Městečko usíná...

type: kolektivní
place of exhibition: Galerie NoD
date of exhibition: 2010/10/19 - 2010/11/05

note:
+ Stanislava Karbušická, Tereza Šimková, Helena Tůmová, Nela Ungerová
---

Městečko se probouzí...

Když se zamýšlíme nad tím, v čem spočívá přínos tvorby Jiřího Kovandy, tak nejspíš dojdeme k závěru, že v její volnosti, otevřenosti, citlivosti, jemnosti a nevtíravé nenápadnosti. Autor se vydává různými cestami, zkouší rozmanité metody, má odvahu začít znovu, odsunout do pozadí dosavadní zkušenost. Přitom se ale vždycky pozná, že jde právě o jeho práci, která má svůj typický výraz. Některé její vlastnosti jsou vždycky přítomné, ať už uskutečňuje performance, maluje či vytváří až minimalistické instalace a objekty.

Na jeho projevu je sympatická střídmost a přitom přesnost ve způsobu vyjádření, kterou ovšem doplňuje schopnost improvizace. Promítá se do něj i lehká nadsázka a ironie. Shodou různých okolností a zásluhou tvůrčí důslednosti se jeho dílo zvolna, ale stále výrazněji prosazuje v našich i mezinárodních souvislostech. Jednak pro svou myšlenkovou sevřenost a jednak možná trochu paradoxně také proto, že jde svým způsobem proti zákonitostem dnešního „trhu“. Totiž, že se ničemu nepodbízí, že se nesnaží všude za každou cenu protlačit.

Za Kovandu mluví dlouhodobá systematická práce, jejíž oblasti se přirozeně prolínají. Jeho tvorba má vlastní myšlenkovou náplň, logickou stavbu, vyrůstá z odkazu minulých generací i ze širokých souvislostí své doby.Je v každém ohledu původní, každý další krok přirozeně vyrůstá z předešlého vývoje. Stejně jako třeba u Jiřího Koláře není svázaná žádným akademickým školením, které v některých případech může potlačit nebo dokonce zadusit osobitý projev.

Je založená na určitém způsobu myšlení, na volném systému, který zůstává otevřený novým podnětům. Nikam nespěchá, je mu jasné, že všechno chce svůj čas. Tento přístup se mu vyplatil, dovoluje totiž další vývoj. Kovanda se pohybuje na rozhraní několika tvůrčích oblastí: malby, instalace a performance. Je pro něj také typická schopnost citlivě reagovat na zvolený prostor, který dokáže často ztvárnit úplně jinak, než bychom očekávali.

Jiří Kovanda má své předchůdce v minimalismu i v hnutí arte povera. Používá s těmito směry příbuzné postupy, ale není jimi nijak spoután. Je schopen se osvobodit od jakýchkoliv doktrín. Svým způsobem práce je velmi inspirativní. Ovlivňuje další generace, je jimi respektován a často i zván k účasti na nejrůznějších projektech.

Před časem jsem ho oslovil, aby se svými studenty z ateliéru performativních médií na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem vytvořil společnou instalaci v prostoru Galerie NoD. Také tentokrát uplatňuje otevřenost, každý se může vyjádřit podle svého. Ale přitom nesmí zapomenout na celek, který musí dávat smysl. Tak také se studenty vytvořil zvláštní „skrumáž“, ve které se prolínají nejrůznější nápady ztvárněné rozmanitými druhy výrazových prostředků. Takto vzniklá výstava působí hravě a příjemně, ale zároveň vybízí k zamyšlení nad stavem naší společnosti a nad tím, jaký význam pro ni má či bude mít umění.

Jiří Kovanda dává svým studentům volnost ve volbě formy i obsahu. Nenásilným způseobem je vede k tomu, že umění je spíš životní názor, ze kterého se forma přirozeně odvíjí. Tak zůstává budoucí cesta otevřená, umělci se ocitají na různých křižovatkách. Záleží jen na nich, kterým směrem se vydají. Odpovědnost zůstává na nich. A je úplně jedno, jestli se vyjádří kresbou, malbou, prostorovým řešením, textem, slovem, fotografií, koláží nebo filmem. Je spíš důležité, aby citlivě vnímali prostředí, ve kterém žijí a dokázali ho interpretovat. Formulovat otázky a hledat na ně odpovědi, které ovšem mohou být pro každého zcela odlišné. Tak se otevírá nekonečně široké pole vyjádření vlastního pohledu na svět, který může ovlivnit myšlení dalších lidí a podnítit jejich představivost.

Výstavní projekt (jehož kurátorem a zároveň účastníkem je Jiří Kovanda), má zvláštní atmosféru, v níž všichni společně reagovali na prostor, do kterého vnesli své často hodně odlišné představy. Každý vychází z vlastní zkušenosti, uplatňuje jiné technické postupy a přesto máme dojem, že procházíme prostředím, jehož jednotlivé části se přirozeně propojují, že každá z nich má v celku své přesně určené místo. Výstava přináší zážitek takřka pro každého bez ohledu na to, jaké je jeho očekávání.

Jiří Machalický

Městečko usíná...

Městečko usíná...