Marie Anna Pignatelli d'Escudia

* 26. 7. 1689, Alcudia, Španělsko (Spain)
† 1. 3. 1755, Vídeň (Wien), Rakousko (Austria)
Maecenas, Noblewoman, Maid of Honor

sex: female

notes:
NK neuvádí 2010, 2011,

Marie Anna Pignatelli d'Escudia

Marie Anna Josefa hraběnka z Althannu rozená markýza Pignatelli dˇEscudia

Tato urozená dáma se narodila 26. července 1689 v Alcudii jako dcera Dominika Pignatelli markýze de S. Vicente, rytíře Řádu Zlatého rouna, generála Katalánie a guvernéra španělské Navarry, a Anny d´Aimerigo y Cruillas hraběnky de Monistrol. Základy svého vzdělání, orientovaného nepochybně na budoucí záliby jako na hudbu, divadlo, literaturu, výtvarné umění, ale také na genealogii a heraldiku, získala v ženském klášteře San Pedro poblíž Barcelony. Zde ji také v roce 1706 poznal španělský král Karel III., který byl – jak uvádějí doboví autoři – jejím bystrým rozumem, duchaplností a šarmem, noblesním chováním i inteligencí, ale i jejími fyzickými půvaby natolik zaujat, že ji „viditelně zbožňoval“. Zajistil jí místo dvorní dámy, přizval ke dvoru a protěžoval. Nakolik se ale v tomto období rozvíjel jeho intimní vztah s novou favoritkou a do jaké míry měl povahu vztahu mileneckého, není jasné – i když, podle jednoho dobového pramene, španělští jezuité byli Karlovu vzplanutí k příslušnici domácího urozeného rodu velice nakloněni (srovnávali ho s láskou ke Kristu). Ve svých soukromých denících se sice Karel o ní několikrát zmiňuje – někdy i s vypjatějším emocionálním podtextem, ale dosti nekonkrétně. Když se v roce 1709 konala Mariina svatba s jeho oblíbencem Michalem Janem III. z Althannu, poznamenal si: „... Althannova svatba s Marií, jsem plný radosti a uspokojení ..... trvalé přátelství až do smrti...“. Při této příležitosti věnoval nevěstě 3000 zlatých a zprostředkoval její jmenování dámou prestižního Řádu Hvězdového kříže.
Poté, co se v roce 1711 stal – po smrti bratra Josefa I. – římskoněmeckým císařem a přesídlil do Vídně, odjel za ním i althannský manželský pár. Zde jim panovník propůjčil k bydlení honosné sídlo španělských vyslanců na Schenkenstrasse a zvýhodnil koupi paláce na vídeňském předměstí Wieden s rozsáhlou zahradou. Na tomto místě pak oba – za pravidelné účasti císaře a vysoké šlechty – pořádali reprezentativní slavnosti, nákladné hony, proslulé střelecké soutěže nebo výpravná divadelní představení a žili vůbec velmi společensky.
Po svém ovdovění v roce 1722 však „krásná Mariana“ od okázalých podniků upouští a věnuje se budování ambiciózního „salonu“, jehož provozování jí vyneslo pověst ochránkyně a mecenášky vědy a kultury. Sdružuje v něm okruh diplomatů, politiků, proslulých umělců a vůbec vzdělanců zejména italského původu a ovlivňuje jeho prostřednictvím kulturní a společenský život hlavního města mocnářství. Přijímá od 11 do 14 hodin a každý večer pak od 20 do 22 hodin barvitý zástup hostí, mezi něž patří například sardinský vyslanec hrabě di Canale, papežský nuncius a pozdější uchazeč o papežský stolec kardinál Camillo Paolucci, modenský ministr a vyslanec Abate Riva, vychovatel prince Josefa hrabě Bathyány, osobní lékař císaře a prefekt dvorní knihovny Nicollo Garelli, prezident říšské dvorní rady Johann Wurmbrand a viceprezident Johann von Hagen, historik, benediktinský opat a rektor vídeňské univerzity Gottfried Besel, opat a básník Apostolo Zeno a dvorní básník Pietro Metastasio, kteří Annu oslavují svými verši, jeden z nejslavnějších zpěváků 18. století Carlo Broschi – Farinello, spisovatel Francisco Algarotii vzpomínající v jedné své eseji na obraz v hraběnčině salonu od proslulého Correggia, v jednom čase i dobrodruh Giacomo Casanova, různí benátští malíři, divadelníci, učenci atp. Součástí jejích salonů jsou i hudební produkce, jejichž některé partitury se zachovaly. Příkladem je asi osmdesátiminutová gratulační opera Ghirlanda di Fiori (Girlanda z květů), od proslulého dvorního vicekapelníka Antonia Caldary z roku 1726, která se provozovala v obsazení 32 účinkujících u příležitosti jmenin paní domu. Opera, jejíž libreto napsal básník Pariati, byla „zaspívaná a věnovaná dotyčné Exellenci dámami a kavalíry – jejími dítky – mimo jiné hrabětem Michalem Janem, hrabětem Karlem, hrabětem Antonínem a hraběnkami Marií Terezií a Marií Annou“. (Správa vranovského zámku usiluje o provedení obnovené světové premiéry nejpozději v roce 2006.)
Politický vliv Marie Anny Josefy se uplatňoval – alespoň podle ne vždy lichotivých relací cizích vyslanců – sice sporadicky, ale nepřehlédnutelným způsobem (v této souvislosti hrálo údajně roli i její intenzivní přátelství s krásnou Eleonorou Bathyány, přítelkyní významného rakouského vojevůdce a státníka prince Evžena Savojského). Zjevné a silné bylo naproti tomu její působení na císaře v oblasti kultury, kde mimo jiné zajišťovala oficiální povolání četných umělců ke dvoru. Také se jí dařilo zprostředkovat četným příbuzným výnosné úřady a prebendy – i její zásluhou se bratr Antonio stává polním maršálem v Neapoli, příbuzný Michal Bedřich Althann biskupem, kardinálem a královským místodržícím v Neapoli a její bratranci císařskými komořími. Jistě i s ohledem na ni povyšuje císař dům Pignatelliů do stavu říšských knížat. Císařova přízeň k ní a k jejímu manželovi se vůbec projevuje nepřetržitě, a to četnými dary (například soch antických hrdinů převezených na Vranov a umístěných u schodiště čestného dvora, neapolskou baronií Rocca Guglielma, v roce 1727 pak palácem ve Vídni apod.), ale i císařovými osobními návštěvami na jejich sídlech (několikrát i na Vranově).
V roce 1722, krátce po smrti jejího manžela Michala Jana III. z Althannu, si Karel poznamenává do svého deníku: „ ... k vdově a jejím dětem ... co živ budu ... co jim dlužím ... chci být uznalý ...“. Jmenuje se poručníkem jejích tří nezletilých synů a dvou nezletilých dcer, osobně určuje druh a způsob jejich výchovy a – jak píše současník baron Pölnitz ve svých „Zprávách“, „nakládá s nimi spíše jako se svými syny a dcerami než jako s poddanými ...“. Ještě v tom samém roce ruší – na osobní intervenci Marie Anny – i platný rozsudek moravského zemského soudu, kterým se Vranov – po dvacet let trvajícím soudním sporu o platnost závěti Michala Jana II. z Althannu – dostal do držení nebožtíkova staršího bratra Michala Heřmana, a určuje (za finanční náhradu) nejstaršího syna Marie Pignatelli za nového právoplatného majitele.
Osudy výhodně položeného Vranova pak Marie Anna ovlivňuje po více jak třicet let, a to nejdříve jménem svého nezletilého syna Michala Jana IV. a později dalšího syna Michala Antonína získávajícího Vranov v roce 1737 a předávajícího jej vzápětí matce k doživotní správě a užívání. Ta zde pokračuje ve velkorysých stavebních plánech svého tchána – doloženo je například k roku 1726 provedení interiérových úprav ve vranovské zámecké kapli, včetně osazení erbu na průčelí a převezení tělesných pozůstatků Althannů z jaroslavické hrobky, k roku 1730 dokončení východního křídla zámku, k roku 1732 slavnostního schodiště na druhém nádvoří, k roku 1740 osazení mansardové střechy sálu předků, k roku 1749 jsou zaznamenány rozsáhlé interiérové úpravy budov předhradí zámku atd. Rozmanité je i její snažení ve vranovském městečku a v jednotlivých obcích panství, kde pořizuje či upravuje světské objekty jako například barokní mlýn u vjezdu do obce, sochu sv. Jana Nepomuckého, a zřejmě i tzv. Pážecí dům. Ale pečuje intenzivně i o církevní zboží – kostel Nejsvětější Trojice vybavuje nákladným a dodnes zčásti zachovalým mobiliářem, stará se o farské dvory, buduje různé drobné kapličky, boží muka, sochy apod. S tím koresponduje i její sociální politika, která je neagresivní a vstřícná, naplněná blahovůlí k neurozeným a filantropií. Když za války o rakouské dědictví vtrhly do vranovského dominia prusko saské oddíly a rabovaly ve všech městečkách a vsích, nařizuje zmírnit všeobecnou bídu vydáváním obilí z panským sýpek a půjčováním peněžní hotovosti sedlákům. Snad i proto se jí daří vyhnout se zásadním konfliktům s poddanými – včetně pokusu o atentát. Dva vranovští hamerníci totiž připravovali její zavraždění, protože chtěla uzavřít v té době již nerentabilní panské hamry u řeky – chtěli tím zřejmě předejít svému propuštění a ztrátě obživy.
O Vranov s jeho sálem předků jako reprezentativní vizitkou althannského rodu však Marie Anna nejenom pečuje, ale také ho užívá. Tráví tu téměř každoročně část mimosezonní doby, a to spolu se svými hosty, z nichž někteří jsou i pravidelnými návštěvníky jejího vídeňského salonu. Mezi ně patří i Pietro Metastasio (1698 – 1782), dvorní básník a libretista italského původu, autor četných melodramů a operních libret předních skladatelů, který byl k vídeňskému dvoru přizván právě na základě její intervence. S ovdovělou a o devět let starší Marií Annou, která se stala jeho protektorkou a mecenáškou, se přátelí a tráví s ní od roku 1730 až do její smrti v roce 1755 každoročně několik týdnů na Jaroslavicích, ale především na Vranově. O zdejších letních a podzimních pobytech se zmiňuje ve své bohaté korespondenci, v níž popisuje „neustálý zmatek vranovského sídla“, pro který jsou příznačné velkolepé hony, nákladné hostiny, zábavné hry, projížďky romantickým dyjským údolím, které nazývá „okouzlujícími moravskými horami“, rušné společenské večery plné duchaplných debat a další příjemná zaměstnání.
Díky jeho dopisům jsme dobře informováni i o posledních letech života kultivované Mariany. Její zájem o společenský život v té době klesá, více se vtahuje do náboženského prostředí s jeho procítěně zdůrazňovanou zbožností, více vnímá a spoluvytváří harmonickou atmosféru své velké rodiny. Stále ji však doprovází respekt ve společnosti i v prostředí dvora, přízeň císařovny Marie Terezie a všeobecná, doslova imperiální autorita. Těsně před svou smrtí aktivuje starší závěť, v níž rozděluje majetek svým dětem a dalším členům rodiny a vymezuje rozsáhlé mecenášské odkazy (pro pět vídeňských nemocnic, vídeňský Dům chudých, pro potřebné poddané z Vranova, Jaroslavic i Čakovce, pro komornou, sluhy, zpovědníka atp.). Součástí poslední vůle je i její příkaz k převozu a k veřejnému vystavení „třísky z Kristova kříže“, v barokní době nesmírně ceněné relikvie, na hlavní oltář vranovské zámecké kaple a dále přání, aby za klid její duše bylo na náklady dědiců odslouženo plných tři tisíce (!!!) mší. Umírá 1. března 1755 ve Vídni – po šestidenním horečnatém onemocnění. Po zádušní liturgii je tělo této „španělské Althanovny“ převezeno na Vranov a zde je na její přání bez obřadů uloženo do rodinné hrobky – vedle rakve jejího manžela Michala Jana III.
Erb Marie Pignatelli - ve zlatém štítě tři černé džbánky v postavení dva jedna. Dodnes se dochoval na třech stavbách naší obce. U mostu na soklové části sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1731 je proveden jako nebarevný (v chybném postavení džbánků jedna dva), dekorovaný prestižním dámským řádem Hvězdové kříže, a to sdružený se znakem jejího manžela Michala Jana III. z Althannu. Druhou stavbou s aliančním erbem Althann – Pignatelli je barokní mlýn při vjezdu do obce a třetí pak zámecká kaple, která na svém průčelí, pod sdruženým znakem obou manželů, připomíná v dvojitém chronogramu rok 1726, kdy byly do podzemí zámecké hrobky převezeny již zmíněné ostatky althannských nebožtíků z Jaroslavic.
K rodu Pignatelli. Pochází původně z italské Kalábrie. Asi ve 14. století se usazuje v Neapoli, v 16. století se jedna jeho větev objevuje ve Španělsku, kde získává četné majetky a tituly (například vévodů Belriquardo, Terranova, Monteleone a S. Mauro, knížat Noja, Belmonte, Monte Corvino, Avelino, Castelvetramo, markrabat Cerchiaro, markýzů S. Vicente, del Vaslle a Favara, hrabat Ajello a Borello atd.). Z rodu pochází i papež Inocenc XII. (pontifikát 1691 až 1700), vzdálený příbuzný Jacoba, děda Marie Anny – bratranec třetího stupně. Příslušníci rodu žijí dodnes – v Itálii a Španělsku.