Ludmila Jandová: Malba na papíře / Painting on Paper 1961-1969

date of exhibition: 2010/08/21 - 2010/10/31
institution: White Gallery
type of exhibition: autorská

notes:
Tvorbou Ludmily Jandové prostupuje několik linií, které se rozvíjejí vedle sebe nebo následují po sobě. Někdy jsou si velmi blízké, jindy až překvapivě kontrastní. Je v nich zřejmá inspirace přírodou a jejími přirozenými zákonitostmi nebo vztahy mezi lidmi. Autorčina tvorba je prodchnutá hlubokou vírou a zároveň volností a tolerancí k odlišným názorům. Tentokrát se ve White Gallery, v jejímž depozitáři se zároveň soustřeďuje její značně rozsáhlé malířské, kresebné i grafické dílo, představuje výrazově zajímavý a přitom vlastně nečekaný soubor kreseb. Vznikal od roku 1961 do roku 1969 a jeho část byla pak vystavena v pražském Mánesu. Jeho vývoj působí přirozeně, přitom však místy vysloveně dramaticky. Pohybuje se v rozmezí mezi dvěma krajními polohami. Ta první působí harmonicky, stává se oslavou pozitivních stránek života. Je ztělesněním jednoty všech jeho součástí – zrození, radostných událostí, utrpení a nakonec i smrti. Ta druhá ztělesňuje odvrácenou tvář života se všemi možnými negativními zvraty, se kterými se nakonec musíme vyrovnat. Cyklus nesporně vychází z odkazu některých ze základních proudů v moderním evropském umění. Především ovšem z expresionismu či fauvismu. Autorka sama kdysi mluvila o myšlenkovém spříznění s duchovně laděnými obrazy Georgese Rouaulta, s nímž ji spojovala i hluboká víra. Tato řada kreseb se rozvíjí zvláštním směrem ve stále výraznějším propojení s atmosférou své doby, tedy invenčních šedesátých let, ve kterých docházelo také k zásadním proměnám v životním stylu i v uměleckém vývoji. Dodatečně bychom asi mohli tento dramaticky působící soubor expresivních kvašů přiřadit k nastupující vlně nové figurace. V těchto kresbách nebo spíš obrazech na papíře se odehrávají sugestivní a vyostřené děje. Jde v nich o vyjádření podivných, ne zcela určitých davových šílenství, v nichž ze skrumáží figur vyzařuje znepokojivé napětí. V intenzitě výrazu si v ničem nezadají se soudobou tvorbou Jitky a Květy Válových nebo Jiřího Načeradského. Samozřejmě je nutné si uvědomit, že východiska všech jmenovaných umělců jsou značně odlišná. Kresby Ludmily Jandové jsou tentokrát až nezvykle drsné a svým způsobem se z celkového rámce jejího spíš harmonicky laděného díla vymykají. Umělkyně je totiž známá hlavně svými světlem prozářenými krajinami nebo takřka abstraktními kompozicemi, které ovšem vždycky mají reálný základ. Do vystaveného souboru se však promítají nejprotichůdnější pocity od tragičnosti přes odevzdanost a vyrovnání s osudem až ke vzdoru a agresivním střetům či vyjádření násilí, kterým se pak pro nás šedesátá léta bohužel završila v podobě sovětské okupace. V některých kresbách spatříme až apokalyptické vize ohrožení a rozpadu celé společnosti, která je schopná se sama zničit. Vyvolávají dojem krajní stísněnosti, po níž může následovat uvolnění tlaků směřujících ke katastrofě. Dá se, myslím, bez přehánění napsat, že tvorba Ludmily Jandové nedosáhla předtím ani potom podobné společensko kritické naléhavosti. Její výrazová síla totiž v ostatních kresebných či grafických řadách spočívala především v hlubokém soustředění a kontemplaci, v citlivém vyjádření víry a duchovnosti.

Jiří Machalický