Vlastimil Pařízek

* 18. 6. 1930, Brno (Brno-město), Česká republika (Czech Republic)
† 2002
Pedagogue, Publicist

nationality: Czech
sex: male

notes:
Prof., PhDr., DrSc.

Vlastimil Pařízek

Český pedagog prof. PhDr. Vlastimil Pařízek, DrSc., se narodil 18. června 1930 v Brně. V letech 1949–1954 studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pedagogiku a psychologii. Vědeckou aspiranturu absolvoval pod vedením akademika Otokara Chlupa v Pedagogickém ústavu J. Á. Komenského Československé akademie věd. Tematikou a metodikou své kandidátské dizertace Vytváření a osvojování mluvnických dovedností na národní škole se začlenil do tehdy aktuální linie didaktického výzkumu výukových procesů v mateřském jazyce a ve společenskovědních a přírodovědných předmětech na základních školách. Jako vědecký pracovník PÚ JAK ČSAV v letech 1958–1964 byl členem skupiny pracovníků, kteří se zabývali výzkumem základního učiva v mateřském jazyce.
Po vzniku Univerzity 17. listopadu, jejímž posláním bylo poskytovat vysokoškolské vzdělání zahraničním studentům, přechází v roce 1964 na katedru pedagogiky této nové instituce. Později zde vykonává i funkci děkana Fakulty společenských věd. V souvislosti s přednáškami pro studenty z rozvojových zemí se jeho odborný zájem rozšiřuje i do oblasti srovnávacího studia vzdělávacích soustav a jejich sociálně ekonomické podmíněnosti. Vyvrcholením této nové linie jeho práce je monografie Pedagogické problémy vzdělávacích soustav: Srovnávací studie (1967).
Koncem šedesátých let se začleňuje mezi ty české a slovenské pedagogy, kteří usilují o překonání jednostranné orientace na sovětskou pedagogiku, což se projevilo například jeho účastí na zpracování první české poválečné vysokoškolské učebnice pedagogiky (Chlup, O., Kopecký, J. (ed.). Pedagogika: Učební text pro vysoké školy. Praha: SPN, 1967) nebo aktivitami v rámci nově konstituované Československé pedagogické společnosti
při ČSAV. Po zrušení Univerzity 17. listopadu přechází v roce 1974 na katedru pedagogiky Vysoké školy ekonomické, kde působí až do roku 1990. V závěru osmdesátých let se utváří třetí linie jeho badatelské práce. V tomto období se orientuje na výzkum učitelské profese z hlediska profesiografie a psychologie práce. Výsledky publikuje v knize Učitel a jeho povolání (1988) a později v práci obracející se k širší učitelské veřejnosti, která nese název Učitel v nezvyklé školní situaci (1990). Spolu s profesorem Polišenským vydává také historicko–pedagogickou práci Jan Ámos Komenský a jeho odkaz dnešku (1987).
V roce 1990 je přijat na Pedagogickou fakultu UK v Praze a jmenován vedoucím nově konstituované katedry obecné pedagogiky. V témže roce vydává práci Obecná pedagogika, která shrnuje poznatky o roli vzdělání v ekonomickém, sociálním a vědeckém vývoji (v roce 1996 navazuje na tuto práci publikace Základy obecné pedagogiky). Počátkem devadesátých let vstupuje do diskusí o transformaci českého školství. V roce 1992 zveřejňuje spolu s J. Solfronkem Doporučení nezávislé pracovní skupiny pro zpracování školského programu. Další prací s podobným zaměřením je studie Perspektivní varianty vzdělávací politiky (1993). Vystupuje rovněž v zahraničí a na mezinárodních konferencích s referáty o českých vzdělávacích reformách.
Po úmrtí profesora Singuleho byl pověřen přípravou a organizačním řízením VIII. světového kongresu srovnávací pedagogiky Výchova, demokracie a rozvoj svolaného Světovou radou společností pro srovnávací pedagogiku (WCCES) do Prahy ve dnech 8.–12. června 1992 s tematikou dotýkající se i demokratických proměn českého školství. Na sklonku svého života se věnoval problematice autority, kterou zpracovával například ve studiích Autorita ve společnosti a ve výchově (1998) či Autorita školy jako instituce (1999). Toto zaměření je možné považovat za počátek čtvrté, bohužel nedokončené, linie jeho vědecké práce.
Posledními pracemi, které lze považovat za jeho pedagogické krédo, jsou monografie Jak naučit žáky myslet (2000) a studie Perspektivy vzdělávání (2000). Těsně před svou smrtí otevřel diskusním příspěvkem Pedagogické zákony (Pedagogická orientace 2001, č. 4, s. 2–9) dosud opomíjenou otázku pedagogických zákonů.
Vedle významného odborného díla z oblasti obecné a srovnávací pedagogiky, didaktiky a pedeutologie zůstává Vlastimil Pařízek v paměti svých kolegů jako hluboce lidská osobnost, kterou zdobila moudrost a s ní spojená skromnost, a to jak v soukromém životě, tak jako vysokoškolského učitele.
Stanislav Bendl, Pedagogická orientace 4, 2005, s. 94-95, 2.6.2019