Pavel Rudolf: Lekce malého „o“

date of exhibition: 2013/02/05 - 2013/02/28
institution: Polička/Shelf (malá galerie autorské knihy v Centru současného umění DOX)
type of exhibition: autorská

notes:
-
Bod, čára, struktura a pravidla hry. To jsou komponenty a klíč ke konstruktivistické tvorbě Pavla Rudolfa (1943), kterou se po lettristickém období začal zabývat koncem 70. let. I když se Rudolfovou neokonstruktivní tvorbou od počátku prolínalo konceptuální myšlení, nikdy se nejednalo jen o snahu prezentovat nejrůznější možnosti nějakého kombinatorického či permutačního systému. Práce založené na určitém aha-efektu, na principu radostného pochopení „v čem je ten vtip“, předpokládají spoluúčast diváka, pochopení myšlenkovém procesu, který autora vedl k použití určité strategie, určitého pravidla.
„Spojování je princip, který mě hlavně zajímá. Nejraději bych spojoval všechno se vším – hory, stromy, budovy, lidi,“ říká Pavel Rudolf. Jeho díla spojují rozumové uspokojení s vizuální radostí z pozorování existence řádu. Přímkami, křivkami a kruhy spojuje body, které sám nakreslil, dvě místa na fotografii, ve skutečnosti vzdálená nebo nesouvisející, dvě stejné noty v partituře nebo - jako v případě práce se Závadovou Panichidou - písmena v textu.
Spojování uvádí věci do nečekaných vztahů, současně čáry samotné – rýsované tuší, barevné kreslené od ruky, později rýsované akrylovými barvami – vytvářejí vyšší, synergickou strukturu.
Geometrické meditace rozvedl Pavel Rudolf před časem i do prostorových konstrukcí; svého druhu trojrozměrným dílem je i autorská kniha resp. apropriace brožované sbírky Viléma Závady Panichida, jejíž listy se dají volně rozebrat a prostorově přeuspořádat.
Základem struktury jsou písmena „o“ - body určující černě narýsované útvary, většinou lichoběžníky, ale i prosté úsečky, které se vzájemně překrývají, vytvářejí nepravidelné hvězdicovité mnohoúhelníky, meandry a bludiště umožňující hledat prostorová i významová ohniska, pomyslné středy básní. (Z katedrál a basilik pořád kamsi unikám – Kredo; Zasypán nánosy věků – Procitnutí Ahasverovo). Propojení písmen odhaluje netušenou topografii básní skeptického poetika Viléma Závady. Ač Panichida vyšla v období vrcholného poetismu, vyjadřuje spíš pocity tísně, deziluze a osamělosti, verše nezpívají, naopak, jsou plné otázek a zámlk. Rudolfova grafická interpretace otevírá ještě další možnosti různočtení. Čáry propojují slova a verše, které po sobě nenásledují, objevují mezi nimi rýmy (života svého / stavení alabastrového – Spánek), krátká spojení (ohňostroje / nahých slov – Báseň), vztahy až surrealistické významovosti (Hornické děti jdou / nedooraný lán / pro své oči / bolestí tisíckrát přeorán – Z románu X.).
Strohost černých čtyřúhelníků, jejichž sekvence často připomínají Rudolfovy práce na principu rytmického posouvání bodů, současně vnáší do rozkolísaného prostoru básně pocit určitého řádu. Listujíce knihou můžeme meditovat nad pocity sklíčenosti a tíže vyslovenými básníkem a současně nacházet zklidnění v rytmu věčných zákonitostí geometrie.
Lucie Rohanová