Blízká odlišnost: Tomáš a Jakub Švédovi

date of exhibition: 2011/06/17 - 2011/08/07
institution: Galerie Františka Drtikola
type of exhibition: kolektivní

notes:
výstava z cyklu Dvojice

Již několikrát se sešli Tomáš Švéda a Jakub Švéda, otec a syn, na společné výstavě. Co je k tomu vede? Jistě ne jen nejbližší pokrevní příbuzenství. Nejspíše se tu projevuje potřeba porovnat, konfrontovat generačně determinované postoje ke světu a ke tvorbě. Konfrontace tohoto druhu se ovšem ani v nejmenším nechce ptát po dominaci, po ovládnutí pole, po vítězi, ale směřuje k nutnosti poukazovat na bohatost a šíři možných interpretací světa, otevírá a udržuje prostor vnitřní svobody, v němž je člověku nabízena možnost uvědomovat si mimo ohlušující rachot každodennosti své možnosti, své životní určení jedinečné lidské bytosti postavené do světa a do společenství. Jakkoliv se může zdát tvorba otce a syna diametrálně odlišná, přeci jen je spojuje řada důležitých aspektů. Svou tvorbou nesměřují k dematerializaci výtvarného díla, které má tak být nahrazeno pouze myšlenkovým procesem, či gestem na pomezí scénického projevu. Výsledkem uměleckého činu Tomáše Švédy i Jakuba Švédy stále zůstává výtvarné dílo, které materiálně trvá, což je v dnešním světě simplifikovaného myšlení, povinnosti rychlých výsledků, ve světě deklarované, snad i povinné pomíjivosti a krátkou dobu trvajících klipů ne zcela běžný postoj. Prostředky, jimiž budují výtvarné dílo, kterému ukládají trvalost, jistě s vědomím toho, jakou hodnotu má obecně trvalost v lidském životě a lidských dějinách, jsou ovšem u obou velmi odlišné. Tomáš Švéda, náležející k protagonistům generace, která postupně vstupovala do českého výtvarného života během nevlídných 70. let a jejímž nejzřetelnějším reprezentantem bylo Volné seskupení 12/15, Pozdě, ale přece, spoléhá na tradiční postupy malby nebo kresby. Dokonce i jeho magické prostorové objekty, tvary jako by osvobozené ze dvou rozměrů jeho pláten, kterým se v jisté etapě tvorby věnoval, jsou díly svrchovaného malíře pracujícího s kvalitou naléhavé barvy, stopou tahu štětce, živostí, vervností gesta. Jakub Švéda zase s naprostou samozřejmostí užívá všech dostupných prostředků soudobých technických a technologických možností. Nezajímá ho příliš tah štětce, stopa gesta v olejomalbě, vzrušení a libost z matérie barvy. Pracuje tedy s retušemi, samolepkami, foliemi, plexisklem a umělým osvětlením, spoléhá na obecně rozšířené povědomí o počítačových technologiích. Výsledkem je však opět obraz, ovšem obraz z časů, kdy všichni jsou přesvědčeni, že vědí co je virtuální svět, všichni slyšeli jméno Matrix. Je to obraz času uchvacujícího mohutností lidských znalostí i času děsícího mohutností ohrožení všeho lidství. Ale stále je to obraz tak vnitřně silný, že mu lze rozumět bez jakéhokoliv povědomí o moderních technologiích. Asi tak, jak člověk ze zcela jiných kulturních okruhů, jiné kulturní a společenské tradice může porozumět promluvě obrazu Rembrandtova Přes velmi silný dojem, že se před tvorbou Jakuba Švédy ocitáme na hranici virtuálního světa, uprostřed života manipulovaného trojrozměrnými projekcemi a ovládaného programovacími jazyky, není pramen jeho tvorby pramenem diametrálně jiným, než je ten Tomáše Švédy. Je to vždy příroda, fysis předsokratiků, je to novými poznatky rozšířený pojem o světě, neboť zcela jistě víme, že příroda není jen krajina, jak jsme si pohodlně zvykli, ale je to mohutnost, dominující síla, která se může projevovat skrze Zemi-nositelku i známou, blízkou krajinu, ale i skrze rovnici E = mc2. Jak silným popudem tvorby je příroda v podobě krajiny nejen pro Tomáše Švédu, ale i pro Jakuba Švédu ukazují zřetelně jejich kresby, které sice neopisují formy místa, ale jejich sílu, dynamiku, pohyb, neuchopitelnost prostoru, v němž náhle pochopíme, že prostor skutečně může být víc než třídimenzionální. Právě v kresbách je asi nejzřetelněji postřehnutelná blízkost otce a syna ve vnímání kosmu, země, světa přírody jako čehosi velmi blízkého a zároveň nikdy zcela uchopitelného, natož přivlastnitelného. Jako by u obou byly budovány energií, světlem či vlastně jeho rychlostí, tou nepřekročitelnou veličinou. Toto vzrušení nad světem, nezměrným energetickým polem vyváženým na hraně chaosu, v němž jsme se ocitli, jako by oživovalo a budovalo celé dosavadní dílo otce a syna. Malba i kresba Tomáše Švédy je stále zřetelněji nesena drtivými zážitky přírodního prostoru určovaného, odhalovaného i ztajovaného světlem, které nám dává žít, vytváří tvary našeho světa, dává nám schopnost vidět a uvidět a zároveň nám brání vidět věci, které by otřásaly naším vratkým pocitem bezpečí. Vždyť modř jeho obrazů je barvou bezpečí naší atmosféry, která nás chrání před naprostou temnotou nelidské nekonečnosti vesmíru. Záření a světlo, které touto temnotou přichází je stále významnějším konstitutivním prvkem jeho obrazu, je to světlo trvale přítomné bez odhalitelného zdroje, je samo o sobě stavem, v němž se může vynořovat skutečnost I tvorbu Jakuba Švédy provází fenomén světla nejen v jeho kresbách a obrazech, ale obzvláště v jeho objektech. Záření jeho zevnitř osvětlovaných objektů-obrazů neosvětluje prostor opřed sebou, ale spíše ohraničuje, vymezuje prostor svůj vlastní, jako by byla strážcem tajemství, strážcem hranice jiných dimenzí, která je pro člověka bez velkého nebezpečí nepřekročitelná. Tak světlem obdařené objekty Jakuba Švédy vzrušujícím způsobem upozorňují na to, že fenomenální pokrok lidského vědění i přesvědčení, že člověk stále s větší jistotou svět ovládá, nezbavují tento svět a lidský život v něm hlubokého tajemství a velké odpovědnosti. Setkání tvorby umělců dvou generací jistě potvrzuje, že umění je stále především oním nelehkým, ale hluboce smysluplným hledáním a vynášením důvodu a smyslu našeho pobývání ve světě na světlo, do zorného pole člověka. Zvolené prostředky a formy, jak se znovu ukazuje i tvorbou Tomáše Švédy a Jakuba Švédy, nejsou vůbec rozhodující pro kvalitu a váhu umělecké výpovědi.
Ivan Neumann