé džungle tvořili sami, bez pomoci náhody, úmyslně a téměř podvědomě, tak jak to dělají silná media ze svých “mediálních kreseb”. Některé výsledky se dotýkaly až samých hranic surrealismu a několik ukázek mám dodnes schováno. Já jsem do toho nesměl promluvit, tak jak by bylo bláhovým počínáním, kdyby byl chtěl někdo mluvit do tvorby rostlinného ornamentu v lidovém umění, který rovněž spadá do těchto fantastických oblastí. Jen jsem chodil, sledoval jsem pilně rodící se individuality a originality (někdy vysoce zajímavé), tu jsem povzbuzoval, jinde trochu krotil, hleděl jsem předejít všem těžkým přestupkům i zločinům proti dobrému vkusu apod.
Při těchto pracích s barvou se dalo ještě mnoho dívkám říci. Stále jsem jim připomínal doktrinu barev teplých a studených, seznamoval jsem je s rytmem barev aktivních a pasivních, s rytmem klidu a pohybu, s rytmem světla a stínu, se statikou souměrnosti a dynamikou nesouměrnosti, se šachovnicovým principem v ornamentu a vůbec se vším, nač jsem si vzpomněl.
Pak teprve přišlo to nejdůležitější: využití všech těchto cviků i pouček pro návrhy drobných i větších ručních prací na rozmanitobarevných látkách, materiálech opět nejrůznějších barev: hrubou vlnou, nebo jemnou přízí, nejjemnějším hedvábím, často s použitím neutrálních zlatých a stříbrných dracounů. Nesměli jsme zapomínat ani na návrhy pro aplikace látek na látky někdy monochromické, jindy isochromické nebo polychromické. Všechen tento materiál se tehdy dostal koupit v nespočetných barvách a jejich odstínech. Měli jsme k dispozici ohromné sbírky ústřižků látek, vln a nitek (sbírali jsme je sami, ale v obrovských množstvích nám je dodávaly příslušné továrny a obchody jako svůj reklamní artikl). Když nám ochaboval barevný smysl, promíchávali jsme se tímto kaleidoskopem a mnohý cenný podnět jsme vyčetli z jeho nahodilých seskupení (byl to sice malý podvůdek, ale to nám nevadilo; užívají ho i mistři-malíři).
V poněkud menším měřítku jsme dělali všechny tyto cviky i v I.-IV. ročníku ústavu literního (ÚL). Tam jsme měli ještě větší volnost, neboť jsme tu nebyli brzděni pomyšlením, že své návrhy budeme muset za chvíli provádět v pravém materiálu, což naší volnosti v ÚDN vždy propůjčovalo sušší ráz matematických propočtů. Tu se mohly dívky rozezpívat z plna hrdel a jelikož byly daleko muzikálnější než ÚDN, bývaly tu výsledky mnohem hlubší a kulturnější. (Na zcela opačném pólu kultury se vynacházeli však žáčkové z I.-IV. tříd gymnázií a reálek. Zejména primánkové, kteří dosud nevěděli, čí jsou. Měli v sobě ještě mnoho primitivismu dětského, ale zároveň už také dosti primitivismu divošských kmenů indiánských. Z těchto dvou zřídel čerpány byvše, byly veškeré barevné jejich projevy (až na několik napomádovaných maminčiných mazlíčků) tak upřímné a tak silné, že jsem žasl. Za nejlepší kluky jsem považoval ty, kteří v zanícení pro svůj projev zapomněli na celý okolní svět, nevydrželi už ani sedět, stáli – třebas s jedním kolenem už na lavici a doslova kydali barvu na papír štětcem zcela napitým a zvláštním hmatem “odspoda” drženým, honili to, babrali se v tom – až byli celí barvou postříkáni. A já jen vzdychl: „Kluci, dejte mi tu svou kuráž a ten svůj – primitivismus”.
V ÚDN i v ÚL došlo dokonce k jakýmsi pokusům ve stylizaci “vědecké”, na kterou jsem dosud z Brna nezapomněl. Tentokrát však šlo o stylizaci vědeckou “barevnou”. I když nebyla ničím novým! Navrhovatelé uměleckého průmyslu, ba i malíři obrazoví zaskakovali si vždy rádi pro barevné iniciativy a jiná povzbuzení do přírody, učíce se tu na výsost skvělé barvě a zejména její dokonalé proporcionalitě. To je správné! Pán bůh – to mu přiznejme – to dělá nejlépe!
Jednoho jarního pondělka mi přinesla dívka kterás ze svých posázavských vycházek kytičku konikleců jarních. Věděla, že je to moje nejmilejší květinka nejen pokud se týče barev, ale i poměrnosti jejich. (Jedině náš beskydský jednokvětý hořec se jí vyrovná – podle mého názoru ovšem).
Napadlo mi, abych tohoto barevného zázraku nějak v ÚDN využil. Každá dívka si zasadila do vody ve skleničce 1 exemplář a snažila se ho – jak nejlépe dovede v trochu větším měřítku dostat na papír akvarelem. Tedy tu kouzelnou barvu korunky, pro níž není vůbec názvu (snad jen sytá, tmavá hnědě-fialová) a teple šedé chloupkování na ní i na lístcích zvrtaly a utahaly všechny. Jen ostře oranžový pestík se jakžtakž povedl. Nicméně jsme se pokusili z této studie odvodit ve správné proporcionalitě nějaký návrh pro denní či večerní toaletu, přehoz, šálu, kobereček a pod. No – to byl krachec!! Dlouho jsem naň nezapomněl! Ono to přece bylo těžké a potřebovalo to hlubší přípravy.
Druhý den jsem těchto 20 květinek s toutéž úlohou rozdal ve IV. ročníku literním. Tu byl výsledek o hodně lepší a byl výborný, když jsme úlohu převedli do techniky batikovací. Její technické zvláštnosti a půvaby nám tu vydatně pomohly. Ve III. a IV. ročníku jsem totiž zařídil dílnu pro batiku. Úspěchy jsme měli náramné. Kdyby to nebylo pod naší důstojnost, mohli jsme směle i obchodovat. Kdysi jsem přinesl do školy v kapsách mrtvé chrousty: tmavá zlatohnědá, bílá a černá. Téma: ornament geometrický za přísného respektování barevné poměrnosti. S výsledky jsme mohli nesporně konkurovat i dívkám havajským.
Vezmi na laskavé vědomí, milý Franku, aspoň toto tklivé povídání o mém nejsilnějším výchovnickém koníčkovi, jehož jméno je “Barva”. Staral jsem se o něho poctivě a s velkým vynaložením času. Vyoral jsem s ním pořádně hlubokou brázdu. Ale co z ní vzešlo – to jsem se nikdy nedověděl.
To je ostatně osud všech výchovníků! Aspoň tedy na školách všeobecně vzdělávacích.
Musím se tuto zmínit, že jsem výchovnicky působil ještě na jednom školském útvaru zvaném Státní pedagogická akademie. Byl to ústav jednoroční, který za 1 rok měl nadělat z abiturientů středních škol dokonale zdatné učitele a učitelky, daleko lepší, než dokázaly učiteláky, náhle prohlášené za zastaralé, nevyhovující a kultuře škodlivé.
Tenkráte bylo, jak se jistě pamatuješ, mocné hnutí učitelstva za vysokoškolským vzděláním. Hnutí jistě oprávněné a chválihodné! Vyřešení věci touto akademií, která byla přidělena “filosofické fakultě” a na níž nebylo dále více rázu vysokoškolského, než že tam přednášeli vysokoškolští profesoři, a to jen a jen vysoké vědy filosofické a pedagogické, které učiteli obecné školy valný prospěch nepřinesly. Na znalosti praktické, které jsou pro učitele to hlavní, jakoby se zapomnělo. Pro samou učenost vědátorskou a badatelskou.
Měl jsem tedy čest být docentem výtvarných nauk na obou učilištích. Vždy jsem si ve škole dovedl poradit, ale na této PA jsem zůstal zoufale bezradný. Nevěděl jsem doslova, kde mám začít a co mám dělat. Nač jsem měl na učiteláku 400 hodin času, měl jsem na PA vykonat za 80 hodin (tedy poměr 5 : 1). Stalo se mi v jednom dívčím oddělení, že za celý rok jsem učil jen 16 hodin kreslení (tedy poměr k učiteláku 25 : 1). Všechny ostatní hodiny odpadly na mimořádně slavné filosofické přednášky, na těžce vědecké exkurze a na výpočty inteligenčních koeficientů. To už jsem nevydržel a oznámil jsem řediteli Kádnerovi svou demisi. Ten mne uchlácholil a slíbil, že se to již nestane. Ale čerta to bylo co platno. Sháňka po hodinách byla příliš velká; proč – to už si domyslíš.
Vzájemný poměr PA k Ústavu i po stránce školské i po stránce společenské nebyl právě pěkný. Panstvo z PA dávalo nám najevo jakousi povýšenost a – nechci-li přímo užít výrazů nafoukanost nebo nadutost – tak aspoň domýšlivost, že jsou něco lepšího a dokonalejšího než my v ÚU. Tak bylo duchovně zpracováno i žactvo, které se pak k žactvu učitelských ústavů chovalo se zřejmou povzneseností, ne-li dokonce nadřazeností, očekávaje až ubozí podřízení je budou velmi poníženě zdravit napřed. Radostně ovšem musím konstatovat, že ve sboru PA i v řadách žactva (100-120 ročně) byly čestné výjimky, které si přály žít s námi na ÚU v dobrém poměru přátelském pod heslem: společný cíl – společné úsilí - společné přátelství.
Zato tam však na PA byli až nepříčetní extrémisté, jimž šlo jen a jen o naše ponížení, potupení, zničení a vyhubení. Tohoto triumfu nad ÚU se namohl dočkat zvláště jeden nepatrný vysokoškolský pan docent, povahy dosti tajnůstkářské, který si vymyslel proti nám chytračinu: utvořil si kolem sebe pevný kádr z řad žactva tím, že jim stále nadbíhal, podlézal, do přízně se jim vlichocoval, snad se s nimi i bratříčkoval, jejich přání i stížnosti vyslýchal, promptním vyřízením se zaručoval, hory doly sliboval. Přirozeně, že si tím získal srdce i ledví svých žáků, a takto mocně obrněn., vyrazil vpřed. Napřed proti mně. Ovšemže vše se dálo v největší tajnosti – za mými zády. Dověděl jsem se to náhodou hodně později a bylo pod mou důstojnost, abych na to nějak reagoval. Prohlásil posluchačům, že já – jakožto prachobyčejný profesor z učiteláku – bych nemohl a nesměl učit na vysoké akademii pedagogické. Kreslení a malování prý tu mohou a smí vyučovat jedině vysokoškolští profesoři z malířských akademií.
Není mi známo, zdali podal na mne u MŠANO písemnou či ústavní stížnost, dostal jsem však mezitím od ministerstva jmenovací dekret a zavládlo ticho. Pan docent asi ztroskotal. Ale dalších podkopů se nevzdal.
Bylo to jednou (nemýlím-li se v ročníku 1932) v mužském oddělení o 40 žácích (to zdědil po mně Knížek poněkud později; mně zůstalo oddělení ženské o 65 žačkách). Byl jsem u těch mládenců podruhé. V první dvouhodině před týdnem jsem jim stručně sdělil, za kterým účelem a cílem se budeme každou středu na 2 hodiny v této kreslírně (bylo to u nás v ÚU) scházet, že je za těch pár hodin na PA – neumějí-li to – nedovedu naučit kreslit, ale spíše, že jim podám metodický návod, jak si mají počínat, až sami budou na oblastních školách učit kreslit. Pak jsem jim dal několik úkolů (z rámce tak asi kvarty) tužkou nebo perem čistě pro svou orientaci, abych zvěděl, kde s nimi mohu příští středu začít. Bylo to hrozně nesourodé, někde bolestně málo, jinde vůbec nic, neboť za 4 roky “nekreslení” se všecko zapomnělo. A už jsem měl program na dnešek – naučit je udělat dobrou kreslířskou čáru ať “vedenou” tak “črtanou” (jak tomu říkal Lepš) tužkou nebo perem na papíře a křídou na tabuli. Tedy zdatný cvik ruky. Skončili jsme ve 4 hod. Vidím však, že mládencům se nějak nechce odejít. Zůstali v lavicích nehnutě stát; vtom už přichází ke mně u katedry dvojice jakožto třídní deputace. Stanou u mne a osloví mě:
Oni: A kdy, pane profesore, začneme malovat obrazy?
Já (nechápavě, ačkoliv jsem ihned postřehl, že začíná útok na mou osobu vedený výše zmíněným panem docentem a vložený do úst této deputaci): Obrazy? Jaké pak obrazy??
Oni (agresivněji): No – obrazy! Jsme přece na akademii a chceme malovat umělecké obrazy. Z těch chceme na konci školního roku udělat veřejnou výstavu!
Já (polapiv zase dech): Jemináčku, pánové, vidím, že jste si nějak popletli adresy. Vezměte si rychle klobouky a utíkejte tryskem tady přes ten kopec na Letnou do akademie malířské. Tam dělají obrazy. My je tady nevyrábíme. Možná, že Vám tam najdou ještě nějaké místo, ale upozorňuji vás, že tam se napřed ne právě lehkou přijímací zkouškou - tady jste žádnou takovou zkoušku dělat nemuseli – přesvědčí, máte-li v sobě vůbec nějaké buňky pro výrobu obrazů. Důkladně si vás proklepnou! A víte, co Vám radím? Poproste pana docenta xy, aby tam šel s vámi. On má všude velké známosti a rád se tam za vás přimluví. Nezapomeňte, prosím, do příští středy podat mi zprávu o tom, jak to tam dopadlo! Nerad bych sem šel nadarmo!
Do středy nepřišel nikdo, ale ve středu přišli všichni do jednoho a horlivě cvičili čáry vedené a črtané. Od pana docenta jsem měl pokoj. Ale jen na čas.
Na PA jsem tedy „tancoval mezi vejci“ plných 7 let. Neměl jsem toto učiliště nikterak rád a chodíval jsem tam bez nadšení (ponejprv ve svém výchovnictví). Nesnášel jsem dobře stálý spěch, shon, stálou nervozitu a neklid. O systematické práci tu nemohlo být řeči a propočítávat všechno na minuty i téměř vteřiny mi bylo odporné.
Po sedmiletém životě zemřela Pedagogická akademie smrtí přirozenou.
Dodatkem ke svému výchovnictví musím uvést svá rozmanitá členství ve zkušebních komisích pro učitelství na školách měšťanských (podle tehdejšího názvu). Zdá se to být celkem bezvýznamnou okolností pro ráz mé výtvarné pedagogické činnosti, ale to byl omyl Mívalo to širší akční rádius, než se na první pohled zdá.
Tak např. v r. 1923 jsem byl delegován jako examinátor ve III. skupině zkoušek na měšťanských školách pro učitele (pedagogika, kreslení, psaní, modelování, matematika, deskriptiva). Že bych toto úmorné zaměstnání byl vykonával nadšeně rád, to říci nemohu. Ale dělal jsem to vždy poctivě a nezviklatelně od svého generálního názoru na školské kreslení vůbec.
Páni zkoušenci se vší měrou starali, aby o zkušební osobnosti sehnali všechny dosažitelné informace. Kde je brali, to bůhmilýví; ale nejspíš u mých přítomných i minulých žákyň. Věděli o mně všecko, snad i to, jakou kravatu nosím. Měl jsem velmi rád, když některý z nich následkem svého jemnějšího společenského taktu se mi přišel už před zkouškou personálně představit. Slabou půlhodinku jsme si povykládali, poznali jsme se a porozuměli jsme si.
Ale i ti ostatní mohli být se mnou spokojeni, když zvěděli, že budu zkoušet kreslení bez jakýchkoliv aspirací uměleckých a talentových, nýbrž jen a jen na podkladech rozumových a vědeckých, čili jen to, co se každý, při své dobré vůli, pili a vytrvalosti může a musí naučit. Že se tedy nezeptám ani na jedno “abstraktum”, s nebe náhodou do duše zkoušencovy skanulé, ale na všechna “konkrétna”, jež mohl zdravým rozumem na tomto světě získat. Jsou-li nějaké “nebeské” dary po ruce, dobrá, mohou být nesporně ku prospěchu zkoušky; nikdy však nesmí být východiskem, základní podmínkou a zásadní nezbytností. Pani kandidáti chodili teď ke zkoušce zajisté s větší kuráží a s veselejší myslí, bez všelijakých uměleckých strašáků. Nechci Tě obtěžovat dalším líčením průběhu zkoušek a jejich zkušebního řádu. Na vše bylo málo času a zkouška nebyla právě jednoduchá. (Páni učitelé si sami vyžádali její ztížení, aby prý se stala rovnocennou se státní zkouškou z kreslení pro střední školy).
V tomto novém zkušebním řádě si zavedli po našem vzoru i domácí písemnou práci (na 4 měsíce), pak figurální kresbu a do teorie – anatomii. K tomu ke všemu byl vyměřen zkušební čas (srovnej si ho s naším státnicovým časem):
Grafická klausurní práce: z kreslení a barevných technik ............................4 hod.
z psaní ................................................................ 1 hod.
z modelování ...................................................... 1 hod.
Ústní zkouška z teorie: nauka o stavebních slozích .....................................
nauka o barvách ....................................................
anatomie, statika a dynamika lids. těla ..................
ornamentika .......................................................... ¾ hod.
estetika a vkus ........................................................
historie a sloh písma ..............................................
kresba a písmo na tabulí (před komisí) ........................
Celkem 6 ¾ hod.
Představ si, kolik jsem jen musel vynalézat témat. Pro každého něco jiného:
Jedno téma pro domácí 4měsíční písemku, které muselo být voleno se zřetelem k místním poměrům a studijním možnostem kandidáta, zvláště pak venkovského. Pak aspoň 25 témat a otázek pro klausurku a ústnici. (Zkušební termíny byly 2 za rok a ke každému se hlásilo průměrně asi 10 osob; tak si to násob).
Mohl jsem zkoušet jen povšechné přehledy ; na detaily času nebylo. Nebylo tedy divu, že jsem zkouškou dostával jen povšechný obrázek o zkoušenci,do hloubky jeho vědomostí a dovedností jsem se nedostával. Musel jsem tedy pro každého volit téma s nemalou obezřetností, vypočítavostí i rafinovaností, jen abych jeho duševní fondy a tím i jeho celkovou inteligenci poznal co nejlépe. A to byla ta nejstrašnější práce, při které jsem před zkouškami probděl několik dlouhých nocí. Ale musím se pochválit: nikdy jsem se nezmýlil! Když už to šlo pod určité minimum, které jsem si stanovil, muselo se přijít ještě jednou. Byl jsem znám jako člověk přísný sice, ale zásadně spravedlivý. Nikdy si nikdo na mne nestěžoval, třebas propadání u mne nebylo událostí řídkou. Všecko se slevit nedalo, zejména ne v případech, kde byla příležitost k učení se, ale zůstala nevyužita.
Ale prohoďme si na chvilku něco veselejšího. Maličkou scénku z jedné závěrečné zkouškové konference v plenu celé zkušební komise, která čítala toho dne právě 99 členů. Všichni byli přítomni.
K slovu se náhle přihlásil nám už z předešlých stránek dobře známý pan docent xy z Pedagogické akademie, jenž byl rovněž členem zkušební komise. Jakožto šlechetný ochránce slabých a utiskovaných přenesl svou blahodárnou činnost z PA také sem. Tu se opět začal zalichocovat pp. učitelům, dělaje se “krásným” tím, že se o ně bedlivě stará, aby jim u zkoušek nebylo v ničem ublíženo. – Nevím, jak se dostal k seznamu domácích prací (jejich témat), které jsem v tomto období zadával. Ale měl toho v notýsku vypsáno hodně. Svůj proslov zahájil: “Dozvěděl jsem se” (od koho, to neřekl; bylo by upřímnější, kdyby byl zahájil: “Vyšťáral jsem”), že mnozí páni komisaři volí k domácím pracím témata příliš těžká, než aby je mohl učitel např. v zapadlé vesnici, nemaje po ruce knihovny a jiné prameny, zdárně zpracovat. Tak např. p. prof. Doležil (už jsem byl na mušce) zadal učiteli v nepatrné horské vesnici v kraji ostravském téma, které se mi zdá zcela nevhodné.
Já: O kterou osobu a které téma tu jde?
On: Učitel J.B., z M. Téma: “Vývin formy okna od starořímského slohu až po nynější dobu”. (Toto přečetl hlasem velmi důrazným i jízlivým).
Já: Okamžik, prosím! Hledal jsem chvilku ve svém notýsku a pak zvolám: Pane sekretáři, buďte tak laskav a přineste mi z archivu domácích prací čj. 382. V minutě byl zpátky s vázanou knížkou normalizovaného formátu, asi o 80 stranách textu. Bez jediného slova jsem ji podal docentovi. My jsme totiž byli povinni na první stránku elaborátu červeným inkoustem napsat celkovou klasifikaci, u známky „výborné“, zejména však „nedostatečné"“ještě krátké odůvodnění a podpis).
On: Knížku otevřel – posudek i se známkou si přečetl – děsně zrudl – a podával mi ji zpět.
Já: „Ne, ne , pane docente, veřejně jste mne obvinil, prosím, přečtěte také veřejně mou obhajobu!“
On: (Odmítl)
Já“: Tak ji tedy přečtu sám! (Povstal jsem a pomalým hlasem jsem četl): Známka „výborná“. Pan kandidát pochopil dobře smysl své úlohy a vypracoval dané téma se vzornou pílí a péčí, po stránce věcné úplně správně, požadované vysvětlující nákresy perem provedl velmi bedlivě, vnější úpravou textu i celku projevil spolehlivý vkus. Za svou svědomitost zasluhuje plné uznání. – Tak nějak jsem to tam napsal.
V konferenční síni se ozvalo pochvalné mručení. Pan útočník seděl sklesle na židli, notýsek už dávno vsunul do kapsy a ve svém proslovu už nepokračoval.
Já (obrátit se k němu): Pane docente, vemte na vědomí, že já dobře vím, co dělám a jak to dělám. Že nepotřebuji vašich rad a výtek. A žádám Vás, abyste jednou provždy přestal zasahovat do mých úředních záležitostí! (A měl jsem od něho skutečně provždy pokoj).
Ani nevíš – Franku – jak mi tenkrát chutnala večeře!
Měl bych se tu zmínit ještě o jedněch zkouškách na měšťanské školy, při nichž jsem po 16 let účinkoval. A to: učitelek domácích nauk. Ty svým dekorativismem však jsou už tak vzdáleny od našeho středoškolského kreslení, že nepokládám za nutné, abych se o nich rozšiřoval. Ostatně – byly to povětšině moje bývalé žákyně z ÚDN, kterým jsem toho za 2 roky napovídal tolik, že by jim to stačilo na několik takovýchto zkoušek. Kromě toho to byly “dříčky”, takže tu vše šlo hladce a krásně. (Což mi často potvrzovali 2 moji zkušební spolutrpitelé Jan Hudec a Eman Knížek, řkouce: “to je radost zkoušet”.
Když všechny ty zkoušky dobře “vyšly”, přicházeli mi zpravidla pp. učitelé (-lky) poděkovat za dobrý jejich výsledek. Nejen však za ten, ale – jak sami podtrhávali – ještě za něco více. Přiznávali se, že teprve za této zkoušky poznali, co vlastně to kreslení na měšťanské škole je, a jaký má význam pro tvořícího se člověka. Já prý jsem jim touto zkouškou otevřel oči a naučil jsem je při zkoušce snad více, než to dokázala sebedelší příprava předchozí.
Asi že jsem se přitom usmál, když jsem jim odpovídal, že to z mé strany nebylo počínání bezděčné, ale rafinovaně záměrné a úmyslné, když jsem zaranžoval zkoušku tak, aby při ní poznali co nejvíce z novodobých myšlenkových proudů v kreslení. – A požádal jsem je, aby si těchto nových směrů hojnou měrou všímali i později a vytkli si jeden cíl, vysoký a posvátný, přitom však jednoduchý a průzračný: “Člověku kreslením prospět”.
Ručím Ti, Franku, za to, že jsem v každém zkušebním období získal pro naše kreslířské hnutí aspoň 10 věrných stoupenců, za rok tedy 20.
No - nebyl to dobrý kus propagátorské práce pro dobrou věc? Byl jsem zaníceným evangelistou našeho kreslířského “Kreda”, a měl jsem vždy v sobě blahoslavený pocit, když jsem proň mohl najít nové a nové vyznavače.
Víra naše se šířila, až -----------------------------------------------!
Má působnost jakožto “výtvarnického pedagoga” skončila 1. X. 1939.
Zpráva o tomto skoncování mě zastihla v červenci 1939 na Hukvaldech uprostřed “Malířské obce”; byl náhodou přítomen též bratr Metod a Ota Pařík, tamní rodák. Ihned jsem zaranžoval velkou alkoholickou slavnost na oslavu, že v této chvíli přestávám žít život “dvojí”, který mne víc než 30 let svou polovičatostí a roztříštěností stravoval, a že začínám žít životem jedním – kumštýřským.
Ty – Franku – jsi snad jediný na světě sto, abys mne v tomto okamžiku pochopil, neboť dobře víš,že je to život umělecký, který je v jedné duši jednoho člověka, jenž žije životy několika, životem tím nejsilnějším a nejživelnějším. A že před touhou a snem uměleckým ustupují všechny ostatní tužby a sny do dalekého pozadí!! Kumštýřská volnost a školní zvoneček – je přece jen rozdíl!
Avšak i tu jsem se zklamal. Ten svobodný, vzletný a krásný život pro kumšt jsem vůbec nezahájil a tolik jsem se naň těšil. Byl rok 1939 – protektorát – pak válka – pak kvašení a nejistota poválečné doby – to nebyly vhodné živiny pro radostné umění. Též i aféra se Svazem mě přinutila, abych se stáhl do přísného soukromí. Za chvíli pak byly to nezadržitelné procesy stárnutí, které braly mým velkých plánům malířským jakoukoli pevnou páteř a vydávaly je na pospas nahodilostem.
Na místě prvním jmenovat tu musím svou proslavenou nerozhodnost a z ní přímo vyvěrající pomalost. Byl jsem – dnes je mně toho nesmírně líto – vždy vyznavačem hesla: “Neodkládej na zítřek, co můžeš udělat – pozítřku!” A ta pomalost? – Neměřil jsem nikdy čas podle hodinek, ale vždy podle toho, co jsem v tom čase udělal. Když s hrůzou pozoruji teď, že k práci, kterou jsem dříve absolvoval za den, spotřebuji dnes týden, ne-li více, tak posílám stáří ke všem čertům. Proto mi čas včil tak strašně utíká!!
A já pořád a pořád čekám, že se v mém životě stane ještě nějaký osvěžující zázrak, který mne přivede opět do plné pracovní síly- ještě aspoň na krátký čas. Při své pilnosti bych mohl ještě hodně “strhnouti”. – Ale ono se už asi nic nestane! Víru však ještě zahazovat nechci!
Takže moje životní bilance nevyznívá právě vesele:
Jakožto “výtvarnický pedagog” jsem škole zůstal dlužen málo,
jakožto “akademický malíř” jsem umění zůstal dlužen mnoho!
Obávám se, že budu končit svůj život, velmi jsa nespokojen sám se sebou. A to je nejstrašnější případ nespokojenosti! – Ale utěšuji se naopak, že být spokojeným sám se sebou, že je případ rovněž zlý. Vždyť pak by na světě vůbec nebyl možný pokrok – zejména pak ne v umění. To ať si dělají buržousti!
Tož já se už v tom kolotoči lidském nevyznám! Kdybych si to aspoň mohl zařídit, aby hodně lidí na mne vzpomínalo. Jsem tvor ješitný a ještě ze záhrobí bych rád měl spojení s tímto světem pomocí “mostu vzpomínek”. Jistěže mne v dobré upomínce podrží věrná manželka, hodný syn, bratr Metod, několik ještě blízkých příbuzných, několik šťastných majitelů mých obrázků, několik hochů ještě z Truhlářské ul. a několik děvčátek z Křížovnické ul (dnes tak asi 40-60 let věku svého). – Zkrátka řečeno: Já jsem byl již od r. 1909 vždy více kantorem než malířem.
A pomoz mi, Franku, v otázce: Neměl Soter Vonásek vlastně pravdu, když byl ve svém životě vždy více malířem než kantorem??
Odpověď k Tvému dopisu
Navazuji napřed na konec kapitoly předešlé o vzpomínání. Počítám totiž sobecky i Tebe mezi ty, kteří si snad na mě vzpomenou, až již nebudu běhat po této zemské kuličce.
Nadepisuješ dopis svůj oslovením “kamaráde”, což je jedno z nejkrásnějších slov lidské řeči vůbec. Děkuji Ti zaň velmi vroucně! A dovol mi, abych si mohl na závěr tohoto svého spisu, pro Tebe celkem nezajímavého a fádního, s Tebou povykládat čistě “po kamarádsku”.
Téměř ke všem pasážím z dopisu Tvého jsem Ti už odpověděl vlastně v dřívějších svých kapitolách. Takže mi zbývá poprosit Tě jen o několik bližších objasnění, která by mne velmi a velmi zajímala, kdybys mi je mohl, anebo chtěl podat. Tak např. hned na 1. řádku píšeš:
“Moje slavné jméno je mým neštěstím”. (Vezmu to v posloupnosti Tvého dopisu). Jak jsi, Franku, toto mohl napsat, to věru nechápu. Ty a – pesimista? Vždyť to by nešlo dohromady! Hned se oprav!
“Překažeč mnohým arivistům”. Co to je? – V další kaskádě slov, která se v prudkém spádu řinou z Tvého psacího stroje a jimiž dosahuješ neobyčejně mocného účinu na čtenáře (gratuluji Ti k těm – až 11 řádkovým větám divokého rytmu na str. 1), poznávám, že tu jde o jakési úklady Tvých “protivníků přátel – nepřátel” (jak je sám v dopise pojmenováváš), a že by se to dalo vpravit pod heslo “Homo homini lupus est”. – No – a Ty jsi ten pravý, na němž by se někdo mohl pokusit toto přísloví uplatňovat. Pokud Tě znám, a jak dlouho Tě znám, vím dobře, že Frank se dosud žádného vlka, ba ani smečky vlků nelekl, neleká a nelekne; že mnohem dříve, než by došlo k roztrhání Franka vlky, došlo by k roztrhání vlků Frankem.
“Mám podnes radost, když se mohu rvát”, píšeš a já o tom ani na zlomeček vteřiny nepochybuji. Tak je to správné!! – Říká se i v české řeči, že někdo někomu “hází klacky pod nohy”. Hodí, Frank klacek pod nohami zdvihne a v tom momentě jím útočníkovi rozbije palici. To je taky správné.
“I přeprali mne” (řádek 12 str.1). Dej si rychle opravit stroj! Aby se tak nepřepisoval a nedělal takovéto “hrubky”. – Komu toto chceš vykládat??
“Chechtám se, chechtám!” – To je to nejsprávnější!!!
Podívej se, milý Franku, ono je to tak! Ty nežiješ životem jedním, ani ne paterým, ale nejméně dvanácterým, ne-li ještě vícerým. Právě jsem si to spočítal: 1) akademický malíř, 2) výtvarnický pedagog, 3) spisovatel, 4) novinář a redaktor, 5) výtvarný kritik, 6) řečník, proslovník, vernisážník, 7) zakladatel, budovatel, organizátor, spolkař, 8) kongresník a jiný cestovatel, a pak podle úsloví: “Kolika jazyky mluvíš, tolik životů žiješ”, připočíst nutno – kromě života českého – ještě 9) německý, 10) francouzský, 11) anglický, 12) ruský – a bůhví, kolik těch řečí i těch životů soukromých i veřejných ještě máš.
Ale raději skončím ten výčet, neboť mi už nad tím zůstává rozum stát. Uzavírám ho číslem 12, tedy tuctem, možná však, že je jich veletucet; kdož ví. Co je mi však nejnepochopitelnější, že nikde neznáš polovičatosti, že všemi těmi životy umíš žít plným tempem na plné obrátky, že je všechny dovedeš naplnit až po sám okraj a že žádnému z nich nezůstaneš nic dlužen.
Teď si představ, co mezitím dělají Tvoji “přátelé – nepřátelé”! – Ti na to koukají, vyjeveni jsouce vztekem, z něhož se rodí závist a druhá její sestřička – dvojče: nenávist. Pak už dostávají přirozený průběh, jak jsi mi ho vylíčil ve svém dopise ---- .
Pročež – Franku – chechtej se, chechtej!
Z dopisu Tvého vyjímám ještě jednu kratičkou poznámku: „Členem Svazu čsl. výtvarníků dnes již nejsem“.
Nevěděl jsem to a sdělení Tvoje mne na výsost překvapilo. Ty, organizátor a budovatel Svazu, už nejsi v jeho řadách! Nesmírně by mne zajímalo, jak a proč se toto událo. Jsem však dalek toho, abych byl příliš zvědav. Třebas nemůžeš, nebo nechceš mi to vysvětlit. – Ale hodně o tom přemýšlím.
O Mezinárodní federaci pro výtvarnou výchovu v Basileji jsem mluvil už dříve. Opakuji však znova svou radost, že jsi tam delegátem a těším se, jak mi budeš hodně a hodně vypravovat, až se někdy sejdeme. Byl jsi tam letos?
Milý Franku, směl bych navrhnout, abychom – aspoň na chvilku – přerušili to těžkopádné „Largo“, v němž se pořád moje psaní pohybuje, v nějaké veselejší „Scherzo?“ – Jinak bychom snad utrpěli duševní poruchy: já – jako písař a Ty – jako čtenář.
Motiv k tomu Scherzu vybírám z Tvého dopisu (str. 1, řádek 2, věta: „Byl jsem kdysi slavný a teď jsem ho/norovaný/překažeč ----).
Pochopil jsem ihned Tvou vzácnou snahu, abys jedno slovo – v „lepší“ společnosti nepřijatelné - vyjádřil formou rafinovanou sice, přesto však ušlechtilou, jemnou a naskrze přijatelnou. Tvůj vyjadřovací způsob mne naprosto oslnil. A ihned – aniž bych si vyžádal předem Tvé svolení – jsem ho začal používat, jak jsi na několika místech už v tomto dopise spatřil. – O Tvé laskavé svolení Tě snažně prosím dodatečně. Vyhov mi – prosím – abych se provždy mohl takto vyjadřovat písmem i slovem (ono to při jistém cviku ústně taky jde)!
Že já jsem Tě, Franku, neznal tak asi před 50 roky. To bys mě byl vytáhl z jedné tragi-komické situace velmi snadno a rychle. Ona to byla spíše dobrá humoreska, která by zasluhovala literárního zpracování. Proto Ti ji tady vypovím: Bylo to na drážďanské akademii; chodívali jsme s kluky na oběd do blízké uličky u Freuenkirche – takové menší „závodní“ kuchyně. Žrádlo tam moc dobré nebylo, ale tehdejší Sasíci by byli sežrali a zchlastali všecko. (Fujtaifl – to jejich pivo nebo kafe! Kdysi jsem viděl na jídelním lístku: “Biersuppe”. Ihned jsem si vzpomněl na svoji maminku, která nám klukům před dávnými časy uměla uvařit polévku z piva tak nebeskou,že jsem ihned zařval: “Biersuppe”. – Přinesli mi na talíři – tmavohnědou jakousi tekutinu, úplně studenou – bylo to černé pivo silně rozředěné vodou – na jejímž povrchu plavaly – tři hrozinky (cibéby). Zavyl jsem bolestí – zatím co Sasíci chlemtali, vrníce rozkoší).
S majitelem této jídelny jsem se brzy blíže seznámil. Jednou jsem si mu postěžoval, že bych se rád přestěhoval (měl jsem kvartýr dost daleko od školy, nevlídný, tmavý i drahý) a dotázal jsem se ho, zdali by – přicházeje do styku s mnoha strávníky – něco vlídného pro mě nevěděl. Třebas v této slunné uličce, o níž jsem nevěděl, ani jak se jmenuje. A on – že by věděl, dokonce v témže domě o poschodí výš. Ihned tam se mnou šel: lidé velmi přívětiví, pokojíček světlý a čisťounký a – nastojte – i s pianinem. Do téhož jsem si okamžitě hrábl; bylo ve stavu dokonale zachovalém. Když moji domácí uslyšeli mé zvuky, zjihli a že by prý mi i na činži slevili, kdybych byl ochoten jejich 10letého kluka – kdykoliv budu mít čas – vzít do učby klavírní. Inu – moje štěstí neznalo mezí! Vpálil jsem jim 5,- M zálohy a s ubezpečením, že se nastěhuji co nejdříve, jsem se s nimi srdečně rozloučil.
Ale k nastěhování nikdy nedošlo!! A záloha propadla!!
Abys rychleji porozuměl pointě této truchlivé humoresky, musím tu něco předeslat. – Poněvadž jsem byl často z akademie ulit i třebas celý týden (když byly spěšné kšeftíčky kopírovací), dával jsem si celou korespondenci z vlasti zasílat na adresu do bytu. Zejména poštu balíkovou, když mi maminka , anebo známá děvčátka z Kyjova či z Olomouce posílaly různé dobroty z české kuchyně na přilepšenou v saské beznadějnosti. Jednou to byla i celá česká husa do zlatova vypečená. Kdyby ta byla zůstala ve vrátnici 1–2 dny ležet, byli by ji zajisté vyčmuchali akademičtí bandité a byli by mně ji (s pomocí portýra) zhryzli i s kostmi.
Jak pak jsem mohl poslat do vlasti děvčatům adresu svého nového bytu, když ta ulice se jmenovala “Serre-Str.”. (Kdo to byl, ten pan Serre, to vůbec nevím, ale psalo se to s velkým
“S” a duplovaným “rr”, aby to hodně hrčelo). Což to ze stanoviska společenského šlo? Vždyť bych musel pojít.
Ty bys mně byl nějakým svým grafickým jemným vynálezem jistě pomohl.
Sakrakrucihimllaudondonerveterpšakrevhernaisfirnaishergotfagot – Franku – jak těch 12 životů můžeš zastat, žiješ je najednou, anebo jeden po druhém, a jak to přijde, že vystačíš s časem a se svými fondy duševních a tělesných sil?? – Máš nějaký zázračný elixír, anebo jsi spolčen s temnými mocnostmi ďábelskými?? (Myslívám si, že je opravdu škoda, když dnes už vůbec nejde upisovat krví naše duše čertu za velikánské výhody na tomto světě. Hned bych to udělal)!
Já jsem měl ty životy asi jenom 4, ale i s těmi jsem měl co dělat. Nejvíce mne otravovaly desítky a desítky drobných, někdy prachpitomých starostí, které bez přestávky bodaly do mozku jako roj rozdrážděných vos.
Kolik takovýchto starostí nosíš v mozku Ty? To už nejsou desítky, ale stovky, ne-li ještě více; a to už nejsou vosy, ale sršáni!
zdroj - Vlasta Doležilová
Most vzpomínek
| person | born | note |
| Doležil Vojtěch | 11. 6. 1882 |
