Milan Salák: Guerilla

date of exhibition: 2006/04/05 - 2006/04/23
institution: Karlin Studios
type of exhibition: autorská

notes:



Pojem Guerilla, jenž si zvolil Milan Salák za název svého uměleckého projektu referuje k formě skrytého, nekonvenčního a subverzivního vedení války, a to v souvislosti s jasně profilovaným směřováním ve smyslu pokračování politického boje „jinými prostředky“. Část současné umělecké scény pracuje s určitými „modelově“ analogickými postupy, kriticky napadajícími institucionalizované kulturní struktury zevnitř a „ze zálohy“ či těchto strategií využívá „formálnějším“ přístupem jako „nástroje“ k opracovávání konceptuálního „materiálu“. Ve zdůvodnění legitimity těchto strategií se přitom často kromě teoretických východisek, spojujících tradici umělecké svobody a anarchistického dědictví, opírá také o chráněné území dané jí právě onou tradicí svobodných umění, jež v součastné situaci vyústila do značné míry izolované či z širší společnosti „vytknuté“ umělecké komunity.

Milan Salák se ve své umělecké tvorbě tvorbě i ostatní činnosti v rámci umělecké scény už několikrát dotknul problematiky sociálních rolí v rámci celé společnosti i struktur oné „vytknuté“ umělecké komunity, ať už se jednalo přímo o umělecké a kurátorské projekty či o jeho činnost společenskou a organizační, což se týká především rozsáhlých aktivit v rámci združení ARTLAB (spolu s Jiřím Davidem a Janem Kadlecem) a organizování uměleckého občasníku ARTUR, jakožto tribuny nastupující umělecké generace. Jeho „aktivistická“ role na Pražské umělecké scéně měla vždy charakter spíše spojující a iniciační, než aby se stavěl do role osamělého teroristy. Ona tendence svázující většinu Salákových aktivit se sociální problematikou je tařka všudypřítomná a velice zajímavý odstín nabývá i v souvislosti s umělcovým zájmem o intermediální problematiku, a to především konfrontace klasicky chápané malby a oněch výše zmiňovaných v konceptualismu zakotvených strategií, samotným autorem shrnované pod pojem „sociální vizuality“.

Projekt Guerilla má v Salákově tvorbě delší genezi a řadu předstupňů obdobně operujících s určitým kolektivem jedinců. Ať už u malby Civil (1997) v níž hraje hlavní roly oděv znázorněných jako zásadní komunikační prostředek vyjadřující sociální role jinak naprosto anonymních jedinců. Či obdobně kompozičně řešený, ale pomocí počítačové 3D grafiky vymodelovaný diplomový projekt Generation (1999), naopak už reprezentující konkrétní individualizované (a to jak vzhledem tak oděvem) umělcovi přátele a příslušníky té samé generace. Určitý sociální posun související se Salákovou pedagogickou činností a styky s mladší generací pak mimo jiné reflektuje soubor snímků Kouřové podoby (2000), v němž znázornil své studenty zakryté clonou cigaretového kouře. Z posledních autorových prací lze zřejmou souvislost s Guerillou lze hledat u malby autoportrétu s modelem tančíku, vzniklé sice v rámci projektu Vítězná přehlídka (2006), patřící ale svým formálním řešením i charakterizací „sebe-portrétovaného“ do zřejmé souvislosti s Guerillou.

Současně se zmíněnými projekty je však nutné připomenout také Salákovy soukromé zájmy, které často nacházejí výrazné uplatnění v jeho uměleckých projektech ať už jde o jeho posedlost sběratelstvím, zaujetí maskovacími texturami a maskáčovým oblečením, či fascinaci virtuálním létáním. V projektu Guerilla můžeme vlastně nalézt v různé míře odraz všech těchto „vášní“. Salákovu „sbírku“ v tomto případě tvoří okruh jemu blízkých lidí, „naverbovaných“ ať už z uměleckého a školního prostředí, či z oblasti soukromého „neuměleckého“ života. Ti jsou zpřítomněni obrazy v životní velikosti, přizbůsobenými svým měřítkem reálné velikosti jednotlivých osob. Pro do značné míry „konceptuální“ přístup k realizaci maleb svědčí úsporná a rychlá technika, jen v několika zajímavých momentech přerušená malířovým hlubším formálním zájmem o ztvárnění některého jednotlivce. Přičemž některé části obrazů ukazují zřejmý stav „nedokončenosti“, tato výtvarná podoba cyklu úzce souvisí s umělcem předem stanovenou strategií realizace maleb, kdy cyklus vznikal přímo horečným tempem v odbobí dvou čtrnáctideních „pracovních úseků“.

Dominantní vizuální pozice a stejně tak malířský důraz na všech obrazech náleží ovšem oděvům znázorněných – totiž autorově sbírce maskáčů různých druhů a provenience, přičemž každý ze zpodobených má na sobě jiný oděv, dle svého výběru. Autor tím nejen, s patřičnou rezervou individualizace díky odlišným typům „uniforem“, vytvořil jakousi „jednotku“ guerillového typu, ale také hned několika křížícími se strategiemi si danou skupinu aproprioval. Vedle klasické, již mnohokrát rozebírané mocenské a majetnické role zobrazování samotného zde navíc přistupuje přivlastnění si jiných pomocí jejich unifikace a sjednocení v jednom kolektivu (jak se to objevovalo a objevuje především u autoritativních a represivních režimů). Celá série je charakteristická svárem mezi individualitou znázorněných a rozdílností uniforem, oproti jejich sjednocující prezentaci v obrazovém souboru plném osob v maskáčích. Tento autorův záměr se odráží i v označování jednotlivých portrétů pouhými iniciálami a v některých případech i přímé zamaskováním jejich tváří kuklami.

Projekt Guerilla odráží i další z autorových „vášní“ - tak jako se Salák při prohánění se po nebesích v roli virtuálního bojového pilota na síti ocitá ve virtuální komunitě spolu- i proti- bojovníků sdílejících spolu prostor dle daných pravidel, tak i zůčastnění projektu Guerilla se podřídili daným pravidlům zpodobnění a stali se součástí virtuální komunity, jejíž pravidla i smysl existence je svázán jen a pouze osobou a zájmy Milana Saláka, přičemž stejně jako v případě zmíňované nedokončenosti obrazů se ani celkový souhrn autorem vybraných „hráčů“ nemůže plně a jednoznačně uzavřít jako definitivní model jeho „reálného“ sociálního života s jeho komplikovanými mezilidskými vazbami.

Oproti běžnému mocenskému a vlivovému vymezování lobby, skupin i silných osobností v denodenní realitě běžné společnosti i v rámci oné zmiňované umělecké scény, pro které je jako pro všechny smečky dravců typické vymezování území a zájmových zón, Milan Salák postavil „jednotku“ která nemá žádný určitý cíl či smysl ani vymezené pevné teritorium, natož společné zájmy, ale přitom se stává svým zhmotněním reálnější a trvanlivější. Možná tím vzniká ona Dočasná autonomní zóna Hakima Beye (trochu analogicky jako u jiného Salákova projektu – Videokempu), s její pružnou neuchopitelností oficiálními strukturami a vnitřní anarchistickou diferenciací. Tento model je ale v sérii Guerilla relativizován právě onou trvalou formou obrazu. Díky tomuto zpochybnění Guerilla do jisté míry dožívá v okamžiku jejího dokončení a vystavení a to i navzdory formální nedokončenosti jednotlivých portrétů. Autor tak záměrně odkazuje k obsahovému pozadí série. Salákův projekt Guerilla je tak třeba chápat jako důležitý příspěvek, řešící ze specifického hlediska v aktuální situaci současného umění tak problematickou a přitom tak podstatnou roli malby, spojenou s napětím mezi „konceptuálním“ a „vizuálním“ chápáním uměleckého výrazu.

Viktor Čech

(http://www.futuraproject.cz)