Lubomír Přibyl: Obrazy a grafika
type: autorská
place of exhibition: Galerie FONS firmy Stapro s.r.o.
date of exhibition: 2011/03/17 - 2011/05/02
note:
-
Galerie Fons představuje dílo Lubomíra Přibyla (1937), který bývá považován za jednoho z žáků Vladimíra Boudníka. Rozhodně je laureátem Boudníkovy ceny za grafiku za rok 2006. Není to první seznámení s Přibylovým dílem v tomto kraji. V říjnu a listopadu 2009 proběhla výstava rozměrných grafik v Gočárově kostele svatého Ambrože v Hradci Králové, jejímž kurátorem byl sochař Štěpán Málek. Letos vzal Lubomír Přibyl východ Čech skutečně ofenzívně. Shodou okolností totiž jinou verzi pohledu na jeho dílo můžete vidět v Galerii moderního umění v Hradci Králové, kde ji připravila Petra Příkazská. Autor patří ke stálicím českého vizuálního umění, na jeho scéně se pohybuje už od konce padesátých let, kdy se rozhodl ukončit své studium na Akademii z důvodu jeho zbytečnosti. Řízením osudu se nechal zaměstnat v ČKD Praha Vysočany, kde byl jeho nejbližším spolupracovníkem Vladimír Boudník. Těžko říct, kudy by šla Přibylova cesta, kdyby k tomuto osudovém setkání nedošlo a Přibyl neabsolvoval přípitek vínem z vázičky, z níž něžný barbar Boudník právě vyhodil uschlé květiny. Nicméně Boudníkův vliv na generaci konce padesátých a počátku šedesátých let byl obrovský a to nejen mezi grafiky. Už si to asi nikdo nepamatuje, pravděpodobně na to zčásti zapomněl i on sám, ale Přibylovo dílo započalo stejně jako u Boštíka, zobrazovalo předměty, lidi, děje. Fatální změnu ke koncentrickým sítím a prostorovým diagonálám způsobila civilizace, technika a elektrické výboje. Na první pohled nápadné je barevné omezení. Autor to vzal vskutku po graficku, jde jen o bílou, černou a nanejvýš barvu kovu. Nebarevnost se stala základem grafických listů – ale i obrazů, které právem můžeme vnímat jako objekty nebo reliéfy. Jako každá věc, která není plochá, ale vystupuje do prostoru, jsou zcela závislé na umístění, instalaci a na světelné scéně. Právě světlo, spíše než hmota, nám sděluje, že reliéfy odvozené z tiskových matric, patří do sféry trojrozměrného umění, kterému jsme dříve říkali sochařství. Autor si už od počátku byl patrně vědom role měřítka a monumentality, používal formáty okolo 160 cm výšky, což nebylo úplně obvyklé. Monumentalitu si vynutilo použití nalezených rybářských sítí. Tloušťka provazů neodpovídala malým dimenzím. Provazy jsou v jeho tvorbě zhruba od roku 1963 – 4. Oficiální autorita konkrétního a geometrického umění, teoretik Jiří Valoch, kterého s Přibylem seznámil Vladimír Boudník, řadí Přibylovu práci k umělcům mezinárodní skupiny Zero. A to hlavně vzhledem k syntéze moderní technické civilizace se světem přírody a k užití monochromů. Lubomír Přibyl sám označuje své listy jako konkrétní či materiálovou grafiku od roku 1963. Jeho grafickou technikou je vlastně hlubotisk, podobně jako suchá jehla nebo lept. Přibylovo vlastní tvůrčí pole je přesně vymezené, naprosto perfekcionalisticky a do hloubky zpracované. Omezil barevnost, nepoužívá příliš mnoho materiálů, jen desky, provazy, papír. Jeho úhel pohledu je technický, matematický, ale i estetický. Estetika je nepředstavitelná bez harmonie, řádu a matematických propočtů. Matematické výpočty systému narůstajících intervalů autor zprvu konstruoval ručně kružítkem, nyní přirozeně využívá počítač. Obrazoborecký princip geometrických tendencí popírá i v Přibylově případě jakýkoli rukopis ve smyslu otisku ruky. Uzlové body, vyvrtaná místa, perforace, jsou propojené různě dlouhými liniemi provazu v měnícím se rytmu. Fontanovské gesto provrtání se do světa na druhé straně je velmi dobře ukryto. Jako když zasvěcenec projde zdí a zase se vrátí zpět. Ve světě prostorové iluze reliéfu vše plyne, vše je v pohybu. Vstoupit do černé plochy, do světa matu a lesku, do sférické sítě víření a prostorového vlnění asociuje hlubiny kosmu. Možná se v deskách a tiscích zakřivuje a uzluje čas a nepochybně i prostor. Provazy, napjaté jako struny ve světle vibrují. Stejně vesmír sám, složený z nesčíslných vibrujících strun, můžeme přirovnat k symfonii. Sítě dnes mají širší význam než kdysi. Přibylovy nalezené rybářské sítě, sítě z volejbalu, se propojují s metaforou sociologických a kulturálních sítí a komunikačních technologií. Zároveň ona propočítanost připomene Kubištu a jeho síťové obrazce na skicách k obrazům. Narůstající či zkracující se nebo přerušené intervaly se mohou v divákově vnímání spojit s fraktály. Tedy tou matematikou, která vypovídá o tvarech a o tom, jak se rozvíjejí v prostoru. Ale stejně dobře můžeme hovořit o Jákobových žebřících, bortících se babylonských věžích, Daidalových labyrintech, sci-fi a utopických projektech.
Martina Vítková
