Jaroslav Panuška 1872 - 1958

Jaroslav Panuška 1872 - 1958

type: autorská
place of exhibition: Galerie výtvarného umění
date of exhibition: 2012/12/14 - 2013/02/03

note:
Výstava je realizována u příležitosti 140. výročí umělcova narození a představí průřez tvorbou tohoto malíře, ilustrátora, nadšeného cestovatele, archeologa, sportovce a velkého gurmána. Divák se zde seznámí jak s umělcovou ranou tvorbou, která je odborníky vysoce ceněna (kresby a malby pohádkových bytostí – čarodějnic, vodníků, obrů a draků, démonů, duchů a různých příšer), tak s pozdějšími díly, do kterých malíř otiskl svou vášeň pro archeologii (fantazijní rekonstrukce starých hradů a hradišť, život dávných Slovanů, malby pravěkých lidí, mamutů) a lásku k přírodě (krajiny z Vysočiny, pohledy na hrad Lipnici, dub v Kochánově, louky, rybníky a močály v jižních Čechách, zákoutí Prahy a dalších českých a moravských měst, ale i pohledy na moře u Dubrovníku či povrch Měsíce). Chybět zde nebudou ani Panuškovy ilustrace (v r. 1918 vyšli Lovci Mamutů od Eduarda Štorcha s Panuškovými ilustracemi a malířovým přítelem byl mezi jinými i Josef Lada).
V roce 2012 si připomínáme 140 let od narození Jaroslava Panušky – malíře, který je s Vysočinou spjatý svým životem i tvorbou. Výtvarník se sice narodil 3. 3. 1872 v Hořovicích ve středních Čechách, velkou část života však prožil v Kochánově u Světlé nad Sázavou, kde v létě roku 1958 zemřel. Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě k tomuto výročí uspořádala výstavu, která ve výběru mapuje celou šíři tvorby tohoto výtvarníka.

Během svého dlouhého života Panuška několikrát radikálně změnil námětovou stránku svých děl. Už na Akademii začal tvořit vodníky, umrlce, duchy, čarodějnice a další strašidelné bytosti a výjevy. Tato část jeho tvorby byla oceněna na výstavě dekadence v pražském Obecním domě na přelomu let 2006 a 2007 a o dva roky později v Bruselu. Na počátku 20. století se Panuška představil také jako ilustrátor, když vytvořil obrazový doprovod k pohádkám K. J. Erbena a Václava Říhy; svými ilustracemi vyzdobil knihy J. K. Šlejhara, Terezy Novákové, Josefa Jana Svátka nebo Lovce mamutů od Eduarda Štorcha.

Zároveň kreslil krajiny; symbolistní, jako např. Měsíční noc, krajiny ze středních a jižních Čech a později krajiny z Orlických hor, Valašska a Vysočiny; na otcovu krajinářskou tvorbu později navázali synové Vladislav a Jaroslav. Tato část díla je velmi rozsáhlá, není tedy divu, že je z malířova odkazu zvláště na Vysočině nejznámější a nejdostupnější.
V roce 1906 začal Panuška kreslit rekonstrukce středověkých hradů a hradišť a další historické náměty; stál za tím jeho zájem o archeologii. Malíř se dokonce zúčastnil archeologických výkopů, vedených českým archeologem Josefem Ladislavem Píčem, ředitelem archeologického sboru a kustodem prehistorického oddělení Muzea království Českého.
Výstava i katalog přináší průřez celou malířovou tvorbou, rozdělenou do několika námětových celků (strašidla, pohádky, historie, krajiny, Vysočina, města a žánrové výjevy). Po stěnách galerie a stránkách papíru se tak bude plížit Mrtvý, jdoucí si pro lebku, Umrlec pronásledovaný krkavci nebo Duch mrtvé matky, připomínající snad Panuškovu matku, která zemřela na tyfus během pobytu v Bosně. Návštěvníky bude děsit vyhublá postava Moru, Upíři, Čert vyřezávající dítě i Bezhlavý kůň, pádící temnou krajinou. Divák se nebude chtít cítit jako Opuštěná žena v nepřátelské krajině ani dostat do temného Hnízda loupežníků. Trochu úlevy snad přinesou směšné Dušičky na popravišti, Prtioko na vandru a Světýlka, ty však vzápětí vystřídá hypnotizující pohled Čarodějnice a Vodníka.
Panuška byl v těchto dílech určitě ovlivněn svým otcem, c. k. geometrem, který mu vypravoval „takové podivné, romantické pohádky“ a příběhy o různých „předpotopních“ ještěrech. Také hořovickou babičkou, vědmou a zaříkávačkou, a svými zážitky z cest po Balkáně. V neposlední řadě však na něj měla vliv i rozvíjející se neurověda a dobové články o hypnotismu a různých psychózách. Už na Akademii děsil Panuška své spolužáky kresbou Upíra, který visel na chodbě a hypnotizoval procházející svýma velkýma, upřenýma a krvavě žilkovanýma očima. Pochvaly se mu dostalo od Karla Hlaváčka pro jeho tři kresby Vodník, Příšera a Bludičky, vystavené na první přehlídce spolku Mánes u Topiče roku 1898. Tehdejší umělecká scéna si v příšerách a děsivých scénách libovala, Panuška v nich však často zobrazoval své vlastní zážitky, jako třeba setkání s oběšencem, které zažil ve svém raném dětství, nebo boj s rozbouřenou Berounkou, ve které se málem utopil. Možná proto později tak často zobrazoval vodníky.
Neskutečné bytosti se objevují i v Panuškových pohádkách, vytvářených na počátku 20. století. Najdeme zde obry i čarodějnice (Pohádka o obrovi, Čarodějnice s havrany), ale také hrady (Tajemný hrad, Červený kohout, Hrad z pohádky), které odkazují k další části tvorby, zaměřené na historii a archeologii. Té se výtvarník věnoval velmi nadšeně a opravdu důkladně; studoval staré mapy a fotografie, uložené v klášterních knihovnách, z letadla sledoval terén a dělal si nákresy krajiny, na svých cestách po Slovensku, Polsku, Podkarpatské Rusi a Balkánu si skicoval lidové dřevěné stavby. Odtud pak stačil krůček k zachycení pravěké i slovanské historie a rekonstrukcím starých hradišť a hradů, jak to vidíme na obrazech Mamutů ve spraši, pravěkých lidí v krajině, Slovanské světnice, Modly, Smírčího kříže, Nápisu na skále na boku hory Hradisko u Mšena, Tetínské brány, Opevnění Slavníkovců a dalších. Panuškovo bádání se dotklo i Krajiny na Měsíci a jeho veselá povaha se projevila v kresbě Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli.
Poslední a početně nejbohatší složkou výtvarníkova díla jsou krajiny, které maloval po celý život. Některé byly ovlivněny symbolismem (Měsíční svit), jiné impresionismem (Ve slunci na Hradech). Obrazy zachycují rybníky, močály, tůně, vřesy a skály, krajinu Vysočiny, Lipnici, oblíbený dub v Kochánově v různých ročních obdobích, města, jako např. Štramberk a Havlíčkův Brod i Moře s tmavým nebem Od Dubrovníku. Někdy se v krajině objevují postavy, jak to vidíme na obraze Cikánky u ohně nebo Tulák, jenž byl ovlivněn tvorbou Hanuše Schwaigera.
Panuška byl muž mnoha tváří. Jeho raná tvorba působí temně a děsivě, on sám však platil za veselého společníka a nadšeného sportovce i gurmána. Přátelil se s Josefem Ladou a Jaroslavem Haškem; s tím prvním se v létě roku 1919 seznámil na vrchu Mužském u Mnichova Hradiště a stal se kmotrem jeho nejstarší dcery Aleny, toho druhého přivedl na Lipnici a zpodobnil v několika kresbách. Poslední z nich je z 5. 1. 1923 a zachycuje Haška na smrtelném loži.
Malířská tvorba byla pro Panušku vším: „Jen se umět dívat, umět myslit a potom: pilná a pečlivá práce. Veliké dílo vzniká pouze z pečlivé a urputné práce.“
Markéta Odehnalová, galeriehb.cz