Vítám vás na výstavě Jiřího Šalamouna...

type of document: text
imprint date: 2012
number of page: 3
dimensions [mm]: 297 x 210
language: český

notes:
-
Vítám vás na výstavě Jiřího Šalamouna, kterou - jak už se stalo téměř každoroční tradicí - připravilo pro Muzeum hrnčířství občanské sdružení Archiv výtvarného umění. Výstavy pořádané Archivem v Kostelci vždy nějakým způsobem souvisí s našim městem, vloni to byly grafiky a knihy Adolfa Borna, který má ve Svatbíně (vsuvka pro přespoláky - Svatbín je částí Kostelce) chalupu. Co ale má s Kostelcem nad Černými lesy společného Jiří Šalamoun? Existují v jeho životě a tvorbě nějaké silnější vazby? Když jsme se včera o tom v Praze bavili, tak Jiří Šalamoun říkal, že v mládí do Kostelce jezdil na motorce. No, dobře - a co dál? Ilustroval například knihu Oty Hofmana Pan Tau a tisíc zázraků, a Ota Hofman je naší regionální osobností. A dál? V Kostelci nad Černými lesy léta téměř ve skrytu pobýval Václav Bedřich, režisér animovaných filmů, který oživil asi nejznámější postavičku Jiřího Šalamouna Maxipsa Fíka. Možná vás napadnou jiné souvislosti, myslím ale, že nemá smysl po nich dál pátrat. Umění Jiřího Šalamouna vychází z české tradice, inspiruje se tvorbou českých loutkářů, vysokou i pokleslou literaturou, klasickými díly i kramářskými písněmi, je světové - tedy patří všem.
Při přípravě naší výstavy - abychom v celistvosti představili Šalamounovo grafické a knižní dílo, potřebovali bychom prostor nejméně desetkrát větší - jsem si uvědomil zajímavou věc. Měl jsem, zřejmě jako většina z vás, pocit, že jeho tvorbu docela znám, že vím, čím se Jiří Šalamoun zabývá, že tuším, co vytvořil - a zjistil jsem, jak jsou mé vědomosti chatrné a neúplné, jak je Šalamounovo dílo rozsáhlé a mnohovrstevnaté, plné tajemství, zjevných i skrytých odkazů, jak nám s věcným a krutým humorem rozšiřuje chápání a prožívání světa, každodenních banalit i zlomových událostí. O tom všem, i o dalších věcech, ale už psali - a napsali lépe, než bych svedl já - jiní, například Jaromír Zemina.
„Šalamounovy ilustrace jsou mi blízké již pro radostné rozkošnictví, které z nich stále cítím, pro autorovu neúnavně vynalézavou rozkoš z chuti čar a ploch, tvarů a barev, z kontrastů černí a bělí, z jemné rozmanitosti šedí, z rozdílné tvrdosti tužek a pružnosti štětců, z drsnosti, hebkosti nebo hladkosti papíru - pro duchaplné labužnictví, jež miluje rafinované směsi, ale nikdy neztrácí zdravý smysl pro chuti základní, pro labužnictví v němž se spojuje kultivovanost s jadrností."
Také jsem chtěl, aby výstavu zahajoval někdo povolanější, ale Bohuslav Holý je vážně nemocný, a další znalec Šalamounova díla, historik umění Jan Rous, je právě v Neapoli.
„Každá z mnou ilustrovaných knížek," řekl Jiří Šalamoun v roce 1981 na sympoziu Bienále ilustrácií v Bratislavě, „měla samozřejmě řadu nedostatků (jak jinak), o kterých se nechci šířit - ale měly většinou jednu společnou vlastnost byly to svým způsobem jasně prezentované možnosti přístupu k ilustrováni knihy, kresby skromně si vědomé, že interpretují většinou jen jednu složku literární předlohy, obvykle asi tu mně osobně a momentálně nejbližší.
Ať už to byl Poslední Mohykán, s celou škálou všech možných ilustračních i technických přístupů v encyklopedizující příloze na konci knihy, nebo pestrý korpus Dickensovy Kroniky Pickwickovců, pestrobarevné miniaturizující ilustrace Saroyanovy povídky Tracyho tygr, celostránky na lidovou černou notu pohřebního průvodu německého Glabrieder, všechny, myslím měly tuto někdy bohatší, někdy užší jasnou jednotu zvoleného přístupu. Kresby k Hobitovi naproti tomu trpí rozpolceností, neskromnou snahou postihnout zároveň několik skoro protichůdných tendencí: jednak celkovou koncepci cesty trpaslíků za peněžním svatým grálem, ve formě panoramatického pohledu na celkový sled událostí, jakési tapiserie z Bayeux, táhnoucí se jednotně vedutovým způsobem v přehledném profilu celou knihou, přičemž se zároveň pokoušejí vychutnat
poznámkovým, okrajovým způsobem drobnomalebných marginálii-
záznamů, jakéhosi palubního deníku výpravy, volně
roztroušených po knize, možnosti drolerií pozdně středověké
knižní malby." – Nevím, kdo z našich výtvarných umělců dokáže
tak jasně definovat svoji tvorbu? Jiří Šalamoun se totiž
stejně dobře vyjadřuje nejen výtvarnými prostředky, ale i
slovy. V letech 1978 až 1982 napsal sbírku autoterapeutických
básniček. Báseň Hů - hů - hů! věnovaná Modestu Musogorskému je
- jako všechny dobré básně – stále aktuální, obecně platná.
Nějaký cizí voják se pere v podzámčí s drakem.
Jsem zvědav,jak tohle dopadne!
Jiný na bílém koni tahá se
s žebrákem na cestě o něčí pláštík.
No jak tohle zas dopadne.
Na poušti se lvem a knížkou v popředí
stařeček bije se divoce kamenem.
Heleďte - to může taky špatně dopadnout!
Vlevo je palouček. Nějací lidé se plačky
s kýmsi či čímsi snad navždycky loučí.
To zase něco nejspíš špatně dopadlo!
Na schůzi kněží ten v černém asi
zbytečně cosi chce zřejmě namítat.
Takový nápad: jak tohle může sakra
zas dopadnout - no řekněte!
V šeru starého pokoje jiný nešťastník
ve spěchu sbohem dává rodince. Never more!
Zřejmě ještě teď v noci odjíždí nahonem s četníky.
No nechci vidět, jak tohle dopadne!
Kdo to tam na rohu předměstské uličky
čte cosi ve světle lucerny?
A zač asi tenhle dostává stříbrné hodinky?
Poslyšte, vážně - to určitě všecko
zas špatně dopadne!

Vítám vás na výstavě Jiřího Šalamouna...

person	born	note
Hůla Jiří	7. 6. 1944