Barbora Šimonová a Michaela Mildorfová: Skvělá budoucnost II.

date of exhibition: 2016/09/08 - 2016/09/25
institution: etc. galerie
type of exhibition: kolektivní

notes:
Hal Foster, jeden z autorů důležité knihy Umění po roce 1900 nám na samém konci poslední kapitoly předkládá malou anekdotu. Francouzský umělec Pierre Huyghe zde, v souvislosti s rozmachem tzv. sociálního obratu, komentoval podoby současného umění po roce 2000, často založené na spolupráci umělců a jejich užití utopistických a futurologických obsahů. Foster načrtává tuto rozmluvu: “Otázkou’, jak zmiňuje Huyghe ‘není ani tak ,co?’, jako ,komu’, tedy otázka adresáta.” Foster následně uvádí reakci další persony současného umění: “Spolupráce je odpovědí,’ poznamenal ,kočovný’ kurátor Hans Ulrich Obrist suše, ‘ale co je otázkou?’”

Samozřejmě jsou tyto citace lehce vytrženy ze souvislosti celého textu; pro nepoučeného diváka jsou tyto věty vytrženy dokonce z kontextu celého “normálního” života. To ovšem není tak úplně pravda: pokud bylo diskutováno o fenoménu spolupráce současně s využíváním a oživováním nenaplněných retrofuturistických utopií před patnácti lety, události minulých let nás utvrdily, že určité vize budoucnosti se skutečně v současnosti naplňují. Není to úplně zářná budoucnost, spíše při pohledu na vybydlené ulice amerického Detroitu, či odpalování antických památek rodilými Evropany ve jménu náboženství, potvrzují chmurné cyberpunkové vize Williama Gibsona.

Tváří v tvář upadající demokracii a post-kapitalismu je pro umění těžké nalézat příhodné formy, jak vyjádřit určitou naději k budoucnosti a zůstat ostražitý k právě se odehrávající přítomnosti (zvláště když se “velké dějiny” odehrávají na našich monitorech). Lze i v umění manipulovat a ohýbat jazykem “Velké hry” a zároveň být co nejautonomnější součástkou velkého koloběhu, který Vás vždy bude jako jednotlivce přesahovat? Autorky pracují se silnými statickými obrazy s jednoduchou symbolikou, kombinují malé osobní rituály (bez veškeré esoteriky) s abstrahovanými politickými proslovy “velkých” státníků. Nechci stavět zbytečné rodokmeny podobných přístupů, ale pouze zmíním, že tyto inscenované drobné děje mi v něčem připomínají sílu videoprací Joan Jonas. Stejně tak se svojí vnitřní energií a zpracováním přibližují zcela odlišným přístupům tak rozdílných umělkyň, jako jsou dnes neprávem opomíjené Eija-Liisa Ahtila nebo Diana Thater.

Být si vědom společného údělu vytváří pocit spiklenectví – být looser ještě nikdy nebylo lákavější. Absurdita mnohých situací, které vidíme na výstavě je prodchnuta nakažlivým entuziasmem autorské dvojice. Spolupráce zůstává a zdá se, že by stále mohla býti odpovědí – i v širším slova smyslu – naší společenské i umělecké situaci. Ale pro koho? Pro lid? Nevím. Snad výstava nalezne toho správného adresáta.