Póly imaginace

date of exhibition: 2011/09/12 - 2011/10/23
institution: Galerie Dion
type of exhibition: kolektivní

notes:
-
Integrální, ne-li podstatnou částí umělcovy kreativity je jeho imaginace, obrazotvornost, která je prostředkem vyjádření umělcova nitra, stává se ozvěnou jeho instinktů, pocitů a představ. Imaginace je tak i zdrojem fantazijních vizí vyvěrajících z hlubokých vrstev naší psychiky, je spouštěčem obrazů v mysli, které při svém výtvarném ztvárnění ústí v imaginativní, či chcete-li, fantasijní umění. Probíhající výstava v Galerii Dion představuje dva umělce, které v jejich tvorbě spojuje princip rušení hranic mezi snem a skutečností, umělce, kteří však vychází z odlišných pólů imaginace a dospívají tak i k rozdílným uměleckým výpovědím. Jan Gabriel, člen Skupiny českých surrealistů, se prezentuje soubory koláží a objektů vycházejících ve velké míře z dadaistického konceptu významových převratů, navozováním představ nevysvětlitelného neznáma vzbuzujících pocity dezorientace a odcizení; jeho díla tak vedle poukazu na zázračnost života jsou i nositelem rebelantství, kritickým poukazem k běhu světa. Bohunka Waage od malby lyrických, snově vyznívajících krajin a portrétů dospěla k působivým fantazijním kompozicím vířících prostorových siločar, v nichž a z nichž vyvstávají archetypální tvary vesmírných těles a dívčích tors. Předivem dráždivých barevných linií a modulací jejich valérů umělkyně dává zaznít až expresivním akordům tonality, podstatná je však obsahová složka obrazů kladoucí důraz na vnitřní život člověka, život vzpínající se k metafyzickým úběžníkům prostoru a času. Oba autory tak dělí i pojí jejich autentický výtvarný výraz, prezentace jejich tvorby rozšiřuje výstavní program galerie.
Jan Gabriel (1949) přijal koláž jako svůj osobitý způsob odhalování kořenů obrazivosti, k rozšíření výrazových možností vyvinul vlastní svébytné postupy a techniky. Primárním přístupem k tvorbě je snaha o vytvoření volných interpretačně-asociativních obrazových kompozic nutkajících diváka ke vstupu do říše fantasie, do myšlenkových proudů vedoucích zákrutami jeho skrytých tužeb a třináctých komnat. Proto skladbu koláží autor provádí z disparátních prvků, jež jsou nositeli významových antivalencí; podstatné je, že použité tvarové prvky rozstřiháním a překládáním dílů dávají vzniknout novotvarům s významovými posuny, často vedoucím až k hranicím abstrakce. I výběr nesouvztažných skladebných předmětů je veden v relaci s ponornými proudy nevědomí, častým až dominantním prvkem bývá ženské tělo, které rozporcováním je odosobněno a skladbou přetransformováno v novou a promyšleně vzrušující formu fetiše. Velkou roli hraje i pozadí koláží, na němž se juxtapozice odehrává. To je tvořeno převážně metodou alchymáží, často při výběru předloh s lettristickými prvky, které v konečné kompozici hrají roli nositelů tajuplných znaků a sdělení. Tyto barevné koláže jsou dále místy zamalovávány, aby nakonec prošly broušením či spíše vybrušováním. Do výsledného obrazu se tak vnáší prvek náhody, výslednicí je zneklidňující neurčitost příběhů, bílá místa svými „světly“zvyšují spirituální náboj. Jako výraz svého básnického ducha umělec kolážím přiřazuje interpretační názvy (Rozházení chodci), mnohdy s dada humorem (Dámy, ve kterých se stmívá). Poněkud odlišnou podobu a tím i vyznění mají černobílé koláže (cyklus Export – import), u nichž sestavy černých torz levitují v bílém imaginárním prostoru; hry absurdních tvarů v prostorové prázdnotě jsou přeneseně vyjádřením vágních cest osudu, jeho vyústění a polarit. Příbuzné jsou i Gabrielovy objekty vznikající fixací segmentů na pevných podkladových deskách. U některých z nich – možností rotace skladebných segmentů kolem upevňovacího šroubu – obrazová variabilita poskytuje možnost vstupu, odvíjení struktury skladby v různorodých sestavách. Umělec takto: prostřednictvím imaginace a vnášením náhody dospívá ke zdrojům poetického zázračna, proniká k realitě nacházející se ve sférách nevědomí. Výtvarná hodnota Gabrielových děl nespočívá proto tolik v oné kráse dle Lautréamontovy metafory o náhodném setkání nejrůznějších předmětů; umělec totiž od veristického surrealismu aplikací vnitřního modelu spěje spíše k surrealismu absolutnímu. Diskusí témat tělesnosti a její pomíjivosti, krásy a morbidnosti, kauzálních vztahů i hry náhod, odkrývá zákoutí naši mysli, pomocí předestřených absurdit, místy i navozováním pocitů ohrožení, dosahuje jejího probuzení. Gabrielova tvorba vychází z autentického postoje umělce, její hodnota vyplývá z tvůrčí svobody nezatížené estetickými, etickými a jinými korektivy; tím vším si zasluhuje naši pozornost a ocenění.
Bohunka Waage (1948) na výstavě představuje tvorbu širšího časového období. V čele expozice jsou umístěna raná díla z 60. a 70. let: snové krajiny a poetický akt (Zahleděná, 1975), těžiště prezentace spočívá v souboru pro umělkyni typických imaginárních obrazů světelných září a kosmických vizí, pro návštěvníky výstavy je jistě cenné i začlenění nových, dosud nevystavených děl. Zatímco společným rysem všech obrazů je pohyb ve sférách volné poetické fikce, jsou záznamem citových impulsů vyvěrajících i z podvědomí, obsahová významovost a výpověď souborů je odlišná, je svědectvím o posunech vědomí od prožívání bezprostředního světa k úvahám o universu, filozoficky pojato poukazem proměny upínání od physis k metaphysis. Rané snové obrazy nevychází přímo ze snů, spíše jsou svázány se stavem snění, s lyrickým průmětem až dětsky čistých tužeb a přání k podobě světa. Latentně je však v nich již obsažen příští převrat k současné tématice, totiž zobrazování fenoménu světla vizualizací sférických lomů a siločar (pastel Snová krajina, 1966). Dnešní tvorba Bohunky Waage, svým videm zcela autonomní a pro umělkyni charakteristická, je již plně oddána vidinám kosmu, jeho makrosvětům, silám a polím vířících energií, obrazům nesoucím sdělení o hlubinách a tajemstvích vesmíru (Mystérium, 1999). Působivost obrazů je dána nejenom jejich výraznou barevností (barvy jsou potencionálně i faktorem a zprostředkovatelem obrazové prostorovosti), uchvacující formou křivek vibrujících světly (Cesta za světlem, 2004) a přes dojem spontánnosti i pečlivě vyprojektovanou kompozici (nehledě na vysoce detailní styl malby), ale zvláště pak jejich poselstvím. Neboť přes jimi vyvolávaný silný estetický prožitek pociťujeme i jejich konstrukci a sublimní význam, obsaženou psychografickou symboliku poukazující na kosmické síly určující běh světa a naši osudovost. Malba na hranicích fantaskního realismu, onoho Daliova zobrazení „konkrétního iracionálna“, není prapouhou vizionářskou vizí, ale spíše výtryskem citů umělkyně, obnažením jejího nitra. Dokladem toho jsou u mnoha obrazů z množství ploch a linií vystupující tvary ženských těl, symbolů citové stránky přirozenosti. Žena totiž vždy měla užší kontakt s iracionálnem, její tělo je přeneseně skořápka, do níž je vdechován život; život, který je nejvlastnějším vyústěním kosmických sil. Obrazy Bohunky Waage: kosmické prostory s ornamenty křivek a barev, obrazy plné napětí pramenícího z úzkosti i lásky, osamocení i naplnění, se tak dotýkají i esoterických otázek bodu splynutí prostoru a času, poukazují k prapočátku, kde minulost, přítomnost a budoucnost jedno jsou. Dle Roger Gilbert-Lecomtovy úvahy o „jednotě“ jsou tak i tušením poslední skutečnosti, konečného splynutí s ní.
Imaginativní obsah děl obou umělců se pohybuje na hranici bdění a snu, nese stopy prožitých úzkostí i nočních můr. Zaséváním pochybností a kladením otázek se vztahuje i k budoucnosti: je varováním před pádem do povrchnosti. Obrazovost kompozic Jana Gabriela i znepokojivá krása obrazů Bohunky Waage nejsou proto únikem do světa ilusí; obnažováním prožívání odkrývají pravdu, skýtají tak naději.
Ivo Janoušek
www.dionart.cz