foto - Petr Jedinák

Galerie H

type of document: podřazený dokument
parent document: Metropolitan
imprint date: 1991
portrait photography: 1 čb
other photos: 1 čb
page: 8
language: český

notes:
-
O nekonformní galerii v Kostelci nad Černými lesy jsem se doslechl už dřív — její proslulost v polovině osmdesátých let rychle překročila rámec regionu. Patřila k těm neoficiálním aktivitám, které lidem za totality pomáhaly svobodněji dýchat a žít.
S Jiřím Hůlou jsem se setkal ve Spálené ulici, kde vystavoval svoje práce v rámci výstavy Osm z Kruhu. K rozhovoru jsme se ale sešli v Kostelci, v krásném a dokonale vkusném prostředí domu a adaptované stodoly — galerie.

Odkdy se datují začátky Galerie H?
V roce 1974 jsem se po dvanácti letech vrátil domů do Kostelce. Bratr Zdenek je malíř, vystudoval Akademii výtvarných umění, měl z let studií celou řadu přátel a spolužáků — výtvarníků, snažili jsme se dál poznávat současné výtvarné umění. Brzy jsme zjistili, že nám všem především schází prostor, kde by se lidé mohli setkávat, konfrontovat svou práci, chyběly vzájemné informace. A my jsme doma potřebný prostor měli…
To ale všechno vznikalo postupně. Vlastní galerie je vybudovaná ze staré stodoly, kterou jsme uvnitř po částech přestavěli. Ze začátku nebylo jasné, jaký bude výsledek, adaptace se logicky vyvíjela, přímo organicky rostla. Brzy nás napadlo, že by nám mohli pomoci naši kamarádi výtvarníci.

Tak došlo k „realizacím“?
První realizace — hlavní prostor galerie — vznikla v roce 1983. Jejím autorem je sochař Jiří Beránek. Pracoval na ní čtyři měsíce a domnívám se, že je to jeho nejlepší, dodnes nepřekonané dílo. Je to celá podlaha z masivních dubových fošen, spojených dřevěnými vlaštovkami, vysoký sloup, který odtud vyrůstá. Potom jsme v realizacích pokračovali a v celém objektu je jich devět. Vytvořili je — Vladimír a Kurt Gebauerovi, Olga Karlíkova, Václav Vokolek, Josef Krupka, Pavel Mühlbauer, Jiří Žlebek, Pavel Rudolf.

Kdy začaly první výstavy?
Především, u nás se nikdy, kromě předávání realizací, nedělaly výstavy samostatné. Zájemců bylo tolik, že by se těžko vybíralo. Výstavy byly společné, konfrontační. A protože jsme chtěli mít nějaké měřítko, začali jsme vypisovat témata.
První zadání byly krabičky. Z litvínovské továrny Dehor jsme získali polotovary rozkládacích košíčků na šití. Rozdali jsme je výtvarníkům s tím, že s nimi mohou udělat cokoli, jenom ne spojovat do vyšších celků. Akce se v roce 1983 zúčastnilo 36 autorů. Další zadání jsme většinou vymýšleli sami. Některé výstavy byly legendární, jiné se proslavily méně. K těm nejznámějším patřila Barevná socha (1985), zúčastnilo se jí čtyřicet autorů, nebo Velká kresba (1984). Čtyřverší, to byl přesah do literatury, výstavami Setkání — mikrosvět nebo Setkání — vesmír, připravovanými s dr. Jiřím Grygarem, jsme hledali styčné body mezi výtvarným uměním a vědou.
Některá témata byla odlehčenější, hravá, kupříkladu Velikonoce — kraslice, velikonoční vajíčko; řadu akcí jsme udělali společně s dětmi. Mně se líbil Záznam o činnosti — přehlídka věcí, vzniklých během výtvarné činnosti jaksi mimoděk, třeba by to mohla být malířova paleta. Jsou to předměty, které ledacos zajímavého vypovídají o tvůrci i o způsobu jeho práce. Řada vystavujících poslala pozoruhodné exponáty. A navíc to byla výstava charakteristická pro atmosféru celé naší galerie. Vždycky jsme cítili, že hranice mezi uměním a „neuměním“ je měkká. Jako u nás ve stodole. Kde končí dvůr a kde už je galerie? Kde začíná umění? Záznam o činnosti rozšířil mnohým výtvarníkům jejich výrazové možnosti.

Jak se kolegové vypořádávali se zadáními? Nepřipomínalo jim to úkolové akce, společenskou objednávku?
Některým samozřejmě ano. Plno výtvarníků to ale naopak inspirovalo, vytvořili něco, co by bez zadání nikdy neudělali. Typickým příkladem je Vladimír Gebauer. Díky „krabičkám“ začal soustavně tvořit objekty, barevné kresby formátu A4 a kompozice na motivy „dablovek“.

Kolik jste v Galerii H uspořádali akcí?
Vletech 1983-1988 jich bylo kolem čtyřiceti. Od roku 1986 se klima ve společnosti i ve výtvarném umění začalo zřetelně uvolňovat. Objevovaly se jiné možnosti, a lidé odcházeli. Když jsme v roce 1988 uspořádali jubilejní výstavu Pět let Galerie H, nepřijel téměř nikdo… Vystavovalo u nás celkem asi tři sta autorů.

Slyšel jsem o vašem archívu. Jaká je jeho historie?
Vznikl v roce 1984 jako důsledek ostatní činnosti. Začínaly se mi hromadit katalogy, pozvánky, plakáty, texty, příležitostné tisky, fotografie, diapozitivy. V tu chvíli má člověk tři možnosti. Buď to všechno vyhodí, nebo nechá na hromadě, nebo se pokusí ten chaos uspořádat, vytvoří nějaký systém. Rozhodli jsme se pro třetí variantu. Zároveň jsem napsal výzvu, informaci, že byl založený studijní archív Galerie H a text jsem posílal výtvarníkům, galeriím a výstavním síním v republice. Ohlas byl nic moc, ale materiály dál přibývaly a dnes je v archívu kolem 15 000 katalogů. Donedávna jsem to všechno zpracovával ručně, rozepisoval údaje na kartotéční štítky. V současné době přecházíme na počítačovou registraci, bez které už je taková práce zcela nemožná. Nalezli jsme i sponzora. Počítač, tiskárnu i programové vybavení poskytla Galerii H obchodní firma Evropa.

Jak je archív veden?
Přísně nevýběrově. Zajímá nás jen časové omezení — tj. od roku 1939 až do současnosti. Galerie H, výstavní činnost ani archív nebyly nikdy nikým dotovány. Všechno jsme platili ze svého. Dnes, kdy je spousta akcí a materiály k nim velice drahé, archív požírá hrozně peněz. Například katalog z Preclíkový výstavy v Mánesu stojí 220 korun.

Co vaší aktivitě říká Kostelec?
Žijeme tady už čtyři generace a jak s oblibou říkám, jsme rodem v úpadku. Pradědeček byl purkmistrem, dědeček ředitelem školy a táta končil tím, že jezdil s fekálním vozem a s pohřebákem. My s bratrem jsme úpadek dovršili — dali jsme se na umění.
Lidé nás vždycky brali spíš lhostejně — jako podivíny, jejichž práce pro ně nemá žádnou cenu a tedy ani smysl. Nerozuměli tomu, nechtěli rozumět… Ne, nikdy jsme neměli větší problémy. Neměli jsme peníze, ani mocenské ambice, nebylo co závidět. Jednu výstavu se nám, pravda, pokusili zakázat. Barevnou sochu sice přišla zavřít delegace kosteleckého MěstNV, impuls k zákazu nevyšel z města, popud přišel ze Svazu českých výtvarných umělců. Přítomný policajt nám to prozradil.
Když jsem u těch výtvarníků. Málokdo z kolegů si uvědomoval, že i my to umění prakticky děláme. Že je to naše profese, že nejsme pouze obdivovatelé výtvarníků, ale jedni z nich. A aktivitou kolem Galerie H jsme si paradoxně v profesi spíše ublížili.

Jaká je vaše současná aktivita? Co děláte dnes?
Galerie H nikdy neměla statut galerie, ale od začátku se tak chovala. I se všemi riziky, které k nekomerční galerii patří. Když přišel listopad, mohli jsme jako galerie založit městské OF. Naše předcházející zkušenost všechno zrychlila, usnadnila práci. Stal jsem se členem městské rady.

A další plány?
Sním o tom, že výtvarné umění otevře vrata našeho domu a vstoupí do města. To už se ale netýká Galerie H, to už je povídání o něčem jiném.

Pan Hůla mi pak ještě ukázal první vlaštovky, které z pootevřených vrat domu vyletěly. Pokud realizace, s nimiž se v Kostelci začíná, vtisknou městu takovou pečeť jako Galerii H, bude to místo, které bude specificky krásné, neuniformní a jistě bude příjemné v něm žít.

Galerie H

foto - Petr Jedinák
Stodola, která se stala slavnou. Foto - Petr Jedinák
 

Galerie H

person   born   note
Bezouška Martin   20. 4. 1955   rozhovor
Hůla Jiří   7. 6. 1944   rozhovor

Galerie H

institution, city
Galerie H, Kostelec nad Černými lesy (Praha-východ)

Galerie H

person   born   note
Jedinák Petr   3. 9. 1963    

Galerie H

  institution, city, signature, notes  
  G 89901, výstrižek, Galerie H