Lubomír Přibyl: Obrazy a grafika

date of exhibition: 2009/11/03 - 2009/12/18
institution: Galerie Dion
type of exhibition: autorská

notes:
-
Obrazy implikátních sítí
Malíř a grafik Lubomír Přibyl (nar. 1937 v Praze) je jedním z čelných solitérních autorů české výtvarné scény. Ač je člen Spolku Hollar a zúčastnil se četných výstav Klubu konkrétistů, jeho osobitá a autonomní tvorba se vymyká dobovým proudům a tendencím, představuje svébytný pól i v rámci světového umění. To dokládá i prezentovaný výběr z autorových prací: větší soubor velkoplošných grafik akcentovaný ukázkami obrazových forem. Jednotícím pojítkem děl a celé umělcovy tvorby je zájem o tlumočení univerzálních principů působících na pozadí jevů světa, poukaz na zakotvení dějů - byť i s prvky náhody - v řádu a předurčení. Autorovo studium prostoru, textur a struktur, světla a stínů, prochází cestou kompozic od vidu znakových polí k obrazům sítí linií, k vizualizaci siločar obepínajících rozmanitost a tak ústících v jednotu; Přibylova umělecká citlivost tím skýtá odraz obecného, je paralelou k vědnímu poznání.
Svědectvím Přibylovy svébytnosti a originality je jeho životní a tvůrčí cesta. Již během studia Výtvarné školy v Praze (1952-56) vedle malby začíná experimentovat s grafikou, při akcentování úlohy šrafury hledá způsob zesílení účinku díla protikladem: zjednodušováním tvarosloví, vytváří zoomorfní a antropomorfní cykly, figurativní prvky postupně redukuje do formy znaků. Po absolvování střední školy začíná navštěvovat Akademii výtvarných umění, svoji další pozornost soustřeďuje na studium materiálů, dostává se tak postupně do konfliktu s tehdejším zkostnatělým vedením, i přežilou formou a zaměřením výuky tohoto vysokoškolského uměleckého učiliště; proto AVU po dvou letech (1958) opouští. Následné civilní zaměstnání v ČKD přináší setkání a seznámení (1959) s dalšími dvěma vyhraněnými výtvarníky: s dnes již legendárním Vladimírem Boudníkem a Josefem Hamplem. V blízké korespondenci s nimi Přibyl dále svoji tvorbu oprošťuje od vnější popisnosti, archetypální znaky v jeho obrazech (1960-61) odráží zasuté vědomí, v dalším kroku se objevují černé reliéfy (1962), témata šroubovic a spirál. Reliéfní texturu povrchu děl Přibyl dále rozvíjí aplikací a vkomponováváním různorodých strukturálních materiálů: písku, juty, papíru (1963), využití nalezených provazových sítí (1964) jej postupně vede k vlastnímu usměrňování a vedení síťoví v obrazové ploše a posléze i k práci se samotnými provazy (1969-71). Dále je rozvíjena forma spirál, objevuje se dokonce téma spirály DNA (1976), křivky přechází v kompozice rotačních ploch, vedle geometricky řízených a vyznívajících skladeb síťoví se uplatňuje i prvek náhody (cykly aleatorních textur a sítí). Lapidární forma sítí je postupně v konceptuálním přístupu rozvíjena a je v podstatě i zázemím umělcovy tvorby současné. Primární jazyk geometrie, uplatňovaný princip symetrie a vedení obrazových skladeb dle diagonál jsou však nejenom variovány, ale i v následných obměnách narušovány; co setrvává je monochromní charakter děl: redukcí barevnosti na černou a bílou. Přibyl si tak vytvořil nezaměnitelný styl, k hodnotám jeho díla vedle autonomnosti výrazu však zvláště přísluší obsahový rámec kompozic směřující k doteku základních principů univerza.
V úvodu pojednání jsme zmínili jistou provázanost Přibylovy tvorby s rozvojem obecného vědomí, oním okřídleným „progress in mind“. Na rozsáhlou studii by vydaly poukazy a rozbory časových souvislostí jeho díla s vědními výdobytky sedmdesátých let. Zmiňme jen letmo vztahy elementů skladeb s fraktální geometrií (B. Mandelbrot, 1975), úlohu tak zvaných atraktorů v teorii chaosu (M. Feingebaum, 1975), rozbory stochastických pochodů ve zobecněné termodynamice (I. Prigogine, 1976), nejvlastnější souznění bychom však našli ve filozofickém zakotvení implikátního řádu (D. Böhm, 1980). Přibylovo dílo jakoby bylo vizualizací předzvěsti teorií o podmíněností dějů jejich prehistorí, o časové předurčenosti zakotvené v paměti kosmu, o hologramickém charakteru implicity světa; je přímo příměrem ústředního rčení tohoto systému: „pattern above pattern“, poukazujícím na způsob vyvstávání a formování procesů.
Přibylova tvorba se záhy stala objektem pozornosti odborné výtvarné kritiky, ani ne tolik svou inklinací ke geometrickému umění, jako spíše svým vybočováním z jeho doktrín a pravidel. Zatímco v makroanalýze obrazů zaznívá jejich geometrický rozvrh, v mikrostrukturách detailů je obsažena stacionární stochastičnost; přepínání divákovy pozornosti k oběma výrazovým pólům pak podporuje představivost, dává zaznít plnosti, imaginativnosti prací. Přibylova tvorba je proto zastoupena v četných soukromých a veřejných sbírkách, zvláště v zahraničí, přísluší k základnímu fondu současné české výtvarné kultury. Výstava v Galerii Dion je tudíž mimořádnou událostí, skýtá příležitost setkání s dílem nevšedního umělce.
Ivo Janoušek
www.dionart.cz