Lubomír Fuxa: Špejchar

date of exhibition: 2009/09/02 - 2009/10/02
institution: Galerie Litera
type of exhibition: autorská

notes:
-
Po výstavě v roce 2002 představující cyklus „Kytice“ a výstavě v roce 2005 představující cyklus „Beton“, obě také ve spolupráci s galeristou Miloslavem Navrátilem, nám fotograf Lubomír Fuxa v Galerii Litera předkládá nový cyklus s názvem „Špejchar“. Objevuje se zde řeč již charakteristická pro Fuxovou tvorbu, řeč mizení, míjení se a ztráty. Je zde prostor paradoxně plné prázdnoty, prostor jako otisk zaznamenávající přízračné pohyby postav na pomezí přítomnosti a nepřítomnosti. Vznáší se znovu otázka o stálosti a pomíjivosti. U Fuxy je zpochybňován pojem času samotného; visíme proto někde mezi okamžikem a věčností. Jsme znovu postavení před výjevy, které nás intimně vtahují do svého nitra a zároveň nám s chladným odstupem unikají. Mnohoznačnost symbolického čtení je tu naprosto zásadní. Fuxovy fotografie se na jedné straně vyznačují až průzračně metodickým konceptem, na druhé straně by však bez neproniknutelné enigmatičnosti neměly opodstatnění. Příběh se v rozfázovaném sledu odehrává před našima očima, ale klíč k jeho rozluštění nám autor s tajuplným úsměvem odmítá dát.
Špejchar jako sýpka je místo cyklického plnění a vyprázdnění. Je budova, která mnohdy stojí kvůli nebezpečí ohně mimo obytný dům, trochu stranou dennodenního lidského ruchu. Jeho tlusté stěny a menší okna vytvářejí nejen klimatizační izolaci ale i pocitovou, mentální izolaci od okolního světa. V autorově cyklu vytváří vybílený prostor zvláštní metaforickou arénu pro souhru úsporných motivických prvků: holi, polosvlečené figury, masky a starého zubařského křesla. V závratné perspektivní hloubce usiluje figura směřující ke křeslu o cosi jen tušeného. Stále je tu více otázek než odpovědí: je to křeslo kýženým trůnem anebo brutálním uzurpátorem, který se své oběti nelítostně zmocní a znetvoří ji? Kdo je ta figura za maskou? Jen přízrak čehosi temného nebo bytost, bránící se před vtíravým zrakem světa? Vynořuje se v autorově minimalistické inscenaci celé spektrum intuitivních asociací. Divákovi není předem naznačený symbolický smysl těchto scén, pohybujících se mezi skutečností a snem. Ozvěny starověkých existenciálních dramat, ať už biblických, historických či mytologických, se tu mísí se sebemytizujícím charakterem soudobé performance či happeningu. Fuxova poetika má svůj nostalgický nádech, svou touhu po idealizované paměti – nelze u něj však necítit, ve skrytu autorových obsahů, i krutost, byť jemně nastíněnou.
Lubomír Fuxa má své specifické místo v spektru současného českého umění jako soustavný pozorovatel, jehož výpověď vychází z přirozeného časového nasazení, ovšem nejen technicky ale hlavně koncepčně. Zde však nejde o pasivitu. Fuxa svůj svět zpola odhmotněných pohybů a tiše oživených předmětů naopak pečlivě modeluje. Ve všem je tvůrcem, přesněji řečeno strůjcem událostí a zastřeně symbolických momentů. Jeho přítomnost tvoří samotnou tkáň toho, co v nich vidíme. Do Fuxovy osobité vize však vstupujeme zcela osaměle.
Richard Drury