Ladislav Jan Kofránek: Sochař mezi tradicí a modernou

date of exhibition: 2008/12/08 - 2009/01/14
institution: Galerie Vysoké školy uměleckoprůmyslové (Galerie VŠUP)
type of exhibition: autorská

notes:
-
Plastiky Ladislava Jana Kofránka a reprodukce soutěžních návrhů vystavené od 21. února 2009 v Galerii plastik podávají svědectví o osudu sochaře, který individualistickým způsobem reagoval na hektické změny v první polovině 20. století. Kofránek, žák J. V. Myslbeka a souputník Jana Štursy, prošel secesí, kubickou stylizací, novým klasicismem a dynamickou modelací konce třicátých let.
Svou sochařskou kariéru odstartoval Ladislav Kofránek již jako dvaadvacetiletý na výstavě Krasoumné jednoty ve dvoraně Rudolfina, za sochu Po koupeli tehdy obdržel první cenu. Následovalo několik dalších úspěchů, v letech 1904 a 1905 postupně získával za vystavené práce cestovní stipendia. V roce 1907 mu byla udělena Turkova cena pro výtvarné umění za portrétní studii malíře Vítězslava Nechleby. Secesně symbolistní plastice je v expozici věnován ústřední prostor, v období secese Kofránek umělecky rostl.
Projekt L. J. Kofránek (1880–1954), Sochař mezi tradicí a modernou nemá ambici sochařovo dílo prioritně „škatulkovat“, ale ukázat ho ve vrstvách a nuancích, kterými se od svých vrstevníků výrazně lišil. Do konce secesního období, včetně návratu k archaické řecké stylizaci, lze nacházet určité styčné body zejména s Janem Štursou, později se však již rozcházejí v kubickém pojetí figury. Kofránek tehdy pouze formálně zjednodušil svůj sochařský projev (kašna pro Přelouč, postava Jana Žižky z návrhu na Vítkov). Kubismus programově nepřijal, na přehlídce S. V. U. Mánes roku 1913 vystavil reliéfy z Křížové cesty, které vypovídají spíše o umělcově zájmu o znovu oživené gotické umění té doby. Po první světové válce sochař na kubismus ještě zareagoval „zhrubnutím“ formy a ostře řezanou modelací uměleckého výrazu (Jan Žižka, Prométheus, návrh na pomník Svatopluka Čecha). Ve stejné době vznikaly také plastiky, které se přikláněly již k novému klasicismu (podobizna Charvátovy manželky). K tomu se Kofránek uchýlil při tvorbě monumentálně dekorativních plastik, kterými se ve dvacátých letech živil. Mezi nejznámější patří například sochy osazené na Městské knihovně v Praze, nebo na budově žižkovské telefonní centrály. Vystavené figury, které měly být umístěny na Filosofickou fakultu, zůstaly nerealizovány. Stejně tak, jako mnoho Kofránkových návrhů na pomníky, jimiž se sochař celý život zabýval. Dokonce také návrhy oceněné první cenou (pomník padlým pro italské Rovereto, 1920-1927 a pomník Aloise Jiráska, 1949-1957) zůstaly zapomenuty, k jejich realizaci nikdy nedošlo. A to i přesto, že se za ně přimlouvaly takové osobnosti, jako například Jaroslav Kvapil. Na konci třicátých let sochař přešel k dramatické modelaci, ve které znovu rezonovala rodinovská impresionistická modelace (František Křižík, Jan Křtitel). Do tohoto období spadá i návrh na náhrobek sv. Václava pro svatovítský chrám, se kterým se Ladislav Kofránek umístil na druhém místě. Pro katedrálu sv. Víta vytvořil také bustu dr. Jana Javůrka, která byla už v druhé polovině dvacátých let osazena v triforiu, a spolu s architektem Kamilem Roškotem upravil v kryptě katedrály nové sarkofágy panovníků. Těsně před svou smrtí vypracoval pod baldachýn západního průčelí sv. Víta svůj kryptoportrét, sochu arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Výstavní projekt L. J. Kofránek (1880–1954), Sochař mezi tradicí a modernou je teprve druhou Kofránkovou monografickou přehlídkou. První se konala v sedmdesátých letech na Staroměstské radnici, kde bylo sice prezentováno přes šedesát Kofránkových děl, zůstaly však nevystaveny návrhy a realizace, na kterých sochař pracoval s Pavlem Janákem a Vladimírem Fultnerem. Zařazena do kontextu dějin výtvarného umění byla pouze secesně symbolistní Kofránkova díla. Tvorba, která vznikala později a která se vymyká avantgardním proudům první poloviny 20. století, se ztratila kdesi mezi řádky historiků umění.
Výstavu koncipovali Sandra Baborovská, Pavla Beranová a Petr Klíma. Její reprízu v Hořicích, která bude doplněna o „znovunalezenou“ plastiku Jana Křtitele, mimořádně podpořil ředitel Městského muzea a galerie Hořice Mgr. Václav Bukač a kurátoři PhDr. Jana Cermanová a Tomáš Mates.
horicko.cz, 28.10.2017