Děti, Praha a Mozart, to jsou tři body...

author of the text: Eduard Škoda, Helena Škodová
imprint date: 1989
type of document: Subordinate Document
number of pages: 12 (pozn.: nestránkováno)
language: czech
parent document: Vojtěch Kubašta, Souborná výstava k 75. narozeninám

notes:
-
Děti, Praha a Mozart, to jsou tři body, kolem nichž oscilovala tvorba Vojtěcha Kubašty. Pravda, byly odbočky, tu k reklamní a propagační tvorbě, tu k architektonickým návrhům, tu k výpravě opery či k filmovému plakátu, ale ty tři pevné body vždy zůstávaly.
Narodil se 7. října 1914 ve Vídni. Pomineme-li jeho rodiště, které s otcem a matkou opustil jako čtyřletý, pak ho zcela jednoznačně můžeme zařadit mezi Pražáky a mezi umělce, kteří veduty Prahy zachytili stovkami pohledů. Těžko však můžeme přehlédnout kubaštovský rodokmen, jehož kořeny hluboko vrůstají do jihočeské krajiny. Chcete jmenovat místa, kde se Kubaštové rodili, ženili a umírali? Tak tedy Dříteň, Chvalešovice, Újezdec, Bílá Hůrka, Mydlovary a hlavně Hluboká nad Vltavou. Tam byl otec adjunktem schwarzenberského lesnictví, odtud ho kníže pán poslal na studie do Budějovic, aby poté odešel do Vídně, kde pracoval v české bance Pětidomy. Maminka byla z rodu sklářů z Českomoravské vysočiny. Ve Vídni prodávala v textilním obchůdku své matky. Když skončila první světová válka, přestěhovali se Kubaštovi do Čech. První bydliště bylo v Jinonickém údolí ve vile Božince, která patřila cestovateli A. V. Fričovi. Odtud chodil malý Vojti do košířské obecné školy. Pak se přestěhovali na Vojansku, z které už každodenně putoval s prknem, rýsovadly a příložníkem do české státní reálky na Santošku. Už v obecné škole nejraději kreslil. Ilustroval si sešity dějepisu, vlastní příběhy, kreslil krajiny, květiny, žánrové obrázky, učil se kreslit pohádky podle Artuše Scheinera, Hanuše Schweigera, obkresloval strašidelné náměty Jaroslava Panušky a vůbec nejraději obrázky Mikoláše Alše. Na reálce byl jeho profesorem kreslení poslední Brožíkův žák na Akademii Oldřich Homoláč, na něhož Vojtěch Kubašta rád vzpomíná.
„Neučil nás drobnosti. Byl velkorysý, dal nám celkový pohled na kumšt, nevysvětloval. Pamatuji si, jak jsme jednou kreslili starou knihu s koženým hřbetem. Dokončil jsem ji a byl jsem ohromně spokojen. Homoláč přišel, namočil palec a ještě do mokré, nakreslené kůže mi tím prstem zajel a povídá: Copak tady nevidíš to světlo? Od té doby si uvědomuji, že nejsou jenom stíny, ale že člověk musí vidět i světlo…".
V roce 1931 Vojtěch Kubašta maturoval. Otec, bankovní prokurista z ně] chtěl mít advokáta, ale Vojtěch si po ročním nuceném abiturientském kurzu na obchodní škole v Resslově ulici prosadil architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze.
„Architektura mi dala pro život mnoho. Samotná škola měla tehdá umělečtější ráz než dnes,“ vzpomíná Vojtěch Kubašta. „Byl tam Blažíček, který nás učil kreslit, Folkman, který učil modelovat, Vávra na dekorativní kreslení, Engel přednášel stavbu měst, profesor Zdeněk Wirth v nás zapálil zájem o památkovou péči a vůbec nejmilejší byl profesor dějin umění V. V. Štech."
Na začátku druhé světové války vyzval Zdeněk Wirth své bývalé žáky z katedry architektury, aby pomohli zachytit stav mizejících venkovských architektur. Asi šedesát nadšenců se pod vedením svého učitele pustilo do nesmírně zajímavé práce. Padly na ni troje prázdniny. Vzali bicykly, batohy, tužky, bloky, fotoaparáty a jezdili po Čechách. Spávali leckdy i ve stodolách. Kreslili celkové pohledy chalup, kováren, černých kuchyní, půdorysy, řezy, detaily oken, dveří, klik, kování, klíčů. Fotografovali. Vojtěch Kubašta byl ve skupině, která se rozjížděla na Vodňansko, Plzeňsko a Chotěbořsko. Práce Wirthových žáků skončily v archívu muzea ,kde zůstanou trvalým dokumentem zmizelé krásy´. Vojtěch Kubašta si od těch svých staveb schoval náčrtky a fotografie a po čtyřiceti letech se k těm nejhezčím vrátil, aby je zakomponoval do půvabných vánočních obrázků. Vznikaly poetické akvarely a z nich série vánočních pohlednic. Interiéry dalších se mnohokrát dostaly do četných ilustrací Kubaštových pohádek a příběhů.
Těsně před válkou se Vojtěch Kubašta vypravuje na své tovaryšské cesty, na studentské výměnné zájezdy do Jugoslávie, Bulharska, Turecka. Obdivuje a kreslí okolí Dubrovníka, Rilský monastýr, Varnu, architektury Sofie, lodí car Ferdinand se plaví do Cařihradu, maluje sultánský palác, dostává se do Bosporu. Zážitky z těchto putování se objevují v jeho náčrtnících, aby později obohatily ilustrace tam, kde potřeboval zachytit kouzlo jihovýchodní Evropy a Malé Asie. Vandry za poznáním přerušuje válka.
Po státnici na technice se zdálo, že se Kubaštova umělecká cesta bude ubírat směrem k interiérové a dekorativní architektuře. S několika svými kolegy z techniky si vytvořil malý projekční ateliér. Pracují na projektu interiéru pražské podzemní dráhy, na vnitřním zařízení a výzdobě hotelu Sykovec na Českomoravské vysočině. V roce 1941 se Vojtěch Kubašta stává profesorem reklamní grafiky na Rotterově škole v Praze.
„Byla tam spousta žáků," vzpomíná Vojtěch Kubašta na školní ateliéry v Tůních. „Zadali jsme na týden úlohu, žáci na ní pracovali, profesoři je korigovali, učili se různé techniky. Škola to nebyla špatná. Zvlášť pěkné byly večerní kurzy, kam chodili lidé po práci. Vzpomínám na jednoho kočího, který krásné, těma těžkýma rukama kreslil koně. Stýkal jsem se s nim ještě po válce…".
Když okupanti Rotterovu školu zavřeli, nastoupil Vojtěch Kubašta jako pomocný dělník k firmě Baklax do Vysočan.
„To byla továrnička na Balabence, kde jsem měl známého, který mě tam vzal s tím, že budeme připravovat mírový program — návrhy výrobků z plastických hmot, talířů, hrnků, misek, krabic… Už tehdy se očekával věk umělých hmot."
Kubašta navrhoval jednotlivé výrobky a připravoval i jejich propagaci. V Baklaxu prožívá konec války. Firma dostává název Plastika a Vojtěch Kubašta se zabývá propagací nových výrobků.
I když propagační tvorbu neopustil a také nikdy nepodceňoval, na první místo jeho zájmu se dostala knižní grafika. Při práci na ilustracích Pohádek tisíce a jedné noci pro červenokosteleckého nakladatele Doležala, se v roce 1942 seznámil s Otakarem Štorch-Marienem. Do Štorch-Marienova nakladatelství Aventinum ho doporučil nakladatel Vladimír Žikeš, jemuž mladý Kubašta ilustroval řadu úspěšných pragensií, známých žikešovských špalíčků. Během tří posledních let vydal Štorch-Marien v Aventinu Kubaštovy litografované, ručně kolorované cykly na pražské téma. V roce 1943 vychází první soubor tohoto cyklu Loretánská meditace, v následujícím roce Melancholie Strahova. Téhož roku vyšel i Valdštejnský palác. Než byl k vydání připraven cyklus čtvrtý — Klementinum, skončila válka, a tak se tato skvostná publikace stala prvním počinem obnoveného Aventina. I první poválečnou aventinskou knihu, Eisnerovu apotheosu české řeči Bohyně čeká, vypravil do čtenářského světa Vojtěch Kubašta.
Předválečné Aventinum proslavila Standart Library. Poválečná Anglo-americká knihovna už nevycházela po sešitech, ale v kompletních svazcích, jejichž zevnějšku propůjčil Vojtěch Kubašta jednotící grafický charakter. S Kubaštovou obálkou vychází v letech 1946 — 1948 na dvacet svazků této úspěšné knižnice, například Morleyho Slečna Kitty, Holmové Dárek z trhu nebo Greenův Štvanec. Milý úkol dostává Vojtěch Kubašta tím, že mu Štorch-Marien svěřuje ilustrace Heritesova Tajemství strýce Josefa. Nelze opomenout, že v druhém Aventinu vycházejí populárně historické práce Antonína Novotného Toulky nenávratnem a Bludiště minulosti, když Vojtěch Kubašta tohoto Žikešova skalního autora přivedl pod střechu Štorch-Marienova nakladatelství v Purkyňově ulici. Nechme však opět vyprávět Vojtěcha Kubaštu samotného.
„Ředitel Muzea hlavního města Prahy doktor Antonín Novotný byl na první pohled nepřístupný studený patron. Takový uzavřený člověk, dalo by se říct anglického typu. Uhlazený, vždycky dobře vyholený, ale pracant a člověk zlatého srdce. Měl tenoučké ležaté, dost špatně čitelné písmo. Od časného rána sedával v archívech, po knihovnách a na kartičky si dělal výpisky z němčiny, latiny, ze stohů fasciklů, které byly otevřeny naposledy snad někdy za Marie Terezie. Vypisoval nejrůznější detaily, které ho zajímaly, třeba kolik stál v tom a v tom roce metr dřeva, jaký měl zedník plat… Stejné nároky měl i na mé ilustrace, a tak jsem podle jeho předpisů běhal po knihovnách, muzeích, archívech, antikvariátech, za historickými budovami Prahy, abych získal důkladné podklady pro celostránkové ilustrace i drobné marginálie. Říkával: Majstře, já vás honím kvůli každému kočáru, uniformně oficíra nebo policajta. Dělejte si sbírku obrázků, ať máte kam sáhnout! A tak jsem začal sbírat. To bývala ještě blahá sběratelská doba, kdy se ty věci dostaly za deset patnáct korun, a tak jsem dal dohromady slušnou sbírku rytin, dřevorytů, zkrátka nejrůznějších obrázků staré Prahy. Na podobné lovy jsem k starožitníkům a treverům, chodil i za Mozartem. Sháněl jsem co se dalo — divadelní cedule, obrázky kostýmů, Mozartovy portréty."
Vojtěch Kubašta přišel do Aventina v období po pádu Aventina prvého (Štorch-Marien nebyl nikdy opatrný obchodník, který uvážlivě sledoval rentabilitu každé vydané knihy a reguloval ediční činnost klíčem prosperity. Šlo mu o kvalitní
a krásnou knihu a za to tvrdě zaplatil), aby svým výtvarným projevem výrazně ovlivnil Aventinum druhé. To první znal z Rozprav Aventina, které dychtivě čítal už jako student a z aventinských vydání Máchova Máje či Erbenovy Kytice ilustrované Janem Zrzavým. Vedle práce na knihách se s vervou pustil i do propagace tohoto průbojného nakladatelství, které si dalo do štítu přídomek slavného českého impresora Jiřího Melantricha. Dělá značky knižnic, plakáty, prospekty, kreslené inzeráty, hlavičky k dopisním papírům, zkrátka vše, co potřebuje ruku grafika, který ví, jak na to.
„Po porážce u Stalingradu se nezadržitelně přibližoval konec války," vzpomíná cestovatel Ladislav Mikeš Pařízek. „Už tehdy jsem jednal s doktorem Štorch-Marienem, že napíši reportážní knihu o konci války, jak bude probíhat v Praze."
Kniha Jak lid povstal, ještě před vánocemi roku 1945 v Aventinu vyšla. Grafický kabát jí dal Vojtěch Kubašta, stejně jako další Pařízkově aventinské knize Bílé slzy.
Po válce se triuvirát tvůrců pražských špalíčků — Antonín Novotný, Vladimír Žikeš a Vojtěch Kubašta — vydává na Slovensko připravit knihu Gemer, kraj husitského Bratrstva. Novotný píše, Žikeš fotografuje, Kubašta kreslí. Poznávají Helpu, Dobšinskou jeskyni, Štítník, Betliar, Rejdovou, Rožňavu, Silickou planinu, Rimavskou Sobotu, Muráň, Jelšavu a další místa opředená dávnou historií. Kniha bohužel nevyšla, ale Vojtěch Kubašta na Slovensku jako výtvarník zakotvil.
„Vladimír Žikeš měl na Slovensku mnoho známých," vypráví Vojtěch Kubašta, „byl aktivně činný v Slovenském národním povstání. Koncem války z Prahy zmizel, pak se zase nečekaně objevil. Nikdy o tom nemluvil. Až v době, když jsme dělali pro časopis Ohník seriály Všadebolkovia v zákulisí velkomesta a Správa pře planetu Zet 2 (1985—1987], jsem se dozvěděl bližší podrobnosti. Překladatelka seriálu Olga Bednářová mi věnovala paměti svého tchána malíře Štefana Bednára. Tam jsem se teprve dočetl o Žikešově ilegální činnosti na Slovensku."
Vladimír Žikeš doporučil Kubaštu nakladatelství Slovtour. Kubašta graficky upravuje turistické prospekty, mimo jiné Kežmarok, Vrbické Pleso, Levoču, Herlany, dělá obrázkové jízdní řády, pohlednice, ilustruje řadu publikací, například Svet bystrín a horských riek J. Dykové a J. Dyka, A. Lutonského Domicu, J. Hromádky Prírodu na Slovensku, I. Houdka Osudy Vysokých Tatier, Š. Petroviče Klimatické pomery Slovenska aj., ale hlavně zaměřuje svou pozornost na Jasnou.
„Duševním otcem turistického areálu Jasná byl tajemník cestovního ruchu, horolezec, spoluobjevitel Demänovských jeskyní a spolutvůrce hřbitova horolezců pod Ostrvou Alojz Lutonský. S ním začala moje spolupráce na propagačních materiálech pro Jasnou a dlouholeté přátelství. Zase jsem dělal všechno, co potřebovali — nálepky na kufry, poutače, plakáty, jídelní lístky, jízdní řády, pohlednice, novoročenky…“.
Vojtěch Kubašta a pohádka — to je jedna velká kapitola umělcova života. Hrdina příběhu anglického spisovatele A. A. Milného dostal první grafickou podobu doma. Když přišel v roce 1949 v překladu Hany Skoumalové k nám, vypravil ho mezi dětské čtenáře Vojtěch Kubašta, a tak se Kubaštův Medvídek Pu vryl do paměti celé jedné čtenářské generace. V roce 1948 vydal v Melantrichu sběratel české slovesné lidové tvorby Jaroslav Nečas dvacet valašských pohádek ilustrovaných Vojtěchem Kubaštou. Po jednadvaceti letech vyšly i v nakladatelství Mladinska knjiga v Lublani. Kritika je zařadila mezi poklady české a slovenské folkloristiky, jejichž základy položila Božena Němcová a Karel Jaromír Erben a zvlášť vyzdvihla Kubaštův výrazný výtvarný podíl. Vojtěch Kubašta však nezůstal jen u naší národní tradice. Ve dvaapadesátém roce ilustroval pro Státní nakladatelství dětské knihy ruské pohádky a povídky K. D. Ušinského a pustil se i do pohádek orientálních. Kubaštova pohádková tvorba má dvě výrazné dominanty. Jedním vrcholem jsou dvousvazkové pohádky báje a pověsti z celého světa, které vydala Artia pro zahraničí, tím druhým charakteristické pohádky prostorové.
Začátek Kubaštovských prostorových pohádek a příběhů byl v loutkovém divadle J. A. Komenského v Praze na Santošce u principála Čeňka Sováka (Sovákovi ilustroval čtyři knihy), kde maloval kulisy českých vesniček, hradů a zámků, dělal návrhy dekorací, kostýmů, maloval oponu. Pokračování bylo při tvorbě prospektů a materiálů propagujících československý porcelán, šicí stroje, sklo, tužky, pivo, zejména pro Obchodní komoru, kdy Kubašta hledal cesty, jak tyto komerční tiskoviny oživit. Obohacoval je tvarováním, skládáním, možností pohybu, prostorovými detaily. Uplatňoval přitom poučky ze studií deskriptivní geometrie na architektuře, zkušenosti z „malého" i „velkého" divadla (v roce 1949 vytváří pro krajské divadlo v Olomouci výpravu — scénu i kostýmy Smetanovy opery Tajemství) až nakonec, to bylo v roce 1953, nabídl nakladatelství Artia první prostorovou knížku, která by se mohla vyrábět v Československu a vyvážet do zahraničí. Dětská kniha tak díky Vojtěchu Kubaštovi dostala třetí rozměr.
Na rozdíl od těch dnešních (Artia už vydala na dvě stovky Kubaštových titulů), byla ta první prostorová knížka poměrně jednoduchá. Její základ tvořila papírová kostka, která se při otevření knihy vynořila a vytvořila třeba schůdek ke královskému trůnu, stoleček nebo židličku. Kubašta svůj nápad však dál prostorově a výtvarně obohacoval několikerým násobením. Variacemi na dané téma vznikly ze schůdků schody, ke stolu přibyly židle s hodovníky a podobně. Dalším vylepšením byl nápad se šikmými lomy. Díky jim vzniká levá a pravá kulisa a na okrajích knížek se mohou vysunovat dopředu i dozadu, často i do stran, jednotlivé dílky. V kombinaci s dalšími pohyblivými částmi se otevírá malé papírové divadélko, které si po skončení představení může malý divák, čtenář a zároveň loutkoherec uložit do knihovničky. Narodila se knížka — hračka. Stačí uchopit za označené místo a scéna oživne — z okna perníkové chaloupky vykoukne ježibaba, jinde spolu urputně zápasí mušketýři a v pohádce Jak se lev zatoulal (ta patří mezi ty, které se dostaly do rukou našich dětí, většina ostatních se rozjela za hranice) zatáhneš a paní na Kampě vede na provázku místo psíka Bruncvíkova lva…
Zvláštní variantou jsou skládačky, které se otevírají úplně, o celých sto osmdesát stupňů. Rozevřením vytvoří kniha rovinu a z ní doslova vyroste plastický obraz indiánského tábora, karavany Marco Pola, Robinzonova chatrč, Noemova archa, středověký hrad nebo flotila Kolumbových lodí Santa Maria, Pinta a Nina. Mimochodem Kubaštovu knížku o Kolumbově objevné plavbě používaly japonské děti jako učební pomůcku v hodinách zeměpisu a dějepisu. Za pohyblivým kormidelním kolem může malý čtenář na mapě sledovat celou cestu do Nového světa a plout spolu s Kolumbem.
Počty výtisků, na nichž je signatura V. K. jsou do desítek miliónů. Kubaštovy prostorové pohádky skládačky vycházejí ve dvaadvaceti jazykových mutacích, včetně turečtiny, japonštiny a arabštiny. Knížka Malý domeček plný koleček vydaná slovenským nakladatelstvím Mladé letá vyšla už pojedenácté a od doby jejího prvního vydání v roce 1956 dosáhla nejvyššího nákladu, jakého se kdy dětské knize dostalo — přes jeden milión výtisků. Neméně úspěšná byla knížka na text J. Z. Nováka Cvrček a mravenci. Vedle nakladatelství Artia, Mladé letá, jsou v tirážích Kubaštou ilustrovaných knih pro děti uvedena nakladatelství Vyšehrad, Mladá fronta, Práce, Melantrich, Orbis a Panorama. Orbis, pozdější Panorama vydává pražské skládačky doprovázené verši Ljuby Štíplové Jak se lev zatoulal, Mouřenínská pohádka a O nemytém dráčkovi.
Ilustrace ke Streitově knize Divy staré Prahy (Mladá fronta 1900), výmluvně vypovídají, že Praha není pro Kubaštu jen městem katedrál a paláců, ale i městem vodovodů, nádraží, mostů, že i v těchto stavbách je zakleto velké bohatství lidské práce a umu našich předků. To řekl dětem i v obrázcích ke knize Zákulisí velkoměsta (Albatros 1982). V ní, stejně jako v knihách Už vím, proč (Albatros 1979 a 1980) a Už vím, proč sbírám (TEPS 1987) využívá ilustrátor naplno svých technických znalostí a jeho kresby se stávají nedílnou součástí naučného textu, aniž by ztratily umělecký punc. Inženýr architekt Vojtěch Kubašta jezdí v té době do továren, na pracoviště nejrůznějších závodů, dělá si náčrtky, zkoumá vnitřnosti strojů, nahlíží do technických výkresů, studuje technologická schémata, aby mohl psané slovo doprovodit co nejvýmluvnější a nejpřesnější kresbou a vysvětlit dětem, proč musí porcelánový hrneček třikrát do pece nebo jak Slunce vyrábí cukr…
V roce 1971 vychází v Pionýrské stezce obrázková mapka Po Královské cestě a od té doby následuje několik ročníků tohoto dětského časopisu, kde se Vojtěch Kubašta uplatnil jako kreslíř obrázkových map na vystřihování. Kreslí monumentální Českoolovensko z ptačí perspektivy, drobnými mapkami doprovází tipy na víkendové výlety, které souborně vyšly v publikaci Hurá na dvaapadesát výletů v Mladé frontě v roce 197ó. Neméně pilný je i v práci pro časopis Věda a technika mládeži, kde vycházejí jeho populárně vědecké obrazové školy, obrázkový plán Pražského hradu (1977) a obrázková mapa Městské památkové rezervace Praha jako na dlani (1975).
„Děti jsou Kubaštovou láskou nejspontánější, Mozart nejintimnější," napsal Adolf Branald do Svobodného slova a dodává, že Kubašta už jako student smíchovské reálky chodíval na Bertramku, kreslil si pavilón, kde Mozart hrával, okno, u něhož stávala paní Dušková, aby se stal jedním z nich…
První skrovnou poctou Mozartovi byla obálka na knihu mozartovského pěvce Luďka Mandause Mozart a Don Giovanni, kterou vydal v roce 1937 Vladimír Žikeš. V roce 1946 Kubašta upravuje a ilustruje vyprávění o Josefině Duškové, které pod názvem Krásná Atalanta vydává Klub přátel starého Smíchova. V roce 1948 vychází v nakladatelství J. Elstnera Kubaštou ilustrovaný Čečetkův román o Mozartově pražském pobytu Sbohem, milovaná. V roce 1956, k dvoustému výročí Mozartova narození, připravuje Vojtěch Kubašta soubor barevných litografií, které Artia vydává na jubilejním nástěnném kalendáři a Státní nakladatelství krásné literatury hudby a umění jako pohlednice. V té době se Kubašta z romantické Bertramky rozbíhá za Mozartem a jeho pražským pobytem do města: Do Celetné, kde muzicíroval legendární harfeník Copánek a kde se narodila krásná Atalanta Josefína Dušková, k Tylovu divadlu, kde měl premiéru populární Don Giovanni, k malostranskému svatému Mikuláši, kde se po Mozartově smrti sloužilo mozartovské rekviem… Na dvanácti barevných listech představil pět Mozartových pobytů v Praze, místa, kde Mozart bydlel, kde se scházel s přáteli u sklenky i na kus řeči. Kubašta kreslí Prahu soudobou v těch místech, která se od dob Mozartových podstatně nezměnila.
Nakladatelství Melantrich obohacuje Mozartovský rok faksimilí rukopisu Jana Nepomuka Štěpánka Don Juan z roku 1825. Její obálka a grafická úprava je také z Kubaštovy dílny. V následujícím roce se Vojtěch Kubašta podílí na výpravě díla Mozart v Praze (autoři A. Buchner, K. Koval, K. Mikysa, A. Čubr). Dělá obálku, navrhuje vazbu, kreslí předsádky a ilustrace, připravuje pro knihu originální krabici. V roce 1970 vydává v Pragopressu soubor třiceti reprodukcí, povětšině neznámých Mozartových dobových podobizen, jejichž publikaci mu umožnil jeho badatelský a sběratelský zájem.
Zájem o Mozarta přivádí Vojtěcha Kubaštu do Mozartovy obce v Československu, pro kterou kreslí vše, co tato společnost potřebuje tak, jako kdysi pro Aventinum nebo pro Jasnou. Vznikají mozartovské novoročenky (už je jich kolem čtyřiceti), obrázkové mapy, např. Čechy konzervatoř Evropy, kalendáře a drobná i větší grafika z ruky věrného člená obce, včetně rozsáhlého cyklu volné grafiky Don Giovanni a komtur, na němž Kubašta pracuje dodnes. Chce co nejpřesněji vyjádřit protiklady obou postav opery oper. Mozartově obci kreslí členské průkazy, příspěvkové známky, nálepky, obrázky do sborníků, plakáty, pozvánky…
Byla jedna holčička a ta ztratila srdíčko, přesněji, přívěsek, který dostala od maminky. Ne, nebudeme vyprávět celou veršovanou pohádku Ljuby Štíplové o tom, jak malé Kačence pomohl mouřenín z Morzinského paláce, jak předal tíhu balkónu druhé z karyatid, jak zorganizoval celouliční pátrání, kterého se účastnila domovní znamení Nerudovy ulice a přilehlého okolí. Chceme jen říct, že Kubašta ten příběh rozehrál v prostorové Mouřenínské pohádce a tím položil základy novým pohledům na Prahu, pohledům pro ty nejmenší.
Máme rádi Prahu a její malíře a kreslíře. Skoro zapomenutého Vincence Morstadta, Jansovy akvarely, Vaječný trh Luďka Marolda, Slavíčkův pohled od Letné a Ládví, Šimonovy grafiky, Lhotákovy pražské periferie, Boudový knižní ilustrace i monumentální goblén, Zrzavého poetické Loretánské náměstí, lehké kresbičky Jiřího Šlitra či jásavé obrazy Karla Chaby. V této objemné množině portrétistů Prahy, zdaleka ne vyčerpané, nám nikdy nesměl chybět Vojtěch Kubašta. A to nejen pro pražské špalíčky, aventinské litografie, mozartovský cyklus, pro ilustrace v mnoha knihách s pražskými náměty, ale i proto, že Prahu, zvláště tu zasněženou, kdy mizí ze střech a ulic ostré kontury a město se obléká do poetického hávu, dovedl představit třeba na docela obyčejném přebalu krabice vánoční kolekce. Anebo: Nakreslil několik nejrůznějších betlémů. Ten staropražský je nejpůvabnější.
Vojtěch Kubašta je členem Klubu za starou Prahu. Doprovází ilustracemi jeho sborníky. Jeho perokresby s podtiskem v barvě litografického kamene dodávají těmto publikacím jednotící charakter. Teď se právě chystá sborník výroční, do něhož Vojtěch Kubašta připravuje sérii obrázků Praha intimní — zákoutí, uličky, dvorky, prostě prosté motivy, které se nedostávají na oficiální pohlednice a přitom jsou malebné a pro Prahu charakteristické. Za práci pro Prahu se Vojtěchu Kubaštovi dostalo ocenění, kterého si nejvíce váží. Byl jmenován čestným členem Klubu za starou Prahu.
Smíchov je jednaasedmdesát let Kubaštovým domovem a i pro něj, vedle už jmenované Bertramky, udělal mnoho. Obrázky doprovází zpravodaje obvodního národního výboru. Ilustroval publikaci o památkách pátého pražského obvodu, kreslil pamětní listy Sboru pro občanské záležitosti — dětem do kolébky, školákům na první cestu do školy, manželům k stříbrným, zlatým a diamantovým svatbám, gratulační adresy při předávání maturitních vysvědčení, výučních listů, občanských průkazů, diplomy. Vypravuje se po Smíchově, za jeho kulturními i technickými památkami, kreslí Cibulku, Portheimku, starou vápenku v Chuchli i nové stanice metra, aby si třeba kluk, který odchází na vojnu, vezl s sebou kousek domova.
Nositel státního vyznamenání Za vynikající práci ing. arch. Vojtěch Kubašta se účastnil výstav 5. střediska ČSVU Purkyně v Praze, expozicí nakladatelství Artia v Bologni, Frankfurtu n. M., Moskvě a Praze, výstavy Výtvarníci českých oper v Praze u Hybernů (1951) a smetanovských inscenací ve Smetanově muzeu v Praze (1951), Divadelního ústavu na výstavě Mozart a Praha (1970), výstavy Smích boří a tvoří na Slovanském ostrově v Praze (1947), výstavy ilustrací sovětských knih v Praze (1954), První celostátní výstavy užité grafiky v Praze (1955) a výstavy Chopin v díle českých umělců v Mariánských Lázních (1984). Měl samostatnou výstavu Stará Praha v díle Vojtěcha Kubašty v salónu Purkyně v Praze (1955), Chopin v Čechách v Mariánských Lázních (1960), výstavu ilustrací pro děti v Domě československých dětí na Pražském hradě (1974) a výstavu Mozartiana Vojtěcha Kubašty ve foyeru chebského divadla (1976). Svého Mozarta představil v roce 1979 na Bertramce, zimní motivy v kulturním domě na Brnkách u Prahy (1982), grafické práce pro Aventinum v galerii ve Vodňanech (1984), grafiku a ilustrace na dvou výstavách Městského kulturního střediska v Třeboni (1985 a 1987).
Letos u příležitosti 75. narozenin Vojtěcha Kubašty uspořádala Místní lidová knihovna ve Zdibech výstavu Ze zásuvek Vojtěcha Kubašty, která putovala do Loun a pod egidou obvodního národního výboru v Praze 5 byla připravena souborná expozice díla Vojtěcha Kubašty v Galerii d v jeho domově, na Smíchově. Má plno nápadů a plánů. Můžeme dosvědčit, že se smíchovskou výstavou Kubaštovo dílo neuzavírá.