sex: male

NK AUT: jn20000728804
VIAF: 53101699

notes:
Władysław II Jagiełło
* kolem 1351, Vilnius?
+ 1434, Horodok?

Vladislav II. Jagello

Vladislav Jagellonský (1. března 1456 Krakov – 13. března 1516 Budín) pocházel z Polska, původem z litevského velkoknížecího rodu Jagellonců, byl králem českým (od roku 1471 jako Vladislav II.) a uherským (od roku 1490; také Vladislav II., maďarsky II. Ulászló.
Osobami neznalými dějin však bývá hodnocen jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda údajně vedla k úpadku královské moci. V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Jagellonský. Jeho matkou byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka. Také nelze opomenout jeho zásluhy o zakotvení renesance ve střední Evropě a vytvoření mezinárodního uměleckého stylu zvaného též vladislavská gotika či jagellonská gotika. Značný význam měla i jeho hospodářská politika, jež znamenala uklidnění hospodářských poměrů ve střední Evropě a vhodný růst hospodářství jím ovládaných zemí.
Vzhledem k agresivitě uherského panovníka Matyáše Korvína, nepřátelství špiček katolické církve a dalších nepříznivých okolností se Jiří z Poděbrad vzal ideje obsadit český královský trůn svými potomky a zvolil za své pokračoatele polskou-litevskou dynastii Jagello. Novým panovníkem v Čechách se měl stát syn krále Kazimíra IV. Vladislav. O den později, než byla Vladislavova volba potvrzena v Kutné Hoře, se nechal v Jihlavě korunovat českým králem Matyáš, který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonii ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu. S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno. Učinil tak navzdory tomu, že si papež Sixtus IV. přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podpora papežské kurie, která do něj vkládala naděje, že skoncuje s českým utrakvismem (a také zastaví turecký nápor), ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí. Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce 1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a ve Slezsku. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce 1472 se pokusil papežský legát česko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran na válku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku 1474 bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku 1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný.
Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku 1477 vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš. Proto se v březnu 1478 sešli v Brně zástupci obou panovníků, aby připravili návrh mírové smlouvy. Ten Matyáš Korvín odmítl, protože mu sice přiřkl vedlejší země Koruny české ovšem bez práva titulovat se českým králem. Jeho odpor byl o to rozhodnější, že v té době zvítězila uherská vojska nad Vladislavovými bojovníky u Plzně. Smlouva byla proto přepracována – a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku 1479 v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II. status quo. České království bylo navzdory ustanovením Karla IV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přičleněny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína. Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolický arcibiskup. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem Kazimírem IV. Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15. července 1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína. Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, na jeho základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala na jednotu bratrskou. Toto zřízení, vydané roku 1500 bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci. Šlechtě se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka. Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Přezdívku „král Bene“ si Vladislav údajně vysloužil za to, že šlechtě na žádosti odpovídal pouze „bene“ (tj. „dobře“). Jelikož české země se v té době nacházely v těžké situaci – země byly rozděleny mezi dva panovníky (Vladislav a Matyáš Korvín) – snažil se panovník dávat přednost kompromisům a neztížit si svoji pozici zbytečnými spory se šlechtou. Tou byl tím pádem velmi snadno ovladatelný. Roku 1476 uzavřel dvacetiletý Vladislav sňatek per procurationem (to znamená v zastoupení, jak velela dobová zvyklost) v Ansbachu s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou, jež byla dcerou braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla z rodu Hohenzollernů. Vladislav svoji choť nikdy nepřevzal, aby ji uvedl do Prahy. Vinu na tom měl zřejmě Matyáš Korvín. Roku 1476 se zmocnil slezských knížectví a s Hlohovskem, jež zdědila Barbora po svém prvním, zesnulém choti a měla jej přinést věnem českému králi, naložil jako s odumřelým lénem. Vladislav se prý cítil vázán manželským slibem, přesto již počátkem roku 1477 uvažovali jeho rádci o nové vhodné nevěstě. Český král začal usilovat o rozvod, ale papežská kurie, stranící Matyáši Korvínovi, ho celá léta nevyslyšela. To vyhovovalo jak uherskému králi, který v Římě proti Vladislavovi intrikoval, tak Habsburkům, neboť ani ve Vídni, ani v Uhrách si nepřáli spojení Jagellonců s Hohenzollerny. I když se později přece jen císař Fridrich III. za Vladislava u papeže přimlouval, neboť pomýšlel na jeho sňatek se svojí dcerou Kunhutou, zůstal Řím neoblomný a papež Inocenc VIII. dokonce roku 1481 králi nařídil, aby svůj sňatek konzumoval. Vladislav neposlechl a Barboru do Čech nepřivedl. Manželství zrušil teprve roku 1500 papež Alexandr VI. Roku 1490 se Vladislav poté, co se stal uherským králem, oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferdinanda I. (Ferrante) z nelegitimní větve aragonské dynastie Trastámara a vdovou po Matyáši Korvínovi. Ovdovělá královna disponovala značnými finančními prostředky a všemi silami se snažila, aby si své postavení udržela. V Uhrách byla velmi neoblíbená, především proto, že Matyášovi neporodila dědice. V době jejího sňatku s Vladislavem bylo již víceméně zřejmé, že i toto manželství zůstane bezdětné. Vzhledem k pozdní rozluce Vladislavova manželství s Barborou Braniborskou byl tento sňatek v podstatě neplatný. V důsledku sbližování Jagellonců s francouzským královským dvorem v roce 1500 začalo se uvažovat o vzájemných sňatcích. Uskutečnil se pouze jeden. 23. března 1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu s Annou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale, a Kateřiny z Foix. Ještě před svým sňatkem s Vladislavem Jagellonským byla Anna korunována 29. září 1502 ve Stoličném Bělehradě uherskou královnou. Českou královnou se nikdy korunovat nedala. Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky, dceru Annu (1503) a syna Ludvíka. Tři roky po narození dcery Anny, 27. 3. 1506, uzavřel Vladislav Jagellonský s římským králem Maxmiliánem I. dohodu to tom, že si Anna vezme v budoucnu za manžela jednoho z Maxmiliánových vnuků. A v případě, že se někdy narodí Vladislavovi syn (což se 26. 7. 1506 stalo) ožení se tento syn v budoucnu s Maxmiliánovou vnučkou Marií. Vladislav Jagellonský se domníval, že si touto dohodou získal v římském králi mocného spojence proti odbojným uherským magnátům, v jejichž čele stál mocný Jan Zápolský. Římský král ale na smlouvu příliš ohled nebral. V květnu 1506 tedy Maxmiliánova vojska vtrhla do Uher a obsadila Prešpurk a Šoproň, přičemž Maxmilián I. prohlásil, že přichází hájit svá dědická práva na uherskou korunu. Vladislav se v této kritické chvíli obrátil o pomoc na české a moravské stavy. Králův vyslanec, bývalý olomoucký biskup Jan Filipec, se poté vydal do Vídně urovnat spory s římským králem Maxmiliánem I. Stárnoucí a od roku 1504 také vážně nemocný král Vladislav se 26. 7. 1506 dočkal v Budíně narození syna a dědice trůnu, ale jeho milovaná manželka Anna při porodu zemřela. Navzdory své chorobě ji přežil o celých deset let. Dcera Anna se nakonec skutečně provdala do rodu Habsburků a syn Ludvík se rovněž oženil s Marií Habsburskou, přesně tak, jak to bylo dohodnuto roku 1506. Tato dohoda mezi Jagellonci a Habsburky vlastně rozhodla o pozdějším vzniku podunajské monarchie pod vládou Habsburků. Král Vladislav II. měl se svou třetí manželkou Annou z Foix (1484 – 1506) děti: 1) Anna (1503 - 1547), česká, uherská a německá královna, ∞ 1521 Ferdinand I. Habsburský. 2) Ludvík (1506 - 1526), český a uherský, ∞ 1522 Marie Habsburská

Literatura :

- ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, II. díl : Jagellonci na českém trůně. Praha : Libri, 2012. 300 s. ISBN 978-80-7277-493-7.
- ČORNEJ, Petr. Vladislav II. Jagellonský. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. s. 273-285.
- ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha : Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7.
- MACEK, Josef. Tři ženy krále Vladislava. Praha : Mladá fronta, 1991. 238 s. ISBN 80-204-0232-2.
- MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha : Academia, 1992. 342 s. ISBN 80-200-0300-2.
- MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 2. Šlechta. Praha : Academia, 1994. 230 s. ISBN 80-200-0356-8.
- MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 3. Města. Praha : Academia, 1998. 387 s. ISBN 80-200-0629-X.
- MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 4. Venkovský lid, národnostní otázka. Praha : Academia, 1999. 223 s. ISBN 80-200-0699-0.
- MACEK, Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha : Argo, 2001. 488 s. ISBN 80-7203-265-8.

Vladislav II. Jagello

Vladislav II. Jagello

katalog kolektivní
	published	title (subtitle), publisher, city
	2012	Europa Jagellonica 1386-1572 (Art and Culture in Central Europe under the Jagiellonian Dynasty, Exhibition Guide), Galerie Středočeského kraje (GASK), Kutná Hora (Kutná Hora)
kniha
	published	title (subtitle), publisher, city
	2008	Polská Praha (aneb Jak se z půlky stala polka), Nakladatelství BVD, Čechtice (Benešov)
	2017	Dějiny umění v českých zemích 800–2000, Arbor vitae, Řevnice (Praha-západ)

Vladislav II. Jagello

encyklopedie/slovník
	published	title (subtitle), publisher, city
	2006	Nová encyklopedie českého výtvarného umění (Dodatky), Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha