Jan Wojnar: Kniha geometrického útvaru

Jan Wojnar: Kniha geometrického útvaru

type: autorská
place of exhibition: Polička/Shelf (malá galerie autorské knihy v Centru současného umění DOX)
date of exhibition: 2017/05/01 - 2017/06/05

note:
Vezmeme-li do ruky knihu, nesmíme se ptát, co říká, ale co říci chce.
/ Umberto Eco

Už od antiky existuje domněnka, že vnitřní struktura kosmu obsahuje principy, které lze formulovat matematicky, a pokud tyto principy aplikujeme v umění – je míněn například zlatý řez – je možné jim propůjčit harmonii, jež není podmíněna časovostí.
/ Václav Boštík

Květnová Polička představuje dvě drobné knížky konceptuálního umělce Jana Wojnara (1944– 2013). K tomu, aby jim čtenář porozuměl, je ale třeba proniknout za jejich bílé stránky. A cesta je jen málo vyšlapaná.
Knihy samotné jsou v podstatě minimalistické. V první z nich, Knize geometrického útvaru z roku 1983, zkoumá Wojnar vnímání prostoru. Pohrává si s iluzí a usiluje o „zplošnění“ (výraz používaný autorem) trojrozměrného geometrického tvaru. Děje se tak na ořízce knihy, která je sama zplošněna pravidelným odstupňováním šířky stran do celé šíře knižního bloku. Zářezy do papíru, patrné právě v odstupech mezi jednotlivými stranami, vyjevují komolý jehlan v nízkém reliéfu, který se při listování rozpadá. Kresba se jeví pouze právě v reliéfu a kniha je, jako všechny autorovy knihy tohoto typu, monochromní, v tomto případě čistě bílá. V druhé z vystavených knih (Procesuální báseň z roku 1971) se pak Jan Wojnar pomocí vrstvení mřížek a vytváření rastrů dotýká tématu vzájemných vztahů. Toto téma později ve své práci významně rozvinul.
Svá díla autor nerad vysvětluje a nemá rád metafory. Jsou pro něj také spíše nepodstatná jednotlivá díla, jde mu, řečeno jeho slovy, o uvědomění si věcí. Proto také nikdy nehovoří o dílech, která se ztratila či zničila, a zásadně odmítá vytvářet jejich duplikáty. Ony věci, podstatu, je tedy třeba hledat za jednotlivostmi – či možná právě v prostoru mezi nimi.
Jan Wojnar se narodil u Třince a v tomto městě strávil většinu života v poměrné izolaci. V jeho díle můžeme pozorovat různé vlivy, zejména tvorby minimalistů, například Jiřího Valocha, ale třeba i Jiřího Koláře, kteří patřili mezi jeho přátele. S Kolářem jej pojí touha zkoumat, otevřenost experimentům a racionalita, s Valochem pak oproštěný tvar. A podobně jako třeba Sol LeWitt má vztah k matematice a geometrii, jejíž principy si půjčuje a často používá. Wojnarova práce však hledá jiné cesty.
Je racionální a ve výrazu střízlivá, často chladná, nikoli ale formální. V řádu, který Wojnar buduje, chce přesahovat pouhé pocity a dojmy. V soustředění na celek, k němuž se každá jednotlivá práce vztahuje, si autor klade četná omezení. Skrze ně se však snaží promítnout řád a logiku do vnějšího světa.
Vztahy jsou v jeho mřížkách narovnány. Žádná z nich není pokřivena, tvarosloví, s kterým Wojnar pracuje, je ne náhodou úsporné a přísné. Chybám a nepřesnostem se vyhýbá. A jakkoli je v realizacích najdete, v konceptu místo nemají. Tato touha po uspořádání světa jej přivádí k sérii prací, jež nazývá „mřížkové básně“ a jež nepojímá metaforicky, ale čistě minimalisticky. Nakonec se lze jistě právem ptát, má-li takové vyjádření naději na pochopení, správné čtení. Jde totiž jistě o řád osobní, Wojnarův vlastní, v jehož porozumění nám sám autor příliš neradí. Píše ostatně nerad a tvrdí, že by psal, pokud by byl literátem.
Nezbývá tedy než připustit pochybnost. A pokusit se vnímat Wojnarovu tvorbu jako celek, protože jedině tak do ní lze proniknout. Její logiku cítíme jako přirozenou a rytmus mnoha prací je nám podvědomě blízký. Pochopit příčiny této blízkosti a porozumět pravidlům, bez nichž by nebyla možná, se ale často ukazuje jako nelehké.

Anna Pleštilová

autorka čerpala především z diplomové práce Radana Vašulína Uvedení do konceptuální tvorby třineckého umělce Jana Wojnara (2005)