Metznerův svaz (Metznerbund)

subtitle: Příloha II.

type of document: podřazený dokument
parent document: Krajina Litoměřicka a Českého středohoří v proměnách malířských slohů 19. a 20. století (do roku 1945)
imprint date: 2000
the number of reproductions: 4 čb
other photos: 1 čb
page: 103-113
language: český

notes:
-
V tomto i předcházejících svazcích edice Malíři Litoměřicka jsme se často setkávali s umělci, kteří byli členy sdružení Metznerbund (Verein deutscher Kunstschaffender in Böhmen-Metznerbund).
Toto profesní sdružení československých výtvarných umělců německé národnosti odvozovalo své jméno od sochaře Franze Metznera 1) (1870-1919), rodáka ze Všerub u Plzně, který byl pokládán za nejvýznamnějšího představitele tohoto okruhu. Franz Metzner začal jako kameník. Ale brzy se stal učitelem na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Po zdejším krátkém působení přesídlil v roce 1906 do Berlína, kde se dočkal velkého uznání za sochařskou výzdobu Rheingoldu a Lidové scény na Bülowově náměstí v Berlíně a za pomník Bitvy národů u Lipska. Daleko osobitěji a niterněji působí jeho volná tvorba (plastiky Trpitel, Matka, Melancholie). Metznerova tvorba je především monumentálního charakteru citlivě korespondující s architekturou. V této souvislosti připomeňme jeho dvě kašny, v Jablonci nad Nisou (Rüdiger) a Liberci (Siegfried), vycházející z příběhu o Niebelunzích (Burgundech), převyprávěného ze starších pramenů někdy okolo roku 1200.
Rüdiger von Bechelaren je jednou z klíčových postav druhé části eposu, který se stal národním příběhem německého národa. Kašna byla určena pro náměstí před Votivním kostelem. Ale pro různé peripetie se dílo dostalo do Jablonce až pět let po Metznerově smrti, v roce 1924. Nejprve byl Rüdiger postaven provizorně na fundament po odstraněném pomníku Josefa II., později byl přenesen před moderní kostel Nejsvětějšího srdce Páně postaveného podle německého architekta Josefa Zascheho.
V roce 1945 byla plastika rozebrána a v roce 1950 se dostala do Národní galerie. Sochu v roce 1968 odkoupilo od Národní galerie město Kaufbeuren v jižním Bavorsku, kde žije kolonie přesídlenců z Jablonecka nad Nisou. Zde byl pomník 6. července roku 1969 znovu odhalen.
Siegfried je ústřední postava první části eposu. Tuto plastiku Metzner navrhl v roce 1906, dílo bylo umístěno před libereckou radnicí až po válce, v roce 1926. Pomník byl v roce 1945 rozebrán a zničen.
Metznerův svaz 2) vznikl krátce po Metznerově smrti v roce 1919 v Teplicích, sídlo měl v Praze, ale v roce 1922 přesídlilo vedení do Liberce, kde měl Svaz nejpočetnější regionální organizaci. Programově Svaz navázal na předválečný Verein der deutschen bildenden Künstler in Böhmen.
Z tohoto spolku vyšel i první předseda Metznerova svazu, malíř Karel Krattner (1862-1926), absolvent pražské (u Sequense) a mnichovské (u Benzury a Setze) Akademie, od roku 1910 profesor na pražské Akademii. Krattner byl ve své podstatě názorový eklektik mnohostranných zájmů. Vedle fresek náboženské inspirace maloval historické a žánrové obrazy, krajiny, portréty. Mj. byl autorem fresky v sále ústecké knihovny, jejíž hlavní vchod zdobily Metznerovy sochy. Krattnerova freska však byla po roce 1918 zabílena a zcela za své vzala včetně Metznerových děl při vážném poškození budovy leteckým bombardováním v roce 1945. V letech 1946 až 1947 byl pak objekt zcela zdemolován. Naštěstí se dochovala Krattnerova nástropní freska v pamětní síni v dolní části jubilejního pomníku (rakouského) z roku 1913 zbudovaného k 100. výročí bitvy (napoleonské války) u Chlumce severně od Ústí nad Labem. Krattner fresku zhotovil pravděpodobně v létě roku 1913. Zásluhou obeního úřadu v Chlumci byla freska na náklady obce nedávno nově zrestaurována.
Karel Krattner patřil k znalcům starého umění a předním restaurátorům tabulových desek, poučeným v technologii. Projevoval se i jako teoretik: Psal o Josefu Führichovi, Emilu Lauffrovi, Františku Thieleovi, o karlštejnských malbách, o německočeském umění, apod. Jeho působení, stejně tak i jako ostatních profesorů německé národnosti na pražské Akademii, mnoho neznamenalo v celkové názorové orientaci školy.
Svaz rovněž navázal i na těsnou spolupráci s Gesellschaft zur Föderung der deutschen Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen (Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách), která se v roce 1924 přejmenovala na Deutsche Gesellschaft der Wissenschaften und Künste in der ČSR (Německá společnost věd a umění v ČSR).
Metznerův svaz, jako organizace profesní, nezastával žádný výtvarný program, ale usiloval o sdružení všech výtvarníků německé národnosti a uměleckých skupin v Československu. Dbal o jejich zájmy, organizoval výstavy a získával pro své členy možnosti uplatnění. K tomu měli pomáhat sponzoři a přispívající členové.
Organizačně byl Svaz rozdělen do několika regionálních poboček. První vznikly v Čechách: Například pobočka „Labská župa" v Ústí nad Labem sdružovala výtvarné umělce z Ústí nad Labem, Teplic, Děčína, České Kamenice, České Lípy a Litoměřic. Předsedou této pobočky byl architekt Franz Josef Arnold, později byl vystřídán sochařem Josefem Vogtem a architektem Ernstem Richterem.
V letech 1928-1938 vedl ústeckou pobočku s krátkou přestávkou profesor ústecké reálky, akademický malíř Josef Patzak (1879-1966), rodák z Dolní Brusnice (Deutsch Prausnitz) u Trutnova, absolvent pražské Akademie (u F. Thieleho v roce 1910), krajinář, portrétista a malíř zátiší. Od roku 1945 žil Patzak v Mnichově, kde 24. ledna roku 1966 zemřel.
Ústecká pobočka organizovala výstavy svých členů hlavně ve výstavních prostorách Městské knihovny Ústí nad Labem, kde ve 2. patře zahájila. 9. dubna roku 1921 provoz galerie. Jejím správcem byl do roku 1938 Josef Patzak (1879-1966). V roce 1923 a znovu 1935 zde byla výstava Ernsta Neuschula (1885 v Ústí nad Labem - 1968 v Londýně), 1927 souborná výstava Josefa Reinera (1863 Langacker v Korutanech - 1931 Ústí nad Labem) a v roce 1932 výstava ke 100. výročí narození Ernsta Gustava Doerella (1832-1877).
Nejsilnějším sdružením Svazu byla liberecká pobočka, která provozovala vlastní galerii v Pražské ulici.
O činnosti Metznerbundu informovala Sudetoněmecká ročenka (Böhmerland Jahrbuch, od roku 1925 pod názvem Sudetendeutsches Jahrbuch), vydávaná v letech 1919 až 1938 Německou společností věd a umění v CSR.
Na Moravě vznikla tzv. východní skupina v Olomouci (Metznerbund, Kreisvorstand Olmütz, verband deutscher Kunstschaffender in der Tschechoslowakei) založená v květnu roku 1922 grafikem Rudolfem Matherem 3) (1891-1975), absolventem vídeňské Akademie (v letech 1910-1914 studium přerušeno válkou a dokončeno na pražské Akademii v roce 1919). Mather působil jako pedagog v Olomouci, od poloviny dvacátých let byl profesorem na gymnáziu v Moravské Třebové. Po roce 1945 byl odsunut a působil do roku 1956 jako profesor kreslení na vyšší reálce v Novém Ulmu, kde již netvořil.
Mather byl především grafik zpočátku ovlivněný secesí, později expresionismem. V jeho raných pracích, silně proniknutých humanismem, antimilitarismem a sociálním cítěním, se odráží poválečná deziluze a autorova religiozita. Pozdější Matherova tvorba je věnována pracovním námětům zejména z prostředí venkova. Matherovo v podstatě romantické cítění přivedlo jeho pozornost k staroevropským ságám, kulturním tradicím německého národa a k historickému prostředí starobylých měst. Později se jeho tvarosloví stahuje do sevřených forem v duchu zásad „nové věcnosti" 4) a prvků naturalismu. Mather vytvořil na 400 grafických listů, především dřevorytů a litografií.
Po roce 1927 se „východní skupina" Metznerbund orientovala na moderní umění, kterou reprezentovali mladší autoři, například Felix Bibus z Bruntálu, který měl silný vztah k Litoměřicím a nějaký čas v tomto městě působil, patřil sem také Rudolf A. Watzenauer (16.4.1904 v Olomouci - ?), z dalších jmenujme alespoň Antona Brudera ze Znojma či Karla Eichhoffa z Rokytnice u Přerova (19. 6. 1899 ve Štýrském Hradci v Rakousku - ?), absolventa pražské Akademie (v letech 1920-1924 u profesora Karla Krattnera).
Olomoucká skupina Metznerova svazu nebyla nikdy orientována nacionalisticky. Po roce 1927, kdy se do čela dostali mladí umělci s programem moderního umění, ani nemohla. Podstata této tvorby byla v přímém protikladu s nacionálními vášněmi. Nakonec oficiální nacistickou ideologií bylo toto moderní umění označeno za zvrhlé.
Jinak tomu bylo ve skupině české (západní). Zde pod vlivem politických změn v sousedním Německu po roce 1933 přibývalo v Metznerbundu nacionálně socialistické orientace a snahy vnutit umělecké tvorbě nacionální ideologii. To zavdalo příčinu odtržení některých poboček (pražská a jablonecká), které přešly do skupiny Prager Sezession, 5) založené už v roce 1928, a dále trvaly, podobně jako východní skupina (moravská), na nedotknutelnosti umělecké svobody a odmítaly se podřídit jakémukoliv diktátu. 6)
Liberecká pobočka Metznerbundu, početně nejsilnější, uspořádala pod vlivem nacionalistických nálad velkou reprezentativní výstavu už v roce 1934 (rok po nástupu Hitlera) v „Týdnu Valdštýnských oslav" ve dnech 17. června až 1. července na hradě Frýdland v Čechách. 7)
Pro lepší pochopení doby nám nejlépe poslouží úvodní slovo v katalogu: „Jsou někteří, ve Frýdlantu žijící umělci Metznerova svazu - onoho uměleckého sdružení, které poskytuje přístřeší většině německých uměleckých tvůrců Československa a nese jméno sudetoněmeckého 8) výtvarníka Metznera - kteří touto uměleckou výstavou činí pokus podat široké veřejnosti obraz své tvorby a tím zachytit uměleckou činnost naší severočeské domoviny. Týden pamětních Valdštýnských oslav dal k tomu svrchovanou příležitost, protože je především uzpůsoben k tomu přivést do Frýdlantu hojně cizích hostů. Má být vlasteneckou výstavou v tom nejlepším slova smyslu. Proto jsou zastoupeni ti umělci, jejichž tvorba vsála svůj pokrm z naší domovské půdy. A je zcela lhostejno, zda nyní v naší vlasti žijí či zda jsou činní ve váženém postavení daleko od nás jako malíři, sochaři nebo grafici. Všichni dávají dobrý zvuk slovům „sudetoněmecké umění", všichni se hlásí ke své vlasti.
Tato umělecká přehlídka je pořádána v době nejtěžší hospodářské krize a v okamžiku velkého duchovního převratu. Hospodářská nouze ochromila křídla mnohému vystavujícímu umělci, ale nemohla zlomit tvůrčí sílu, která je zabydlena v sudetských Němcích. Pro duchovní zlom naší doby je výstava jasným zrcadlem. Vidíme zde věci zrozené předevčírem v bezstarostném životním pocitu; vidíme epochu let válečných a poválečných, v nichž se všechno tlačilo do extrémů a vidíme jasnou a zdravou věcnost bez přehánění, avšak plnou silného cítění toužícího svítit vstříc současnosti. V našem valdštýnském městě je tímto poprvé možno uspořádat uměleckou výstavu velkého formátu, neboť navzdory svému omezení na vlast ukazuje, jako každé pravé umění, hledání stále nových životních forem a nových životních obsahů. Výstava nemá být nazírána pouze jako sbírka idylických motivů z naší vlasti, mnohem spíše chce být hlasatelem onoho určitého přírodního a životního cítění vlastního nám sudetským Němcům.
Za to, že se podařilo shromáždit ve Frýdlantu výstavu umění, děkujeme především rozsáhlému porozumění Hlavního výboru Valdštýnovy pamětní oslavy.
Účast a ochota přijetí u velkého publika rozhodnou o tom, zda sudetoněmečtí malíři, sochaři a grafici budou schopni ve své umělecké vlasti také nalézat ohlas mezi jejími obyvateli. Výstavní výbor."
V katalogu je uvedeno 28 vystavujících jako řádných členů Metznerbundu 9) a dva čestní hosté výstavy: W. F. Jäger (1861-1928) 10) a profesor pražské Akademie Franz Thiele (9. 3. 1868 Frýdlant v Čechách - květen 1945 Praha). 11) Franz Thiele byl absolvent Uměleckoprůmyslové školy ve Vídní (1883) a vídeňské Akademie, kde v letech 1884-1902 studoval u profesora Christiana Grienpenkerla. Od roku 1886 byl Thiele členem vídeňského Künstlerhausu, později se stal spoluzakladatelem Hagenbundu. Od roku 1902 žil v Praze, kde se stal mimořádným profesorem na AVU, řádným profesorem byl jmenován v roce 1905 a až do roku 1945 vedl německou malířskou školu. Za okupace byl ředitelem pražské německé Akademie. Profesor Franz Thiele patřil k průměrným umělcům, jehož tvorba nevykazovala žádnou vývojovou logiku.
Z vystavujících umělců, kteří se nějakým způsobem promítají do kapitol litoměřického dějepisu umění, zde vystavoval sádrový model portrétu a znaku pro Valdštejnův náhrobek v Mnichově Hradišti liberecký sochař Karel Kolaczek (1898-1959), který v Litoměřicích získal v roce 1926 první cenu v soutěži za návrh dřevěného sousoší pro památník padlých v I. světové válce, umístěný v kapli sv. Václava v Litoměřicích.
O rok později byl model pomníku reprodukován a popsán Oskarem Fůrstmannem pod názvem Pomník válečníků v Litoměřicích v prestižním německém kulturním měsíčníku Deutsche Heimat: 12) „Stará krásná stavba kaple vedle cesty z hlavního náměstí na Dóm. Pochází z nejlepších časů baroka a dává zbožný a vážný prostor pro pomník. Kolaczek se nejvystižněji zmocnil oltářního prostoru. Postavil zde kříž, na kterém procitl Kristus v plnému slitování k novému životu. Jeho levá paže tkví ještě na dřevě, pravice drží tělo umírajícího válečníka a táhne ho k sobě nahoru. V tom je hluboký smysl. Kristus musel zemřít na kříži, aby provinilé lidstvo zachránil před zatracením. Proto procitl a táhne umírajícího válečníka nahoru. Také ten musel zemřít jako obět pro marnost světa, a proto má také po boku Krista na kříži své místo jako symbol smrti Božské oběti, aby tak nastalo zlepšení lidských vztahů (postojů)."
Plastika byla zřejmě po roce 1945, kdy kostel sv. Václava získala do bezplatného pronájmu od magistrátu Města Litoměřice nově vzniklá obec pravoslavné církve v Litoměřicích, přemístěna do kaple sv. Jana Křtitele. Zde byla časem značně zdevastována. V roce 1998 pak byla v souvislosti s opravou kaple přenesena do Galerie výtvarného umění Litoměřice. Od té doby se zcela vážně uvažuje o jejím zrestaurování a novém umístění.
Karel Kolaczek se narodil 20. prosince roku 1898 v Ratibořicích v okrese Náchod. Studoval na Státní uměleckoprůmyslové škole ve Vídni a do Liberce přišel v roce 1923. Z jeho realizací uveďme sochu Textiláka na domě v Rumjancevově ulici čp. 971-I. Kolaczek pracoval i pro Valdštejny z Mnichova Hradiště. Pro ně například zhotovil desku na Valdštejnovu hrobku v Mnichově Hradišti a znak Valdštejnů v Hirschberku. Samostatnou výstavu v libereckém muzeu měl v roce 1935. Jeho nejvýznamnější realizací z meziválečného období byla socha pro památník obětem první světové války Umírající síla před kostelem sv. Kříže, zničená v roce 1945 kvůli německému nápisu na fundamentu. Příchozí čeští bořitelé pomníku viděli jenom německý nápis a vůbec si neuvědomovali, že ničí hluboce humanistické dílo dobrých výtvarných kvalit, věnované všem obětem první světové války, které bylo realizováno za Masarykovy republiky. Kolaczek byl navíc jedním z mála umělců německé národnosti, kteří prožili celou válku v Liberci aniž by kolaborovali s nacismem!
Kolaczek zřejmě věděl, co mu Masarykova republika umožnila, a proto hned po válce, v roce 1945, začíná pracovat na bystě T. G. Masaryka. To ale vyvolalo řadu protestů z řad Čechů a Kolaczek musel znovu dokazovat, že nespolupracoval s nacisty. Nakonec zvítězil zdravý rozum a Kolaczek nebyl zařazen do odsunu.
Později vytvořil bystu Václava Šamánka. V padesátých letech se stal členem liberecké krajské organizace Svazu československých výtvarných umělců. Několik děl z této doby je ve sbírkách Oblastní galerie v Liberci, v parku při Svojsíkově ulici stojí plastika Žena s dítětem z roku 1955. Jeho sochu Rudoarmějce v Lidových sadech potkal v roce 1968 stejný osud jako Umírající sílu v roce 1945. Byla zničena. Karel Kolaczek zemřel v Liberci 29. listopadu 1959. 13)
Z umělců zastoupených na výstavě v zámku Frýdlant v Čechách, kteří se nějakým způsobem dotkli Litoměřicka, tu byl v katalogu ještě uváděn Rudolf Prokop (vystavoval sádrovou Valdštejnovu bystu). O něm je zde, že se narodil 2. října 1912 v Lovosicích (ve svých 22 letech byl nejmladším účastníkem), ve Frýdlante se vyučil řezbářem (Holzbildhauer) a že toho času studuje (v době konání výstavy) na Státní umělecko-řemeslné škole (UMPRUM?) v Praze. O jeho dalších osudech se dále nepodařilo už nic zjistit.
Ervín Gorlach (nar. 1902) a Erwin Múller (nar.1893) jsou zastoupeni na této výstavě.
Výstava na hradě Frýdlant se setkala s velikým ohlasem v německém tisku. Deutsche Heimat ji v roce 1934 věnoval hned dvě čísla. 14) V úvodu Josef Wolf z Liberce píše: „Rok 1934 je v české kultuře ve znamení Valdštejna. Výstava není náhodná, něco co je jen zevně přičleněno k oslavám, ale jde o jejich organickou součást. Vždyť Valdštejn nebyl jen velký vojevůdce a organizátor, ule i velký znalec, ochránce a podporovatel umění, což dosvědčují umělecká díla na zámku ve Frýdlantu i v paláci v Praze.
Účelem a cílem výstavy je shromáždit umělecká díla kořenící ve vlasti nejen motivem, ale také svou tvůrčí konstrukcí prozrazující sudetoněmeckou uměleckou ruku a mohla oslovit jako ryze sudetoněmecké umění.
Přehlídce předcházely výstavy v zámku a zvláštní výstava frýdlatského malíře Josefa Pfeifera-Frieda, v červnu rozšířená o umělce náležející k libereckému a jabloneckému Metznerovu svazu (Metznerbund), pocházející z části přímo z Frýdlantu nebo i z jiných severočeských a severozápadočeských žup, kteří tvoří úspěšně ve vlasti nebo kteří dosáhli světového uznání.
Výstavu obeslalo celkem 30 sudetoněmeckých výtvarníků (malířů, grafiků, sochařů).
K frýdlantským oslavám patří také odhalení Valdštejnova pomníku a scénické drama.
Ministerstvo vnitra schválilo Valdštejnské desky prof. R. H. Schlindenbucha 15) a 10 velkých leptů s Motivem Valdštejna, které byly vystaveny veřejnosti počínaje pražským Valdštejnským palácem, dále v Liberci, Frýdlantu, Chebu, Ústí nad Labem, Teplicích-Šenově aj."
Metznerův svaz sehrál při svém vzniku kladnou úlohu. Jeho západní (česká skupina) bohužel podlehla nacionalistickým náladám a tím ztratila mnoho kreativních členů, kteří se soustředili ve skupině Prager Sezession. V období protektorátu se západní (česká) skupina Metznerova svazu dala zcela do služeb německého fašismu. To ale neznamená, že v počátcích svého působení, zejména ve dvacátých letech, nebyl Metznerův svaz osobitou součástí pestré skladby výtvarných uměleckých spolků v Československu. Naopak jeho východní (moravská větev) stála na straně kreativních uměleckých sil a demokratické republiky až do nejčernějších konců. Už kvůli těmto statečným umělcům a konečně i samotnému Franzi Metznerovi, pod jehož jménem spolek existoval, by jeho práce neměla být, s patřičným vysvětlením, vymazána z německo-českých kulturních dějin na území Československa. Zda Metznerův svaz působil rovněž na Slovensku, mi není známo.
Z litoměřických výtvarných umělců byli členy Metznerova svazu sochaři Alex (Alexander) Leisek (1867 - ?) a Franz Karl Pechwitz (1913 - ?). O členství A. Leiska v Metznerbundu víme z katalogu výstavy Metznerova svazu v Ústí nad Labem v roce 1929. Leisek byl mj. autorem Pamětní plakety k oslavám 700. výročí města Litoměřic. Reprodukce plakety a její popis byl zveřejněn v Deutsche Heimat 16) v roce 1927 anonymním autorem:
„Při příležitosti oslav 700letého výročí Litoměřic jako města byl pověřen akademický sochař, pan profesor reálky Alexandr Leisek, zhotovením pamětní plakety, jejíž fotografii zde reprodukujeme. Na lícní straně je génius enthusiasticky zdobící květinovými girlandami triumfální oblouk. Dole je znak města Litoměřic a v pozadí část pohledu na město. Rubová strana představuje historický kout. Starou městskou věž, která již za římských časů platila za špehéřskou věž, spolu se starou radnicí z dob husitských. Jak kompozice tak i provedení propůjčují celku živý, pulzující charakter...." Plaketa je dnes v majetku Národní galerie v Praze.
Alexandr Leisek se narodil v roce 1867 ve Vídni, kde také absolvoval Akademii. Ve studiích pak tři a půl roku pokračoval v Paříži. Do Litoměřic přišel v roce 1910. Působil zde jako učitel kreslení, malování a modelování na litoměřické reálce. Ještě v roce 1914, na samém počátku války, zhotovil na objednávku pro tehdejší ministerstvo plaketu, po válce Pomník obětem války v Sebuzíně. Doménou Leiskovy tvorby byla portrétní a medailérská tvorba. Například je autorem náhrobku MUDr. Funkeho (1834-1911) v Litoměřicích, náhrobku orientalisty Ferdinanda Blumentritta (1853-1913), pamětní plakety univerzitního profesora dr. Otto Willmanna (1839-1920), jubilejní plakety poutních kostelů v Křešicích a v Bohosudově, čestné plakety pro muzea v Haagu, Berlíně, Hamburku, Frankfurtu a Vídni. Šest jeho prací je ve sbírkách Národní galerie. 17) Alexandr Leisek zemřel, prozatím neznámo kdy, v Litoměřicích. Pochován je na litoměřickém hřbitově v rodinné hrobce bez uvedení svého jména. Rodinný hrob je zdoben Leiskovým reliéfem.
Franz Karl Pechwitz 18) se narodil v roce 1913 v Žitenicích, obci asi 3 km severovýchodně od Litoměřic v rodině kamenického mistra Franze a matky Theresie, rozené Kolbelové. Základní školní vzdělání získal v letech 1919 až 1927 v Litoměřicích, v letech 1927 až 1931 absolvoval Státní řemeslnickou školu pro sochaře a kameníky v Hořicích v Podkrkonoší. Státní zkoušky jako kamenický mistr vykonal v roce 1935 u Zemského úřadu v Praze. U svého otce v jeho litoměřickém kamenickém závodě na tehdejším Adalbertově náměstí 19) pracoval v období let 1931 až 1939. Oženil se v roce 1936 s Annou, rozenou Hospodářovou. Měl s ní čtyři děti: Heinricha, Güntera, Annu a Elisabeth, která však záhy umírá.
V roce 1939 až 1941 se stává vedoucím Kamenicko-technického oddělení na Anhaltské zemské stavitelské škole HTL v Zerbstu. V roce 1941 je mu doručen povolávací rozkaz německé armády ke službě v letectvu. Po válce je zařazen do odsunu. V roce 1945 pracuje jako dílovedoucí, v letech 1948 až 1950 se připravuje na docenturu na Zemské umělecké škole v Hamburku-Lerchenfeldu ve třídách umělecké výchovy Gerharda Marckse a Edwina Scharffa, oddělení umělecké výchovy.
Potom působí celých 25 let (1950-1975) jako učitel na Ústředí vzdělání pro řemeslnická povolání ve Würzburku, nakonec jako vrchní studijní rada. Do důchodu odchází v roce 1975 a od té doby se věnuje restaurátorskému umění a volné sochařské tvorbě.
Stejně tak jako o Leiskově členství v Metznerově svazu víme i o Pechwitzově členství z katalogu ústecké výstavy Metznerbundu v roce 1929. Je ale zajímavé, že ani jeden z těchto litoměřických sochařů nevystavoval v roce 1934 na výstavě ve Frýdlantu.
F. K. Pechwitz je autorem řady pomníků: Maxmiliána Kolbeho v Rimparu a Sv. Nepomuku, jeho dílem jsou pomníky padlým v 1. světové válce v Encovanech na Českolipsku, Gerbrunnu a jinde.
Pechwitz se projevoval i jako teoretik a je autorem řady odborných knih: Řezání kamene, I. díl, Názorná axonometrie, Kamenověda pro kameníky a jiné. Z češtiny do němčiny přeložil knihu Sochařská reprodukce. Restauroval řadu exteriérových skulptur, mezi jinými raně barokní Morovový sloup na hlavním náměstí v Litoměřicích.
Je držitelem řady sochařských cen, mj. první ceny za realizaci studny ve Fuldě. 20)
-
1) K tomu více např.: Českoslovenští vlastivěda, díl VIII. (Umění), eds. J. Brambergr, Z. Wirth, Praha 1935, s. 309.
2) K tomu více in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění - I. díl, ed. A. Horová, Praha 1996, s. 507-508. Dále jen Nová encyklopedie...; Dějiny města Ústí nad Labem, eds. K. Kaiserová a V. Kaiser, Ústí nad Labem 1995, s. 195; Kniha o Liberci, ed. R. Karpaš, Liberec 1996, s. 327.
3) Nová encyklopedie..., s. 491-492.
4) K „nové věcnosti" více in: O. DOSKOČIL, Eberhard Eysert, edice Malíři Litoměřicka, sv. l, Litoměřice 1996, s. 25 a poznámka č. 26, s. 25.
5) Na shromáždění skupiny Junge Kunst v říjnu 1928 bylo rozhodnuto, že skupina demokraticky smýšlejících umělců německé národnosti v ČSR opustí dosavadní generační platformu a přemění se ve volnější umělecké sdružení. Tím byla založena Prager Sezession. Jejími zakládajícími členy se stali s malou obměnou členové Junge Kunst: Anton Bruder, Alfred Dorn, Mary Durasová, Fritz Kausek, Friedrich Feigl, Karl Klein, Max Kopf, Riko Mikeska, Willi Nowak, Grete Passerová, Josef (Jost) Pietsch, Richard Schrötter, Charlotte Schrötter-Radnitzová, Karl Vogel, Karl Wagner, Gabrielle Walderová, Alois Rudolf Watzenauer. Status dopisujícího člena obdrželi Josef Hagenbart, Jiří Kars, A. Kolig, Alfred Kubin a Moritz Melzer. Předsedou skupiny se stal Max Kopf, sekretářem O. Kletzl, jehož později ve funkci vystřídal Ludwig Püschel. Členské výstavy se konaly každoročně v letech 1929-1937 vždy na konci roku v místnostech Krasoumné jednoty v Pštrosově ulici v Praze. Během let jako hosté zde se skupinou vystavovali Rudolf Fleißner, E. Nemes, Paul Klee (v r. 1936) a Oskar Kokoschka (v r. 1937). Prager Sezession byla nejvýznamnější německá umělecká skupina u nás. Ačkoliv byla podle stanov přístupna pouze „německým umělcům, občanům československým", nikdy neprosazovala národní zájmy svých členů. Jediným závazným kritériem jí byl svobodný umělecký výraz. Tento postoj si dokázala uchovat až do svého zániku po Mnichovu. K tomu více in: Nová encyklopedie..., s. 642; Původní význam pojmu Secese nebyl umělecký, ale morální. Vzdělancům odchovaných na příkladech antických dějin a kultury byl znám především jako secessio plebis, příběh snad první politické stávky v dějinách lidstva, vyprávějící o tom, jak se římský lid, nespokojený s vládou patriciů vystěhoval na Svatou horu a vrátil se do města, teprve když byly splněny jeho požadavky. Pro občanský slovník 2. pol. 19. st. zpopularizovala pojem secese jedna z nejdiskutovanějších událostí doby, americká občanská válka, kdy byly jižanské státy, odtrhnuvší se od Unie, v novinářském žargonu označovány jako Secesie. Na tomto základě byly potom v 90. letech pojmem secese pojmenovány i nové spolky mladých umělců, které po příkladu francouzského Salónu nezávislých se snažily zjednat právo veřejného projevu pro nekonvenční umění skupinovým vystoupením. Tak byla založena již v dubnu 1892 Secese v Mnichově, která jako prvořadé umělecké středisko 19. st. vytvořila také vyhraněné předpoklady k rozporu mezi starým a novým. Časopis Jugend, vydávaný zde od r. 1896, povzbudil významně nové umělecké snahy v celé střední Evropě. R. 1897 se ustavila další Secese ve Vídni a o rok později byla založena Nová Secese v Berlíně, kde byla půda horká již od počátku desetiletí ve srážkách nového uměleckého cítění s despotickými zásahy císařského domu. Události kolem Munchovy berlínské výstavy v r. 1892 ostatně ukazují, že data založení jednotlivých spolků nebyla samotnými počátky secesního hnutí v jednotlivých místech, ale jen vyjádřila historický moment, kdy tam byla mladá generace natolik světonázorově a umělecky připravena, že mohla přikročit k organizované činnosti a pocítila nutnost vstoupit do veřejného kulturního dění jako samostatná jednotka. Totéž ukazuje nejvýznamnější seskupení české mladé umělecké generace, Spolek výtvarných umělců Mánes, jenž vznikl ze studentského Sdružení, založeného již r. 1887. V samotné polovině 90. let výrazně ožila jeho činnost, která získala r. 1896 vlastní kritickou tribunu v časopise Volné směry a od r. 1898 prověřovala soustavnou výstavní činností základní orientaci české národní výtvarné kultury. Ačkoli se umělecké zaměření jmenovaných spolků již od počátku dosti lišilo, stal se jim pojem secese společným pojítkem, vyjadřujícím obecný nárok na umělecké sebeurčení a svobodu. Konkrétním motivem založení secesí byla ve všech případech nespokojenost s tehdejší výstavní praxí. K tomu více in: P. WITLICH, Česká secese, Praha 1982, s. 7-8; Spolky, které si do názvu dávaly SECESE, nechápaly tento pojem jako umělecký sloh známý pod pojmem secese, ale chápaly tento pojem z hlediska morálního. Proto také název Prager Sezession (Pražská Secese) nechápali jeho členové ve smyslu secesního slohu, ale jako výraz svobodného vyjadřování. Za války byla proto také činnost Prager Sezession ukončena.
6) Vyvrcholením těchto nacionalistických snah Metznerbundu byla v roce 1944 výstava v Praze k 25. výročí trvání. Událost se stal přehlídkou bezduchosti a nekreativnosti fašistické ideologie.
7) Katalog výstavy: „Umělecká výstava ve Frýdlantu v Č. (Díla umělců naší vlasti), 17. června až 1. července 1934". Dep. Galerie výtvarného umění Litoměřice, český překlad osobní archív autora. (Název katalogu v českém překladu V. Valty). Zde uvedeno také vedení výstavy: Josef Pfeifer-Fried, malíř a grafik, Frýdlant v Č., Karl Decker, akademický malíř, Frýdlant v Č.; Jury: Akademický malíř prof. Dominik Brosik, Jablonec n. N., akademický malíř a sochař Viktor Eichler, Liberec.
8) Sudetští Němci, jako politicky vymezitelná a vědomá společenství, existují navenek zhruba tak dlouho jako myšlenka Československého státu. Ne déle!
9) Dominik Brosik, Karl Decker, Viktor Eichler, Franz Engler, Eduard Enzmann, Ervín Görlach, Adolf Götzl, Hildegard Grüger, Eduard Franz Heintschel-Heineg, Ludwig Hujer, Rudolf Karásek, Karl Kolaczek, Wilhelm Johannes Krik, Hans Kühnel, Max Lehmann, Erich Lux, Erwin Müller, Josef Pfeifer-Fried, Rudolf Prade, Rudolf Prokop, Heinrich K. Scholz, prof. Rolf Schlindenbuch, Frida Sieburger, Hugo Stegmüller, Karl Stasni, Inge Thiele-Peschka, Raimund Wiese, Prof. Ernst Seiboth.
10) V katalogu je o W. F. Jágerovi uvedeno: „Narozen 1861 v Rynolticích u Frýdlantu v Č.; zprvu byl učitelem, od r. 1891 se zcela věnoval umění. Umělecké vzdělání na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni a na Akademii výtvarného umění v Mnichově pod Adolfem Holzelem, dále studijní cesty do Paříže a Itálie. Jeho obrazy byly zastoupeny na nejpřednějších výstavách doma i v zahraničí, jeho práce vlastní Moderní galerie ve Vídni i v Praze. Byl členem Vídeňské secese, dále prvního Výtvarného spolku Francie a Metznerova svazu. Jager zemřel 1928 v Raspenavě u Frýdlantu v Č." Vystavené obrazy byly zapůjčeny ze soukromého vlastnictví.
11) K tomu více in: Nová encyklopedie..., s. II. díl, s. 856-857; V katalogu je mj. uvedeno, že je řádným členem Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, kurátorem Moderní galerie v Praze a členem Znaleckého kolegia pro autorská práva v oblasti výtvarného umění a členem Úřadu pro zemské památníky (Landesdenkmalamt-Zemský úřad pro památníky?); byl vyznamenán rakouským císařským řádem Železné koruny. Jeho nejznámější díla: Kristus před Ahasverovým domem. Ukřižování, Procesí na Sicílii, Sklizeň žita v Sabině, Helena, Žena a rytíř, Hrdinové. Prof. Thiele působí v současnosti ještě mezi svými žáky jako velmi vážený učitel na pražské Akademii.
12) O. Fürstmann, Kriegerbenkmat in Leitmeritz, Deutsche Heimat, Jh.3, Nr. 6, 1927, s. 351.
13) K tomu více in: P. TOMAN, Nový slovník československých výtvarných umělců (A—K), I. díl, Praha 1947, s. 517. Dále jen Toman.; Kniha o Liberci, ed. R. Karpaš, Liberec 1996, s.208, 282, 328, 452.
14) J. WOLF, Große sudetendeutsche Kultur-und Kunsteschau ín Friedland anläßlich der Wallenstein-Gedenkfeierlichkeiten, Deutsche Heimat, Jh., X., Nr. 4, 5,1934, s. 162-173 a 207-219.
15) Rudolf Herbert Schlindenbuch (nar. 2. 11. 1877 v Písku - ?), absolvent pražské Akademie, žák Bromseho a Thieleho, pražský malíř a grafik. K tomu více in: TOMAN, II. díl, s. 425.
15) Anonym, Gedenkplakette zur 700 - ]ahrfeifer in Leitmeritz, Deutsche Heimat, Jh.III, Nr. 6, 1927, s. 345.
16) Ibidem.
17) Životopisné údaje převzaty z Leitmeritzer Heimatbote. Autorovy byl zaslán opis strany 23 bez udání čísla a roku vydání tohoto časopisu vycházejícího ve Fuldě. Dále jen Leitmeritzer Heimatbote.
18) Adalberti Platz (Vojtěšské náměstí) se jmenovalo podle kostela sv. Vojtěcha v předměstí Zásada. Na zídce při vtoku Pokratického potoka pod zem stála na tomto náměstí lidová plastika sv. Vojtěcha, dnes nově zrestaurovaná a deponovaná dočasně v Domě kultury. Vojtěšské nám. je prostor mezi bývalými ulicemi Křížová, U studně a Čs. armády. Po výstavbě sídliště Litoměřice-střed v r. 1983 (Někdy je označováno jako sídliště Zásada) ve své podstatě zaniklo včetně ulic U studně a Čs. armády, která byla přerušena novým sídlištěm a dnes začíná až na křižovatce směrem do centra k Pekařské ulici. Přes křižovatku na ni navazuje směrem z města Liškova (dříve Dimitrovova). Na této křižovatce po levé straně ulice Na valech, která jako Mrázova pokračuje z města směrem na Ústí nad Labem, bylo Pechwitzovo kamenictví. Provozovna včetně staré budovy je zde dodnes a je zde i nadále provozováno kamenické řemeslo.
20) Leitmeritzer Heimatbote: Syn F. K. Pechwitze Henrich se narodil v r. 1937 v Litoměřicích a působil jako samostatný architekt ve Veitshöchhiemu. Jeho specializací byla barva v architektuře. Od konce 70. let byl členem Salzburského semináře pro barvu a životní prostředí, přes 20 let pedagogicky působil jako docent v řemeslnických mistrovských kurzech a ve výuce techniky stavebních povolám na odborné vysoké škole Wurzburg-Schweinfurt a při 2x ročně konaných salzburských seminářích pro barvu v okolí Salzburku (IACC - International Association of Colour Consultans).

Metznerův svaz (Metznerbund)

person	born	note
Doskočil Oldřich	29. 8. 1946