Pavel, Jitka, Tomáš a Jan Herynkovi: Tvor voda, bratr strom, sestra hvězda

date of exhibition: 2015/03/28 - 2015/05/28
institution: galeriezet
type of exhibition: kolektivní

notes:
--

vítr a voda a tráva

jednou z hlavních motivací, proč vůbec v minulosti začala vznikat výtvarná díla, byla potřeba člověka promlouvat s přírodou. dialog s přírodními zákony, s danostmi světa, ale také dialog se sebou samým, se svým vnitřním já – to jsou patrně nejsilnější a nejčastější pohnutky, proč kdysi člověk nakreslil první linii, proč z hlíny vymodeloval první sochu, proč začal rozmělňovat různé přírodní materiály, aby získal barvu, s níž namaloval první obrazy. a jakkoli v pozdějším vývoji, kdy do poznávání přírody vstoupilo vědecké zkoumání, dokázalo lidstvo odhalit mnohá přírodní tajemství, přece i dnes naše lidské příbuzenství s přírodou zůstává obestřeno mnoha otazníky. tím spíše je pro výtvarné umělce tematika přírodních dějů, jevů i tvarů nevyčerpatelným zdrojem. jakým tvorem je pro nás voda? jaká je to vlastně hmota, když se jí dokážeme dotýkat, ale ona z naší dlaně neuchopitelně mizí? a jak pevným skupenstvím je strom, když jeho podoba se každým dnem proměňuje? vítr, voda a tráva. to jsou neuchopitelní představitelé přírodního společenství, bez nějž si svůj život neumíme představit. tráva je kůží či srstí krajiny – jsou to vlasy, se kterými si v přírodě pohrává vítr. jsou to vlasy, které můžeme pohladit. výtvarné umění moderní doby se od pozorování přírody velmi výrazně posunulo směrem k pozorování lidské společnosti. umělec vstoupil do dialogu se sebou samým a začal zobrazovat své vnitřní světy i své postoje a otázky, jimiž se ptal po smyslu lidského života. současné umění je proto nesmírně různorodou oblastí, v níž ovšem onen pradávný dialog s přírodou zůstává stále aktuální. společná výstava tvor voda, bratr strom, sestra hvězda, na níž se se slovesným uměním setkávají fotografie, tušová malba a manipulovaný obraz, může byt vnímána jako exemplární příklad novodobého pojetí aristotelovy zásady „unitas multiplex“, tedy jednoty v rozmanitosti. je to několik autorských pohledů na vnitřní život přírody. ale možná ještě silnější hodnotou této výstavy je její lidský rozměr v podobě pozoruhodného tvůrčího rodinného setkání. autoři se odvážili ke společné prezentaci, která nabízí možnost osobitého nahlédnutí do soukromí. je to důkaz, že výtvarné umění se v jedné rovině vždy snažilo o vytvoření nového tvaru, nové vizuální skutečnosti, ale současně bylo vždy především formou dialogu. pavel herynek se ve svých kresbách v minulosti často zabýval různými přírodními zákonitostmi, zajímal ho pohyb, v některých objektech se mu spolutvůrcem stala rotace (kruhové artikulace), v jiných využíval zrcadlení (modulátory). dokonce si našel řadu postupů, v nichž výslednou podobu kresby spolu s ním vytvářel fyzikální princip. výtvarně velmi výrazné byly například cirkulární kresby a rotokaligrafie, při jejichž tvorbě se autor kreslícím nástrojem dotýkal roztočené plochy papíru. kresby, které pavel herynek vytváří v posledním období, jsou možná více subjektivní, protože jejich kompozici, strukturu a dynamiku určuje sám umělec prací vlastní ruky a mysli. ale současně tyto kresby v sobě nesou něco obecnějšího, nějakou dlouhodobě zažitou zkušenost, takže navzdory zdánlivé subjektivitě promlouvají o hodnotách obecnějších – možná o pohybu větru, o zvucích vody a růstu trávy. ve fotografiích tomáše herynka nacházíme tiché pozorování okamžitých situací, které lze vnímat současně jako typické fotografické „ulovení“ pomíjivého okamžiku, ale současně v těch fotografiích nacházíme určitou stopu věčnosti, postižení nějaké přírodní danosti. v těch fotografiích je zobrazen bratr strom i bratr pták a matka voda a kouzelník vítr. jan herynek zase může být zařazen do společenství těch umělců, kteří svou motivaci nacházejí ve svém vnitřním světě, v nějakém vypozorovaném obyčejném detailu. například pro jeden velký cyklus prací byl inspirujícím detailem otisk či fotografický záznam vlastního prstu, struktury kůže, daktyloskopický detail. manipulací a reuší z tohoto nepatrného detailu vytvořil rozsáhlou obrazovou strukturu. ale tak přece naše oči i naše mysl pracují, když z dílčího detailu dokážeme odvodit obecnější souvislosti. k poslednímu souboru byl inspirován podobami bakterií pod elektronovým mikroskopem. úsporné verše japonské básnířky v překladu jitky herynkové jsou v některých okamžicích stejně silnou výtvarnou či vizuální výpovědí jako obrazy, kresby nebo sochy. v nepatrném slovním spojení jsou skryty obrazy, které si vnímavý čtenář podle svých představ sám dotváří. je to jednoduché jako „zábava za podzimního večera – na každé kapce rosy / počítám jeden / měsíc vedle druhého / celou noc / až do svítání.“ až budete odcházet z výstavy, hledejte, kam se ukryla sestra hvězda.
­
radek horáček, únor 2015