Výchova vkusu, jedna z cest k výtvarnému umění

type of document: podřazený dokument
parent document: Lidová kultura
imprint date: 1946
the number of reproductions: 6 čb
language: český

notes:
Malíř Emil Filla napsal před lety do Volných směrů pozoruhodnou úvahu, v níž ukazuje, jak každá epocha výtvarného vývoje byla spjatá s jistým způsobem vidění, což vyžaduje od diváka odpovídající dávku úsilí, jisté uzpůsobení oka tak, aby vidělo výtvarné dílo očima, jimiž je nazíral jeho tvůrce.
Svou úvahu uzavírá autor slovy: Vidět správně díla starých věků a zároveň správně i současných umělců jest výsledkem velkého kultu oka. Oko, tento nejmocnější nástroj poznání, musí se cvičit a učit znát, poznávat a má se učit zvláště tam, kde jeho funkce byla zanedbána, zmechanisována a zkažena.
K tomuto velmi správnému názoru je nutno jen dodati, že výtvarné umění jako jedna z mnohotvárných složek uměleckého úsilí, vyrůstá z celkových poměrů hospodářských, politických, kulturních, ze souhrnu podmínek, které vytvářejí "duch doby", a že je třeba v těchto podmínkách a jejich změnách hledati klíč k umění, výtvarné nevyjímaje.
K tomu, kdo upřímně miluje výtvarné umění a kdo jim chce opravdově proniknouti, se tak ukazuje cesta k poznání. Touto cestou se též musí brát výtvarná výchova, ať je svěřena komukoliv.
Soustavná výchova plní svůj úkol jen zpolovice, jestliže se divák sám neujme sebevýchovy, a to právě po oné stránce, na niž poukazuje Filla ve své úvaze — jestliže nebude pěstovati svůj zrak a úměrně s ním rozvíjeti svobodně svůj vkus.
Výtvarná výchova je schopna dát divákovi vodítko, které si může ověřit v galerii, žel to, aby za něj vykonávala onu "práci oka", je nad její síly. Nestačí také, aby se divák uspokojil jedinou návštěvou galerie. Poučen v theoretických otázkách musí znovu a znova chodit před vystavená díla, učit se v nich číst, hledat a objevovat. Cvičit své oko stále větší pohotovosti a dokonalosti vidění. Nejen to, divák musí sledovat i vývoj živého umění, hledat a tvořit si měřítko, obklopovat se ve svém okolí dobrými obraz, sochami, vkusně provedenými předměty — vytvářet si potřebu býti jimi obklopen.
S tím souvisí i otázka odstranění všeho nevkusu, kterého nacházíme ještě přemíru ve všech koutech našeho společného obydlí.
Je pravdou, že provedení těchto plánů naráží dosud na celý soubor překážek rázu materiálního, které mají své kořeny v poměrech sociálních, společenských (otázka bytová, otázka nákupních prostředků, relativně vysoké ceny uměleckých předmětů atd.) — avšak radikálně prováděná, a doufejme, že neumdlévající úprava těchto poměrů vyvodí v nejbližší budoucnosti na podkladě naší pracovní intensity i příznivější podmínky pro tyto potřeby.
Jde o to, aby všichni ti, kdož jsou povoláni říditi věci kultury, kulturní referenti a s nimi spolky, výtvarní umělci a theoretikové dbali svých úkolů, aby využili všech výchovných příležitostí a dbali ve svém okolí nejvyšší míry vkusu.
V závodech, klubech, kantinách, společně užívaných místnostech, je třeba udělat pořádek. Vyčistit nejen knihovny od barevného škváru, ale smésti se stěn všechen nevkus, který křičí při nejmenším stejně hlasitě jako brak literární.
Heslem roku 1946 budiž: Do každého závodu, dílny, kanceláře dobrá kresba, dobrá grafika. Jestliže je dostatek prostředků — i dobrá malba! Pryč s veškerým výtvarným nevkusem!
Tím splníme i dluh výtvarným umělcům, kteří byli do nedávné minulosti poměry nejvíce tlačeni ke zdi.
Sekce, která byla zřízena při kulturní komisi Ústřední rady odborů pro odbor výtvarného umění, poskytne závodům odborné rady: Lidová kultura poskytne vodítko k výtvarnému umění těm čtenářům, kteří nemají za daných podmínek možnost seznámiti se se základními problémy tohoto umění tím, že bude na svých stranách soustavně otiskovati dějiny výtvarného umění s ukázkami typických prací od dob nejstarších po dobu současnou — a to v souvislosti s příslušnými poměry materiálními i ideologickými a jejich proměnami a revolučními zvraty, které je provázely.