Radim Langer: Poslední Atlantiďan
type: autorská
place of exhibition: Entrance Gallery, Karlin Studios
date of exhibition: 2012/01/19 - 2012/02/12
note:
Výstava Radima Langera Poslední Atlantiďan je zamyšlením o negaci a rozkladu a jejich vztahu k umělecké tvorbě. Hmota se rozpadá a o umění to tedy platí také. Povrch malby pustoší chemické reakce, ničí se původní záměr autora.
Ve svých přednáškách chápe Boris Groys destrukci a negaci jako bytostně avantgardní strategie a staví je proti postupům současného politického umění, které je v zásadě konstruktivní. Dnešní tvorba je kritická, přísně soudí stávající kulturní, ekonomický a politický systém či své diváky budí z ideologického spánku skrze utopický příslib. Je ale vždy mimetická, protože reprodukuje to, na co útočí. Zároveň často vytváří alternativní časoprostory, kde je život smysluplnější. Předrevoluční ruská avantgarda oproti tomu nevyzývala publikum k účasti a neusilovala o kritiku, jak jí definuje Groys. Byla si vědoma toho, že radikální společenská přeměna není momentem konstrukce nového (ten přichází, až po revoluci), ale úsilím o radikální rozpad existujícího. Svým hledáním formálního bodu nula dávala najevo svoji připravenost zahodit minulost a otevřít se novému, lepšímu životu.
Analogie naší doby s tehdejší předrevoluční epochou není vůbec přehnaná. Také my dnes stojíme před otázkou, jak se postavit k úpadku společenských a ekonomických struktur, na které jsme byli zvyklí. Měli bychom zachraňovat potápějící se vrak, aby došlo k co nejmenší újmě? Máme urychlit jejich zánik, přijmout radikální odcizení vlastní identity, a začít znovu a úplně jinak, od nuly? Radim Langer inscenuje rozklad, je jeho pozorným svědkem a pozorovatelem. Tématizuje (ale zároveň i estetizuje) rozpad malby, odpad, deformaci. Přemýšlí nad tím, kam směřuje koroze. Existuje vůbec onen bod nula, není to jen pouhý mýtus? Destrukce je zároveň konstrukcí, sám rozpad je už novým objektem, artefaktem. Kam patří takový objekt?
Text / Tereza Stejskalová
