Jaroslav Lacina: Práce z let 1946-1950
type: autorská
place of exhibition: Galerie Ztichlá klika
date of exhibition: 2012/03/01 - 2012/04/04
note:
"Dochované dílo Jaroslava Laciny není velké rozsahem. Několik portrétů, dva velmi sugestivní autoportréty, hřbitovy, lebky zvířat, otcova továrna ve Zlíně, portrét milicionáře v životní velikosti, kytice polních květů, kterou nazval „Bordel v kýblu“.Některé z prací odkazují na znalost tehdejší Picassovy tvorby. Jsou však malovány mnohem expresivněji a dýchá z nich hořký smutek, resignace nad životem."
V srpnu roku 1937 navštívil Prahu Albert Camus a jak si poznamenal do svého deníku nejvýraznějším pocitem z města byl pach kyselých okurek, který ho ovanul a díky kterému ho přepadla hluboká tíseň a duševní úzkost. Citlivý Camus tak v Praze, ve městě, v němž se prolínaly česká, židovská a německá kultura , vycítil nastávající zmar a propad do nicoty. Jako by to bylo tušení toho, co záhy přijde: vyvraždění, úplné vyhlazení židovských spoluobčanů, smrt řady českých intelektuálů a potom odveta - vyhnání Němců ze země. Zánik tří kultur, v hradbách jednoho města, kde svébytně vedle sebe žily svým životem, ba se občas i vzájemně ovlivňovaly. Zanikly a po „Vítězném Únoru“ byly nahrazeny jedinou, cizí, radostnou a zcela bezduchou kulturou sovětskou. Za války dorůstala generace, která se hned po absolvování střední školy musela zapojit do výroby, v horším případě byla poslána na práci do Říše nebo kolaborovala a vystudovala vysokou školu v Německu ( v Čechách byly vysoké školy zavřeny). Generace plná frustrace z válečných hrůz, lidské bídy, zbabělosti, kolaborace s okupační mocí a protektorátními úřady. Po válce řada příslušníků této generace začala se zpožděním studovat a na znovuotevřených školách se tak sešla velmi pestrá společnost, která by se za normální situace nikdy v jedné třídě, či ročníku vysoké školy nesešla. Mnozí ani vystudovat nestačili, „Vítězný Únor“ jim v tom zabránil. Řada z nich skončila ve vězení, někteří byli popraveni, mnohým se podařilo uniknout za hranice, jiní se podíleli na budování zářných zítřků a vlastní kariéry, jen nemnozí si uchovali nezávislost a svobodu tvoření. Pracovali jako dělníci a zároveň pro sebe a pár přátel tvořili. Nastal na mnoho let čas pachu kyselých okurek. Jedním z příslušníků této generace byl Jaroslav Lacina. Narodil se 6. prosince roku 1924 v Přerově. Dětství a dobu školní docházky prožil ve Zlíně, kde byl jeho otec živnostníkem. Později se vypracoval a založil vlastní továrnu na výrobu obuvi. Ve svém starším synovi viděl svého nástupce v podniku a proti jeho vůli ho nechal zapsat na obchodní akademii. Škola Lacinu, který měl výtvarné nadání, nebavila. Po maturitě se mu podařilo přesvědčit rodiče, že bude v Praze studovat výtvarné umění. Po válce začal navštěvovat Státní grafickou školu, kam mimo jiné chodili také Vladimír Boudník a Hanes Reegen – s Lacinou se však zřejmě neznali. Po roce přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k profesoru Fišárkovi na katedru textilu. Během studií se oženil s dívkou, s níž se seznámil na jakési stavbě mládeže na Slovensku. 26. května 1950, těsně před ukončením školy, odešel dobrovolně ze života ranou z pistole. Zřejmě v důsledku vážných rozporů v manželství a pro určitou politickou diskriminaci, další příčinou jistě byla také desilu ze společenského a politického vývoje. Když opustil Zlín, začal se Lacina, do té doby názorově apolitický, přiklánět k ideologii komunismu. Snad to byl do jisté míry vliv okolí a jeho budoucí ženy, jistě tu hrál roli vzdor vůči otci továrníkovi. O tom, že však šlo o zájem spíše povrchní, svědčí nejlépe jeho dochované obrazy a to, že se nechal ovlivňovat takovými autory jako L. F. Céline anebo Albert Camus. Dochované dílo Jaroslava Laciny není velké rozsahem. Několik portrétů, dva velmi sugestivní autoportréty, hřbitovy, lebky zvířat, otcova továrna ve Zlíně, portrét milicionáře v životní velikosti, kytice polních květů, kterou nazval „Bordel v kýblu“..... Některé z prací odkazují na znalost tehdejší Picassovy tvorby. Jsou však malovány mnohem expresivněji a dýchá z nich hořký smutek, resignace nad životem. Jiné evokují válečné zážitky, bezútěšnou poválečnou dobu plnou hořkosti a hrůzný čas konce 40. let. Hřbitovy, nad kterými svítí studený měsíc v úplňku, s márnicí a tmavými stromy a řadou bezejmenných náhrobků. Osamělý a obnažený poutník, zkřivený pod ranami osudu, potácející se ulicí, kterou lemují jednotvárné kulisy, fasády domů bez oken, takřka stejných domů ubíhajících zpět do dáli. Poutník, velikosti stromu, vyzáblý, s dlouhýma rachitickýma rukama, se sklopenou hlavou hledá cestu ven z ulice, ale vzadu i vpředu je neprostupná hradba bez otvoru pro únik. Mistrný autoportrét, tvář plná melancholie a smutku na pozadí geometricky malovaných anonymních domů, snad symbolizuje pomíjejícnost lidského života, jakoby už předjímal malířovu vlastní smrt, která už kouká z očí mladíka. Lacinovo neradostné a předčasně uzavřené dílo bylo ovlivněno dospíváním v čase války, stálým pocitem ohrožení, úzkostí a bezvýchodností. Tak jako Vladimír Boudník, Hanes Reegen, Zdeněk Bouše, Jaroslav Rotbauer a Jaroslav Dočekal i Jaroslav Lacina vnímal dobu po druhé světové válce s despektem a pocitem zlé předtuchy. Další události jim daly plně za pravdu.
(7.9. 2008 Jan Placák)
Zdroj: http://www.ztichlaklika.cz/galerie/show-exhibition/jaroslav-lacina-prace-z-let-1946-1950-vystava-je-na-prodej-id410
