Piegature – Intaglio – Intreccio aneb Co zůstane

date of exhibition: 2014/08/04 - 2014/08/31
institution: Polička/Shelf (malá galerie autorské knihy v Centru současného umění DOX)
type of exhibition: autorská

notes:
--
Piegature – Intaglio – Intreccio aneb Co zůstane

Nebe peklo ráj. Vystřihovaná sněhová vločka. A housenka, harmonika, dva dlouhé proužky papíru překládané přes sebe… To jsou prvotní východiska dětského hraní s papírem.
Ten téměř dvojrozměrný předmět umožňuje jediným přehnutím vytvořit rozměr třetí.
Má křehkost, která dovoluje zakusit tutéž prostou radost k jaké se sochař Henry Moore protesal kamenem – udělat díru, otvor. Umožňuje vidět a dosahovat skrz, propojit dvě strany světa, který je předmětem i plochou papíru rozdělen na vlevo a vpravo, vpředu a vzadu, pod a nad.
Dvojrozměrný papír je možné skládat do pruhů, které lze splétat.
Skládat a stříhat papír je nepřekonatelně přitažlivé v každé kultuře, kde je užíván.

Tentokrát představujeme v Poličce věc i na naše široká autorskoknižní měřítka neobvyklou. Je to jakési album (případně vzorník či návod) nadepsané Piegature – Intaglio – Intreccio a obsahuje přesně to, co tato tři italská slova znamenají – skládačky, vystřihovánky a pletence - z papíru. Album se vynořilo ze sbírek Archivu výtvarného umění, kde se najdou, díky tomu, jak se k nám archiválie dostávají (dary, pozůstalosti, odpisy z fondů knihoven a muzeí), najdou často kuriózní kusy.
V čem spočívá půvab téhle knížky? Na první pohled určitě v jejím stáří – na předsádce čteme: V upomínku Bolzano, světová válka 1916; v přitažlivosti secesních liter na vazbě; v dojemné pečlivosti obsahu. Především ale v přítomnosti tajemství.
Nahlížíme do drobného rysu každodennosti mladé dívky (o tom, že se jedná o dívčí práci, nemůže být pochyb, i kdyby nebylo ženského jména na deskách) žijící ve světě, který právě zanikal. Byl takový výtvor ojedinělý, nebo šlo spíš o dobovou dívčí kratochvíli, módu – jako drhání, scoubidou, nebo origami – zábavnou ruční práci, kterou se v tom čase zabývala každá dívka určitého věku? A co tu dělá jméno Marie Zamboni, italské operní hvězdy pocházející z nedalekého Benátska a studující jen o něco dál v Parmě, hvězdy, která však vyšla teprve ve dvacátých letech? Fotografie, nepochybně její, přilepená na deskách, byla pořízena v Bolzanu. Co ji sem přivedlo? Hudební lekce, rané pěvecké působení neznámé hudební historii, válka? Vyráběla album ona sama, tehdy jedenadvacetiletá? Nebo už v té době, ač debutovala až v roce 1921, mohla být předmětem obdivu mladé dívky, jež vyzdobila své album její podobenkou, podobně jako by to o pár desítek let později udělala třeba s Madonnou? Nebo Maria Zamboni věnovala své album přítelkyni i se svou fotografií? Byla jí snad Češka (Bolzano tehdy spadalo do rakouskouherských Tyrol)? Pochází odtud česká datace? Tak se album dostalo do Čech?
Samé otázky, žádné odpovědi. A i když by se původu alba asi bylo možno dopátrat, podobně jako kdysi byla vystopována Beethovenova kadeř, není to zřejmě to nejpodstatnější.
Habent sua fata libelli. Osudy alba vyvolávají obecnější úvahy o osudech lidských. Máme v rukou drobný střípek každodennosti končící epochy; žádný příklad vysoké tvorby, prostě projev tvořivosti, který náhodou přežil století. Byl to půvab papíru, ta zvláštní univerzální přitažlivost, která knížku pronesla časem a prostorem? Známe jméno Maria Zamboni, které může mít souvislost také jen náhodnou, a i kdyby ne –svou tvořivost uplatnila ve zcela jiné oblasti. Je tohle jediná hmotná upomínka na ni? Co zůstane a přitom přesáhne samo sebe, může být překvapivé. Nevíme, čím za sto let překvapíme my.
LuRo