Poločas rozpadu

date of exhibition: 2017/12/07 - 2017/12/21
institution: Kampus Hybernská
type of exhibition: kolektivní

notes:
Další vystavující: Verge

Letohrádek v zámeckém parku ve Valči během festivalu Povaleč v srpnu tohoto roku hostil – už poněkolikáté – výstavu současného umění. V letošním roce byla zaměřena na možnou budoucnost a zamyšlení nad tím, jaký by mohl svět být, kdyby z něj najednou zcela vymizela lidská existence. Pro konečnou podobu výstavy byl důležitý i samotný prostor letohrádku, jeho obrysy splývající s okolní zahradou, rozpadající se struktura omítky i místnosti uvnitř a jeho celkově romantické vzezření. Výstava je po půl roce s obměnami přenesena do prostoru odlišného – do galerie v Kampusu Hybernská v centru Prahy.

Základní myšlenka o extinkci lidského bytí zůstává stejná jako u letní výstavy: samotný proces a důvod vymizení lidí není pro tuto výstavu důležitý, zaměření je především na to, jakou podobu by mohl svět nabýt bez nás. Vyvstalé otázky zůstávají podobné jako u výstavy letní, v centru města ovšem dostávají jiné, možná přímočařeji katastrofičtější kontury – není zde uklidňující element přírody, šumění stromů a naděje, že příroda si nějak poradí. Směřují více k lidskému pokolení a v poněkud industriálním prostoru rezonují s odlišnou silou. Co by se stalo s městy? Jak rychle by se rozpadly budovy, které jsme postavili? Jaké klima bychom planetě zanechali? Stala by se ze Země jedna velká skládka nerozložitelných věcí? A co naše historie, naše civilizace a kultura, zbyla by po ní nějaká stopa? Na jak dlouho a jaká? Příroda vstupuje do jinak dlouho opuštěných místností jakoby zdálky, přesto převládá tušení o její moci ovládnout vše, co jí bude vydané napospas bez každodenní lidské údržby.

Poločas rozpadu je termín převzatý z jaderné fyziky, kde se ovšem správněji používá termín poločas přeměny. Tato ambivalence rozpad versus přeměna je pro výstavu inspirací, stejně tak jako anglický termín Half-life. Rozpad či rozklad tedy neznamená, že existence čehokoliv musí nutně zmizet zcela beze stopy jako bájná Atlantida. Už v průběhu rozpadu či mizení se veškeré naše výtvory a naše bytí mění v něco jiného, co obsahuje pozměněnou informaci. Budoucnost je viděna pohledem z určité části optimistickým a tíha přemýšlení o zániku člověka je odlehčena směřováním k jiné, další existenci věcí a života, vycházejícího z rozpadu a následné proměny.