Pocta České komory architektů 2010 Viktoru Rudišovi

date of exhibition: 2011/05/12
institution: Vysoké učení technické, rektorát
type of exhibition: sraz/setkání/oslava

notes:
-
Slavnostní ceremoniál předání ocenění za práci a přínos v oblasti architektury proběhne 12.5.2011 v 17 hodin na rektorátu VUT v Brně (Antonínská ulice).

Pětičlenná odborná porota složená z předních českých architektů a teoretiků posuzovala v letošním roce třináct nominovaných osobností. Vybrán byl Viktor Rudiš, který byl ostatně na toto ocenění nominován již několikrát. Poctu České komory architektů získává každoročně již od roku 2000 významná osobnost v oboru, která se svou prací a morálním kreditem výrazně zapsala do moderní historie české architektury.
Odůvodnění udělení Pocty ČKA za rok 2010 architektu Viktoru Rudišovi
Česká moderní architektura nemá mnoho žijících tvůrců, kteří by si za své morální postoje, pedagogickou činnost a hodnotné dílo zasloužili takové ocenění jako brněnský architekt Viktor Rudiš, jemuž se porota rozhodla propůjčit Poctu České komory architektů za rok 2010.
Architekt Viktor Rudiš je absolventem třídy profesora Bedřicha Rozehnala na Fakultě architektury a pozemního stavitelství při Vysokém učení technickém v Brně, pro které vypracoval většinu svých realizovaných i nerealizovaných návrhů. Mnohé z nich se nesmazatelně zapsaly do dějin české poválečné architektury a urbanismu a Viktor Rudiš se díky nim zařadil mezi nejvýraznější osobnosti české architektury druhé poloviny dvacátého století. První z nich bezpochyby představuje brněnské sídliště Lesná z let 1962–1966 (ve spolupráci s Františkem Zounkem, Miroslavem Dufkem a dalšími), při jehož navrhování měli autoři, jak uvádí sám architekt, „ambice realizovat soubor unikátní jako celek, ale i v jednotlivých detailech“, což se jim díky víře a nadšení, typických pro období šedesátých let, také podařilo. V případě tohoto výjimečného obytného celku s centrem vyhrazeným pouze pro pěší komunikaci bylo cílem Rudišova týmu navrhnout zahradní město, k němuž architekty inspirovala obytná čtvrť Tapiola ve finském městě Espoo. Prostorové kvality sídliště přijala nedávno za své i valná část jeho obyvatel, když vyzvali brněnský magistrát, aby zamezil dalšímu nežádoucímu zahušťování Lesné novou výstavbou.
Druhá stavba, která neproslavila jen autora samotného, nýbrž československou architekturu vůbec, byl jedinečný a dosud nepřekonaný pavilon ČSSR pro EXPO 70 v japonské Ósace (spolupráce Aleš Jenček, Vladimír Palla a další), který vyšel “vstříc japonské kultuře (mj. idea otevřené architektury), a přitom dokázal předvést a zachovat identitu československé kultury“ (Oldřich Ševčík). Mimo jiné i proto představuje signifikantní dílo, kterým jak dále uvádí Ševčík, něco končí a zároveň i začíná. Konkrétně jím v naší architektuře končí období Pražského jara, během něhož se zrodilo Skácelovo libreto s mottem: Čas lidské existence – čas radosti, čas úzkosti, čas naděje a začíná normalizace, jež se z pavilonu na poslední chvíli pokusila setřít původní významové roviny a překrýt je nové ideologii poplatnou vrstvou, neutrálními názvy vystavovaných uměleckých děl. „Zjevná narážka na vpád vojsk (Vladimír Janoušek) se tak změnila v Hrozbu války, pocta Janu Palachovi (Rudolf Uher) v bezejmenný kámen. Tato dobově příznačná atmosféra maskování pravých významů (ale i objevování významů nových pod dojmem aktuálních událostí) nám dovoluje obdobně interpretovat ústřední exponát skleněné Řeky života (Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová), který podle tehdejšího komentáře vytváří osu pavilonu, z prostoru radosti zasahuje do prostoru úzkosti. Voda živá se mění ve vodu mrtvou. Stěží bychom totiž hledali výstižnější metaforu pro počátek sedmdesátých let než tuto proměnu vody živé ve vodu mrtvou a náhlé zamrznutí řeky života pod skleněným příkrovem“ (Petr Kratochvíl). Není divu, že místo zaslouženého obdivu se autoři pavilonu stali terčem ostré kritiky z pera Vladimíra Soleckého, který jejich dílo v Rudém právu označil rovnou za protisocialistické.
Viktor Rudiš je samozřejmě autorem dalších významných projektů a realizací, které by nebylo od věci zmínit. Porota se však domnívá, že obě výše představené práce jsou dostačující, neboť nejlépe ilustrují autorovo dílo.
Důvody, které vedly porotu k rozhodnutí udělit Poctu ČKA architektu Viktoru Rudišovi jsou prozaické. Jako jeden z mála brněnských architektů nikdy nerezignoval na architekturu a „za své vedoucí postavení nikdy nezaplatil loajalitou nebo příslušností k jakékoliv politické straně“ (Miroslav Masák). Naopak, svého postavení využil ke zformování svobodomyslného pracoviště, na jehož půdě se setkávala řada budoucích architektů, vesměs příslušníků pozdějšího spolku Obecní dům, které Viktor Rudiš významným způsobem ovlivnil. Rozhodující skutečností k udělení Pocty právě tomuto tvůrci ovšem představuje jeho celoživotní dílo, které je prakticky prosté jakýchkoliv kvalitativních výkyvů. Viktor Rudiš si jako jeden z mála dokázal udržet pozoruhodnou úroveň, a to i „v letech, v nichž se většina pracovníků ohlíží již po vhodném místě k odpočinku“ (Karel B. Mádl). Svědčí proto realizace, na nichž spolupracoval se svým synem Martinem Rudišem – rekonstrukce a dostavba pavilonu G na brněnském výstavišti (1995–1996), bytové domy A1 a A4 v Litomyšli nebo rekonstrukce Uměleckoprůmyslového muzea v Brně z let 1998–2001. Posledním důvodem, který podpořil definitivní rozhodnutí poroty udělit Poctu ČKA Viktoru Rudišovi, bylo její přesvědčení, že cenu je nutné propůjčit žijícímu autorovi. Jedině tak může být její poselství formou slavnostního předání autorovi bezezbytku naplněno. Porota tudíž doporučila České komoře architektů zřídit ještě jednu cenu, která by byla propůjčována zesnulým architektům in memoriam.

Jakub Potůček
člen odborné poroty Pocty ČKA 2010