Vysoká škola uměleckoprůmyslová (od 1945)

year of establishment: 1946
city: Praha
address: Náměstí Jana Palacha 80
ZIP: 110 00
phone: +420251098111
www: www.vsup.cz

word:


Uměleckoprůmyslová škola v Praze (UPŠ) byla založena v duchu idejí Gottfrieda Sempera v roce 1885 a v době svého vzniku byla první a jedinou státní uměleckou školou v Čechách. Budova byla vystavěna v letech 1882-1885 podle projektu Františka Schmoranze ml. a Jana Machytky.


Uměleckoprůmyslová škola původně využívala jen křídlo na Alšově nábřeží, zatímco trakt do náměstí sloužil Malířské akademii. Architektonické řešení je inspirováno italskými paláci vrcholné až pozdní renesance, avšak jeho bezprostředními vzory byla sídla výtvarných akademií v Paříži a ve Vídni. Účel budovy prozrazují velká ateliérová okna, ale také plastická výzdoba. Průčelí nese jména velkých renesančních či barokních umělců a v důležitých místech je vyzdobeno kopiemi antických a renesančních soch - Venuše Medicejské, Venuše Uranijské, Tančících satyrů, jakož i Michelangelova Úsvitu a Soumraku. Uvnitř je původní malířská výzdoba zachována ve výstavním sále a v části chodeb.


Úkolem UPŠ bylo, jak praví zakládací listina, „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních". Nebyla sice školou vysokou, ale vymykala se již tehdy ze systému středního školství: byla podřízena přímo ministerstvu a od počátku byla vedena v duchu svobodného a tvořivého přístupu pedagogů.


UPŠ byla původně členěna na tříletou školu všeobecnou, na niž navazovaly tří až pětileté školy odborné a speciální (architektura, sochařství, kresba, malba, zpracování kovů, řezbářství, malba květin, textil). Profesorský sbor byl vybírán z předních osobností české kultury. Prvním ředitelem školy se stal architekt František Schmoranz a v pedagogickém sboru v této době působili mj. František Ženíšek (1885-1896), Josef Václav Myslbek (1885-1896), Jakub Schikaneder (1885-1923), Celda Klouček (1887-1917), Felix Jenewein (1890-1902), Bedřich Ohmann (1888-1898). Dějiny umění zde přednášeli význační čeští historikové umění, jakými byli například Otakar Hostinský (1885-1893) či Karel B. Mádl (1886-1916). Mezi první absolventy, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin českého výtvarného umění, patřili Jan Preisler, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Vojtěch Preissig, František Kobliha, Bohumil Kafka a Julius Mařák.


Zestátněním Akademie výtvarných umění pozbyla v roce 1896 UPŠ prestižního postavení a s ním také části pedagogického sboru. Za nového ředitele, architekta Jiřího Stibrala (1886-1920), se UPŠ orientovala především na užité obory. Pedagogický sbor tehdy posílili Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Karel V. Mašek, Alois Dryák, Ladislav Šaloun a zejména pak Jan Kotěra, který výrazně ovlivnil orientaci a profil školy svým prosazováním jednoty výtvarné kultury a tvorby moderního slohu. Na přelomu století se UPŠ rozešla s dosavadním uměleckým historismem a stala se důležitým centrem secesního hnutí. Roku 1900 reprezentovala UPŠ české umění na světové výstavě v Paříži, kde získala prestižní Grand Prix. Ke studentům, kteří na UPŠ nastoupili na počátku nového století, patřili budoucí významní představitelé českého kubismu a formující se generace meziválečné avantgardy - Josef Čapek, Václav Beneš, Josef Gočár, František Kysela, Bohumil Kubišta, Otakar Novotný, Linka Procházková, Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Šíma, Emilie Paličková, Jaroslav Rössler či Pravoslav Kotík.


Po vzniku Československé republiky v roce 1918 proběhla na UPŠ zásadní reforma. Instituci se sice nepodařilo získat status „Vysoké školy dekorativního umění", o nějž usilovala, ale posílila přesto svou autonomii a organizační strukturu. Od roku 1920 se do jejího čela jmenoval volený rektor a v meziválečné době ve sboru UPŠ dominovaly nové umělecké osobnosti včetně Pavla Janáka, Františka Kysely, Jaroslava Horejce, Vratislava H. Brunnera, Heleny Johnové, a historikové umění jako Antonín Matějček, Václav V. Štech a Jaromír Pečírka. Také oni výrazně ovlivnili profil školy. V prvních letech samostatné republiky modifikovala UPŠ svou secesní slohotvornou orientaci a usilovala o vytvoření nového národního slohu založeného především ornamentálně. Mnoho jejich posluchačů a pedagogů ve své práci dospělo ke specifické verzi stylu art deco. Roku 1925 reprezentovala UPŠ Československo na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži, kde se jí dostalo jak oficiálního uznání, tak i kritiky z avantgardních pozic.


Koncem dvacátých let se škola odvrátila od dekorativismu a začala se orientovat na konstruktivismus a funkcionalismus. Příklad německého Bauhausu zde prosazoval zejména Otakar Novotný. K absolventům meziválečné etapy patří mimo jiné Jan Bauch, Cyril Bouda, Karel Černý, Toyen, František Foltýn, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, František Gross, František Hudeček, Václav Kaplický, Antonín Kybal, Zdeněk Sklenář, Karel Souček, Ladislav Sutnar, Karel Svolinský, Jiří Trnka a Ladislav Zívr.


Po uzavření vysokých škol v roce 1939 suplovala po dobu druhé světové války UPŠ úlohu Akademie. Zákonem z roku 1946 získala konečně UPŠ nový status a s ním také nový název Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP). Roku 1947 se studium prodloužilo na pět let a ateliéry byly rozděleny do kateder užité architektury, užité malby, užité grafiky, textilu a oděvnictví, užité plastiky, sklářství, porcelánu a keramiky.


Po komunistickém puči v únoru 1948 se podstatně proměnila organizace i orientace školy. Dogmatický důraz na ideové a politické aspekty převážily nad uměleckými požadavky a potřebou vychovávat svobodomyslné a svobodné umělce. Řada nových pedagogů se bezvýhradně podřídila socialistickému realismu a vyšší úroveň a větší nezávislost si podržely spíše řemeslné obory (textil, sklo, kov, keramika). Přesto se ve sboru v padesátých letech objevily významné osobnosti - například Adolf Hoffmeister či Arsén Pohribný - a absolvovali zde Věra Janoušková, Hermína Melicharová, Čestmír Kafka, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Stanislav Libenský, Zdeněk Palcr, Adriena Šimotová, sestry Válovy, Jiří John, Eva Kmentová, Květa Pacovská, Olbram Zoubek, Vladimír Kopecký, Jiří Balcar či René Roubíček. Velký úspěch školy představovalo ocenění českého pavilonu na Expo '58 v Bruselu.


V šedesátých letech se znovu upravila struktura VŠUP. Studium bylo prodlouženo na šest let a výuka usilovala o rozvíjení invence a svobodnější umělecký výraz. Intenzivní rozvoj zaznamenaly zejména umělecko-řemeslné obory a byla rovněž zřízena katedra průmyslového designu (dřívější zlínská Škola umění, která byla připojena k VŠUP roku 1959).

Tzv. konsolidace počátkem sedmdesátých let znamenala pro školu hlubokou krizi. Odešla řada osobností, na nichž stála její úroveň, včetně Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Antonína Kybala, Karla Svolinského a Jiřího Trnky. V čele školy byli v době normalizace konformní straničtí funkcionáři. Pod vedením Jana Simoty, jenž byl rektorem v letech 1973-1985, charakterizoval VŠUP bezinvenční formalismus a program založený na demagogických frázích. V tomto duchu oslavila VŠUP roku 1985 své 100. výročí proklamacemi o kulturně politickém programu strany a neustálém zápasu o pokrok. Tento kurs zachoval i následující rektor Jan Mikula.


Po listopadu 1989 byla vyměněna řada pedagogů a došlo k reorganizaci kateder i systému výuky na VŠUP. Pod vedením rektorů Josefa Hlaváčka, který nastoupil roku 1994, Zdeňka Zieglera, Jiřího Pelcla, Borise Jirků a v současnosti Pavla Lišky získává VŠUP zcela novou tvář. Škola je dnes zapojena do řady významných mezinárodních projektů, rozšiřuje svou výuku v oblasti volného i užitého umění a v neposlední řadě se věnuje vydávání uměleckých publikací a výstavní činnosti. VŠUP se v současné době skládá z pěti kateder, které zastřešují dvacet čtyři ateliérů v oborech architektura, design, volné umění, užité umění a grafika. Šestá katedra zajišťuje výuku v oblasti dějin umění a estetiky.



zdroj www.vsup.cz