Jiří Hůla: Staré a nové transformace
type: autorská
place of exhibition: Geofyzikální ústav AV ČR, přednáškový sál
date of exhibition: 2002/09/18 - 2002/10/25
note:
-
Dámy a pánové, přátelé. Je mi potěšením a ctí zahájit výstavu pana Jiřího Hůly. Dlouhá léta s napětím sleduji jeho tvorbu, překvapuje mě nečekanými zvraty a obraty, nadšením, se kterým se vrhá do předem prohraných bitev a slepých cestiček.
Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v 60. letech studoval - a kupodivu dostudoval - matematiku a tělocvik. Tam začal skládat lyrické básničky, které se mu naštěstí brzy zvrhly v konkrétní poezii, v ručně psané, kreslené a na psacím stroji vyťukávané experimenty se slovy, písmeny, znaky, symboly a čísly. Strojopisy se staly východiskem dalších výtvarných prací. S matematikem a filosofem Josefem a Volvovičem (1951) se koncem 70. a začátkem 80. let věnoval počítačové (znakové) grafice. Léta se bavil přeuspořádáváním jednotek vizuálních informací, kreslením skalpelem, promítáním obrazů do různých pavučin a různých sítí. Funkční sítí rozumí strukturu dělící projekční plochu (většinou arch papíru) na uzavřené části. Jsou to například krejčovské střihy, mapy, kresby válečkem, drátěná nebo lisovaná skla, novinové a časopisecké obrázky. Podoba transformovaných obrazů je vždy jednoznačně dána zvolenou předlohou a druhem funkční sítě, její povahou a hustotou. Stylizace obrazů se tedy neřídí žádnými estetickými pravidly. Oko dívčiny klidně vyběhne mimo hřiště, rty se rozlijí přes polovinu obličeje, ale celek dál kupodivu drží silou barevných rytmů a tvarových posloupností.
Koncem 80. letech do funkčních sítí transformoval základní geometrické obrazce, průměty věcí, nárysy situací (lžíce, nůž, vidlička, kostelní věř, dívka stojící u postele), v roce 2001l začal užívat skutečné předměty. Nůžky, pivní uzávěry, brýle, tužky hřebeny se stávají energetickými zárodky kompozic, ohnisky obrazového nepokoje. Od hmotných epicenter se vlny a otřesy sice šíří všemi směry, ale s odlišným důrazem a rychlostí, v přímé závislosti na druhu a hustotě funkční sítě. Epicentrum je - dle Slovníku cizích slov - místo výbuchu jaderné zbraně nebo – a to už jsme skoro doma - místo vzniku zemětřesení. Autora zajímají krajní meze. Prostory, kde se dvě různé oblasti stýkají a prostupují. Výtvarné techniky a metody, které pro své průzkumy používá mají vždy racionální základ. V řadě transformovaných kružnic zviditelňuje pocity neuchopitelnosti i těch nejjednodušších útvarů, nemožnost kruhové kvadratury. Transformované kruhy a kružnice jsou ale i dialogem s díly Václava Boštíka. Jiří Hůla totiž – na rozdíl od většiny současných výtvarníků (výtvarných současníků) – nevěří v absolutnost výtvarného citu. Věří v aproximaci, v konečnou limitu, v perpetuum mobile neustálého přibližování. A doufá, podobně jako Wolfgang Amadeus Mozart, že by mu jeho geofyzikální Pražané také mohli porozumět.
