Tomáš Vaněk: Před participy / Particip č. 91

type: autorská
place of exhibition: Galerie Kabinet T.
date of exhibition: 2009/03/24 - 2009/05/30

note:
http://kabinett.cz/cs/vystavy/dokumentace/tomas-vanek

Tomáš Vaněk (1966) patří dnes již k tvůrcům, kteří artikulují současnou výtvarnou scénu u nás a patří k těm, kdož mají ohlas i v širším kontextu - udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2001 toho bylo jen stvrzením … Shodou okolností právě máme příležitost vidět – byť v různých městech - to nejaktuálnější, k čemu Vaněk došel, i jeho úplné počátky, zveřejňované úplně poprvé. Realizace pro České Budějovice Particip č. 93 představuje umělcovu nejnovější problematiku, určovanou zájmem o prostor, o jeho artikulaci zvukem – podle mne skutečně krásný koncept, perfektně realizovaný, samozřejmě optimálně vnímatelný při individuální návštěvě několika diváků nebo možná přesněji posluchačů. Neboť vizuální složka je dovedena do přesného grafického designu – ale ten je pouze návodem, cestou, jak nejlépe celé komplexní prostorové dílo vnímat. Neboť tento umělec – alespoň v současné tvůrčí etapě – pracuje pouze se zvukem a prostorem. Pro dramaturgii Michala Škody je to další, asi nejradikálnější podoba díla výtvarníka, jenž se zcela obrátil ke zvukové percepci - tak se sblížil s některými intermediálními umělci zahraničními, vycházejícími dřív ze zvukového minimalismu, jeho řešení je ovšem úplně jiné, což mne těší o to více, že právě takovou hudbu a instalace také rád slyším, počínaje Paulem Panhuisenem … (Ateliér: viz výstava na Klenové asi před deseti lety). Vaněk pracuje zase s něčím jiným, byť to jsou také různě vznikající zvuky – speciálně citlivými mikrofony zaznamenává to, co chce zachovat pro vnímatele a postupně tak selektuje celou zvukovou strukturu. Instalace v Českých Budějovicích přitom má dvě složky – jednoduchý „nalezený“ zvuk, který subtilně volně charakterizuje při vstupu jednotlivé místnosti, celek je tedy možno – jakmile jím procházíme – vnímat jako subtilní zvukové prostorové dílo. To je jakýsi prvotní zvukový kontext, který je potom dál interpretován jednotlivými nahrávkami. Ten krásný grafický design nás totiž orientuje, v jakém pořadí budeme optimálně naslouchat jeho pěti záznamům, pro každou místnost samozřejmě odlišném … Tak vzniká až sui generis zvukový děj, který ovšem se odehrál právě pouze v jednotlivých místnostech galerie – pět prostorů přece jen vyžaduje určité různé typy zvuků, i když jde o zvuky, které vznikaly, když umělec své dílo vytvářel, a byly přímo na místě zaznamenány – a musíme upozornit, že každá několikaminutová nahrávka je samozřejmě výsledkem veliké selekce a pregnantní volby toho, co nám tvůrce sděluje. Celé tři dny vznikaly tyto sekvence – ale tvoří stejně originální novou zkušenost jako tomu bylo s umělcovými díly vizuálními, s nimiž je spojuje nová interpretace již hotového, nalezeného. Možná je nejlepší u každých sluchátek zavřít oči - potom slyšíme nejjasněji, co vytvořilo celkový kontext, počínaje otevřením a prásknutím dveří přes různé aktivity, které se vztahují k vnímateli jako různé formy komunikace … Sám jsem byl zvědav, jak toto v každé místnosti poněkud odlišné reflektování prostoru a přítomnosti člověka v něm autor ukončí – a udělal to tak, že se z něj stala skutečně kóda, neboť v páté sekvenci poprvé uplatnil text : subtilně, ale normálně, svým obvyklým hlasem, říkal svá vlastní slova, opět tematizující naši přítomnost v jeho prostoru i vzájemnost proměny vlastního místa v době, kdy návštěvník naslouchá. Rozehrává jemnou zvukovou hru mezi svou přítomností a nepřítomností až na pokraj jakéhosi hravého zdůraznění, že jednou mluví do našeho pravého a potom zase do levého ucha, vlastní řečový akt se tedy stává formou komunikace a především interakce, neboť umělcova instalace nevypovídá primárně o tom, co se odehrávalo, ale o tom, jak lze pomocí zvuku a hlasu (a mikrofonu) komunikovat s ostatními. A to je myslím Vaňkovo téma již nějakou dobu, svými intervencemi a interpretacemi ozvláštňovat a nalézat nové cesty komunikace, hledat novou sounáležitost mezi vnímatelem a sebou samým jako umělcem. Ať to nazveme nová forma zvukových děl nebo nový koncept, v každém případě je instalace v Českých Budějovicích mimořádný zážitek, skutečně překračující tradiční hranice obvyklé umělecké komunikace, i té soudobé, aktuální. Přitom ovšem je Vaněk maximálně koncentrovaný na artikulaci svého krajně koncentrovaného poselství v prostoru, jenž nám skýtá kontext soudobého umění, kterému přispěl další jedinečnou fasetou.

Participy pojmenovával od počátku Tomáš Vaněk všechny typy svých intervencí do konkrétních prostorů v široké škále svých konceptů … A rychle jsme se shodli, že v Kabinetu T ve Zlíně bychom mohli jít ještě dál, k dílům, která vznikala ještě před těmi známými, většinou během studia na Akademii, které jej úplně neuspokojovalo – ateliér Jiřího Sopka akcentoval krásu soudobé figurální malby, vycházející z nové figurace, proto jej vyzkoušel, stejně jako grafiku u Vladimíra Kokolii, který byl alespoň otevřený všem způsobům tvorby. Ale Vaňka zajímaly od počátku dřív intelektuálně podložené metody tvorby a celé jeho další dílo má vždy jasný myšlenkový půdorys, i když samozřejmě s vědomím, že striktnost konceptů či analytické malby šedesátých a sedmdesátých let nelze mechanicky opakovat. Mne osobně nejvíce překvapilo, jak dalece jej zaujaly repetitivní „minimalistické“ struktury, tvořené opakováním identického znaku psacího stroje. Došel až k těm hranicím ryze minimálních struktur, které – jaká shoda okolností ! – zajímaly v šedesátých letech právě mne … Naštěstí nemohl znát vše, co tehdy vznikalo, a tak rozvinul škálu nesémantických strojopisných kreací do reprezentativního souboru, v němž vyzkoušel komunikativní možnosti strojopisu jako „obrazu sui generis“, některé komorní záznamy záměrně psal na jemný toaletní papír, ostatní většinou na listy formátu A4 – ovšem i u strojopisů poznáme ruku výtvarníka v odlišnosti formování celku … Stejným překvapením jsou kresby, v nichž modifikoval metodu froasáže, kterou vnesl do výtvarné sféry především Ladislav Novák a někteří jeho třebíčtí kolegové, ale Vaněk strukturu mačkání logicky formoval zase jinak vzhledem ke svému odlišnému východisku a své chuti prozkoumat různé možnosti obrazové skladby v tak determinované vizuální podobě. Vzniklo i několik prvních autorských knížek, tvořených do obyčejného zakoupeného sešitu formátu A4, z nichž zvláště ty s procesuálními záznamy prosakující barvy reprezentují zcela nový přístup, jeho vlastní koncept.

Tak postupně objevoval to, co mu chybělo ve škole – metodické, intelektuálně podložené formování díla či spojení malby s konceptuálním „zázemím“... Tím se dostáváme k jeho diplomové práci, vystavené roku 1998 v Galerii U bílého jednorožce v Klatovech, a bylo to skutečně překvapení, jak analyticky s malbou jako médiem pracuje – vlastně pravý opak jeho učitelů, kteří pořád chtějí, aby jejich obrazy byly především příběhy. Název výstavy Barvy Laky 1997 – 1998 byl dvojznačný, neboť podobně byly označovány prodejny utilitárních malířských potřeb. Zároveň signalizoval, že mladému umělci jde skutečně o samotnou fenomenalitu obrazu, o obraz jako jeho sebereflexi, v podstatě tedy o (neo)konceptuální zkoumání limitů a vymezení obrazu – počínaje nahrazením malby vrstvami laků přes různé aspekty monochromie až po jeho záměrná poškození či nahrazení šedou plastikovou fólií. To již byla autentická podoba Vaňkovy tvorby – ale v souladu se svým naturelem i s dobovým kontextem nemohl zůstat u rozvíjení subtilností monochromie, i proto byla jeho artikulace rasantní a záměrně nijak neestetizovaná … Přitom umělcova cesta vedla k neosobní artikulaci díla – ale zároveň i k možnostem překračovat kodifikované hranice závěsného obrazu do nejrůznějších typů intervencí. Jeho métier se stala obyčejná šablona, vyřezaná z papírového kartónu. Barva, stříkaná neosobně přes šablonu, dovolila celou škálu uplatnění, počínaje anonymními zásahy do cizích prostorů, které jej tím radikálně ozvláštnily (a představovaly vlastně jednu z podob street artu), až po subtilní interakce s různými interiéry, což je naznačeno i na zlínské výstavě. Vaněk vyřezával a potom většinou monochromně stříkal podoby věcí, které lidé běžně vidí kolem sebe, počínaje vypínači či domovními schránkami. Zároveň rozvinul celou sérii lapidárních obrazů, tvořených pouze jeho šablonami, stříkanými nejčastěji monochromní šedí či černí. Pro mne zůstává stále nezapomenutelný Particip č. 7, 1999-2000, vzniknuvší právě v brněnské Galerii Na bidýlku, tedy u Karla Tutsche. Vyřezal speciální šablony dřevěných obložení, podobných, jako byly oblíbeny třeba v hostincích, a pokryl jimi všechny stěny. Na čelní stěně pak visely dva obrazy s identickými náměty, takže ledaskdo si ani jejich přítomnosti nemusel povšimnout … Ale byla tu přesně rozehraná souvztažnost mezi relativností kodifikované podoby obrazu a konceptuální tautologií, vypovídající o celé škále vztahů mezi obrazem jako médiem a jeho kontexty. Navíc stály v rohu stoleček a židle, na stolečku další šablonovaná knížka, v níž jsme si mohli „číst“ následnosti stejné struktury, jako byla na stěnách i na obrazech. Tak byl koncept rozehrán do všech možných způsobů percepce s naprosto pregnantní analýzou i hravým přesahem striktně konceptualistického přístupu. Tento motiv se uplatnil mnohokrát, ale Vaněk rozvíjel nejen tato ryze vztahová, intelektuálně pregnantní a přitom konceptuálně jasně artikulovaná poselství. Ale zrovna tak je hravě přesáhl, třeba v Participu č. 17, kdy vyřezal plochy a ponechal linie ze skutečných míčů a plastikových hraček a dřív je prezentoval jako latentní šablony. Shodou okolností nejpopulárnějším se zřejmě stal Particip č. 22, 2001, kde jako jeden z tehdy komisí vybraných umělců (v níž jsem shodou okolností zrovna fungoval) pro finále Ceny J. Chalupeckého parafrázoval mnohonásobně zvětšenými šablonami sérii kreseb Josefa Lady, v nichž podstatně akcentoval některé erotické detaily – cenu dostal, ovšem Národní galerie (výstava byla ve Veletržním paláci) měla strach ze soudního sporu s vnukem a dědicem tohoto klasika, JUDr. Ladou, shodou okolností specialistou na autorské právo, který zřejmě z obojího velice spokojeně žije … Ovšem byla to příležitost dokázat, jak široká je škála interpretací a parafrází, počínaje Ladislavem Novákem či Rudolfem Filou a konče řadou mladších autorů a jaké vytvářejí nové, autonomní hodnoty, které by naopak také měly být autorským právem chráněny …

Tak se prozatím kruh díla tohoto jedinečného umělce, jistě jednoho z klíčových u nás, uzavírá … Začal experimentováním s abstraktními strojopisnými vizuálními texty a obrazovými texturami a jeho Participy, tvořící dnes již reprezentativní soubor jeho autentické tvorby, byly v posledních letech obohaceny především sférou zvukových instalací, jimiž inovativně modifikoval zkoumání prostoru, které bylo i důležitou součástí mnoha vizuálních Participů, na oblast percepce zvukové … Příjemnou součástí českobudějovické vernisáže byla i hlasová performance, při níž účastníci vyslovovali přidělenou slabiku z textu „dům je celý bílý“ nebo tak nějak, i když to prý nebylo finální dílo, ale především sběr zvukového záznamu fragmentů textů, které by měly fungovat v optimální podobě jako nová samostatná nahrávka.

Jiří Valoch

Tomáš Vaněk: Před participy / Particip č. 91

Tomáš Vaněk: Před participy / Particip č. 91