René Roubíček: Sklo a proč ne I.!

date of exhibition: 2012/12/14 - 2013/04/01
institution: Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových
type of exhibition: autorská

notes:
-
14. prosince - 1. dubna 2013
V lednu na besedě přivítáme českého skláře, designera a pedagoga René Roubíčka, kterého bude zpovídat teoretik umění doc. Jiří Šetlík. Beseda tak doprovodí krátkodobou výstavu umělce René Roubíčka a jeho ženy Miluše, která je v Museu Kampa k vidění do 24. února.
René Roubíček Za milníky Roubíčkovy tvůrčí cesty lze považovat jeho podíl na expozicích československých pavilonů na Světových výstavách. Pro Expo´58 se rozhodl představit stav českého skla environmentální komposicí, jež porovnávala díla několika autorů v sousedství s bloky nebo úlomky taveného i foukaného skla. Právem vyvolal jeho koncept pod názvem „sklo – hmota – tvar – výraz“ ohlas mezi návštěvníky. Právem mu mezinárodní porota udělila Grand Prix. Když rozšířenou variantu této instalace vystavil za rok v Praze, nazval ji zcela programově „Sklo – umění dneška“. Vytvářel veselé plastické objekty na motivy bájných a záhadných figur. Dospěl k názoru, že sklo v komorním i monumentálním formátu, plošné i objemové, nachází výraz sochařským pojetím v úloze prostorového činitele v souhře s architekturou. Příležitost mu k tomu poskytla účast na Světové výstavě v Montrealu roku 1967. Vystavil zde skupinu jak foukaných, tak z tekoucího skla u pece formovaných plastik. Do prostoru vztyčil ze skleněné tyčoviny vymodelované útvary, připomínající stromořadí. Odlesky světla v jejich úponcích i větvích jim dodávaly dojem pohybu, který zajistila tryskající voda v realizované fontáně. Různé varianty zmíněných tvarů slavily úspěch na výstavách doma i po světě – v Sao Paulu, Rio de Janeiru, Káhiře, Moskvě a evropských kulturních metropolích. Dvě monumentální skladby s jasným tematickým určením vytvořil pro československý pavilon na Expo ´70 v japonské Ósace. Emoce vzbuzovala kompozice Mrak (jejíž poselství aktualizovaly děje v autorově vlasti). Nemenší ohlas měla kompozice Pocta Mikuláši Koperníkovi, v níž se dotkl nejen slavných dějin Prahy, avšak otázek rozměru prostoru, za jehož součást pokládal vesmír.
Roubíčkovu práci provází tvořivý neklid. Zážitky vjemů vyvolávají nápady, které zkouší uskutečnit. Důvěra ve výrazové schopnosti skla posílila práce s foukanými tvary. Z nich vznikaly hlavy a polo-postavy v průběhu následujících roků. Potkával své „modely“ a pod rukama se mu zrodil Dav, který se dočkal úspěchu u publika. Ateliérové sklo komorního rozměru je částí jeho projevu, který v náročných rozměrech věnuje dialogu s prostorem. Šťastně sáhl po skleněné tyčovině, která vyhovovala variabilním návrhům osvětlovacích těles. Nevyhnul se ani řešení celého stropu, když jej pojednal dynamickou strukturou z čirého i barevného skla. Paprskovitý hrozen osvětlovadla v hotelu Thermal v Karlových Varech nebo propletená houština hadovitých linií na zastupitelském úřadě v Londýně jsou z řady lustrů, kterým později dal geometrickou osnovu nebo je přizpůsobil možnostem svěřeného prostoru . Vedle hutně tvarovaných lustrů se prosadily též jeho kazetové stropy a solitérní skleněné plastiky. Jinou ikonou byly pro něj sloupy, které určil do prostředí volné přírody. Včlenil do těla sloupů barevné úlomky taveného skla, s nimiž se setkával při procesu tavení. Myslel na úlohu sloupů v antice, když je rozmísťoval do rovinatého nebo svažitého terénu.
V ateliérovém skle přiřadil k Hlavám soubor Knih, než se konečně dostal ke zpracování Hudebních nástrojů, jež ho dávno lákaly. Pokud se jí mohl obrátit do svého soukromí, vedla ho zvídavost pozorovatele dějů běžného života k novým okruhům motivů. Erotickou atmosféru osvěžil v sérii Dámských součástek a Tanci. Také z následujících drobných figur bylo patrné, že se stále zřetelněji spoléhal na zdroje imaginace. Ovládá je melodický rytmus pohybu, který nachází ozvěnu v barevném odstínění, jež figury prostupuje vnitřním světlem.
Počínaje přelomem století zaujalo Roubíčka ploché sklo, v němž nalezl nové možnosti stavby geometricky založených forem. Vrátil se k rytí, broušení a slepování, jež rozšířilo škálu jeho výrazových prostředků. Zhodnotil zkušenosti ze skleněných kompozic a vitráží v interiéru i exteriéru. Vykrajuje plochy skla, do kterých zapouští v roli hybného elementu barevné válce. Tabule skla s vybroušenými hranami se podobají podkladu obrazu, na který „maluje“ místo štětcem vybranými hranoly skla. Autor vedle matematicky promyšlených objektů vytváří bohatě modelované figury, jimiž nabízí ruku možnostem bezpředmětné výtvarné mluvy. Stal se duší mezinárodních sklářských sympozií v Nové Boru (od roku 1982) i dalších, pořádaných v zahraničí. O své zkušenosti se dělil na přednáškách v Německu, Americe i Japonsku. Od zmíněné Velké ceny z bruselského Expo ´58 přibývalo ocenění jeho tvorby, mezi jiným československou státní cenou (1967) , zlatou a stříbrnou medailí na výstavě Exempla v Mnichově (1969, 1970), ziskem Glaspreis v Coburgu (1977, 1985) a předtím cenou za skleněné plastiky v Lucernu (1980).
Jiří Šetlík, museumkampa.cz