Martina Chloupa: Stále v přechodu

date of exhibition: 2012/02/09 - 2012/03/14
institution: Galerie Kotelna
type of exhibition: autorská

notes:
Stále v přechodu

Rozšklebené kočky v hrozivém reji jako noční můra pro psa, kočka líná sametová, těhotné ženy i žena vamp. Golgota s ohromnými kříži, letící zvony, zkamenělé květy, tapeta s něžnými růžemi, vějíře paví trávy, páv sám. Různorodý výčet by mohl přeskakovat dál a dál. Martina Chloupa neulpívá a neulpívavost se jí promítá do tvorby. Nachází se tak stále v přechodu, mezi stavy mysli, mezi tématy i médii.
S rozmyslem a citlivostí sobě vlastní, v souladu s nitrem i okem transponuje skrze tvorbu vnitřní a vnější děje.

Její široké rozpětí je přirozeným projevem návalů a vyprázdnění, zanášení a čištění duše, ve které se potkávají něha i agrese, andělé i démoni, radost a okouzlení se smutkem a skepsí. Stále v přechodu. Díky této opravdovosti a nejednopolohovosti ani expresivní výraz divokých a temných zákoutí duše nepůsobí jako zatěžující svědectví, vrhané ven bez ohledu na toho, kdo se před obraz postaví, počni si co počni. Ocitáme se před sdělením, takhle se to teď má, ale necítíme definitivu. Stejnou měrou jindy sdílí krásu a radost, okamžiky, kdy z duševna stává se duchovno. Nepřiznává se ke kanonizované víře. Vyznává se. Skrze obecně srozumitelné symboly stále v přechodu. Zvony odlétají do Říma, na Golgotě planou kříže, na nebi hvězdy.

Potřebě bezprostřední provázanosti uměleckého tvoření s prožitkem, pomineme li výrazový tanec nebo jeho proměnu v expresivní performanci a zůstaneme na poli výtvarných technik, vyhovuje nejlépe malba se svojí možností okamžité exprese. Proto právě malba představuje těžiště Martininy tvorby. Nabírá široké výrazové spektrum, a nacházíme v ní figury zprostředkované gestem blízkým klasické německé expresi, nabodáváme se na divoké ostré tóny, setkáváme se s portréty, uzavřenými sama do sebe i postavami, které se k nám obracejí, a přímo či nepřímo nás oslovují. Jindy nás nechá vpíjet se očima do senzuálních lyrických kompozic, kde jitří naše smysly realitou proměněnou rozostřeným viděním skrze jakousi snovou mázdru. Květiny, palmy, trávy, pes, páv, to všechno pochází ze zahlédnuté skutečnosti. Jsme svědky přechodu obrazu z očí do mysli, vizuální proměny skutečnosti, která nehledě na novou variaci tvarů a barev zústává stále onou původní realitou, zachycenou chvějivými dotyky štětce, sprayem, přisypáváním barevných pigmentů a dalších materiálů. Protipólem expresivních poloh jsou k abstraktní geometrii směřující kompozice. Oproti výrazově rozehrávané paletě temných i ostrých, divokých tónů, energickému, rozmáchlému gestu či onomu rozostřenému výrazu zde užívá v souladu s místem, na kterém se v rámci přecházení právě ocitá, čisté, přímé barvy bez příměsí a volí jasné kontury. Také tyto místy téměř geometrické kompozice vycházejí z reality. Nespekuluje o seskupení tvarů, ale převypráví skutečný záběr z exteriéru či interiéru, zahlédnutý abstrahujícím prizmatem. Jinde vedle vizuálního účinku zapojuje vtip, prvoplánově skrytý význam a přidává k němu konceptuální rozměr.

Některá sdělení zůstávají v dvojrozměrném vyjádření významově plochá, jakoby ustrnula ve svém náčrtku. Tehdy Martina přechází do rozměru třetího, aby své výpovědi dodala celistvosti. V pozadí přechodu do prostoru hraje roli moment přesahu směrem k funkci. Martina se přesahem do rozměru funkčnosti zabývá dlouhodobě, první jednoduše geometricky řešenou židli vyrobila již v samých začátcích své umělecké dráhy před patnácti lety. Užití a užívání jsou pojítka mezi židlemi, sezeními, sofa, pohovkami. Promyšlenou volbou jejich provedení usazuje usedajícího vždy do určitého kontextu. Dokonale designová pohovka, trojrozměrný vtip v barvách trikolóry, národní vlajka, nabízí svůj měkce sametový modrý klín k pohovění, Hezky česky. Předcházela jí v umělém kameni vyvedená tvrdá verze - monument, instalovaná ve veřejném prostranství. Také Hezky česky. Sedací objekt
s opěradlem ve tvaru kříže neevokuje utrpení, hravě hloubavého sedícího v něm může však leccos napadnout. Víra není sedací vana. Ekologickou masáž poskytne posezení v křesle z odpadu, seskládaném do svého trendy tvaru z papundeklovýchových rolí, které dosloužily původnímu účelu. Ani v prostorové tvorbě si neklade striktní materiálová omezení, a podle potřeby pracuje s materiály nejpůvodnějšími a nejklasičtějšími, jakými jsou dřevo, sádra, sklo, keramická hlína, ale sáhne i po materiálu, zavánějícímu téměř kýčovitou sprostotou. Latexová guma v pouťově křiklavě růžové a přeci studené, užitá pro sérii odlitků "korpusu" na kříž tahá za oči i za mysl. Kde je smysl téhle pouti?

Právě v plastice a objektech se v Martinině tvorbě nejvíce mísí klasika, experiment a koncept jako plně zúročené dědictví "akademických otců" Hendrycha, Koblasy a Knížáka. Není jen konceptuálním hybatelem, tvůrcem ideje, kterou ztvární někdo další, což je u současného konceptu celkem obvyklý a legitimizovaný přístup. Svoje technologicky, fyzicky i časově náročné projekty táhne samajediná.

Je odvaha dnes tvořit svobodně ze sebe, když vše již bylo namalováno, když kolem platí ve velkém hodnoty vyšlé z kompetice, soutěžení kdo první, kdo lepší, když cenu a smysl udává v neposlední řadě ekvivalent tržnosti. Mnozí nevydrželi, a pokušení podlehli. Jiní přestali tvořit. Martina patří mezi ty odvážné nejen svojí generace, kteří zůstali a neuvelebili se v jisté a osvědčené poloze.

Stále v přechodu.

/Lucie Šiklová/