Galerie Labyrint 31

subtitle: Karel Nepraš
author of the text: Karel Nepraš, Pavel Zadražil, Joachim Dvořák
page: 29-32
imprint date: 1996
type of document: Subordinate Document
the number of reproductions: 7 b
language: czech
parent document: Labyrint revue,

notes:
-
Narodil se 2. dubna 1932 v Praze. Studoval u Praze na Keramické škole (1948-1951) a na Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru prof. Jana Laudy (1952-1958). Od roku 1991 je profesorem na pražské AVU. Byl spoluiniciátorem skupiny Šmidrů (od pol. 50. do konce 60. let) společné s malíři Bedřichem Dlouhým a Jaroslavem Vožniakem a hudebním skladatelem Rudolfem Komorousem. Roku 1963 založil s malířem Janem Steklíkem výtvarné sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, které s přestávkami rozvíjí svou činnost dodnes. Nepraš uspořádal kolem třiceti samostatných výstav a účastnil se více než sedmdesáti skupinových výstav a několika symposií (doma i v zahraničí). Je zastoupen mj. ve sbírkách Národní galerie v Praze, Musée ďart moderne v Paříži, v Museu Bochum, v Library of Congress Washington, v Muzeu Sztuki v Lodži, v Galerii hl. m. Prahy a v téměř deseti regionálních galeriích v ČR. Pravidelně ilustruje měsíčník Přítomnost. Připravuje několik nových výstav, v roce 1997 se představí např. v Liberci a na velké expozici spol. se Sopkem a Steklíkem ve Zlíně. Žije a tvoří v Praze.

Obohatilo naše české sochařství - od dob Gutfreunda - evropské či světové výtvarné umění?
Přiznejme si, že války a bolševismus nás uzavřely před světem a absence kontaktu spíše vyvolala snahu se světu vyrovnávat. Potom lze těžko něco ovlivňovat. Myslím si, že z Čech se nedalo ovlivnit nikdy nic. Vždycky si fandíme, jak jsme dokonalí…

A co ovlivňuje Vás? Trh s uměním, televize…?
Do smrti už budu odříznut od výtvarného života v kapitalismu, kde těžko rozeznáte kšeft od umění. Mechanismus současného trhu neznám a navíc mám vážné obavy, že je ovládán tiskem, I v našich špičkových galeriích se často něco pouze veze. A televize? Nesleduji ji, nemám čas. Raději se soustřeďuji sám na sebe. Zvenčí už žádné podněty nepřicházejí - já už je taky nepotřebuji, stejně bych to neuměl využít (smích). Pravda je, že pro TV NOVA připravuji jednu plastiku, jejíž součástí bude televizní obrazovka.
Smyslem je, že člověk chce něco vytvořit. Jestli s tím půjdu na trh nebo ne, je druhotné. Souboj o tu pomyslnou přední příčku mi připadá směšný! Jistě, i já sám jsem chvíli běžel, jenže běh nikdy není přímý, každý má jiné podmínky a jaké pak tedy soutěžení…

Není spíše problém v tom, že moderní umění trpí nesrozumitelností?
Autoři hledají za každou cenu nové a nové formy a zapomínají přitom, že hledat musí především sami v sobě. Současné trendy mají různé literární významy a bez obsáhlých katalogů jsou těžko pochopitelné. Jsem ale veskrze tolerantní a většinu projevů moderního umění respektuji.
Jako mladý kluci jsme chodili na koncerty soudobé vážné hudby. Do naší skupiny patřili skladatelé Rudolf Komorous, Honza Klusák a pozdější dirigent Libor Pešek, můj spolužák z obecné školy. Chci říci, že tu - i tehdy většině lidí těžko srozumitelnou - hudbu jsem byl schopen vnímat právě proto, že mi ji podal kamarád. A tak je to i ve výtvarném umění. Znáte-li legendu, můžete dílo lépe pochopit.
Jmění se musí ukazovat a výtvarníci - na rozdíl od zlodějů - na sebe pozornost upoutat chtějí. Problém současných galerií je spíše ten, že po bujaré vernisáži na výstavu už nikdo nepřijde.

Co potom říkáte svým studentům na AVU?
Vývoj v naší oblasti není naštěstí tak rychlý. Spíše je učím sochařským pojmům, a také tomu, že výtvarník není závodní kůň. Může být sice v nějaké stáji, ale nesmí se zároveň obávat zkoušet jiné věci. Já jsem kupříkladu s architektem Kupkou realizoval patníky a schodiště před Lichtenštejnským palácem na Malé Straně, a nepovažuji to za něco - pro výtvarníka - podřadného.

V první polovině 60. let jste vytvořil sérii soch, kterou lze nazvat Kafkovským cyklem (Zámek, 1963; Portrét Řehoře Samsy, 1964; Plastika, 1965). Předcházely těmto pracem další variace na duchovní, myšlenkový svět Franze Kafky?
Do Kafkovského cyklu patří především kresby z let 1958-1963. Kafka mi zprostředkoval niterný zážitek - jeho knihy byly úžasně popisné a já si dovedl živě představit prostředí, kde se odehrávají. Soustředil jsem se na vnitřek a z toho vznikla odpovídající forma. Také jsem několik jeho knih ilustroval.

Do českého sochařství 20. století jste přispěl groteskně podaným tématem Sněhurka a sedm trpaslíků. O co jde?
Navazuji vlastně na trpaslíky Kurta Gebauera. Jde o vzájemně propojenou skupinu osmi soch, v níž má svou důležitou roli voda. Jako první mne napadla litinová Sněhurka a sedm trpaslíků č. 1; byla vystavena v Sovinci a později v Itálii (r. 1992) na expozici současného českého a slovenského výtvarného umění. Ovšem jako první vznikla Sněhurka a sedm trpaslíků č. 2 - v roce 1988 -, vystavená ve Vojanových sadech. Třetí verzi z roku 1993 jsem předvedl např. v Mánesu a ve Špálově galerii. Verzi čtvrtou - z bílého porcelánu - mám v žižkovském ateliéru.
Litinová Sněhurka (č. 1) ve mně vyvolává představu nevěsty, kolem které je sedm pracantů-makáčů. Sněhurka je tady sprcha. Ve třetí verzi je zase opačný princip. Sněhurka dodává vodu: je to roura a možná jí udělám nad hlavou korunku. V této variantě jsou trpaslíci zdvojení. Uvnitř siluetní figury je menší trpaslík, coby plovák, myšlený jako duše. V porcelánové verzi č. 4 vodu nahrazuje elektrický proud.

Jaký osud čeká na rozměrné objekty, které od vás nikdo nekoupí?
Nikdy jsem nebyl v tak příznivé finanční situaci, abych dělal velké plastiky (úsměv). Zvykl jsem si na rozměr životní figury, a pokud máte na mysli třeba Sněhurku a sedm trpaslíků - jedna verze je ve sbírce Národní galerie na Zbraslavi, druhá je uskladněná v kotelně Galerie výtvarného umění v Lounech a třetí - dlouhá 10 metrů - leží po částech rozebraná na zahradě vedle mé chalupy. Výhodou je, že většinu věcí sestavuji z montovaných dílů, a ty lze klidně složit do kouta. Nevýhodou je, že za dva roky už nevím, co k čemu patří.

Zajímají vás ostatní materiály, např. plasty?
Naučil jsem se stavět sochu zevnitř ven, tzn. nárůstem. Sochy vnímám trochu jako architekturu, a proto se mi v nich objevují i prvky technického charakteru. Mechanika v soše mě dráždí. Jde o niternou potřebu ztvárňovat určité vjemy. Naopak plasty jsem dlouho pohrdal. Prostoupily však celou naši civilizaci, a tak se nutně musely dostat i do umění, které civilizaci nějakým způsobem opisuje nebo komentuje. Plasty jsme dlouho vnímali jako náhražku a dnes jsou svébytným materiálem.

Váš červený Velký dialog (1966), vystavený ve stálé sbírce moderního umění ve Veletržním paláci, patří k sérii soch prostoupených tématem dialogu. Proč právě toto téma?
Člověk vede neustálý dialog a často zůstává neschopnost se domluvit. Tyto sochy ale nemají politický význam, mě bolševici
neovlivnili, žil jsem mimo. Mnozí lidé mají schopnost intrikovat, já ji nemám. Obvykle se s těmito lidmi dostanu do konfliktu -„dialogu", a ten se dostane do formátu sochy, která je i dialogem se mnou samým. Tyto sochy dialogů jsou stavěné částečně ze šrotu - kovového odpadu, což pro mne není typické. Vznikla v nich potřeba zdůraznit dialog, proto jsem užil motiv zmnožených hlásičů-trychtýřů.

V 60. letech jste patřil k nejvýraznějším českým sochařům. Když vás po srpnu 1968 postupně ze všeho vyřadili, nechtěl jste z Československa odejít?
Je pravda, že jsem byl od 70. let úplně „mrtvej" a za 13 let neudělal jedinou sochu, ale nelituji toho. Nebyl bych dobrý emigrant. S bolševikem jsem se nikdy neuměl na ničem dohodnout, a tak jsem zaspal i dobu tání v polovině 60. let, kdy ostatní jezdili po Evropě a budovali nejrůznější kontakty. Počátkem 80. let mne rozpumpoval Sopko, který mne „dotáhl" na jednu výstavu a přinutil tak zase dělat.
Dnes mám velký rozptyl, spoustu povinností vůči blízkému okolí a také už jde všechno pomaleji. Čas klidně pracovat nacházím pouze o víkendech. Jezdím do lounské porcelánky a něco si tam klohním. Protože jedna z mých vlastností, jež převažuje ostatní, je lenost, mám to někdy tak daleko, že odjedu do Loun a tam si jen tak povídám s kolegou keramikem Ivanem Jelínkem. Potom zajdeme k Pumpě na pivo nebo víno a druhý den se vrátím do Prahy. Když chci tvořit, musím se na všechno ostatní vykašlat.

Hovořili jsme o ovlivňování.
Vaše žena, Naděžda Plíšková, je výtvarnice...
Dnes je spíš literátkou než výtvarnicí. Já si myslím, že jsem jí nebyl nikdy ovlivněn. Ale v životě si člověk často něco namlouvá. Ostatně, když s někým žijete 40 let, nějak to na vás asi působí.

Jak to bylo ve skupině Šmidrů?
Ano, to byla otázka ovlivňování. Někdo přišel s něčím novým a druhý to bezelstně přijmul za své, jako že to patří nám všem. Někdo vám tak mohl nevědomky nastavit výhybku ve vašem vlastním vývoji. Dnes skupiny, domnívám se, nahrazují „okruhy kolem galerií".
Šmidrové, než se rozpadli, pořádali nejrůznější akce. Výhonků Šmidřích aktivit se pak chytali jiní a zpravidla původní záměr rozvíjeli svým způsobem dál lidi, které jsme už neznali. Psali jsme knihy, měli dechovku, pořádali koncerty a výlety, a přestože neuměl nikdo bruslit, založili jsme i hokejový klub Paleta vlasti. Jakmile se však blížila nějaká výstava, vynořily se v každém spodní proudy, došlo k těžkým rivalitním sporům a já, protože jsem to nechápal, to vždycky odnesl. Když Jan Kříž dotlačil k vydání knihu „Šmidrové", bylo už všechno pryč.

A jak se realizuje „Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu"?
Křižovnická škola má dvě podoby. Buď jsem to já společně se Steklíkem, nebo jde o širší volné seskupení (Jirous, Sion, Brikcius, Peťák a další). V době, kdy se nic nesmělo, se projevovala uměním akce. Objednali jsme např. autobus a hudební těleso Sen noci svatojánské band provedlo svou verzi skladby Vltava. Byla to povedená akce, jeli jsme skoro od pramenů Vltavy (tím autobusem) až k soutoku s Labem. Vždycky jsme někde zastavili a hráli a pili a radovali se…
Dnes se realizujeme tak, že ještě žijeme.

Co byste si přál, aby se stalo s vaším dílem, až tu nebudete.
Po mé smrti je mi to fuk. Dostane to dcera, jenže ta bude stát před problémem, že zdědí hromadu šrotu, za který navíc zaplatí šílený daně. A nebo to mohu věnovat nějaké galerii…
Nevím. Tvůrce i divák jsou nevyzpytatelní.