Matěj Smetana: Poslední malíř

date of exhibition: 2012/04/01 - 2012/04/25
institution: Galerie města Blanska
type of exhibition: autorská

notes:
O Matějovi Smetanovi si myslím, že by byl invenčním inženýrem. Uspokojuje ho, když přijde s neobvyklým „konstrukčním řešením“ - vynálezem uvnitř vybraného systému, kterým poukazuje na jeho nevyužitou vlastnost. Protože se jako výtvarný umělec zabývá aspekty obrazové reprezentace, zvolil jako svůj „materiál“ už několikrát vizuální symboly, jejichž vlastnosti může prostudovat a navrhnout v nových souvztažnostech.
Není tomu dlouho, co začal ve svých instalacích užívat symbolu hvězdy, jednoho z nejuniverzálnějších symbolů, do kterého už leckdo vložil lecjaké obsahy. Ve svých instalacích z poslední doby se Matěj se těmto obsahům zdaleka vyhýbal. Ke hvězdám se choval jako k trojrozměrným tělesům uvnitř různých formálních konstelací, které jen tak mimochodem nemohla než aktivizovat paměť a emoce. V nových animacích a fotografiích se k symbolům hvězdy ještě jednou vrátil (prý už naposledy). V animacích rozvinul námět „továren na abstrakci“, který nosil v hlavě od malé samostatné výstavy v Šedém pokoji Komunikačního prostoru Školská 28 (prosinec 2011), a před fotografickým aparátem tak dlouho moduloval difrakci světla, dokud nesestavil vzorník hvězdiček se „všemi očekávanými“ počty cípů.
Matěj pochopitelně nedemonstruje pouhá „technická řešení“. Racionální principy jsou silně vázány na imaginaci. Jeho práce jako by spočívaly ve skládání odlišných významových vrstev na sebe, aniž by se tyto při vzájemném kontaktu nežádoucím způsobem zvlnily. Hvězdy jsou produkty z výrobní linky vesmírného Demiurga i díly umělce, který se pošetile pokouší realitu sladit s jejím symbolickým obrazem. Lidé ze animovaných sekvencí Poslední malíři na Zemi umírají při planetární apokalypse a jejich poslední stopy v této chvíli nabývají na významu. Subtilní vazby mezi profánním a transcendentním jsou Matějovým romantismem.

Jiří Ptáček


Paradoxně k názvu je Matěj Smetana snad prvním umělcem, který v blanenské galerii prezentuje výstavu postavenou výhradně na projekcích a fotografickém médiu. V zatemněném výstavním prostoru nalézáme jeho novější sérii animací Továrna na abstrakci, postavená na černobílém vyobrazení různých kombinací vzniku hvězdy jako grafického symbolu, dále pak projekci Poslední malíři na Zemi, která spadá do autorova cyklu komiksů. Tyto velkoformátové díla jsou doplněny o fotografie hvězd jako přírodních jevů, pořízené s trpělivostí autorovy vlastní tak, aby se přibližovaly k typizaci hvězdy jako grafického znaku a svou velikostí odpovídaly měřítku hvězd tak, jak je vidíme při pohledu na nebe. K čemu nás přivádí tato hvězdná observatoř?
Mezi projekcemi strojové výroby hvězd a vyobrazením těch skutečných se nabízí paralela ke vztahu reality a jejího symbolu, nebo relace přírodního jevu a snahy o jeho lidské napodobení.
Na mysli tak vytane otázka, zda-li je v lidských silách vůbec pochopit něco tak komplexního jako je stvoření hvězdy. Podstatou lidského myšlení je nutná abstrakce – způsob zjednodušení poznávaného systému, který je ve své celistvosti nepochopitelný, snad i z toho důvodu, že jsme jeho nepatrnou součástí, bezvýznamným prvkem v soukolí vyššího řádu. Uvažování o řádu všehomíra je pocit, který se při návštěvě této výstavy postupně zabydluje ve vědomí člověka. V případě Smetanových továren je vyšší řád prezentován jako mechanický seberegulující se systém produkující různé řešení vedoucí ke stále stejnému znaku hvězdy zde vyprázdněného od symbolických konotací. K tomuto vědecky strohému přístupu kontrastuje animace o Posledních malířích na zemi.
Možným motivem pro tento poetický a zároveň tajemně zlověstný název mohlo být téma otisku. Ať už je to slza z oka staré ženy, která se vpíjí do papíru, mokrý flek od svěcené vody na košili muže, otisk cigaretového nedopalku na lavečce v parku, nebo skvrna od spadené pizzy na podlaze tramvaje. Všechny tyto nezáměrně zanechané zprávy, stopy v realitě jako výsledek náhody, radosti, nevysloveného smutku, či kratochvíle, činí z postav těchto animací malíře každodennosti, která se v jednom okamžiku vymkne své banalitě příchodem katastrofy. Zatímco továrna na hvězdy tak představuje proces vznikání, Poslední malíři jsou zachyceni v momentu, kdy je svět prodchnutý oslnivou září znehybněn a v postupných fragmentech se začíná rozpadat. Kontrast vznikání a zanikání, juxtapozice mezi mechaničností stroje na hvězdy a křehkostí lidské existence Posledních malířů je tím, co tyto formálně a obsahově rozdílné projekce spojuje v zajímavý celek výstavy.
Problematičtější je část zobrazující hodiny ve tvaru hvězdy a fotografií umístěných v druhé místnosti galerie. Ačkoliv analogie času a hvězd přivádí k dalším vzrušujícím úvahám, svým instalačním řešením nezapadá do integrity celku a jeví se být zbytečně doslovnou indicií.
Ovšem to nic nemění na celkové přitažlivosti výstavy dané snad právě i tím, že její významová sdělení jsou podávány jen v náznacích, což tentokrát nenutí k automatickému vyhledání textu k výstavě. Tato nedoslovnost není bezradností a zcela přirozeně diváka vybízí k hledání vlastních řešení.

Jana Písaříková


zdroj: http://www.galerie.blansko.cz/2012/03/pripravujeme-7/