Pavel Ryška: Prasonáta budoucnosti

date of exhibition: 2005/11
institution: etc. galerie
type of exhibition: autorská

notes:
-
"Jako u každého notového záznamu jsou i v případě Ursonáty možné různé interpretace".
Kurt Schwitters
V roce 1921 navštívili na společném dadaturné Raoul Hausmann, Hannah Hoechová a Kurt Schwitters i Prahu. Šestého září tu před údajně tisícihlavým publikem Raoul Hausmann přednesl svou fonetickou báseň nazvanou fmsbw, složenou pouze z rytmicky recitovaných písmen a zvukomalebných slabik. Jak tehdy reagovalo pražské publikum, nevíme (o rok dříve bylo při Hausmannově a Huelsenbeckově avantgardní produkci tak rozlíceno, že je dadaisté museli uklidňovat tanečními čísly). Zážitek z pražského přednesu fonetické básně však zcela uchvátil Kurta Schwitterse. Inspiroval ho natolik, že sám začal podobnou báseň komponovat. Získala jméno Ursonáta, neboli sonáta z pradávných dob, prasonáta. Na Ursonátě Schwitters pracoval celá léta. První verze vznikla někdy kolem roku 1923. I když jí dnes známe především jako literární dílo, báseň se více než literatuře podobala hudební skladbě, dokonce má strukturu klasické hudební sonáty o čtyřech větách. Pro Schwitterse nebyl důležitý její záznam, ale především živé provedení. Rád a často ji při nejrůznějších příležitostech recitoval a v polovině dvacátých let část nahrál na gramofonovou desku. Přednést celou Ursonátu prý trvalo dobrých čtyřicet minut za plného fyzického výkonu recitátora. Písemný záznam vznikl s pomocí typografa Jana Tschicholda až v roce 1932, kdy byl publikován v posledním čísle Schwittersova magazínu Merz. Schwittersova Ursonáta je složená z rytmických, nic neznamenajících slov a citoslovcí, je čímsi mezi nukleární jazykovědou a parodií na literaturu. Kurt Schwitters rozbil slova na jednotlivé atomy zvuku, ukázal stavební materiál lidského dorozumívání, ovšem za cenu jeho úplné destrukce. Rozebral strojky řeči na jednotlivá kolečka, která si sice můžeme detailně prohlédnout a obdivovat, ale která už nikdy nesestavíme dohromady.
Do fonetické poezie se v Paříži na konci čtyřicátých let pustili i lettristé, kteří od ní odvodili i název své skupiny. Projevy na pomezí hudby, výtvarného umění a literatury považovali za nejvyšší stádium vývoje umělecké formy, která tu dosáhla své nejelementárnější a podle lettristů dále neredukovatelné podoby. Dadaisty s jejich více než čtvrtstoletí starými experimenty, které se těm jejich podobaly jako vejce vejci, mladí lettristé neomaleně a značně nelogicky obviňovali z plagiátorství. Stará parta z kabaretu Voltaire a Berlína si to ovšem líbit nenechala. Zachovala se prý nahrávka z roku 1946, na které Raoul Hausmann a skupina lettristů rozebírají otázku prvenství na poli fonetické poezie a používají přitom výhradně imaginární jazyky složené z jednotlivých písmen a slabik. Aby obhájil své prvenství, ještě v roce 1968 více než sedmdesátiletý dadasof Hausmann při veřejné produkci procítěně chrčel do plechové trouby: "OFFEAHBDCBDQ". Pak praštil trychtýřem o podlahu a prohlásil: "Snad si nemyslíte, že si ty kecy z roku 1918 pamatuju zpaměti?"
Ryškova Ursonáta zcela jistě není pokusem o vavříny na poli fonetické nebo vizuální poezie, nesoutěží s dadaisty, futuristy ani lettristy v tradiční modernistické disciplíně Nápady s osvobozenými písmeny. Dalo by se dokonce říct, že se Schwittersovou Ursonátou nemá společného vůbec nic. Ryška neobjevuje objevené, ale nachází to, co pionýři avantgardy ze svých cest do neznámých krajin přivezli, v životě kolem sebe. K čemu nám ale vlastně všechny ty formální vynálezy jsou a co znamenají? Co si s nimi počít?
Stejně jako moderní doba i Ursonáta Pavla Ryšky symbolicky začíná promítáním starého a poškrábaného filmového materiálu. Nevadí, že je tento efekt zjevně nasimulován digitální technologií. Chceme-li se ponořit do mytologie modernosti, lepší vstupní portál nenajdeme. Ryška ovšem mytologii moderního umění nahlíží prostřednictvím mytologie osobní. Na počátku jeho příběhu není Apollinaire, Marinetti nebo Schwitters, ale písmenková polévka, do které se vypravěčově subjektu v podobě černého čtverce tak úplně nechce. Černý čtverec, Malevičovo absolutno, ale současně i malý chlapec, je nucen polykat hrachovku, i když se především nudí a touží hlavně po potravě ducha. Vznáší se nad slanými vodami a nejasně chápe, že hutné proteiny v podobě písmenek v talíři před ním jsou ve skutečnosti zárodky slov a myšlenek. Polévka představuje mikrokosmos možných vztahů, slovník, zárodečný oceán života, prasonátu, která znamená současně všechno i nic. Ryškův čtverec prochází metamorfózou, odhalení potenciálních vesmírů v polévce ho zaplavuje štěstím a mění se ve čtverec bílý, pokus o absolutno ještě totálnější než absolutno předchozí. A jako ještě nedospělý bůh začíná slabikovat první zákony svého nového světa. Jenže potenciální umělec ve školním věku je hned na počátku podrobován zkouškám, vystaven posměchu a pochybnostem okolí. "K čemu je umění dobré?" ptá se pokušitel a dobře ví, že nedostane žádnou uspokojivou odpověď. Teprve pokud malý bůh vytrvá a slabikovat nepřestane, čeká ho vytoužený vstup do geometricky čistého světa umění.
Na počátku jednadvacátého století je každé umělecké snažení chtě nechtě konceptuální, komentující dějiny své disciplíny. Umělci, a Pavel Ryška s nimi, se prohrabují dějinami umění dvacátého století, a snaží se nad smetištěm směrů a stylů získat odstup. Ryškovi v této často truchlivé práci pomáhá smysl pro humor. Dějiny umění jsou v jeho podání poučná fraška, kterou lze vypointovat do podoby vtipu nebo humorného komiksu pro zasvěcené. Písmenková polévka není prvním případem, kdy Ryška objevil avantgardní umění v té nejobyčejnější věci. Stačí znát dějiny modernismu a svět kolem nás se promění v úžasnou expozici plnou doposud nerozpoznaných ready mades. Již před lety Ryška namaloval velké abstraktní obrazy inspirované turistickými značkami, drobnými připomínkami radikální abstrakce v lesních porostech. V cyklu Myšlenky moderních malířů tento princip dovedl do dokonalosti. Ikonická díla umělců dvacátého století se v něm stávají aktéry kreslených anekdot. Ryškova Ursonáta ale není nářkem nad ztracenou originalitou avantgardy, postmoderně melancholickým pohledem do depozitářů muzea moderního umění. Pavel Ryška know how moderního umění vynáší z muzea ven a neváhá ho použít v komiksovém příběhu, který je současně i osobní zpovědí a intimním pohledem na umělce v mladém věku. Tajemství písmenkové polévky můžeme pochopit až zpětně, kód k němu nám dají právě až dějiny umění. Proto je Ryškova Ursonáta komentovanou vzpomínkou na znovupochopený čas vlastní minulosti. To, že se nám dostává pozdější interpretace dávných vzpomínek, je podpořeno i různými rovinami vyprávění. Vedle komiksových bublin a typograficky osvobozených výkřiků je příběh opatřen i titulky. K jejich autorství se Ryška hlásí způsobem, jako kdyby jeho úloha spočívala pouze v tom, že přeložil a okomentoval již existující legendu, pocházející z dávných dob z území neutrálního Švýcarska.
Každé umění, každá literatura začíná kdesi u písmenkové polévky, u tvárné hromady bramborové kaše, pod stolem nebo za prádelníkem, kde na samém počátku svého života učiníme mnohé nezapomenutelné objevy, které se pak až do konce svých dnů marně pokoušíme pojmenovat. Ryškova Ursonáta má překvapivě osobní a současně radostné vyústění. Zrnění písmen a číselných kódů je začátek, prasonáta, ze které teprve vzejde optimistický zpěv budoucího
Tomáš Pospiszyl
zdroj - www.etcgalerie.cz