Inverzní romantika: Josef Bolf, Martin Gerboc, Jiří Petrbok

date of exhibition: 2008/10/14 - 2008/11/08
institution: Galerie 5. patro
type of exhibition: kolektivní

notes:

Inverzní romantika
Bratislava, Bastart Contemporary, 1. 8. – 9. 10.; Praha, Galerie 5. patro, 14. 10. – 8. 11.

Projekt nazvaný Inverzní romantika si neklade jednoznačné cíle. Vlastně by se ani neměl nazývat „projektem“, ale mnohem spíše (pouze) výstavou. Vysvětlení je jednoduché. Snahou je co nejvíce se vyhnout a neakceptovat zprofanované a v uměleckém „provozu“ nadužívané termíny a pojmy spojené s „pozitivním a servilním jazykem ekonomiky, logiky a politiky“. Užívá-li se dnes běžně v souvislosti s vizuální kulturou jazyka počtů, výroby a postprodukce, a je-li v módě „přesazovat“ jazyk jednoho oboru do jiného a volně pak nakládat s konkrétními významy, pak výstava tří malířů – Jiřího Petrboka (1962), Josefa Bolfa (1971) a Martina Gerboce (1971) - přináší sice podobnou strategii (rozvolnění) ale prostřednictvím čistě vizuálních prostředků. Zásadní a nosnou je tu strategie jinotaje, malba je zástupnou situací, která podprahově atakuje diváka a pracuje s jeho imunitou a – v druhé fázi - integritou. U každého je (tato „situace“) vyvíjena jinak a s jiným dopadem. Umělec se tu stává tím, koho Pierre Klossowski trefně označuje zároveň za experimentátora i pokušitele (Versucher). Obraz se stává laboratoří, která se ale vědomě vyhýbá banalitě pojmenovatelnosti a diagnostifikace. Nesměřuje k obnažení a potvrzení jednoho jediného ideálu, něčeho bolestně nedosažitelného, romanticky nedostupného, a už vůbec se nezabývá nějakým popisem či pouhou reflexí, nýbrž naopak sytí a zmnožuje odlišnosti, které zasévají chybu do jednoznačné orientace diváka. Obrazy ho mohou iritovat, provokovat i trýznit. Odtud název Inverzní romantika.

Josef Bolf (1971)
Pro čtení vystavených obrazů Josefa Bolfa jsou důležitá napětí a konflikty mezi jednajícími postavami pocházejícími z autorovy imaginace - jakési hybridy, přechodné stavy mezi hračkami, zvířaty a lidmi, a prostory (experiéry i interiéry), které jsou odvozeny a zkomponovány z dnešních často nehostinných reálií. Jedinci se tu ztrácejí, bloudí, jsou vystavovány různým neočekávaným často osudovým událostem měnících z podstaty jejich existenci (havárie, požár). Barevnost stažená často do černorůžové působí uzavřeně jako vizuální filtr, který neproprouští jiné druhy světla, přeneseně jiná řešení. Bolf vytváří cílené komprimační situace, v nichž opakovaným (ritualizovaným) prožíváním autobiografických kritických chvil z různě vzdálené minulosti koriguje a slaďuje své současné vědomí s podvědomím a probouzí v sobě pud sebezáchovy, který ale neustále jako by balancoval na hranici sebedestrukce. „Jsme vydáni na pospas historii...každá osoba čelí své minulosti“, přesně formuluje Gabriel Marcel v Poznámkách k pojmům Čin a Osoba.

Jiří Petrbok (1962)
V malířském díle Jiřího Petrboka lze pozorovat vývoj od koncentrovaných, jednodušších motivů ke složitým scénám se spletitou ikonografií. Mají-li i nadále Petrbokovy postavy lidskou podobu, jsou nyní stále více vystavováni deformacím a chybám, které do nich vsazuje jejich vlastní vědomí a podvědomí. Stávají se hříčkami, hracími kameny na šachovnici, loutkami fungujícími bez vlastního přičinění. Mizí perspektiva jako konstrukt směřování a objevuje se zrcadlení a bujení bez jasného ukotvení dějového epicentra, mizí individuální rysy a projevy a nastupuje proces množení stejného. Zdánlivě „zobrazující“ malba se viruje v kompromisní útvary plné hybridních monster, jejichž pararealitu kontrastně evokují prvky realisticky popisné věcnosti (boty, módní prvky, pracovní nástroje). Do kontextu obrazu (ani interiér ani exteriér) se zpětně vbouravá i samotné „umění“ v podobě citací děl světových uměleckých hvězd (bratři Chapmeni, Sarah Lucas, Damien Hirst, Maurizio Catellan ad. – autoři, kteří sami nechávají ve své tvorbě průchod otevřené skepsi). Jinde Petrbok ironicky signuje vlastní obraz jako „Mucha“ (rozuměj Alfons), často instaluje do obrazu sám sebe v podobě různě modifikovaného autoportrétu, který lze identifikovat skrze brýle se silnými tmavými obroučkami. Jedním z klíčových děl je Rodina na výstavě. Uprostřed anonymního galerijního zálivu defiluje jako na fotografii Petrbokova rodina společně s dílem bratří Chapmanů. V podstatě klidná scéna je dramatizována detaily – rozevláté vlasy ženy, tetování, zanedbaný vzhled autora, nad zemí levitující dcera ad. Věcnost a figurace se na Petrbokových obrazech stává magickou tak, jako se rozpouští kontury našeho okolního světa, pokud se sami nepodílíme na jeho konstituci, ale setrváváme v pozici pouhého diváka. Tento pocit se dokonale kryje s citací z textu Gabriela Marcela (Poznámky k pojmům Čin a Osoba): „Obrazy před námi defilují jako v kině. Náš postoj je divácký: ani nás nenapadne, že by se nás ta záležitost mohla týkat“. Petrbok je v ironii očistně nekompromisní jak vůči divákovi tak především vůči sobě.

Martin Gerboc (1971)
Martin Gerboc je autorem všestranným. Malba zůstává jedním z výstupů, které si zvolil pro svou aktivní intelektuální činnost. Gerboc se zdá být možná mnohem více jakýmsi aktivistou využívajícím malířských prostředků k ideové propagaci, nežli milovníkem vytříbeného vkusu či referentem na fóru tvůrčího výzkumu a objevování. O postupech ideové proklamace hovoří četná hesla a nápisy v kontextu obrazové plochy, které bez strukturování na důležitá a podružná, agresivně napadají diváka a rozptylují jeho pozornost od první chvíle, kdy jeho zraky spočinuly na díle. Není tu žádný prostor pro zvědavost a tajemství. Vše je odhalováno ihned a s brutalitou srovnatelnou s aktem násilí. Některé „dveře“ otevřené rychle nebo brzy se později jen těžko zavírají. Proudí jimi tam a zpět rozvratný chaos zpochybňující cokoli, co jedinec učiní či vytvoří, aby se posunul z místa. Aby opustil pozici pouhého diváka. Gerboc analyzuje prostředky „šíření zla“ – tma, urážky, násilí, symbolika (tetování), ošklivost a jejich kumulací je v jejich vlivu „rozměňuje“, oslabuje a obrací samy proti sobě do sebezničujícího zacyklení. Cílem zůstává, doufejme, víra v překonání Zla. Otázkou je, kde přesně identifikovat pozici autora tohoto na první pohled hrůzného divadla. Možná, jako pluralitní konstituční ego, na jevišti, v hledišti i v režijní buňce zároveň.

Petr Vaňous (1975), nezávislý kurátor, redaktor A2 kulturního týdeníku
vanous@tydenikA2.cz